PASIVUM  (trpný rod)

Základní

V tradiční gramatice jeden z členů gramatické kategorie ↗slovesného rodu (genus verbi), tedy kategorie asociované se slovesem; v č. (a řadě jiných jaz.) paradigma slovesných tvarů analytických, tedy tvořených syntakticky: (zjednodušeně řečeno) sloveso se opatří pasivní morfologií, čímž vznikne tvar nazývaný ↗pasivní participium: chválen‑, bit‑. To se ve větě může objevit v syntaktických kontextech, v nichž se objevuje sloveso ve tvaru tvořícím druhý člen kategorie slovesného rodu, a to ↗aktiva (rodu činného): chválit; srov. (1a)–(2a) a (1a')– (2a'), a to: (1) se sponou být ve verbálním komplexu, typicky v pozici přísudku, kdy má spona finitní flexi a participium ve spis.č. tvar krátký (1a), ale taky např. v pozicích jiných, kdy má spona infinitní flexi, např. předmětu (1b) n. doplňku (1c); (2) bez spony v atributivní pozici, kdy má participium tvar dlouhý (2a):

(1)

a.

Žák [je chválen] (učitelem)

a'.

Učitel [chválí] žáka

b.

Žák toužil po tom [být chválen] (učitelem)

b'.

Učitel toužil po tom [chválit] žáka

c.

Žák se dmul pýchou, [(jsa) chválen] (učitelem)]

c'.

Učitel se dmul pýchou, [chvále] žáka

(2)

a.

(Učitelem) [chválený] žák se dmul pýchou

a'.

Žáka [chválící] učitel se dmul pýchou

Pasivní morfologie na slovese pak konstruuje strukturu pasivní, v níž je agens vyjádřitelný v pozici adjunktu, a to nominální skupinou s instr. (viz (1a)–(2a)) n. v některých (dosud ne zcela známých) případech i předložkovou skupinou od + gen. (Čeští policisté byli informováni svými německými kolegy // od svých německých kolegů). Aktivní morfologie konstruuje naproti tomu strukturu aktivní, v níž je agens v pozici podmětu, byť v (1b')–(2a') slovně nevyjádřitelný, ale vyrozumívaný, např. (1b'): Učiteli toužil po tom [—i chválit žáka]; k vztahu mezi slovesnými tvary aktiva a pasivem viz ↗slovesný rod. Je-li ↗sloveso tranzitivní (k omezením viz dále), je v pasivní struktuře v pozici podmětu patiens (opět byť v (1b)–(2a) slovně nevyjádřitelný, např. (1b): Žáki toužil po tom [—i být chválen (učitelem)]), tj. ten participant, který je v aktivní struktuře v pozici přímého předmětu. Je-li pasivní komplex v pozici přísudku (1a), jde o typické pasivum, tzv. osobní pasivum. Shoda s podmětem je morfologicky realizována na obou složkách analytického tvaru, a to na každé z nich jiným způsobem: spona vyjadřuje shodu s rysy nominálními (osoba, číslo), trpné participium shodu adjektivní (rod, číslo). Je-li sloveso intranzitivní, ale předmětové, má pasivní komplex tvary, které se analyzují jako tvary inkongruentní, jestliže se věta pokládá za bezpodmětnou (tradiční gramatika), n. jako tvary kongruentní, jestliže se věta pokládá za větu s ↗expletivním podmětem (v generativní tradici). Mluví se o neosobním pasivu. To se může objevit jen v pozici přísudku (3a):

(3)

a.

O tom [bylo rozhodnuto] (delegáty) včera

a'.

Delegáti o tom [rozhodli] včera

Slovesa s agentem, ale bez předmětu, tj. ↗neergativa, pasivizaci nedovolují:

(4)

a.

*Je běženo (Petrem)

a'.

Petr běží

Č. funkční gramatologie pozorovala, že z hlediska toho, jaký sémantický participant verbální události je vyjádřen v syntakticky prominentní pozici podmětu, je týž vztah, který je mezi větami typu (1a)–(1a') a (3a)–(3a'), taky mezi větami (5a)–(5a') a (6a)–(6a'), zvl. když příklady budou vypadat následovně:

(1)

a.

Žák [je chválen]

a'.

Učitel [chválí] žáka

(5)

a.

Škola [se opravuje]

a'.

Zedníci [opravují] školu

(3)

a.

O tom [bylo rozhodnuto] včera

a'.

Poslanci o tom [rozhodli] včera

(6)

a.

O tom [se rozhodlo] včera

a'.

Poslanci o tom [rozhodli] včera

Tento paralelismus pak vede všechny klasické mluvnice č. k tomu, že strukturám typu (5a) a (6a) připisují stejný status jako strukturám typu (1a) a (3a), tj. pokládají je za pasivní. A pokládají-li verbální komplex [být + pasivní participium] za ↗opisné pasivum (analytické pasivum, perifrastické pasivum), pokládají verbální komplex [sloveso + reflexivní klitika se] za ↗zvratné pasivum (reflexivní pasivum), nověji nazývané taky ↗reflexivní forma slovesná, tj. (5a) za zvratné pasivum osobní, a (6a) za zvratné pasivum neosobní. Problémem pro tuto analýzu jsou slovesa s agentem, ale bez předmětu, protože ta [být + pasivní participium] nedovolují, ale reflexivní formu ano; srov. neparalelismus (4a)–(4a') a (7a)–(7a'):

(4)

a.

*Je běženo

a'.

Petr běží

(7)

a.

Běží se

a'.

Petr běží

I když se nechají věty typu (7a) stranou, ať je jejich analýza jakákoli (k tomu viz ✍Grepl & Karlík, 1983), pokládání reflexivní formy slovesné za p. je problematické, protože to, že u tranzitivních sloves má ve strukturách (1a) i (5a) subjekt stejnou sémantickou roli, ještě nutně neznamená, že v obou případech byla táž role přidělena stejným mechanismem. Jazyková data dávají takové skepsi za pravdu, neboť komplex [sloveso + se] ukazuje jiné morfosyntaktické chování než komplex [být + trpné participium], např. (i) sloveso v komplexu [sloveso + se] má aktivní morfologií (Píše se stížnost × Je psána stížnost; právě se píšící stížnost × právě psaná stížnost), (ii) sloveso v komplexu [sloveso + se] má typicky jen morfologii 3. os. (*Hledám se × Jsem hledán policií). Tj. existuje sice zdánlivá paralelnost mezi Škola je stavěnaŠkola se staví, ale např. struktura (1b) Žák toužil po tom [být chválen] žádnou paralelní strukturu s komplexem [sloveso + se] nemá. Nejdůležitější je ale (iii): ve větě s komplexem [sloveso + se] nelze stejně jako ve větě s aktivem vyjádřit agens v pozici adjunktu, tedy postrádá základní rys pasiva: *Školka se opravuje ukrajinskými zedníky / *Opravuje školku ukrajinskými zedníky × Školka je opravována ukrajinskými zedníky (existují ale nemnohé protipříklady: V USA se prezident volí všemi občany) aj. Viz ↗reflexivní sloveso, ↗slovesný rod.

Omylem přetrvávajícím ve školních mluvnicích je pokládání jak komplexu [být + trpné participium], tak komplexu [sloveso + se] za morfologické kategorie slovesa (slovesného rodu). Oba „funkční“ členy obou komplexů totiž ukazují jiné vlastnosti, než mají vázáné morfémy; např. se je ↗klitika, nikoli afix; být je ↗spona se sufixem, nikoli afix.

Analýza pasivních struktur, pravidelně založená na strukturách typu (1a) Žák [je chválen] (učitelem), ať už orientovaná explicitně n. implicitně ve vztahu ke strukturám aktivním, n. bez vztahu k nim, představuje už od klasické gramatiky „prubířský kámen“ jakékoli gramatické teorie, a obvykle se tedy objevuje už i v úvodech do celých gramatických teorií, nezřídka dokonce jako jejich klíčové zdůvodnění (např. ✍Perlmutter, 1983). Proto se analýzy p. hodně liší jednak v závislosti na teoretickém rámci, jednak i při popisech zakotvených v jednom teoretickém rámci. Ve funkční lingvistice a v jazykové typologii u nás i v zahraničí panuje shoda aspoň v tom, že p. je prostředek polyfunkční (✍Givón, 1982). Jeho základní funkce je spatřována buď (i) v „suspendování akčnosti“ verbální situace (např. ✍Haspelmath, 1990, mluví o inactivization a dokládá ji tím, že perifrastické prostředky pasiva – viděno napříč jazyky – vznikají ↗gramatikalizací intranzitivních (neakčních) sloves „be“, „become“, „stay“, „come“, n. sloves tranzitivních, ale výrazně neakčních „undergo“, „recieve“), n. (ii) v „změně perspektivizace“, přičemž někteří autoři (např. ✍Givón, 1979) za primární pokládají democi agentu (backgrounding, odsunutí z prominentní pozice subjektu), jiní (např. ✍Shibatani (ed.), 1988) naopak promoci patientu/theme (foregrounding, přesunutí do prominentní pozice subjektu). Dlouhodobě se diskutuje o tom, která z funkcí, tj. suspendace akčnosti, n. perspektivizace, je primární. Čeští lingvisté z okruhu ↗DVS vidí v návaznosti na ✍Havránka (1928:15) základní funkci p. v givónovském smyslu. Mluví o ↗hierarchizaci propozice (poprvé u ✍Daneše, 1968a; ✍Daneš & Hlavsa, 1978; ✍Grepl & Karlík, 1983) a p. je v jejím rámci prostředkem ↗deagentizace (✍Grepl, 1973) a/nebo mluví o ↗diatezi, a p. je v jejím rámci jednou z diatezí rodových; viz ↗slovesný rod: odsunutí agentu z pozice subjektu může znamenat jeho dekonkretizaci (anonymizaci n. generalizaci), je-li nevyjádřen (Petr bývá často kritizován), n. jen upozadění (Petr bývá často kritizován svými přáteli). Badatelé hlásící se k ↗FGP naopak p. vnímají v rámci aktuálního členění (zjednodušeně řečeno) jako prostředek detematizace/detopikalizace agentu a event. tematizace patientu (✍Sgall, 1972, ✍Králíková, 1980). Na rozdíl od zahraničí dosud u nás nebyl proveden výzkum textotvorných funkcí pasiva.

Bylo už řečeno, že analýza p. byla vždy založena na analýze p. v pozici přísudku, tj. struktur typu (1a), a tedy vnitřní analýza verbálního komplexu [být + trpné participium] byla vždy nějak asociována s analýzou syntaktické struktury věty, v níž se tento komplex objevuje. Je tomu tak proto, že (už od pradávna) bylo pozorováno, že syntaktická struktura pasivní věty typu (1a) je ve vztahu se syntaktickou strukturou věty typu (1a'), obsahující sloveso v aktivním morfologickém tvaru, a že tento lze vyjádřit pasivizačním algoritmem (neformálním, n. formálním). Taková myšlenka byla promítnuta taky v analýze p. v rané předlexikalistické fázi generativní gramatiky, v níž věty typu (1a) a (1a') byly výsledkem transformace společné hloubkové struktury (protože hloubková struktura získávala sémantickou interpretaci, styl těchto analýz poskytoval i vysvětlení, že (1a) a (1a') mají stejný význam). Č. gramatologie ideu transformačního výkladu pasivních vět formulovala v rámci valenční syntaxe jako soubor operací, které z výchozí povrchové struktury typu (1a') generují povrchovou strukturu (1a), což odpovídá i intuici převzaté už do klasické mluvnice a školních učebnic: transformačními pravidly chtěla popsat změnu valence (v zahraničí se zvl. mezi jazykovými typology často v této souvislosti mluví o jedné z valency changing operation; viz např. ✍Dixon & Aikhenvald(ová), 2010).

V současné lingvistice se už od studie ✍Chomského (1973) při analýze pasivních struktur s transformacemi jakožto syntaktickými operacemi předpokládajícími v nějaké podobě aktivní strukturu nepracuje. Mezi strukturami aktivními a pasivními se sice pořád předpokládá jistá souvztažnost, ale analýzy syntaktické struktury aktivní a pasivní konstrukce jsou autonomní. Analýzu č. pasiva v rámci ↗MVT navrhl ✍Karlík (2004a), v rámci ↗MP ✍Veselovská & Karlík (2004). Emancipace pasiva od aktiva má podporu v mnoha jazykových datech. Pro č. lze uvést aspoň tato:

(8)

a.

Petri posílal Mariij do svéhopokoje

b.

Mariej byla posílána Petremdo svéhoj pokoje

Koindexace v (8) ukazuje, že v (a) a (b) musí jít nutně o dva různé pokoje, mají-li být (a) a (b) gramaticky správné, tj. (a) a (b) mají různý význam. (Transformace, kterými se má postihnout vztah (a) a (b) jako pasivizace, jsou přitom operace, které význam nemění.) Různý význam aktivní a pasivní struktury dokládá také možnost jejich koordinace: Heslo řidičů: vidět a být viděn.

V moderní lingvistice existuje mnoho teorií pasiva. Klasická analýza p. je tzv. raising-analýza, v mnoha verzích, často podstatně odlišných. Lze proto jen pro první přiblížení představit aspoň základní ideu: pasivní morfologie (realizovaná alomorfy ‑n‑/‑t‑ a vytvářející s minulým kmenem základ verbálního Part(icipia)) zabraňuje přidělení sémantické role (theta role) agens (n. A-1) subjektu; A-1 je tedy v pasivní struktuře slovesa přítomen (protože je do struktury zaveden ještě před připojením pasivizačního sufixu, viz společná struktura ‑n‑/‑t‑participia a ‑l‑participia obsahující tematický sufix (kup‑ová‑n / kup‑ova‑l)), ale je „bezprizorní“, není pro něj ve struktuře dostupná pozice subjektu. O přítomnosti A-1 svědčí možnost užít v pasivní struktuře (stejně jako ve struktuře aktivní) adverbia typu úmyslně, záměrně, která přítomnost agentu ve struktuře explicitně signalizují: Pomatený soused úmyslně vytopil pět bytů – Těch pět bytů bylo (pomateným sousedem) vytopeno úmyslně. Pasivizační sufix ‑n‑/‑t‑ způsobuje také, že sloveso nepřiděluje objektu akuzativ. Je to predikováno tzv. Burziovou generalizací (✍Burzio, 1986:178), podle níž jen sloveso, které může subjektu přidělit theta roli (= přibližně: sémantickou roli; viz ↗sémantická role), může přidělit akuzativ svému objektu. To znamená, že argument/participant tranzitivních sloves, který je v této pozici objektu generován, získává v ní sice theta roli A-2 (a tedy interpretaci typicky patientu), ale nezískává pád, a nemůže být tedy vyjádřen nominální skupinou. Aby získala tato nominální skupina pád, a mohla tak být vyjádřena, musí se přesunout do pozice, jíž je pád přidělován. Touto pozicí musí být pozice, v níž není přidělována theta role, ale nominativ přidělován být může, a takovou pozicí je pozice subjektu slovesa být: vloží-li se do struktury být s finitní morfologií, je rysy finitní morfologie přidělován subjektu nominativ. Jde tedy o nadzvednutí nominální skupiny z pozice objektu tranzitivního slovesa do pozice subjektu sponového slovesa; viz také ↗nadzvednutí:

(9)

a.

Byti byl vytopen ti

b.

Byti musel ti být vytopen ti

Je třeba ovšem ještě vysvětlit, proč se do pozice subjektu slovesa být neposunuje nominální skupina s rolí agens. Vycházelo se tu z toho, že pasivizační sufix absorbuje roli agens, což vysvětlovalo nadzvednutí patientu, ale nevysvětlovalo, proč se agens dá ve všech pasivních strukturách, tedy nejen ve strukturách se sponou, vyjádřit v pozici adjunktu (viz dále).

U sloves jiných než tranzitivních je vytvářena pro participant A-2, resp. A-2 a A-3, jsou-li v jejich valenčním rámci přítomny, interní pozice s lexikálním pádem, n. pádem přidělovaným předložkou, tedy pozice, které nejsou pasivní morfologií na slovese zbavovány pádu. V daném případě tedy není potřeba vytvářet pozici pomocí slovesa být, neboť neexistuje žádná skupina, která by se do ní mohla n. musela přesunout; vznikají tedy pasivní struktury s expletivním (nereferenčním) subjektem pro (malým „pro“); tato pasiva tedy nejsou raising-pasiva. Spona být je nositelem verbálních kategorií shodových (osoba, číslo) a syntakticky nezávislých (čas, modus, vid):

(10)

pro Je / Bylo / Bude / Budiž / Bývá … nadržováno Pavlovi

(11)

pro O tom problému je / bylo / budiž / bývá … soustavně diskutováno

Blokace přidělení agentní role subjektu sufixem ‑n‑/‑t‑ (v generativní gramatice technicky různě analyzovaná), znamená, že vnitřní strukturou Part není pro vyjádření A-1 vytvářena žádná strukturní pozice. A-1 není ovšem pasivní morfologií absorbován, a tedy může být vyjádřen jako adjunkt, neboť pád, který musí nominální skupina realizující A-1 získat, musí získat odjinud než od Part. Ve vlivných teoriích se většinou nějak reflektuje skutečnost, že z hlediska syntaktického je tato nominální skupina adjunktem, z hlediska sémantického argumentem/participantem (paradox: subkategorizovaný adjunkt!). Např. ✍Grimshaw(ová) (1990) posvěcuje hybridní povahu tohoto konstituentu termínem argument-adjunct, ✍Perlmutter (1983) zase metaforou chômeur (= nezaměstnaný) ukazuje na jeho bezprizornost, tj. nedostupnost strukturní pozice pro jeho realizaci. Existuje také mnoho teorií, jak vysvětlit tento argument-adjunkt. Klasické řešení je takové, že pasivizační sufix nejen absorbuje sémantickou roli agens, ale současně přiděluje tuto roli předložkové skupině se sémanticky prázdnou předložkou (tzv. theta-role transmission); proto je agentní adjunkt možný jen v pasivních strukturách: Je umývána Agens/Instrumentkočičkou × Umývá Instrumentkočičkou. Situaci v č. je v rámci této ideje možné popsat tak, že pád nominální skupině přiděluje předložka (tzv. case-marking-preposition), v případě defaultní realizace foneticky prázdná předložka přidělující instrumentál; srov. kontrast mezi instrumentálovým adjunktem bez viditelné P v (12a) a genitivním adjunktem, který je součástí předložkové skupiny se sémantickou předložkou od, v (13b); distribuci obou předložek lze vysvětlit na základě elsewhere condition:

(12)

a.

Gauč byl prožírán [PrepØ [moly]]

b.

Gauč byl prožrán [Prepod [molů]]

Ze strukturního hlediska je pro pasivizaci, tj. pro vložení pasivizačního morfému ‑n‑/‑t‑, nutnou podmínkou verbální struktura umožňující subjektu přidělit A-1. Není-li A-1 přítomen, ‑n‑/‑t‑ morfém nemá co blokovat: takové pasivní věty jsou tedy gramaticky nesprávné, protože kompozicionálně vynucují interpretaci, která není v daném kontextu dostupná:

(13)

*Je sněženo, *Je mu otrnováno, *Já jsem mrzen, že nepřišel

Je dostatečně známo, že jde o podmínku nutnou, nikoli dostačující, srov. gramaticky nesprávné struktury tvořené z intranzitiv s jedním participantem, jímž je agens, v (4a). Určit podmínky pasivizovatelnosti sloves se dvěma a třemi participanty ryze syntakticky se v rámci tradiční gramatiky pro č. zatím nepodařilo, a tak se dá podle ✍Karlíka (2012) použít sémantická brzda pasivizovatelnosti (SBF); viz pojem sémantická tranzitivita✍Hoppera & Thompson(ové) (1980):

SBP: Pasivizovatelná jsou jen taková slovesa, která jsou maximálně sémanticky tranzitivní, tj. slovesa s významovým rysem [+ zasažení A-2].

Příklady v (14) ukazují skalárnost, tj. že čím silnější rys [zasažení A-2] sloveso obsahuje, tím je pravděpodobnější, že sloveso bude pasivizovatelné, a vice versa:

(14)

Žák je zkoušen, kritizován, česán, představován řediteli, připravován na soutěž, *znán

Blondýnkám je nadržováno, pomáháno, lichoceno, ?odmlouváno, ?odoláváno, ??láno

Viz také následující kontrasty:

(15)

Pavel byl viděn v doprovodu dvou prostitutek

×

*Ten film byl viděn už před měsícem

Pavlovi je slibována pomoc

×

*Pavlovi je záviděna manželka

Draci jsou pouštěni dětmi

×

*Barva je pouštěna tepláky

Komu je tady nadáváno a spíláno?

×

*Komu je tady překáženo v chůzi?

Sémantická role, kterou má A-1 v bezpochyby pasivizovatelných strukturách, se tradičně označuje jako Ag(ens) (n. makroagens); z jeho vlastností vyplývá, že prototypicky je lexikálně realizovatelný nominální skupinou s rysem [+Hum], resp. [+Anim]. Může být realizován také skupinami s rysem [–Hum], [–ANIM], pokud má rys [+Živel] (16a) n. [+Psychosomatický stav] (16b), n. vedlejší větou, pokud má rys [+Událost] (16c); viz také ↗externí argument:

(16)

a.

Nábřeží bylo postupně zaplavováno vodou

b.

Petr byl mučen pochybnostmi

c.

Petr je rušen tím, že tam někdo šeptal

Kromě omezení pasivizace formulovaných SBF existuje řada dalších, která vyplývají z jiných faktorů. Pasivizace je např. nepřístupná, je-li mezi A-1 a druhým argumentem vztah referenční identity, buď úplné (17), n. částečné (18), protože blokace A-1 možnost takového vztahu ruší. (17) je tedy ok, má-li význam ‘Petr je holen někým jiným než Petrem samým’, (18) tehdy, má-li význam ‘vlasy někoho jiného než Petra jsou barveny’:

(17)

Petr je holen

(18)

Vlasy jsou barveny Petrem

Pasivizace je v č. (a mnoha dalších jaz.) nemožná také u ↗reflexivních sloves, viz (19), na rozdíl např. od němčiny (✍Schäfer, 2012, s analýzou), viz (20):

(19)

*Je se holeno

(20)

Zuerst wird sich geküsst, später dann geheiratet

Pasivní morfologie se může objevit i ve větách, které jsou sémanticky i morfosyntakticky jiné než typické věty pasivní, srov. kontrast v (21):

(19)

a.

Prodejna byla otevřena (starostou)

b.

Prodejna byla otevřená (*starostou)

Nemožnost vyjádřit instrumentálem agens v (19b) ukazuje, že jde o strukturu jinou, než je struktura pasivní (19a). Tento fakt se teoreticky reflektuje v zásadě dvěma způsoby: (a) tak, že se rozlišuje pasivum dějové (něm. Vorgangspassiv), viz (19a), a pasivum stavové (něm. Zustandspassiv), viz (19b); (b) tak, že se ‑n‑t‑ový deverbální derivát pokládá za případ synkretismu a jako pasivum se analyzuje jen dějové pasivum (19a), v němž je tento derivát tvarem slovesa a struktura může jako adjunkt vyjádřit agens, zatímco stavové pasivum, v němž je daný derivát adjektivum a struktura agens v pozici adjunktu vyjádřit nemůže, protože ho neobsahuje, se analyzuje jako struktura sponově-adjektivní. V češtině se rozdíl mezi dějovým pasivem a „stavovým pasivem“ nemanifestuje zřetelně na formě konstrukce: v obou případech je součástí konstrukce sloveso být (na rozdíl např. od němčiny, kde je v dějovém pasivu sloveso werden (Der Brief wird geschrieben ‘dopis je psán’) a ve stavovém pasivu sloveso sein (Der Brief ist geschrieben ‘dopis je napsaný’). Rozdíl se – na rozdíl např. od němčiny – manifestuje na formě ‑n‑/‑t‑ového derivátu. V povrchové syntaxi není sice vidět morfém nesoucí rys stav, který podle některých analýz je obsažen ve vnitřní struktuře adjektivního participia, ale ne ve vnitřní struktuře verbálního participia, ale existuje preference v distribuci krátkých a dlouhých koncovek nesoucích shodové rysy rodu a čísla: po sponě se krátké tvary (otevřen‑Ø/‑a/‑o …) spíše užívají ve významu dějovém (tedy u slovesa, podobně jako se musí objevit na verbálním ‑l‑ovém participiu: on pobledl‑Ø) a dlouhé tvary (otevřen‑ý/‑á/‑é …) ve významu stavovém (tedy u adjektiva, podobně jako se musí objevit na adjektivním ‑l‑ovém participiu: on je pobledl‑ý); není to ovšem – na rozdíl od ‑l‑ových derivátů – pravidlo (snad jen kodifikace nutí, aby dějové pasivum mělo po sponě tvar krátký); viz např.  2 (1986). Přesto se obě konstrukce liší nejen už uvedenou možností vyjádření agentního adjunktu v pasivu. Např. v konstrukcích s adjektivním participiem mohou být – vzhledem k významu adjektivního participia – výrazy, které charakterizují vlastnosti objektu po dosažení rezultátu (20), ale nemohou v ní být výrazy charakterizující objekt až do časového bodu, kdy děj dosáhl rezultátu (21a), kdežto v konstrukcích s dějovým participiem být – zase vzhledem k významu participia – mohou (21b):

(20)

Dárek je zabalený v růžovém papíru

(21)

a.

*Dárek je zabalený v autě, *Dárek je zabalený v neděli

b.

Dárek byl zabalen v autě, Dárek byl zabalen v neděli

O dalších sémantických a morfosyntaktických rozdílech mezi oběma strukturami viz ↗pasivní participium.

V novější literatuře se objevuje termín ↗dlouhé pasivum. Označují se tak struktury, v nichž se při pasivizaci (a podobných operacích) maticového slovesa přímý předmět infinitivní skupiny objevuje jako subjekt maticové věty. Srov. kontrast mezi dlouhým pasivem v (22b) a nemožností dlouhého pasiva v (23b); viz ✍Karlík & Štícha (2011):

(22)

a.

Petr musí/začne [pálit trávu]

b.

Trávai se musí/začne [pálit —i]

(23)

a.

Petr slíbí/dovolí [pálit trávu]

b.

*Trávai se slíbí/dovolí [pálit —i]

Dovolí/slíbí se [pálit trávu]

Viz k tomu ↗slovesný rod (s.r.).

Vedle kanonického pasiva typu Škola je stavěna (zedníky) a (při standardní definici pasiva) za instanci pasiva mylně pokládané formy tzv. zvratného pasiva typu Škola se staví (*zedníky) se v č. lingvistice i jinde objevují analýzy, které na základě téže formy verbálního komplexu, která je v pasivu, a/nebo na základě téhož vztahu subjektu a agentu ve větách s identickým slovesem, jaký je v aktivních a pasivních větách, za kategorie s.r. navrhují pokládat také další konstrukce s (a) reflexivem se, (b) s pasivním participiem. Ke konstrukcím (a) patří zejm. konstrukce typu (1) Dědečkovi se v lázních dobře dýchalo a (2) Matematika se dědečkovi studovala nesnadno, které jsou (některými lingvisty) analyzovány jako s.r. ↗medium (podle angl. middle), resp. se subkategorií ↗mediopasivum (2); viz ↗reflexivní sloveso. Ke konstrukcím (b), které se někdy označují taky jako nekanonické pasivum, patří konstrukce se slovesem mít a pasivním participiem (3): Petr už má dva roky slíbeno / slíbené jmenování vedoucím a (4) se slovesem dostat a pasivním participiem: Petr dostal (od dědečka) vynadáno; pokud se analyzují jako instance s.r., objevuje pro ně označení recipientní pasivum (✍Daneš, 1968) (protože v pozici podmětu je recipient) n. nepřímé pasivum (✍Daneš, 1976, srov. odpovídající aktivní věty: (3a) Někdo slíbil Petrovi jmenování vedoucím; (4a) Dědeček vynadal Petrovi); viz také VT (1985), ✍Giger (2012); viz ↗rezultativ. Jen sémanticky je vymezováno tzv. podnícené pasivum, v němž se objevuje jednak aktivní tvar slovesa s reflexivem (Léčím se u dr. Olšovského – aktivní věta: Dr. Olšovský mě léčí) n. bez reflexiva (Obleky šiju u Blažka – aktivní věta: Blažek mi šije obleky); nazývá se tak proto, že ve významu, o který v daném případě jde, nabízejí interpretaci, že patiens iniciuje děj; viz Kopečný v ZČSk, 1958:117). K nekanonickým pasivům napříč jazyky viz např. ✍Alexiadou(ová) & Schäfer (eds.) (2013).

V mnoha od č. typologicky odlišných jaz. (zvl. v ergativních jaz.) byla pozorována konstrukce po ✍Silversteinovi (1972) tradičně označená termínem antipasivum. Nazývá se tak proto, že poskytuje zrcadlový obraz pasiva. Podle často se objevující definice jde o detranzitivizovanou konstrukci obsahující dvouargumentový predikát (tj. predikát se dvěma participanty), v níž je participant s rolí v širokém smyslu patientní buď vyjádřen jako nepřímý předmět, n. není vyjádřen vůbec, ale vyrozumívá se (✍Polinsky(ová), 2005). Bylo taky pozorováno, že ergativní jaz. využívají k derivaci antipasivní konstrukce prostředky diachronně související s reflexivy / middle. Konstrukce, které splňují kritéria antipasiva, jsou i v č. Klasický příklad je reflexivní sloveso ve větách typu jako Já se vařím s tím obědem, a on si nepřijde, které tvoří z hlediska s.r. antipasivum k aktivu Já vařím oběd. Jestliže se přijme analýza, že reflexivní klitika intranzitivizuje, tak minimálně struktury typu Petr se myje (celý) jsou antipasiva vzhledem k Petr myje sebe (celého). Srov. i analýzu ✍Medové (2010).

Pasivní syntaktickou strukturu mají taky nominální skupiny, jejímž lexikálním jádrem je ↗verbální substantivum, srov. paralelismus vět a nominálních skupin s aktivní syntaktickou strukturou (24a)–(25a) a paralelismus vět a nominálních skupin s pasivní syntaktickou strukturou (24b)–(25b):

(24)

a.

Pilát ukřižuje Krista

b.

Kristus bude ukřižován Pilátem

(25)

a.

Pilátovo ukřižování Krista

b.

Kristovo ukřižování Pilátem

Jak je vidět na kontrastu (24) × (25), základní rozdíl je v tom, že pasivní struktura je derivovatelná z viditelné vnitřní struktury participia (ukřižuje × ukřižován), ale nikoli z viditelné vnitřní struktury verbálního substantiva (ukřižování // ukřižování). K tomu viz u nás ✍Karlík (2004).

Rozšiřující
Literatura
  • Alexiadou, A. & F. Schäfer. (eds.) Non-Canonical Passives, 2013.
  • Alsina, A. Passive Types and the Theory of Object Asymmetries. NLLT 14, 1996, 673–723.
  • Baker, M. & K. Johnson ad. Passive Arguments Raised. LI 20, 1989, 219–251.
  • Bresnan, J. Passive in Lexical Theory. In Bresnan, J. (ed.), The Mental Representation of Grammatical Relations, 1982, 3–86.
  • Burzio, L. Italian Syntax: A Government-Binding Approach, 1986.
  • Collins, Ch. A Smuggling Approach to the Passive in English. Syntax 8, 2005, 81–120.
  • Daneš, F. Dostal jsem přidáno a podobné pasívní konstrukce. 51, 1968, 269–290.
  • Daneš, F. Sémantická struktura větného vzorce. In OSS 2, 1968a, 45–49.
  • Daneš, F. Semantische Struktur des Verbs und das indirekte Passiv im Tschechischen und Deutschen. In Lötzsch, R. & R. Růžička ad. (eds.), Satzstruktur und Genus verbi, 1976, 113–124.
  • Daneš, F. & Z. Hlavsa. Hierarchizace sémantické struktury věty. In Havránek, B. ad. (eds.), Československé přednášky pro VIII. mezinárodní sjezd slavistů v Záhřebu, 1978, 67–77.
  • Dixon, R. M. W. & A. Y. Aikhenvald. (eds.) Changing Valency. Case Studies in Transitivity, 2010.
  • Fici Giusti, F. Il passivo nelle lingue slave: tipologia e semantica, 1994.
  • Giger, M. The “Recipient Passive” in West Slavic: A Calque from German and Its Grammaticalization. In Wiemer, B. & B. Wälchli ad. (eds.), Grammatical Replication and Borrowability in Language Contact, 2012, 559–588.
  • Givón, T. On Understandig Grammar, 1979.
  • Givón, T. Transitivity, Topicality, and the Ute Impersonal Passive. In Hopper, P. J. & S. A. Thompson (eds.), Syntax and Semantics 15. Studies in Transitivity, 1982, 143–160.
  • Grepl, M. Deagentnost a pasívum v slovanských jazycích. In Havránek, B. (ed.), Československé přednášky pro VII. mezinárodní sjezd slavistů ve Varšavě, 1973, 141–149.
  • Grepl, M. & P. Karlík. Gramatické prostředky hierarchizace sémantické struktury věty, 1983.
  • Grimshaw, J. Argument Structure, 1990.
  • Haspelmath, M. The Grammatikalization of Passive Morphology. Studies in Language 14, 1990, 25–72.
  • Havránek, B. Genera verbi v slovanských jazycích I, 1928.
  • Havránek, B. Genera verbi v slovanských jazycích II, 1937.
  • Hopper, P. J. & S. A. Thompson. Transitivity in Grammar and Discourse. Lg 56, 1980, 251–299.
  • Horvath, J. & T. Siloni. Active Lexicon: Adjectival and Verbal Passives. In Armon-Lotem, S. & G. Danon ad. (eds.), Current Issues in Generative Hebrew Linguistics, 2008, 105–134.
  • Chomsky, N. Conditions on Transformations. In Anderson, S. & P. Kiparski (eds.), Festschrift for Morris Halle, 1973, 232–286.
  • Cholodovič, A. A. (ed.) Tipologija passivnych konstrukcij: Diatezy i zalogi, 1974.
  • Jaeggli, O. Passive. LI 17, 1986, 587–622.
  • Karlík, P. Mají dějová substantiva slovesný rod? In Č-US 5, 2004, 39–52.
  • Karlík, P. Pasivum v češtině. SaS 65, 2004a, 82–113.
  • Karlík, P. Brzdy pasiva. Opera Slavica 22, 2012, 57–65.
  • Karlík, P. & F. Štícha. Některé jevy nominalizace. In KČG, 2011, 923–944.
  • Keenan, E. L. Passive in the World´s Languages. In Shopen, T. (ed.), Language, Typology and Syntactic Description I, 1985, 243–281.
  • Kopečný, F. Passivum, reflexivní forma slovesná a reflexivní sloveso. In Studie a práce lingvistické I, 1954, 235–247.
  • Králíková, K. Pasívum v generativním popisu češtiny. SaS 41, 1980, 291–298.
  • Křížková, H. K tzv. neosobnímu pasívu v slovanských jazycích. Sl 31, 1962, 317–322.
  • Lavine, J. A Lexicalist Perspective of Valency Changing Operations in Russian and Czech. PBML 68, 1997, 5–34.
  • 2, 1986.
  • Medová, L. Reflexive Clitics in the Slavic and Romance Languages. A Comparative View from an Antipassive Perspective. PhD. diss., Princeton University, 2010.
  • Perlmutter, D. M. Impersonal Passives and the Unaccusative Hypothesis. In Jaeger, J. J. ad. (eds.), Proceedings of the Fourth Annual Meeting of the Berkeley Linguistics Society, 1978, 157–189.
  • Perlmutter, D. M. (ed.) Studies in Relational Grammar 1, 1983.
  • Polinsky, M. Antipassive Constructions. In Haspelmath, M. & M. S. Dryer ad. (eds.), The World Atlas of Language Structure, 2005, 438–439.
  • Postal, P. Studies of Passive Clauses, 1986.
  • Rapp, I. Partizipien und semantische Struktur: Zu passivischen Konstruktionen mit dem 3. Status, 1997.
  • Silverstein, M. Chinook Jargon: Language Contact and the Problem of Multi-level Generative Systems II. Lg 48, 1972, 378–406.
  • Sgall, P. Topic, Focus and the Ordering of Elements of Semantic Representation. Philologica Pragensia 15, 1972, 1–14.
  • Shibatani, M. (ed.) Passive and Voice, 1988.
  • Schäfer, F. The Passive of Reflexive Verbs and Its Implications for Theories of Binding and Case. The Journal of Comparative Germanic Linguistics 15, 2012, 213–268.
  • Schoorlemmer, M. Participial Passive and Aspect in Russian, 1995.
  • Siewierska, A. The Passive: A Comparative Linguistic Analysis, 1984.
  • Štícha, F. K užívání a významu dvojí formy trpného rodu v současné spisovné češtině. 62, 1979, 52–72.
  • Štícha, F. Utváření a hierarchizace struktury větného znaku, 1984.
  • Štícha, F. K užívání opisného pasíva v současné češtině. 73, 1990, 63–73.
  • Trávníček, F. Pasivum ve spisovné češtině. SaS 5, 1939, 13–24.
  • Veselovská, L. Struktura subjekt-predikátové shody. In Č-US 4, 2002, 199–212.
  • Veselovská, L. & P. Karlík. Analytic Passives in Czech. ZfSl 49, 2004, 163–235.
  • VT, 1985.
  • ZČSk, 1958.
  • Viz také Hierarchizace propozice, Diateze, Pasivní participium, Rezultativ, Slovesný rod, Reflexivní sloveso.
Citace
Petr Karlík (2017): PASIVUM. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PASIVUM (poslední přístup: 13. 8. 2020)

Další pojmy:

gramatika morfologie syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka