SLOVNÍKY ČEŠTINY

Základní

1 Slovníky češtiny do konce 19. stol.

Zárodečným útvarem české ↗lexikografie byly glosy, české marginální n. interlineární vpisky do jinojazyčných rukopisů, interpretující význam jednotlivých slov originálního textu. Kromě glos stsl., resp. č.-stsl. (Jagićových a Paterových) je č. glosovaných starých rukopisů n. tisků známo množství ‒ od č. slov v hebrejských rukopisech 10.–13. stol. až po pozdní glosy z 16. stol. v lat. tištěném slovníku Guarinově. Mezi nejstarší patří č. glosy v homiliáři Opatovickém z 12.–13. stol., glosy Olomoucké z 13. stol., glosy v slovníku Mater verborum z 13. stol. (ale v něm i některé podvržené glosy Hankovy!), marginálie v rkp. Klementinském ze 14. stol., glosy v penitenciálu Kapitulním z r. 1379 aj. Zájem glosátorů se někdy soustřeďoval na specializované oblasti lidské činnosti a poznávání, a připravoval tak vznik soupisů a slovníčků terminologických. Toho druhu jsou např. č. výklady právních termínů v nejstarších deskách zemských, zejm. však glosy a marginálie v lat. herbářích, z nichž posléze vyrůstaly i první slovníky botanické terminologie, tzv. rostlináře; je jich známo více než desítka a nejstarší z nich, Olomoucký (z poč. 14. stol.), se pokládá za náš první lat.-č. slovníček vůbec.

Jiným typem specializovaných slovníků byly tzv. mamotrekty, doložené u nás z 15. stol. 16 rukopisy a 3 menšími zlomky. Vykládaly jednotlivá méně obvyklá slova bible buď ve sledu biblických knih (tzv. mamotrekty lokální n. místní, např. mamotrekt Břevnovský z poč. 15. stol.), n. abecedně (tzv. mamotrekty abecední, např. mamotrekt Klementinský).

První č. skutečně lexikografická díla vznikla v příznivém klimatu vlády Karla IV. a mladé pražské univerzity. Z té doby pocházejí 3 rukopisné slovníky známé v literatuře jako Vokabulář gramatický, Bohemář a Glosář; teprve novější bádání prokázalo, že všechny tři jsou dílem jednoho autora, který sám sebe nazýval Claretus de Solentia (krátce Klaret); byl to pražský kněz a lékař, posléze arcijáhen boleslavský Bartoloměj z Chlumce. Všechny tři jeho slovníky jsou druhově tzv. nomenklátory, tj. slovníky systematické (neabecední), uvádějící vždy pohromadě slova z jednoho oboru, jakožto odborné termíny tedy jen n. převážně subst. Nejrozsáhlejší z nich, Glosář, vykládá v 2 688 verších takřka 7 000 lat.‑č. dvojic a shrnuje v podstatě základní č. terminologii tehdejší vědy, kultury a civilizace, v č. složce se objevují zčásti i umělé novotvary autorovy. Klaretovy slovníky se staly východiskem většiny naší lexikografické tvorby následující. Od sklonku 14. stol. se na č. půdě vyvíjel podle vzoru abecedních mamotrektů a některých rostlinářů i typ zv. alfabetář, tj. slovník řazený abecedně, např. Vokabulář (v rkp. klementinském z let 1394–1398). Vznikl i smíšený typ spojující vjedno nomenklátor a alfabetář, např. Onomasticon (v rkp. Klementinském z r. 1455), slovník Velešinův (rkp.r. 1458, opis díla staršího), slovník Ostřihomský z pol. 15. stol. (založený na Klaretově Glosáři) aj. Co do zastoupení jaz. byly to zprvu dvojjaz. slovníky lat.-č., ale již z 1. pol. 15. stol. je zachován slovník hebrejsko-český (v rkp. kapitulním), pak slovníky trojjazyčné, lat.-něm.-č., např. slovník v učebnici Jana Holubáře pro Ladislava Pohrobka (rkp.r. 1454) n. tzv. Trialog Vídeňský (1489), a dokonce i slovníky čtyřjazyčné: Vokabulář hebrejsko‑německo-latinsko-český (v rkp. UK v Praze z 15. stol.).

Slovníky různého typu patřily k nejoblíbenějším útvarům č. odborné literatury humanistické. Sérii č. tištěných lexikonů zahájil r. 1511 Lactifer latinsko-český bosáka Jana Vodňanského zvaného Aquensis; byl uspořádán do 12 oddílů podle věcných oborů. Další humanistické slovníky pocházely z pera Jana Vopatovina, Matouše Collina, Martina Kuthena, Pavla Vorličného zvaného Aquilinas, Pavla Pressia aj. První č.-lat. slovník vyšel r. 1562 jako 2. díl k lat.-č. slovníku (z r. 1560) Tomáše Rešelia Hradeckého; byl sice vypracován podle vzoru něm. humanisty Petra Dasypodia (Rauchfusse), ale značně samostatně. Největším č. lexikografem humanistického období byl Daniel Adam z Veleslavína. Zpracoval mj. Dictionarium linguae latinae (1579) na základě lat.-něm. slovníku Basilia Fabera Sorana z r. 1571, dále Nomenclator tribus linguis (1586), přepracovaný posléze v Nomenclator quadrilinguis (1598), ale jeho nejvýznamnějším dílem byla Sylva quadrilinguis (1598), abecední slovník česko-latinsko-řecko-německý, vytvořený sice podle vzoru díla Helfrica Emmelia z r. 1592, ale se svrchovanou znalostí č. a s jemným filologickým citem pro její lexikografické zpracování. Tento slovník si zachoval svou odbornou i aktuálně praktickou hodnotu až do obrození; ještě v 17. stol. z něho vznikl výňatek (bez řečtiny) s názvem Sylvula trilinguis (1650), ten pak rozšířený o řečtinu vyšel s názvem Gazophylacium (1671) a ještě v nové úpravě jako Quadrilingue dictionarium (1683). V 16. stol. vznikl pracemi Lexicon symphonum quo quatuor linguarum Europae familiarium, Graecae scilicet, Latinae, Germanicae ac Sclavinicae concordia consonantiaque indicatur... (Sigismundus Gelenius, 1537, 15442) a Knížka slov českých vyložených, odkud svůj počátek mají… (Matouš Benešovský zvaný Philonomus, 1587) i nový typ slovníku, slovník etymologický, zatím na předvědecké úrovni. Nejširší srovnávací hledisko uplatnil v latinsko-italsko-německo-chorvatsko-česko-polsko-maďarském lexikonu Dictionarium septem diversarum linguarum (1605) Petr Loderecker (též Lodorecker); je to v podstatě na velmi dobré lexikografické úrovni přepracovaný pětijaz. s. Charváta Fausta Vrančiće-Veranda, doplněný o češtinu a polštinu (z r. 1595).

Z pobělohorského období je daleko nejvýznamnějším, i když jen v rukopisném torze dochovaným slovníkem čtyřdílný Thesaurus linguae Boëmicae… V. J. Rosy, do něhož byly pojaty zbytky Thesauru J. A. Komenského, zachované z díla zničeného v rkp. při požáru Lešna (1656). Na závěr hesla vybudovaného na principu etymologického hnízdování podává Rosa významy přímé i přenesené č., lat.něm., popřípadě i příslušné rčení, pořekadlo n. přísloví; byl to postup ve své době velmi oblíbený zásluhou sbírky staroklasických sentencí Adagiorum chiliades Erasma Rotterdamského. V Rosově době byla už k dispozici i díla č. příslovnictví Dicteria seu proverbia Bohemica (1582, 15992, 16823) Jakuba Srnce z Varvažova, dále Neo-forum Latino-Slavonicum (1678) Daniela Sinapia Horčičky a rkp. sbírka J. A. Komenského, která byla poprvé vydána teprve s 1. vyd. jeho Didaktiky českér. 1849 jako Moudrost starých Čechů za zrcadlo vystavená potomkům (i další vyd.). Rosův Thesaurus obsahuje sice některé neústrojné neologismy, byl však ještě i v obrozenecké filologii (Jungmannem) vysoce hodnocen pro množství cenného lexikálního materiálu z živé mluvy, mj. i z nář.

Silněji se neoterizující tendence uplatnily v č. lexikografii 18. stol., ještě jen z menší části v oblíbeném trojdílném (s různým pořadím jaz. v každém díle) slovníku Dictionarium von dreien Sprachen, Teutsch, Lateinisch und Böhmisch (1700–1706, 1722–17292, 3. vyd. jako Lexicon tripartitum 1742–1746) pražského tiskaře K. Vusína, zato už silněji v anonymním Slovaři českém (1705, 17162) n. v čtyřdílném Nomenclatoru (1764–1768) J. K. Rohna aj. Neústrojnému neologizování se do značné míry vyhnul Neuverfasstes deutsches und böhmisches Wörterbuch (1768) profesora č. na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě V. Wiedemanna, byl ale silně neúplný. Nezůstaly ho však ušetřeny slovníky K. I. Tháma, např. Deutsch-böhmisches Nazionallexikon (1788 a další vyd.). Skutečný přínos pro č. lexikografii znamenaly práce F. J. Tomsy, po Malém německém a českém slovníku (1789) zejm. Vollständiges Wörterbuch der böhmischen, deutschen und lateinischen Sprache (1791, 1. část 2. vyd. ‒ už bez lat. ‒ 1805 ve zpracování Thámově, 2. část v přepracování samého Tomsy), který se opíral o materiál Dobrovského a byl opatřen i jeho předmluvou o tvoření slov.

Mezi léty 1775–1825 vyšlo u nás 14 různých slovníků češtiny, některé i v několika vyd., mj. zejm. dvojdílný Böhmisch-deutsch-lateinisches … Wörterbuch (1820–1821) J. Palkoviče; je v něm zpracován i lexikální materiál slovenský, který autor získal od J. Ribaye a Š. Lešky. Daleko nejvýznamnějším dílem v řadě obrozenských slovníků před Jungmannem byl Ausführliches und vollständiges deutsch-böhmisches synonymisch-phraseologisches Wörterbuch I (1802), II (1821) J. Dobrovského (zpracovaný za přispění dalších pomocníků, zejm. Š. Lešky, J. Ribaye, F. M. Pelcla, V. Nejedlého, F. J. Tomsy, A. J. Puchmajera, V. Hanky aj.). Znamenal metodický pokrok ve vývoji č. lexikografie přísným dodržením zásady zachycovat pouze slova vskutku doložená (v literatuře n. živém úzu) a nezavádět umělé neologismy. Dobrovský připouštěl obohacování spis. slovní zásoby z dial., ale i z jiných slovanských jaz., proto od č. lexikografa požadoval jejich dobrou znalost.

Vyvrcholením obrozenských snah lexikografických byl monumentální pětidílný Slovník česko-německý (1834–1839; na titulním listě 1. dílu uveden nesprávně r. 1835, v sešitech začal Slovník vycházet už 1834; reprint 1989–1990) J. Jungmanna (za přispění četných spolupracovníků a přispěvatelů, např. F. Palackého. A. Marka, J. S. a K. B. Preslových, J. V. Sedláčka, K. S. Amerlinga, J. Kollára, F. Šíra, Š. K. Macháčka, A. Bočka, J. Chmely, F. J. Slámy, J. Schöna, V. M. K. Bergnera, J. Hulakovského, F. Douchy, J. S. Tomíčka, J. Franty-Šumavského, V. Hanky, P. J. Šafaříka ad.). Jugmannova koncepce abecedního slovníku praktického určení odporovala sice pojetí lexikografů starší generace, kteří za vědecký pokládali slovník sestavený podle kořenů (hnízd), ale dílo bylo pro svůj zjevný mimořádný význam vědecký i kulturní a národně obrodný ihned s nadšením přijato. Zpracovalo slovní zásobu z tištěných č. spisů (méně už ze starých rkp.) v celém historickém rozpětí č. i lexikální fond ze soudobé řeči mluvené, z dial.č., mor. i slk. Při vytváření potřebných nových pojmenování byla též přejímána a adaptována slova z jiných slovanských jaz. a tvořeny neologismy na teoretické bázi slovotvorné položené už J. Dobrovským. Dodatky ke Slovníku Josefa Jungmanna vyšly r. 1851 z pera F. L. Čelakovského.

Počátkem 50. let byly rovněž vydány dva důležité kodifikační slovníky terminologické: Juridisch-politische Terminologie für die slawischen Sprachen Österreichs. Deutsch‑böhmische Separat-Ausgabe (1850) v redakci K. J. Erbena a s teoretickou předmluvou P. J. Šafaříka a Německo-český slovník vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy (1853), zase prací Šafaříkovou a s jeho teoretickou předmluvou. Slova z oboru techniky a výroby, řemesel i obchodu pojal do svých slovníků Deutsch-böhmisches Wörterbuch I (1844), II (1846) a Česko-německý slovník (1851) J. Franta-Šumavský, kromě toho též autor srovnávacích slovníků slovanských; ty však zůstaly ve stadiu projektu n. ukázkových sešitů. Zdařilejší pokus na úseku srovnávací slovanské lexikografie podnikl teprve A. Matzenauer prací Cizí slova v slovanských řečech (1870) a bohemistickou účastí na Miklošičově díle Kratkij slovar’ šesti slavjanskich jazykov (1885).

Lexikografem s vědeckými ambicemi byl na konci 19. stol. v gebauerovském období F. Št. Kott. Vydal za účasti dalších 163 spolupracovníků rozsáhlý Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický (1878–1893) a k němu pak několikeré DodatkyPříspěvky (1896–1906). Je to dílo neuspořádané, značně nevyvážené a těžko přehledné (začíná se několikrát od začátku abecedy), ale obsahující pozoruhodný svod lexikálního materiálu nového i staršího, literárního i nář., obecného i odborného, jména vlastní, frazeologické obraty a rčení, výklady věcné atp.

2 Slovníky češtiny od počátku 20. stol.

Ve 20. stol. se č. lexikografie značně rozrůstá, zkvalitňuje a diferencuje. Z doposud relativně jednotného proudu se na jedné straně vyčleňuje synchronně orientovaná jednojazyčná výkladová lexikografie, na druhé straně se profilují specializovaná lexikografická odvětví, která v předchozích etapách nebyla zastoupena vůbec n. jen pracemi zárodečného charakteru.

Výkladové s.č. reprezentuje především trojice kontinuálně vytvářených děl Příruční slovník jazyka českého (PSJČ; 1935–1957), Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ; 1960–1971, 19892 reprint), Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (SSČ; 1978, 19942 opravené a doplněné vyd., 20033 opravené vyd.; dotisky). Vývoj č. výkladové lexikografie včetně charakteristiky PSJČ, SSJČ, SSČ viz ↗výkladový slovník.

Speciální s.č. 20. stol. (viz ↗slovníky – typologie) se zaměřují zejména na vývojové aspekty slovní zásoby (slovníky historické a etymologické; později též slovníky neologismů), na slovní zásobu teritoriálně n. sociálně příznakovou (slovníky nářeční a slangové), na dílčí části lexikonu (slovníky terminologické, frazeologické, onomastické), na specifický způsob řazení materiálu (slovníky retrográdní, frekvenční, tematické/pojmové).

Slovník historický jako samostatný lexikografický typ v č. prostředí ustavuje nedokončené dílo J. Gebauera Slovník staročeský (Díl první A‒J 1903, Díl druhý K‒N 1916, 19702 reprint; v abecedním řazení zachycuje hesla Anetbánlivost), opírající se o rozsáhlou excerpci cca 450 pramenů ze 14. až počátku 16. stol. Poslední dva svazky  sešitového vydání zpracoval na základě Gebauerových materiálů E. Smetánka, další pokračování zastavila válka. Na Gebauerův slovník později programově navázala velkoryse koncipovaná práce Ústavu pro jazyk český ČSAV/AV ČR Staročeský slovník (1968–2008; zahrnuje hesla na ‒ při) a nověji Elektronický slovník staré češtiny (zpracovávaný od r. 2005 a dostupný na webových stránkách jmenované instituce). Především pro vysokoškolské potřeby bylo v průběhu 20. stol. sestaveno několik menších slovníků, např. Malý staročeský slovník (1979) od J. Běliče, A. Kamiše a K. Kučery.

S diachronním pohledem na č. slovní zásobu jsou spjaty též slovníky etymologické, rozvíjející se zejména ve 2. pol. 20. stol. Po Stručném slovníku etymologickém jazyka československého J. Holuba (1933, 19372) následují Etymologický slovník jazyka českého (1952) od J. Holuba a F. Kopečného, zpracovávající samostatně i etymologii gramatických afixů, dále Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím (1967, 19782, 19823, 19924) od J. Holuba a S. Lyera, uvádějící i výklad slov přejatých, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského (1957; další vyd. 1968, 1997, 2010 se orientují pouze na č.) od V. Machka, zaměřený naopak pouze na slova slovanského původu a ve značné míře reflektující nář. lexikum. Novější práce Český etymologický slovník (2001, 20122; 2007 elektronická verze; 20153 upravené a rozš. vyd.) od J. Rejzka vykládá jak slova od původu slovanská, tak přejatá, včetně některých dosud opomíjených slov nespisovných, a je určena nejen odborné, ale i širší veřejnosti. Významný pro bohemistiku je i dvousvazkový Etymologický slovník slovanských jazyků. Slova gramatická a zájmena. I. Předložky. Koncové partikule, II. Spojky, částice, zájmena a zájmenná adverbia (1973, 1980; 20102 reprint s úpravami) od F. Kopečného. (Pracovníci etymologického oddělení ÚJČ AV ČR v Brně od r. 1989 průběžně publikují rozsáhlý vědecký Etymologický slovník jazyka staroslověnského.)

Chronologický aspekt sleduje také ↗neografie. Slovníky neologismů se v č. lexikografii objevují až na zlomu 20. a 21. stol. jako reakce na výrazné společensky podmíněné změny v slovní zásobě a na rozvoj zkoumání neologismů v č. i zahraniční lingvistice. Neologismy byly zčásti reflektovány už v suplementu k dosavadním výkladovým s.č. nazvaném Co v slovnících nenajdete. Novinky v současné slovní zásobě (1994) od Z. Sochové a B. Poštolkové. Speciální neologické slovníky však vstupují do č. lexikografie jako žánrové novum až pracemi O. Martincové a kol. Nová slova v češtině. Slovník neologizmů (NSČ 1; 1998) a Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 2 (NSČ 2; 2004). V souhrnu oba díly NSČ zaznamenávají neologické lexikum spisovné komunikace z let 1985–2002, a to neologismy (včetně neosémantismů) i okazionalismy, revitalizované lexémy i výrazy měnící pouze uživatelskou platnost; metodologicky přinášejí řadu inovací reflektujících specifikum materiálu, např. komunikační charakteristiku zpracovávaných lexémů.

Ve 20. stol. se osamostatňuje též lexikografické zpracování teritoriálně n. sociálně vymezené části slovní zásoby. Tvorba slovníků nářečních se konstituuje podobně jako lexikografie diachronní už v gebauerovském období, především rozsáhlým Dialektickým slovníkem moravským (1906) od F. Bartoše (1910 k němu F. Š. Kott vydává Dodatky k Bartošovu Dialektickému slovníku moravskému), ale i lokálními nář. slovníky J. F. Hrušky, Q. Hodury ad. Od 40. let 20. stol. se pak rozvíjí pod vlivem tzv. brněnské dialektologické školy (práce I. Maliny, A. Gregora, A. Lamprechta, S. Utěšeného ad.). Na přelomu 20. a 21. stol. reprezentují moderní nář. lexikografii slovníky J. Bachmannové, Z. Sochové, J. Vojtové ad. Popis nář. slovní zásoby s reflexí vývojové dynamiky lexika mluvené č. podávají první tři svazky neslovníkového díla Český jazykový atlas 1–3 (J. Balhar, P. Jančák a kol., 1992, 1997, 1999). Celonárodní nář. slovník je v současnosti připravován v dialektologickém oddělení ÚJČ AV ČR v Brně (http://sncj.ujc.cas.cz/).

Soustavnější lexikografické zpracování sociálně příznakové slovní zásoby, tj. vytváření slovníků slangů, argotů apod., se pojí zejm. se 2. pol. 20. stol., i když zájem o slovní zásobu této oblasti má delší tradici (např. práce F. Jílka-Oberpfalcera, V. Křístka ad.). Teoretickému i slovníkářskému popisu slangů se věnuje celoživotním dílem především J. Hubáček (Malý slovník českých slangů, 1988; Výběrový slovník českých slangů, 2003), značné zásluhy (zejména na poli organizačním) patřily L. Klimešovi. Slovníků zaměřených na jednotlivé slangy je celá řada, např. práce Několik slangových slovníků (1993) od J. Suka (zaznamenávající mj. slang signatářů Charty 77).

Se slovníky slangů se částečně překrývají i obecněji zaměřené slovníky nespisovné slovní zásoby, expresiv, vulgarismů apod. V hojnější míře se objevují na konci 20. stol. ve snaze zachytit lexikum, kterému se dosavadní výkladová lexikografie spíše vyhýbala. K pracím tohoto typu se řadí např. Šmírbuch jazyka českého (1988, 19922, 20053) od P. Ouředníka, k materiálově nejkomplexnějším patří stále rozšiřovaný Slovník nespisovné češtiny (2006, 20062, 20093) od J. Huga a kol. Zájem o nespisovné lexikum č. ilustruje i překladová lexikografie, např. Malý česko-bulharský slovník nespisovné češtiny. Kratăk češko-bălgarski rečnik na neknižovnata leksika (2011) od J. Băčvarova a kol. Vulgarismy zaznamenává např. Velký slovník sprostých slov (1999), jenž je upravenou reedicí materiálů K. J. Obrátila publikovaných ve 30. letech, a celá řada komerčních prací (přinášejících i vícejazyčné lexikální paralely).

Ve 20. stol. dochází též k intenzivnímu rozvoji teoretické i slovníkářské reflexe odborné slovní zásoby (terminografie). Přehled terminologických slovníků však toto heslo vzhledem k jejich široké škále neuvádí.

Materiálově se s terminografickými pracemi zčásti stýkají slovníky cizích slov. V č. prostředí se objevují zhruba od pol. 20. stol. (např. V. Pech, Velký slovník cizích slov, 1948; J. Haller, Kapesní slovník cizích slov, 1954, 19562; J. Kubišta a L. Rejman, Slovník cizích slov, 1956, 19592; L. Rejman, Slovník cizích slov, 1966, 19712; K. Kučera: Cizí slova, 1978; L. Klimeš: Slovník cizích slov, 1981 a v řadě dalších vyd., nejnověji 20108). Nejrozsáhlejší a metodologicky nejkvalitnější z nich je Akademický slovník cizích slov (1995; dotisky), který připravili V. Petráčková, J. Kraus a kol. Kodifikuje mj. pravopis a výslovnost přejímek a podává informaci o jejich původu. V přepracované a rozšířené podobě byl vydán pod názvem Nový akademický slovník cizích slov (2005; dotisky). V elektronické podobě vyšel též Velký akademický slovník cizích slov (1999, 20052).

Z hlediska zaměření na speciální část slovní zásoby a v souvislosti se vznikem samostatných lingvistických subdisciplín se v novodobé č. lexikografii osamostatnily také práce onomastické a frazeologické. Slovníky onomastické (viz ↗onomastikon) se ustavují zhruba v pol. 20. stol.; jejich vývoj charakterizuje vzrůstající akcentace lingvistického přístupu k materiálu. Nástup lexikografického zachycení toponym reprezentuje především práce A. Profouse Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny (1947–1957, IV. díl dokončil J. Svoboda; v doplňkovém V. dílu z r. 1960 připojil V. Šmilauer úplnou systematiku místních jmen). K ní paralelní zpracování materiálu z Moravy a Slezska připravili pod názvem Místní jména na Moravě a ve Slezsku I (1970), II (1980) L. Hosák a R. Šrámek. Souhrnný pohled přináší novější slovník I. Lutterera a R. Šrámka Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Slovník vybraných zeměpisných jmen s výkladem jejich původu a historického vývoje (1997, 20042). Speciálním doplňkem je Retrográdní slovník místních jmen Moravy a Slezska (2013) od R. Šrámka. Od konce 20. stol. se lexikografické aktivity mapující č. toponymii věnují zejména anoikonymům (pomístním jménům). Jde např. o publikaci L. Olivové-Nezbedové, M. Knappové, J. Malenínské a J. Matúšové Pomístní jména v Čechách (1995) či od r. 2005 postupně vycházející práci J. Matúšové a kol. Slovník pomístních jmen v Čechách, v současné době v elektronické podobě (http://spjc.ujc.cas.cz/). Průběžně zpracováván je též elektronický Slovník pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku (http://spjms.ujc.cas.cz/). Také lexikografie antroponomastická se ve větší míře rozvíjela až ve druhé pol. 20. stol. Příjmení jsou zachycena mj. v indexech doprovázejících některá teoretická díla, např. práci J. Svobody Staročeská osobní jména a naše příjmení (1964) n. M. Knappové Příjmení v současné češtině (1992; v přepracovaném vyd. Naše a cizí příjmení v současné češtině 2002, 20082). Slovníkový charakter má práce D. Moldanové Naše příjmení (1983; 20042 upravené vyd., 20103). Rodná jména zaznamenává např. slovník Průvodce našimi jmény (1974, 19912) od F. Kopečného n. publikace Jak se bude jmenovat? (1978 a v dalších vyd., nejnověji 20105 v podstatně doplněném vyd. pod názvem Jak se bude vaše dítě jmenovat?) od M. Knappové. Práce M. Knappové obsahuje mj. 14 tis. podob jmen, která splňují podmínky zápisu do matričních dokladů.

Důležitým doplňkem výkladové lexikografie je tvorba slovníků frazeologických (též ↗frazeografie). Pro č. má poměrně dlouhou tradici (od období humanismu), většinou však šlo o deskriptivní práce, které si z dnešního pohledu uchovaly pouze historickou hodnotu. Stěžejní frazeografické dílo z počátku 20. stol. od V. Flajšhanse (Česká přísloví. Sbírka přísloví, průpovědí a pořekadel lidu českého v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Část první: Přísloví staročeská A–N, O–Ž, 1911, 1913; 20132 doplněné vyd.) bohužel zahrnovalo pouze stč. materiál a zůstalo nedokončeno. Aktuálnější obraz č. frazeologie poskytly ve 20. stol. práce Lidová rčení (1947, 19632 upravené vyd., 19963 reprint 1. vyd., 20004, 20095) od J. Zaorálka a Slovník synonym a frazeologismů (1977, 19792, 19823 doplněné a upravené vyd.) od J. V. Bečky. Zčásti zaznamenávaly č. frazeologii i všechny výkladové s.č. 20. stol. Dosud nejkomplexněji byla č. frazeologie a idiomatika zpracována v synchronně pojatém a živý úzus akcentujícím Slovníku české frazeologie a idiomatiky (SČFI): Přirovnání (1983); Výrazy neslovesné (1988); Výrazy slovesné A–P (1994), R–Ž (1994); souborné doplněné druhé vyd.r. 2009 navíc zahrnuje Výrazy větné. Hlavní redakci prvních tří dílů tvořili F. Čermák, J. Hronek, J. Machač, hlavním redaktorem 4. dílu byl F. Čermák. SČFI je zpracován podle jednotné koncepce a metodiky, každý díl, zaměřený na určitý strukturně a funkčně vymezený typ frazémů/idiomů, provází teoretické pojednání z pera F. Čermáka.

Česká lexikografie 20. stol. rozvinula také škálu prací diferencovaných metodikou řazení materiálu (a zároveň funkcí). Zcela většinový zůstal sice abecední pořádek hesel, speciální slovníkářské cíle však vedly i ke vzniku slovníků řazených např. na principu onomaziologickém. K nim patří slovníky tematické/pojmovéslovníky synonymické (viz detailněji ↗tezaurus), v č. prostředí zastoupené prací J. Hallera a kol. Český slovník věcný a synonymický 1–3 (1969–1977; Rejstřík k svazkům 1–3, 1987), která na č. slovní zásobu aplikovala pojmovou strukturaci lexikonu vypracovanou R. Halligem a R. Wartburgem, a novější, podle britského vzoru Rogetových slovníků vytvořenou prací A. Klégra Tezaurus jazyka českého (2007). Synonymní relace v slovní zásobě sledovaly také praktičtěji zaměřené slovníky menšího rozsahu, např. Slovník synonym a fraseologismů od J. V. Bečky (1977, 19792, 19823 doplněné a upravené vyd.) a z novějších stručná, opakovaně vydávaná a upravovaná práce K. Paly a J. Všianského Slovník českých synonym (1994 a v dalších vyd.); rozsáhlé slovníky synonym i antonym, zpravidla doprovázené elektronickou verzí, produkují po r. 2000 též komerční firmy.

Výrazné novum v lexikografii 2. pol. 20. stol. představují slovníky frekvenční, jejichž tvorbu v č. prostředí zahajuje práce J. Jelínka, J. V. Bečky a M. Těšitelové Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce (1961). Slovníky vytvářené pomocí zárodečné fáze počítačů vznikaly až v 70. a 80. l. 20. stol. (např. Frekvenční slovník současné české publicistiky připravený v r. 1980 M. Těšitelovou). Významný pokrok ve frekvenčním lexikografickém popisu č. přinesla na konci 20. stol. korpusová lingvistika, která umožňuje pracovat s rozsáhlými materiálovými zdroji a automatickými nástroji a využívat moderní statistické postupy. Průkopnickým dílem byl Frekvenční slovník češtiny (2004, 20102) vytvořený kolektivem Ústavu Českého národního korpusu pod vedením F. Čermáka a M. Křena. Shromážděné frekvenční údaje (opírající se o psané texty obsažené v ČNK) se týkají 50 tis. nejběžnějších apelativ, 2 tis. nejčastějších vlastních jmen a 1 tis. zkratek. Pracovníci téže instituce dále připravili např. Frekvenční slovník mluvené češtiny (2007) a frekvenční slovníky mapující slovní zásobu významných č. spisovatelů Karla Čapka (2007) a Bohumila Hrabala (2009).

Speciální metoda řazení materiálu charakterizuje i slovníky retrográdní, např. Retrográdní morfematický slovník češtiny s připojenými inventárními slovníky českých morfémů kořenových, prefixálních a sufixálních (1975) od E. Slavíčkové. Další práce tohoto typu Retrográdní slovník současné češtiny (1986) od M. Těšitelové, J. Petra a J. Králíka kombinuje postupy slovníku retrográdního a frekvenčního a zároveň slovníku lexikálního a morfematického (vedle lexikálních jednotek samostatně zpracovává i tvary substantiv a sloves).

Od počátku 90. let 20. stol. se v č. lexikografii objevují i nové typy slovníků, které v domácí lexikografické tradici nebyly dosud vůbec zastoupeny. Patří k nim (vedle už zmíněných neografických prací) např. slovníky valenční a vazebné, pohybující se na hranici lexika a syntaxe: Slovesa pro praxi. Valenční slovník nejčastějších českých sloves (1997) a Slovník slovesných, substantivních a adjektivních vazeb a spojení (2005), oba od autorské trojice N. Svozilová, H. Prouzová, A. Jirsová, a Valenční slovník českých sloves (2008) od autorského kolektivu M. Lopatková, Z. Žabokrtský, V. Kettnerová ad.

Překladovou lexikografii tento přehled nereflektuje. Přehled o gramatikách češtiny viz ↗gramatiky češtiny (pro období od počátku do konce 2. světové války) a ↗české poválečné mluvnictví.

V Literatuře se neuvádí slovníková díla prezentovaná v hesle, ale jen jejich sekundární, především recenzní reflexe.

Rozšiřující
Literatura
  • Blatná, R. Šmírbuch aneb nekonvenční Slovník nekonvenční češtiny. 76, 1993, 98–100.
  • Brabcová, R. Akademický slovník cizích slov. SaS 58, 1997, 64–68.
  • Confortiová, H. Český retrográdní slovník. 72, 1989, 81–84.
  • Čermák, F. Jazyk a jazykověda: Přehled a slovníky, 2001.
  • Čermák, F. Aleš Klégr: Tezaurus jazyka českého. Slovník českých slov a frází souznačných, blízkých a příbuzných. SaS 70, 2009, 153–157.
  • Čermák, F. & R. Blatná. (eds.) Manuál lexikografie, 1995.
  • Černá, A. M. František Ladislav Čelakovský – lexikograf („Dodavky ke slovníku Josefa Jungmanna“ z roku 1851). In Tarajło-Lipowska, Z. & M. Malicki (eds.), Wrocław v Czechach – Czesi we Wrocławiu. Literatura – język – kultura, 2003, 133–141.
  • Černá, M. A. Daniel Adam z Veleslavína a jeho nomenklátory. In Čmejrková, S. & J. Hoffmannová ad. (eds.), Čeština v pohledu synchronním a diachronním. Stoleté kořeny Ústavu pro jazyk český, 2012, 201–206.
  • Červená, V. a kol. K dějinám vzniku a vydávání Jungmannova Slovníku. 65, 1982, 233–247.
  • Fiedlerová, A. Nové vydání Gebauerova Slovníku staročeského. 54, 1971, 168–169.
  • Filipec, J. Naše současná společnost, slovní zásoba a slovníky. 75, 1992, 1–11.
  • Filipec, J. K dialogu o české lexikografii a lexikologii, předpočítačové i počítačové. SaS 55, 1994, 132–141.
  • Filipec, J. K druhému vydání SSČ. 78, 1995a, 9–17.
  • Filipec, J. Teorie a praxe jednojazyčného slovníku výkladového. In Čermák, F. & R. Blatná (eds.), Manuál lexikografie, 1995b,14–49.
  • Flajšhans, V. Klaret a jeho družina. Sv. I. Slovníky veršované. 1926.
  • Havránek, B. & J. Jahn. Akademický Staročeský slovník. SaS 30, 1969, 392–396.
  • Hejnic, J. K našim prvním humanistickým slovníkům. LF 87, 1964, 167–171.
  • Hladká, Z. Lexikografie. In Pleskalová, J. & M. Krčmová ad. (eds.), Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky, 2007, 164–198.
  • Hladká, Z. & O. Martincová. K české lexikografii: tradice a současnost. In Černyševa, M. (ed.), Slavjanskja leksikografija. Meždunarodnaja kollektivnaja monografija, 2013, 340–369, 727–757.
  • Hodura, K. Základní dílo o místních jménech v Čechách. 34, 1950, 97–100.
  • Jílek, F. Klaretovo české názvosloví mluvnické, 1950.
  • Kamiš, A. Slovní zásoba v Jungmannově slovníku. AUC – Philologica 3–4, 1974, 67–76.
  • Knappová, M. Nová knížka o příjmeních. 68, 1985, 141–144.
  • Konečná, H. Jaroslav Suk – Několik slangových slovníků. 79, 1996, 147–150.
  • Kopečný, F. Nový etymologický slovník češtiny a slovenštiny. SaS 20, 1959, 126–134.
  • Králík, J. František Čermák – Michal Křen a kol.: Frekvenční slovník češtiny. SaS 66, 2005, 224–228.
  • Kraus, J. Potřebná publikace o příjmeních v současné češtině. 85, 2002, 260–262.
  • Kučera, K. Slovník české frazeologie a idiomatiky. 78, 1995, 96–99.
  • Kučera, K. Rozšířené vydání Slovníku české frazeologie a idiomatiky. 95, 2012, 198–202.
  • Lastovećka, H. K. Narys čeśkoji leksykohrafiji. Voprosy slavjanskogo jazykoznanija 4, 1955, 187–202.
  • Lutterer, I. Základní dílo o místních jménech na Moravě a ve Slezsku. SaS 33, 1972, 52–54.
  • Martincová, O. Slovník Nová slova v češtině jako slovník speciální. In Ondrejovič, M. & S. Považaj (eds.), Lexicographica ’99, 2001, 62–68.
  • Michálek, E. Česká slovní zásoba v Klaretových slovnících, 1989.
  • Nebeská, I. Český valenční slovník. 81, 1998, 121–133.
  • Němec, I. K teoretickým základům Staročeského slovníku. LF 92, 1969, 42–51.
  • Páta, J. Česká lexikografie. Stručný nástin dějin českého slovnikářství. ČMF 1, 1911, 6–10, 103–106, 198–202, 296–301.
  • Pečírková, J. & M. Nedvědová. Přínos Jana Gebauera k historické lexikografii. 71, 1988, 184–192.
  • Petr, J. Úvod. In Petr, J. (ed.), Josef Jungmann. Slovník česko-německý I–V, 1989–1990, 5–31.
  • Petráčková, V. Pojetí a význam Rosova slovníku. Práce z dějin slavistiky X, 1985, 155–166.
  • Petráčková, V. & M. Roudný. Návrat k Rosovu dílu. 63, 1980, 214.
  • Pleskalová, J. Publikace o pomístních jménech v Čechách. 80, 1997, 34–37.
  • Pleskalová, J. První svazek Slovníku pomístních jmen. 90, 2007, 37–40.
  • Procházka, A. Vlastenecký „Slovář český“ z r. 1716. ČMM 52, 1928, 361–364.
  • Rangelova, A. & J. Světlá ad. (eds.) Lexikografie v kontextu informační společnosti, 2008.
  • Ryba, B. K latinsko-českým mamotrektům. LF 67, 1940, 1–68.
  • Ryba, B. Nové jméno mistra Klareta. Věstník Královské české společnosti nauk V, 1943, 1–13.
  • Skalka, B. Nový Český etymologický slovník. 84, 2001, 266–268.
  • Spal, J. Nový etymologický slovník. 51, 1968, 236–239.
  • Stich, A. Český frekvenční slovník. 46, 1963, 80–86.
  • Šlosar, D. & R. Večerka ad. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti, 2009.
  • Šmilauer, V. Jungmannův slovník česko-německý. AUC – Philologica 3–4, 1974, 43–56.
  • Šrámek, R. Práce o staročeských osobních jménech. SaS 27, 1966, 170–172.
  • Šrámek, R. Publikace o českých osobních jménech. SaS 40, 1979, 243–247.
  • Vey, M. Zamečanija po povodu častotnogo slovarja češskogo jazyka. VJa, 1959, 82–83.
  • Vidmanová, A. Mistr Klaret a jeho spisy. LF 103, 1980, 213–223.
  • Voleková, K. Elektronický slovník staré češtiny. In Čmejrková, S. & J. Hoffmannová ad. (eds.), Čeština v pohledu synchronním a diachronním. Stoleté kořeny Ústavu pro jazyk český, 2012, 275–278.
  • Zubatý, J. Slovník staročeský. Český časopis historický 22, 1916, 135–139.

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny online | Všechna práva vyhrazena, © 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka