PŘECHODNÍK  (transgresiv)

Základní

Jeden z ↗neurčitých (jmenných) tvarů slovesa; podle tradiční gramatiky jsou to tvary tvořené ze slovesných kmenů mající:

(a) se slovesy společné sémantické vlastnosti (zvl. vyjadřují události různého typu, (i) jako probíhající, n. (ii) ukončené: (i) kouře, kouříc, kouříce, (ii) vykouřiv, vykouřivši, vykouřivše) i syntaktické vlastnosti (zvl. sdílejí pravá doplnění, objekty, včetně přímého objektu, i adjunkty: kouříc v posteli náruživě cigaretu, reflexivitu: myjíc se, smějíc se …, aj.).

(b) s adjektivy společnou morfosyntaktickou vlastnost tu, že vyjadřují na pravé periferii své vnitřní struktury jmenné rysy rodu a čísla (viz níže), jejichž hodnoty jsou nastavovány v relaci shody (viz níže): kouře (nevyjádřený subjekt děje kouření s rysy sg.mask.), kouříc (nevyjádřený subjekt s rysy fem./neutr.sg.), kouříce (nevyjádřený subjekt s rysy mask./fem./neutr.pl.).

(c) s adverbii společnou syntaktickou vlastnost tu, že struktury, které konstruují, se začleňují do struktury jako ↗adjunkt: Eva přišla kouříc.

Tradiční gramatika specifickou kombinaci vlastností (b) a (c) reflektuje tak, že p. pokládá za specifický větný člen ↗doplněk, srov. (i) verbální doplněk: Eva přišla kouříc – (ii) adjektivní doplněk: Eva přišla veselá. Základní rozdíl mezi (i) a (ii) přitom spočívá v tom, že p. konstruuje slovesnou větu, kdežto adjektivní doplněk je menší syntaktická struktura, v generativní gramatice analyzovaná jako ↗malá věta.

Např. v preambuli naší ústavy:

My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,

v čase obnovy samostatného českého státu,

věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé,

odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku

v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody

jsou adj. věrniodhodláni členem přechodníkové věty s nevyjádřeným přechodníkem spony být (tj. My občané, …, jsouce věrni …, VF …), protože v pozici přívlastku by tato adj. nutně musela mít tvar dlouhý (My občané, *věrni / věrní …).

To, že p. konstruují větu, ukazují vlastnosti (a)–(c); absence rysů osoba a číslo na pravé periferii vnitřní struktury p., což je vlastnost všech ↗neurčitých tvarů slovesa, způsobuje, že p. nemají schopnost přidělit subjektu nom., a tedy subjekt přechodníkové věty nemůže být slovně vyjádřen: *Maminka hrajíc karty, maminka mě kritizovala. V novější literatuře se (pod vlivem klasické generativní teorie) tento subjekt analyzuje jako neslyšitelné zájmeno ↗PRO, tedy: [PRO hrajíc karty, maminka mě kritizovala. Toto PRO je nositelem participantské role (AgensPRO kouříc cigaretu, Eva se usmívala, PatiensPRO jsouc chválena, Eva se usmívala). Proto se v syntaxi neobjevují p. sloves bez participantského subjektu (Venku prší × Šel domů, *venku prše/pršíc/pršíce; Učitelem je nadržováno blondýnkám × Petr byl naštván *jsa/jsouc/jsouce nadržováno (učitelem) blondýnkám). PRO-subjekt přechodníkové věty je navíc nutně referenčně identický s podmětem věty, do níž je přechodníková věta začleněna, a od něho získává rysy [rod] a [číslo]: Petri si pískal, [PROi umývaje se] / Evai si pískala, [PROi umývajíc se]; srov. taky vyjádření těchto rysů i na adjektivu, které je doplňkem v přechodníkové větě: Petr si pískal [PRO vraceje se z nemocnice zcela zdrav‑ý] × Eva si pískala [PRO vracejíc se z nemocnice zcela zdrav‑á]. Je-li ve větě, do níž je přechodníková věta začleněna, tzv. všeobecný konatel, p. získává shodu podle smyslu: Soutěžícíi tancovali [PROi myslíce na vítězství] × Tancovalo se [PRO mysle / myslíc / myslíce na vítězství]. Naproti tomu adjektivum pro takové případy žádnou kongruentní formu nemá: Soutěžícíi tancovali [PROi unaven‑í] × Tancovalo se [PRO unaven‑??]. Na rozdíl od infinitivu, kde je referenční interpretace PRO zajišťována vlastností sloves v maticové větě (viz ↗kontrola), tj. existuje subjektová kontrola (Petri plánoval PROi odejít v osm) i objektová kontrola (Petri radil Pavlovij PROj odejít v osm), je u přechodníků interpretace PRO jako referenčně identického se subjektem maticové věty zajištována kodifikací (příkazem tzv. stejnopodmětných přechodníků) a kodifikací je diktováno i vyjadřování shody přechodníku se subjektem. Tím se zajišťuje, aby struktura Hrajíc karty, maminka mě kritizovala, měla jedinou interpretaci ‘maminka hrála karty’, a nikoli interpretaci např. ‘babička hrála karty‘, ač přechodník shodu s femininem vyjadřuje. Čeští rodilí mluvčí se ovšem tuto kodifikaci musí naučit ve škole, a když už přechodníky i poté užívají (jako prostředku nějak příznakového), musejí si kodifikaci „v duchu“ připomenout. Pokud není (z nejrůznějších důvodů) kodifikační diktát aktivní, stejnopodmětnost p. není aktivována a shoda a formy p. ji vyjadřující taky ne. Např. ve vmor.dial. je běžný neshodný a nestejnopodmětný: Iďa do kravina, začalo pršat; Přinďa dom, lehl‑Ø / lehl‑a si na kavalec a usnul‑Ø/‑a.

Přechodníková věta obsahuje rys času. Všechny č. práce o p. vědí, že morfologická forma p. je ve vztahu s jeho časovou interpretací. P. se pak rozlišují podle dvou jejich vlastností: (1) Podle kmene, z něhož jsou tvořeny: (la) přechodník přítomný, tj. tvořený od kmene přítomného (např. nesa, nesouc, nesouce, maže, mažíc, mažíce; dělaje, dělajíc, dělajíce) a (lb) přechodník minulý, tj. tvořený od minulého kmene (vynes, vynesši, vynesše; umazav, umazavši, umazavše). (2) Podle vidu: (2a) p. nedokonavý, tj. tvořený z nedokonavých verbálních struktur, je typu (2a, la) dělaje, n. typu (2a, lb) dělav; (2b) p. dokonavý, tj. tvořený z dokonavých verbálních struktur, je typu (2b, la) udělaje, n. typu (2b, lb) udělav. Kombinací těchto dvou vlastností se dospívá k čtyřem přechodníkům z hlediska vyjadřování relativního času: p. současný/pro současnost ve všech časech, tj. p. (2a, la): Házeje do vody proutky, dívá se na ně; p. předčasný/pro předčasnost v minulosti, tj. p. (2b, 1b): Hodiv do vody proutky, díval se na ně; (3c) p. předčasný/pro předčasnost v budoucnosti, tj. p. (2b, la): Hodě do vody proutky, bude se na ně dívat; viz např. Šmilauer v NS (1969). P. typu (2a, lb) v současné č. neexistuje (zachoval se pouze tvar byv – viz dále), existoval ještě v obrození (Doktor, pozorovav ho chvíli, zkrátil návštěvu), kde vyjadřoval minulé děje současné i předčasné, tedy významy, které mohou vyjadřovat i jiné p.: minulé děje současné p. typu (la), minulé děje předčasné p. typu (2b). Neexistuje p. předčasný/pro předčasnost v přítomnosti, protože předčasnost je vyjadřována tvary (2b), a rys dokonavost vylučuje (aktuální) přítomnost. Novější mluvnice ovšem p. typu (2b, 1a) hodnotí jako tvar, „který vyšel z užívání“ ( 2, 1986), n. ho vůbec neregistrují (ČŘJ, 1996). V zásadě se tedy z hlediska vyjadřování relativního času rozlišují jen p. současný/pro současnost ve všech časech (p. typu (2a, la)) a  p. předčasný/pro předčasnost ve všech časech (p. typu (2b, lb)).

Přechodníková věta vyjadřuje taky ↗slovesný rod. Tvary aktivní jsou (stejně jako u finitních sloves) syntetické tvary sloves a jsou default, tvary pasivní jsou (stejně jako u finitních sloves) verbální komplexy tvořené přechodníky spony být a za pasivní konstrukci zodpovědným ‑n‑/‑t‑ovým participiem: (a) p. typu (2a, la) jsa/jsouc/jsouce chválen, (b) bývaje/bývajíc/bývajíce chválen, (c) p. typu (2b, lb) byv/byvši/byvše chválen. Srov. i paralelnost finitních vět aktivních a pasivních a přechodníkových vět aktivních a pasivních: Petr zkouší Evu // PRO zkoušíc Evu; Eva je zkoušena Petrem // PRO jsouc zkoušena Petrem. Viz ↗slovesný rod, ↗pasivum.

Ve velmi zjednodušené analýze, jejímž cílem je kompozicionálně generovat časový význam p., lze rozlišovat: (1) cový přechodník, který se typicky derivuje od verbálních kmenů přítomných, které jsou součástí struktury s rysem nedokonavost, sufixem ‑c‑ (kouří‑c‑). Po fonologickém zpracování má struktura, k níž se připojuje ‑c‑, stejnou podobu, jakou má po fonologickém zpracování přítomný kmen s koncovkou 3.os.pl.: js‑ou‑c‑, nes‑ou‑c‑, ber‑ou‑c‑, tisk‑nou‑c‑, kup‑ují‑c‑, pros‑í‑c‑, děl‑a‑jí‑c‑. (2) šový přechodník, který se derivuje od verbálních kmenů minulých s rysem dokonavost sufixem ‑š‑: přines‑Ø‑š‑, vybra‑v‑š‑, natisk‑nu‑v‑š‑, nakoup‑i‑v‑š‑, vypros‑i‑v‑š‑, uděl‑a‑v‑š‑. Po fonologickém zpracování má struktura, k níž se připojuje ‑š‑, stejnou podobu, jakou má po fonologickém zpracování minulý kmen, k němuž se připojuje ‑l‑ový sufix, a pokud tato struktura končí vokálem, objevuje se mezi kmenem a ‑š‑ epentetické v: přines‑Ø‑l‑ // přines‑Ø‑š‑ × nakoup‑i‑l‑ / nakoup‑e‑n‑ // nakoup‑i‑v‑š‑ / *nakoup‑e‑v‑š‑. Sufix ‑c‑ / ‑š‑ vybavuje verbální strukturu rysem času: ‑c‑ nese rys [současnost] času události s časem jiné události, který tuto jinou událost orientuje k momentu promluvy, ‑š‑ nese rys [předčasnost] času události s časem jiné události, který tuto jinou událost orientuje k momentu promluvy; viz také ‑cí‑ové participium verbální a ‑ší‑ové participium verbální. Tento rys v kombinaci s rysem nedokonavost a dokonavost poskytuje kompozicionálně gramatický význam přechodníků.

P. získávají na základě shody flexi pro shodu s mask.sg., s fem./neutr.sg. a pro pl. všech rodů. Stejný sufix, totiž ‑e‑ je ovšem u obou p. jen pro pl. všech rodů (nesouc‑e, přinesš‑e), pro fem./neutr.sg. je u ‑c‑ových přechodníků sufix ‑Ø (nesouc‑Ø), u ‑š‑/‑ových přechodníků sufix –i (přinesš‑i). Možná je ale i taková analýza, že unikátní shoda a sufixy ji vyjadřující je pouze v sg., zatímco v pl. je defaultní adverbiální sufix –e, srov. trpí‑c‑í(ho …) × trpí‑c‑eciz‑í(‑ho) × ciz‑e. Problémem pro tuto a jiné tradiční analýzy je tvar p. s rysem [mask.], protože ten nemá časový sufix ‑c‑ ani ‑š‑ (na rozdíl od ‑cí‑ových verbálních participií a ‑ší‑ových verbálních participií: nes‑a × nesou‑c‑í‑; přines‑Ø × přines‑š‑í‑), ale časovou interpretaci stejnou jako tvary s těmito sufixy poskytuje. Nadto má i unikátní shodový sufix ‑a‑/‑e‑ s distribucí řízenou fonologicky (nes‑a, kupuj‑e) a ‑Ø‑ (přines‑Ø, nakoupiv‑Ø).

Přechodníkové věty se tradičně pokládají za ↗polovětné konstrukce a často se – s využitím českého pojímání ↗transformace – chápou jako výsledek tzv. začleňovací nominalizační transformace věty, jejímž prostředkem je vypuštění spojky a transpozice slovesa z VF na p. (✍Běličová-Křížková, 1969; Komárek v PČM, 1978); viz také ↗nominalizace. Z funkčního hlediska se v české tradici p. pokládají za výrazy, které vyjadřují události a současně to, že autor projevu hodnotí událost vyjadřovanou přechodníkovou konstrukcí z hlediska informačního členění textu jako druhotnou, méně důležitou; jsou tedy prostředkem hierarchizace událostí: Dívka odcházela a usmívala seDívka odcházela usmívajíc se, n. Dívka se usmívala odcházejíc. Z hlediska větněčlenské platnosti se přechodníkové konstrukce tradičně pokládají za doplněk, za příslovečné určení je navrhuje pokládat Daneš ve VT (1985:73).

Stylistika hodnotí p. jako prostředek knižní, bezpříznakové jsou např. v preambulích mezistátních smluv, srov.:

Vídeňská úmluva o smluvním právu

Preambule

Státy, které jsou stranami této úmluvy,

berouce v úvahu základní úlohu smluv v historii mezinárodních vztahů

uznávajíce stále větší význam smluv jako pramene mezinárodního práva a prostředku k rozvoji mírové spolupráce mezi národy bez ohledu na jejich státní a společenské zřízení,

jsouce si vědomy, že zásady svobodného souhlasu, dobré víry a pacta sunt servanda jsou všeobecně uznávány,

potvrzujíce, že spory týkající se smluv musí být, stejně jako jiné mezinárodní spory, řešeny mírovými prostředky a v souladu se zásadami spravedlnosti a mezinárodního práva

dohodli se na tomto

Přechodníkové skupiny/konstrukce absolutní jsou takové, které nejsou slovesa, a nekonstruují tedy větu. Jejich slovesná povaha vybledává a přecházejí postupně k jiným slovním druhům, a to; (a) k adv. typu vleže; typu takřka, tak říkajíc (nelze je rozvíjet jako slovesa: Četla [leže hodinu] v posteli × Četla [vleže *hodinu] v posteli); (b) k předložkám: vyjma, nehledě na, nemluvě o, počínaje, konče ... (zachovávají pravé valence slovesa (vyjma Pavla)), a selektuje‑li sloveso předložku, stává se součástí depřechodníkové předložky i ona (nehledě na Pavla); na rozdíl od typických předložek mohou být před jménem i za ním (nemluvě o Pavlovi // o Pavlovi nemluvě). Proces změny přechodníku v předložku se ve funkční gramatice typicky analyzuje jako ↗gramatikalizace. Viz také ↗přechodník ve starší češtině, ↗neurčitý tvar slovesný, ↗participium.

Rozšiřující
Literatura
  • Běličová-Křížková, H. Syntaktická charakteristika přechodníkových konstrukcí v ruštině. Bulletin ÚRJL 13, 1969, 115–124.
  • ČŘJ, 1996.
  • Dvořák, E. Přechodníkové konstrukce v nové češtině, 1983.
  • HMČ, 1986, 367–369.
  • Hrabě, V. Polovětné vazby a kondenzacedruhého sdělenív ruštině a češtině, 1964.
  • 2, 1986.
  • MSoČ 1, 2010.
  • NS, 1969.
  • PČM, 1978.
  • PMČ, 1995.
  • Vejvodová, J. Transgresiv absolutní v systému sekundárních předložek. In Černá, M. & B. Karlíková ad. (eds.), Úvahy o jazyce a literatuře, 2005, 40–46.
  • VT, 1985.
  • Viz také Přechodník ve starší češtině, Neurčitý slovesný tvar, Participium.
Citace
Petr Karlík (2017): PŘECHODNÍK. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PŘECHODNÍK (poslední přístup: 13. 12. 2019)

Další pojmy:

gramatika morfologie syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka