TRANSFORMACE

Základní
Rozšiřující

1. V generativní gramatice od jejích začátků (✍Chomsky, 1957) jeden ze základních principů derivace syntaktické struktury; proto se tento typ gramatiky nazývá taky ↗transformační generativní gramatika (TGG), i když status a povaha t. se spolu s celou teorií a v závislosti na ní radikálně (z)měnil. T. se dá nejobecněji charakterizovat jako formální pravidlo, které za přesně definovaných podmínek ze struktury A generuje strukturu B. Ideu t. jako formální operace generující strukturu B ze struktury A Chomsky poznal osobně u ✍Harrise (1957), pro něhož je t. relace mezi A a B relací A → B, kde A i B jsou „povrchové“ syntaktické struktury, tj. struktury stejného statusu a se stejným lexikálním materiálem, lišící se mírou komplexnosti; typický příklad A → B je: (A) „Znal jsem jednoho muže“ a „ten muž uměl deset jazyků“ → (B) „Znal jsem jednoho muže, který uměl deset jazyků“; viz taky ✍Plötz (ed.) (1972). Chomsky (v počátcích) ideu t. využil pro relaci mezi A a B jakožto kroku derivace syntaktické struktury: A je hloubková struktura // deep structure (D-structure), která je generována množinou frázových pravidel (do ↗G&B, nejpozději v G&B ↗X-bar syntaxí), a B je povrchová struktura // surface structure (S-structure). T. jsou tedy operace na už hotové (byť „abstraktní“) struktuře, která je sémanticky interpretována, a mají tu sílu, že vymazávají, přidávají a nahrazují materiál a pohybují jím. Těmto transformacím převádějícím D-strukturu do S-struktury, která je inputem pro fonologii, předchází t. jiného druhu, totiž množina t. vybavující D-strukturu jazykovým materiálem; jde o vkládání lexikálního materiálu ze slovníku do vhodných terminálních uzlů D-struktury. Podstatnou vlastností t. je konstrukční specifičnost, tj. existuje T1, která (zjednodušeně řečeno) převede hloubkový přímý objekt na povrchový subjekt auxiliáru (např. tzv. pasivní t., jejímž outputem je struktura typu Dopis je psán Petrem), T2, která převede hloubkový přímý předmět V1 na povrchový subjekt V1 (tzv. neakuzativní sloveso: Petr zbledl), T3, která (zjednodušeně řečeno) převede hloubkový subjekt V1 na povrchový subjekt V2 (tzv. nadzvednutí subjektu, jehož outputem je struktura typu Petr se zdá dobře chápat ten problém; viz ↗nadzvednutí), T4, která převede hloubkový přímý objekt V1 na povrchový subjekt V2 (tzv. tough pohyb, jehož outputem je struktura typu ??Tento nálev je vhodný pít při zánětech močových cest; viz tough konstrukce, easy‑to‑please construction), T5, která převede wh-frázi z pozice uvnitř VP1 / vP1 do levé periferie věty s VP1 (Koho Eva včera v parku líbala ?; viz ↗doplňovací otázka) aj. Tyto konstrukčně specifické t. byly nahrazeny obecnějšími transformacemi, např. T1–T4 jsou instancemi NP/DP pohybu, T5 je instancí wh-pohybu, a nakonec nahrazeny jedinou obecnou T, kterou má gramatika k dispozici: posuň α (posuň cokoli kamkoli). V počáteční fázi TGG, která je gramatikou pravidel, měly t. omezit filtry (viz that-t filter, Doubly‑Filled-Comp filter), v další fázi (↗G&B), která je gramatikou principů, možnost či nemožnost t. regulují lokalita, bariéry a řízení stop (viz dále). Ve fázi ↗minimalismu, odstraňující D-strukturu a S-strukturu, jsou t. regulovány takovými principy, jako je ↗PIC.

T. se standardně analyzují jako instance structure-preserving hypothesis. Ta má dva aspekty: (a) t. nepřidávají do S-struktrury nic, co není už v inputu, tj. v D-struktuře (klasická formulace viz ✍Emonds, 1970); (b) t. neodstraňují v S-struktuře žádnou informaci, která je obsažena v D-struktuře (což zajišťuje teorie stop: fráze, která se posunuje (ve stromě nahoru), zanechává na místě, odkud se posunuje, v S-struktuře stopu // t(race), později analyzovanou jako kopie // c(opy); idea viz ✍Chomsky, 1965); tedy S-struktura: Kohoi Eva včera v parku líbala ti?; viz také ↗prázdné kategorie. Oba aspekty (a) a (b) structure-preserving hypothesis podkopaly ovšem původní ideu t.: jestliže t. ani nic do struktury nepřidávají, ani z ní nic neodstraňují, je problematické mít teorii gramatiky, která je na t. jako na jednom z kroků derivace založena. V novějších fázích generativní mluvnice byly proto t. nahrazeny univerzální operací move α (viz výše) a po odstranění hloubkové a povrchové struktury v ↗MP operací internal merge. – Z jiného hlediska se rozlišují (i) t. obligátní a (ii) t. opcionální. Příkladem (i) je T2 (Petri zbledl ti × *(Ono) zbledlo Petra), příkladem (ii) je T1 (Dopisj je ti psán tj Petremi × Petr píše dopis).

Analýza t. jako pohybu frází poskytuje možnost vysvětlit tzv. diskontinuální konstituenty: Kohoi myslíš, že pozvou ti? (viz ↗neprojektivní konstrukce, ↗přemosťovací sloveso). Vede ovšem taky k tomu, co se nazývá paradox pohybu (viz např. ✍Bresnan(ová), 2001): nastává tehdy, jestliže je gramaticky správná struktura s konstituentem v pozici, do níž se dostává t., ale struktura s konstituentem v bázové pozici není gramaticky správná. Tento případ nastává u t. obligátních (viz výše), Bresnan(ová) uvádí příklad z angl.: *We talked about that he was sick for days – [That he was sick]i, we talked about ti for days. Paradox pohybu se objevuje, pokud je t. analyzována v harrisovském „stejnorovinovém“ duchu, nikoli v chomskyánském „mezirovinovém“ duchu; s oblibou je nicméně uváděn jako argument proti pohybu a t., např. v ↗HPSG i ↗LFG.

Typologie t. může být založena na různých kritériích: (1) Podle statusu přemisťovaného elementu: (a) pohyb hlavy, (b) pohyb fráze, a to (b1) do místa argumentu (↗A-pohyb), např. pasivizace, (b2) do místa neargumentu (↗A'-pohyb), např. wh-pohyb. (2) Podle roviny, v níž t. probíhají (typologie je přirozeně závislá na architektuře gramatiky): (a) lexikální derivace (probíhající podle ↗lexikalistické hypotézy ve slovníku), (b) syntaktické transformace (probíhající v ↗G&B mezi D‑stukturou a S-strukturou), které jsou „viditelné“ na logické formě (LF) a také na fonetické formě (FF), (c) logické transformace probíhají po bodu spell out (v ↗T-modelu TGG) na úrovni LF (logické formy) a jejich průběh neovlivňuje místo výskytu elementu v rovině PF (fonetické formy) (tzv. skryté transformace), (d) fonetické transformace (tzv. stylistické posuny) neovlivňují interpretaci na LF, nýbrž vedou pouze ke změně povrchové pozice elementu na PF.

č. lingvistice se v rámci ↗DVS i ↗FGP t. používají ve smyslu blízkém počátečním fázím transformační gramatiky, tj. jako operace odvozující povrchovou morfosyntaktickou strukturu z jiné povrchové morfosyntaktické struktury. Přitom např.  3 (1987:19) u pasivních vět aspoň proklamativně rozlišuje mezi povrchovou strukturou a hloubkovou strukturou, když říká, že konstrukce transformovaná obsahuje dvě strukturní vrstvy syntaktických vztahů: tu, která je vyjádřena (s. povrchová), a tu, která je skrytá a která odpovídá vztahům v konstrukci výchozí (s. hloubková). T. jsou využívány zvl. pro odvozování: (a) pasivních struktur (Petr rozbil vázu → Váza byla rozbita Petrem), viz ↗pasivum; (b) nominalizací (Petr rozbil vázu → rozbití vázy Petrem), viz ↗nominalizace; (c) jednoho typu koordinovaných frází (sjednocující transformace) (Petr přišel pozdě a Pavel přišel pozdě → Petr a Pavel přišli pozdě), viz ↗koordinace. T. se nevyužívají pouze pro derivaci povrchové struktury, ale na základě toho, že konstrukce transformovaná obsahuje dvě strukturní vrstvy syntaktických vztahů: tu, která je vyjádřena (s. povrchová), a tu, která je skrytá a která odpovídá vztahům v konstrukci výchozí (s. hloubková), taky pro sémantickou interpretaci povrchové struktury. Klasický příklad je věta Stál tam malý a umorousaný pes, která je interpretovatelná buď jako výsledek transformace vět: (neformálně vyjádřeno) Stál tam malý pesStál tam umorousaný pes (tedy dva psi, jeden malý a druhý umorousaný), n. jako výsledek koordinace uvnitř subjektu: Stál tam malý a umorousaný pes (tedy jeden pes, a to malý a umorousaný). Viz také ↗elipsa.

2. Z pohledu ↗frazeologie a idiomatiky je t. ve frazeologii vždy vlastně kvazitransformací tím, že u frazému není nikdy dána pravidlem jako t. v pravidelném jaz., jen se jí podobá; její výskyt je tudíž stejně anomální jako jiné aspekty frazému. Základní a asi nejcharakterističtější je u frazému anomálnost, resp. restrikce transformačních možností kategorií frazému při jeho užití v kontextu (t. aktualizační a individuální), která slouží ve svém úhrnu i jako základ pro funkční klasifikaci frazémů a zjišťování stupně idiomatičnosti. Ve frazeologii je tedy stejně závažné vědět, které t. možné jsou a které nikoliv. Srov. nemožnost převodu do plurálu, pasiva, negace, imperativu, kondicionálu, 1.os.sg. apod. u frazémů moje maličkost, číst někomu levity, sejít z mysli, mít v hlavě, leje jako z konve, je blbej jak daleko vidí. Výskyt takovýchto individuálních aktualizačních t., ať už pozitivní, n. negativní (jeho absence), je typicky neustálený, závislý na textu, jejich úhrn je však dán už v systému. Proti nim stojí individuální t. ustálené, dané už jako hotové v systému i textu. K nim patří např. t. vnitrorovinné (např. hledat jehlu v kupě sena → hledání jehly v kupě sena, postavit něco na hlavupostavený na hlavu, kde se ↗nominalizací vytvořil z verbálního frazému frazém nominální, resp. adjektivní) n. i mezirovinné (např. ↗frazém propoziční↗frazém kolokační nominální; srov. Tichá voda břehy mele/beretichá voda) apod.

Obecně mají t. povahu syntagmatickou n. paradigmatickou, popř. smíšenou. Za typickou syntagmatickou povahu t. se považuje možnost, často však nemožnost kvalifikace, resp. modifikace frazému dalším slovem; srov. vyhnat někomu něco (úplně) z hlavy × *hodit úplně sebou; výše uvedené aktualizační t. jsou typicky paradigmatické povahy. O takto pojatých t. lze uvažovat obecně na úrovni celých strukturních typů frazémů (t. strukturní).

Zásadně důležité jsou takové t., které naznačují přechod do jiných typů frazémů, zvl. frazémů lexikálních (jsou to také t. mezirovinné); srov. tlouct huboutlučhuba, chytat lelkylelkovat. Všechny ustálené t. (tj. kromě aktualizačních) vytvářejí nové frazémy, které jsou s bází, ze které vznikly, transformačně spjaté a mají význam podobný, lišený však zásadně odlišnou funkcí. T. je třeba lišit od variant, které jsou pouhými obměnami, a tedy různými tvary téže jediné jednotky, frazému.

Literatura
  • Bresnan, J. Lexical-Functional Syntax, 2001.
  • Čermák, F. Frazeologie a idiomatika česká a obecná. Czech and General Phraseology, 2007.
  • Emonds, J. Root and Structure Preserving Transformations. PhD. diss., MIT, 1970.
  • Harris, Z. Co-Occurrence and Transformation in Linguistic Structure. Lg 33, 1957, 283–340.
  • Chomsky, N. Syntactic Structures, 1957 (česky Syntaktické struktury, 1966).
  • Chomsky, N. Aspects of the Theory of Syntax, 1965.
  • Chomsky, N. Conditions on Transformations. In Anderson, S. & P. Kiparsky (eds.), A Festschrift for Morris Halle, 1973, 232–286.
  • Koster, J. Structure-Preservingness and the End of Transformationalism. In de Boer, A. & J. T. de Jong ad. (eds.), Language and Cognition 3. Yearbook 1993 of the Research Group for Theoretical and Experimental Linguistics of the University of Groningen, 1993, 139–148.
  • Macháčková, E. K jednotlivým typům transformací v češtině. SaS 53, 1992, 273–281.
  • 3, 1987.
  • Plötz, S. (ed.) Die Transformationstheorie von Z. S. Harris und ihre Entwicklung, 1972.
Citace
Petr Karlík (1), František Čermák (2) (2017): TRANSFORMACE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/TRANSFORMACE (poslední přístup: 20. 8. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka