OBECNÁ ČEŠTINA

Základní

Sousloví obecná čeština se užívá v lingvistice jako termín, mimo lingvistické texty pak neterminologicky. Kromě toho je obsah sousloví, i toho terminologicky užitého, závislý na tom, zda uživatel vychází z pohledu sociolingvistického, akcentujícího především stratifikaci ↗národního jazyka a komunikační zatížení jeho složek, což souvisí také s ↗teorií spisovného jazyka včetně principů tvorby ↗kodifikace a pojetí ↗jazykové kultury, n. čistě lingvistického, při němž se usiluje o popis výrazových prostředků jazykových rovin v jejich geografickém rozrůznění a vývojových tendencích. V jednotlivých studiích o současné č. by bylo proto vhodné připomenout, kterou náplň termínu autor zvolil, málokdo to však dělá, a odhad příjemce textu může proto být rozdílný od autorského záměru.

Ve starší lingvistice (a mimo lingvistiku) je o.č. synonymem k (neterminologickému) lidový jazyk n. obecný jazyk, tj. jazyk nikoli spisovný, ale ani úzce lokální nářečí; označení se užívá jako pojmenování jazyka praktického, neformálního, zejména ústního. V tomto smyslu se dnes mluví o ↗běžně mluveném jazyce, ↗běžné mluvě, funkční formě národního jazyka, v níž se uplatňují výrazové prostředky většinou smíšeně a bez zření ke spisovnosti.

Terminologické užití o.č. nacházíme už v r. 1934 u ✍Havránka (1934), který mluví o „obecném jazyku“, který nemá (na rozdíl od nářečí) úzké místní vymezení. Charakterizuje jej jako „v podstatě středočeské nářečí (v hlavních rysech), které však překročilo určité území a šíří se i za hranice země české…, takže je daleko více nářečím sociálním než místním“ (✍Havránek, 1934:87). V této souvislosti upozorňuje i na to, že na jedné straně jde vzhledem ke konkrétním nářečím o nadřazenou podobu jazyka – dokonce že „je značně blízká hovorové formě spisovného jazyka, ba někdy s ní skoro splývá, co se týče formy“ (✍Havránek, 1934:87), na druhé straně vzhledem k jazyku spisovnému je jazykem „lidovým“, který má jiné funkční zatížení. Přitom neopomíjí ani plynulost přechodů mezi nimi.

V dnešním významu sousloví o.č. se prolínají obě uvedená pojetí: význam „interdialekt vzniklý vývojem nářečí Čech“ má především v pracích dialektologických n. těch, které ze studia dialektů vycházejí. Je tak postaveno na úroveň jiným ↗interdialektům. Většinou se však chápe o.č. jako jazyk spontánní mluvené soukromé, event. poloveřejné komunikace, regionálně i sociálně málo příznakový, který se z pozice jedné z nestandardních forem č. dostává do postavení jejího ↗substandardu. Autoři, kteří s termínem o.č. pracují, jsou si sice vědomi regionálních rozdílů v nespisovné mluvě ve vlastních Čechách, kde k okrajům území specifik přibývá, zaměřují se však jen na prvky společné; východiskem je pro ně nejvíce nivelizovaný nespisovný jazyk středních Čech, který je základem i mluvy Prahy, přirozeného kulturního centra našeho území, a který také díky tomu nejvíce působí na jiné variety č. Toto pojetí reflektuje jak lingvistické poznatky, tak postupující změny v užívání jaz. Z lingvistického hlediska jde např. o to, že některé výrazné a frekventované dialektové prvky připisované právem o.č. jsou vlastní také dialektům na západě Moravy – a porůznu i jinde (např. úžení malého – malýho; protetické v‑ jako von, voko; zakončení ‑mainstr.pl.; sblížení tvrdých a měkkých typů konjugace – typ píšu, darujou, i když může být různého historického původu; tendence v analogickém vyrovnávání tvarů deklinace n. konjugace, i když s různým výsledkem – v úplnosti viz zejména ✍Hronek, 1972); samo geografické vymezení územím Čech je tedy z tohoto hlediska nepodstatné. Navíc zejména po r. 1945 registruje lingvistika šíření některých výrazových prostředků, nejen lexémů, nivelizovaných č. nářečí za hranice původní nářeční oblasti, především do mluvy měst. Sama takto chápaná o.č. na rozdíl od tradičních nářečí v tomto období nemizí, ale naopak působí i na normu mluveného veřejného vyjadřování, kde se stále více preferuje uplatnění n. iluze přirozenosti a živosti. Vliv má zřejmě i promíšení sociálních vrstev společnosti a změny koncepce vzdělávání s odklonem od tradic, a zejména v posledních desetiletích i skutečnost, že se v mluveném projevu ani ve škole na přísné spisovnosti už netrvá. Ztrácí se tak jedna z cest k aktivnímu osvojení spisovného mluveného projevu. Pozornost k tomuto vývoji se zvýraznila počátkem 60. let díky diskusi o o.č. v SaS (1962–1963) a díky českému zájmu o kdysi opomíjenou městskou mluvu a běžnou komunikaci vůbec. Sbližování spis. jazyka s reálným stavem jazyka veřejné komunikace vede k tomu, že jsou do jednotlivých ↗kodifikací postupně přijímány v hláskosloví a tvarosloví jako ↗dublety některé původně o.č. prvky (viz dále). Na druhé straně však z obecného úzu (mimo zcela soukromou komunikaci) ustupují některé typické prvky č. interdialektu, např. ou‑ na počátku slov (ouřad je už jen depreciativní). Tak se dříve výrazné rozdíly kodifikované spis. češtiny a o.č. oslabují. Nová modifikace o.č. zaujímá v komunikaci postavení vyhrazené dříve pouze spis. jazyku, je užívána v mluvených projevech i mimo soukromou sféru a mluvčími dobře znalými spisovné češtiny, oslabuje se tedy její příznak sociální. Zprostředkována médii, v nichž se užívá v pořadech se zvýšeným kontaktem s diváky, je pasivně vnímána na celém teritoriu ČR, rozšiřuje své hranice a může působit i jako mluvní vzor mimo vlastní Čechy, ztrácí i příznak regionální. Někdy se o ní mluví v zahraničí dokonce jako o české koiné, všeobecně akceptované nespisovné podobě národního jazyka, i když to není adekvátní. V lingvistice se touto varietou č. zabývali nejdříve zahraniční bohemisté (✍Vey, 1946; ✍Kučera, 1961), v č. prostředí na ni a její užití mimo soukromou komunikaci obrátil na počátku 60. let 20. stol. pozornost ✍Sgall (1960), jehož článek podnítil diskusi o o.č. a spisovné češtině na stránkách SaS, v níž se vyjadřovali reprezentativní osobnosti české lingvistiky jako B. Havránek, J. Bělič, A. Jedlička aj. Další období zvýšeného zájmu o tuto problematiku u č. i zahraničních lingvistů nacházíme po r. 1990 v souvislosti s novou kodifikací (z r. 1993), jež akceptovala jako dublety i některé původně o.č. varianty, a s celkovým uvolněním norem, nejen jazykových. Jde o diskuse, které nevedou k jednoznačnému řešení.

Pojetí o.č. jako druhého, i když nižšího standardu, akcentuje část pražských lingvistů (především P. Sgall, J. Hronek, F. Čermák, P. Vybíral, V. Cvrček) a je přijímáno zahraničními, zejména západními bohemisty (např. N. Bermel, M. Giger, K. Gammelgaard(ová), Ch. Townsend, G. Cummins), kteří ovšem vlastní jazykovou kompetenci v č. získávají n. upevňují především v Praze; důležité místo zaujímá také ve sbornících o č. publikovaných v zahraničí (✍Sgall & Hronek ad. (eds.), 1992a; ✍Sgall & Hronek ad. (eds.), 1992b; ✍Eckert(ová), 1993). Neodpovídá to však situaci moravské a slezské, kde si udržuje svou pozici v komunikaci jednak různou měrou nivelizovaný dialekt, jednak mluvená podoba spis. jazyka, ↗hovorová čeština, a o.č. je zejména na východě území vnímána jako prvek cizí.

Pásmo přechodu mezi spisovným jazykem a o.č. je plynulé a v konkrétních projevech dochází k míšení prostředků obou (code mixing), u některých mluvčích také k nevědomým n. částečně vědomým přechodům mezi nimi; takové přepínání se označuje termínem code switching. V č. prostředí však nejde o skutečnou ↗diglosii (diferenci mezi „nižší“ a „vyšší“ podobou jaz., jež se liší funkcí a sociálním statutem uživatelů), i když se tento termín v souvislosti s č. jazykovou situací objevil.

V krásné literatuře je o.č. představena ve stylizaci, která je kromě autorského vědomí o stavu jaz. a soukromé komunikace vázána obecnější koncepcí uměleckého vyjadřování doby. Ve starší literatuře se zobrazuje o.č. na úrovni interdialektu jako součást řeči postav pocházejících z příslušného regionu a prostředí (tak např. u realistů n. u Haška), od 60. let 20. stol. se však uplatňuje, nejprve v překladu, pak i v nové tvorbě v dialogu jako signál regionálně a sociálně nepříznakové živé řeči postav a s postupným stíráním hranice řeči postav a vypravěče proniká v próze i do autorské řeči. Výrazné je její užití v dramatu, kde se nutně zobrazuje v dialogu jazykové chování postav; v poezii se objeví zřídka, velmi často ji však najdeme v písňových textech, hlavně folkových. Podobně může být užita i v uměleckých žánrech publicistiky, zaznívá z televize (především v zábavných žánrech), ze soukromých rádií. Psaná forma takových textů fixuje znění výrazů a tvarů a posiluje postavení o.č. jako útvaru prestižního (viz ↗národní jazyk). Pro odlišení by bylo vhodné mluvit o stylizované obecné češtině, tak složité terminologické sousloví se však zatím nevžilo. Soustavně nebyla v této funkci popsána, autoři upozorňují na obecné tendence jejího užívání (✍Krčmová, 2000; ✍Krčmová, 2002; ✍Krčmová, 2004; ✍Krčmová, 2008) n. na její využití v konkrétním autorském jazyce (✍Mareš, 2002; ✍Mareš, 2008). V každém případě je však nutno počítat s tím, že literární obraz o.č. je právě jen zobrazením a že ze starších literárních dialogů nelze vyvozovat žádné definitivní závěry o stavu mluveného jazyka minulých generací.

Setkáváme se ještě s jinou stylizací o.č., totiž se zvýrazňováním jejích specifických rysů včetně některých ústupových v projevech osobností, které chtějí prezentovat neformálnost svého veřejného (zejména televizního) vystoupení; mluví pak třeba o kejči (kýči), vejbornejch vejsledkách (výborných výsledcích). Jde o individuální projevy podobně jako občasné hyperkorekce – odstranění hláskových n. tvarových prvků o.č. ve frazémech je to v rýži (je to v háji), to je býkovina (to je hloupost), má po ptácích (ztratil výhodnou možnost), event. – snad ze žertu – i napijte se ody. Takové jednotlivosti samozřejmě postavení a charakter stylizované o.č. nemění. V užití (zvýrazněném užití) o.č. v médiích jsou značné individuální rozdíly.

Rysy typické pro interdialektickou, regionálně rozrůzněnou o.č. popisuje dialektologická literatura (viz ↗česká nářeční skupina). V popisu typických jazykových prostředků o.č. na úrovni celonárodního substandardu je nutno přihlížet i k jazykové rovině, s níž pracujeme:

(1) Na úrovni syntaxe výpovědi a textu jsou její podstatné rysy dány mluveností, spontánností a často i expresivností komunikátu. Označení o.č. pak může být synonymem pro „spontánně mluvený projev“. Do centra pozornosti se dostávají syntaktické prvky spontánního projevu spolu se studiem mluveného jazyka, přičemž se ukazuje, že jde o naprosto běžné prvky, které jsou jen z hlediska kodifikace, založené na psaném spisovném projevu, chápány jako jazykové n. stylizační nedostatky, např. ↗anakolut, ↗kontaminace, nemotivované ↗osamostatňování větných členů, různá ↗opakování, větší podíl ↗větných ekvivalentů, zvukové prostředky ve službách ↗aktuálního členění větného apod. Syntaktická stavba je také ovlivněna kontaktovostí, nedostatkem větné perspektivy, výraznějším využitím ↗modality různého typu. Z prvků vycházejících z nářečí Čech je obecně českým rysem vypouštění pomocného slovesa v minulém čase při zájmenném podmětu 1. osoby (já přijel, my mysleli). Základní formou komunikátů je ↗dialog, což se také do stavby textu promítá. Tyto rysy jsou v posledních desetiletích soustavně popisovány (zejména v pracích o mluvenosti, např. ✍Čmejrková & Hoffmannová (eds.), 2011, a o dialogu, např. ✍Hoffmannová & Müllerová, 1992; ✍Hoffmannová & Müllerová, 1997; ✍Hoffmannová & Müllerová, 1999b), plné zobecnění však není pravděpodobné.

(2) Ve vztahu ke slovní zásobě je označení o.č. užíváno ve výkladových slovnících pro výrazy sice ne plně spisovné, ale regionálně nebo sociálně neomezené a užívané všeobecně především v běžné mluvě (tak i ve SSJČ). Jde mnohdy o výrazy n. významy výrazů nepřijaté do spis. jazyka pro jejich cizí původ (zvláště u germanismů odmítaných dlouho puristickým přístupem k č., např. špitál, šponovat – viz ↗purismus) n. expresivnost: tutovka, mazavka, nalejvárna; mají č. synonyma). Často jde o výrazy tvořené na základě terminologických aj. sousloví ↗univerbizací. Hranice mezi spisovným a nespisovným je však plynulá, charakterizace téhož výrazu, a také uživatelské povědomí se proto může lišit. Při potenciálně nekonečném rozsahu slovní zásoby národního jazyka je jakékoli řešení jen dílčí.

(3) V hláskoslovítvarosloví lze prvky o.č. představit výčtem; jsou poměrně frekventované a v textech jsou signálem při rozhodování o tom, zda je daný text obecně český, n. není. Standard jazyka veřejné komunikace se však vyvíjí a některé z nich se v jednotlivých kodifikacích (1957, 1993) stávají spisovnými dubletami. Většinou je takové kodifikování vázáno na jednotlivé výrazy n. skupiny výrazů, není tedy univerzální: přejatá slova n. slova kulturní mohou být vůči vlivům o.č. rezistentní. Ve frazémech, které často mají původ v lidové mluvě, jsou naopak pravidlem.

hláskosloví charakterizují o.č. zejména: (a) [í] (psané ý n. í) na místě staršího é (i) v koncovkách adjektivní flexe: malý město, z mýho rozbitýho počítače, k druhýmu případu; (ii) v domácích slovních základech (slítnout, polívka, mlíko): podoba s ‑í‑ je někdy neutrální a dubleta s ‑é‑ je knižní (nalétat na cíl × nalítat se) n. patří termínu (plotýnka vařiče × ploténka v páteři), většinou je neutrální až hovorová a v některých případech je ‑í‑ jen v nářečí (dial. líklék’); (b) ej na místě spis. [í] psaného obvykle ý: (i) v zakončení nom.sg.mask. adjektivní flexe (novej kabát, takovej chytrej nápad) je takřka pravidelné, i když nespisovné; (ii) mimo absolutní konec se v adjektivní flexi ‑ej‑ užívá nepravidelně a u kulturních slov je méně pravděpodobné (takovejm/‑ým polámanejm/ým hračkám, v posměvačných/ejch řečech); (iii) ve slovních základech je ‑ej‑ zatím jen obecné (dotejkat se, ubejvat, sejrová × spis. dotýkat se, ubývat, sýrová) a varianty s ‑ej‑ jsou v textu s vyšší kulturní ambicí expresivní (vejbuch) n. jsou součástí frazémů (posedla ho pejcha); (c) typický rys o.č., protetické v‑, se jeví jako ustupující, běžně je u zájmena on a předpony o‑ (von si to vodnese), ale i tu se mu mluvčí v projevech s vyšší kulturní funkcí vyhýbají n. se i opravují; (d) obecně je rozšířena krátká výslovnost ‑í‑ v koncovkách (vidim, nesmite, pani, z jarnich práznin) i v některých slovních základech (řikám, vim), event. i ‑ú‑ (šel domu, dal to k sousedum), tzv. fonetické krácení; (e) zaniklo slabičné ‑lmask. příčestí sloves se zavřeným kmenem: Petr to už přines včera, copak ti to neřek; (f) jako obecná, event. o.č., jsou uváděna výslovnostní zjednodušení souhláskových skupin jako [šveska], [šak], [dibi], [menovat se], [spomínka], [meňčí], [prázniny] apod. Ke zjednodušování dochází běžně i na hranici slov: [choďitam nebudu], [cukru]. Zejména výslovnostní zjednodušení pronikají i do promluv zamýšlených jako spisovné.

tvarosloví je rysem o.č. neexistence některý tvarů psaného spisovného jazyka (přechodníků přítomných i minulých, opisného pasiva, minulého kondicionálu), nejsou tu ani jmenné tvary příčestí (kniha byla napsaná v 19. století) n. adjektiv (je už zdravej, nakrmil sousedovýho/ého psa, na Husové/ý ulici). Také při oslovování jsou proti kodifikaci rozdíly: např. není rozdíl vok. u typu pán/mužsoudce (otče, žalobče), to jsou však jen některé z jednotlivostí. Podstatným rysem o.č. je v tvarosloví rozsáhlá unifikace tvarů, která byla přijata z části i kodifikací: (a) ustupují tvary s alternací kmene, dochází k analogickému vyrovnávání: (i) lok.pl.mask.neutr. koncovkou ‑ách (na plechách, v kolečkách; o klukách, zatím nespisovně); (ii) nom.pl.mask. životných koncovkou ‑i (všichni lidi, učiteli), event. ‑ové, které nevede u přejatých slov k alternaci (chirurgové, kolegové); (b) sbližují se jednotlivé typy konjugace tvrdých a měkkých typů: (i) ve 2. třídě podle minout: načnuté pivo, stisknutá spona, ale vytištěná kniha; (ii) ve  3. třídě typ ukazuju, ukazujou; v 1. třídě jsou tvary typu mažu, mažou dávno kodifikovány, píši, píší je jen knižní; (iii) ve 4. třídě došlo k vyrovnání tvarů 3.os.pl. préz. trpí, sází jako prosí už i spisovně, mimo spisovný jazyk stojí vyrovnání trpěji, sázeji, proseji, event. trpěj, sázej, prosej. Další skupina tvarových specifik je zatím mimo kodifikaci: (a) na pomezí spisovnosti je kondicionálové bysme, méně i bysem, bysi; (b) významným rysem je unifikace koncovek instr.pl. u všech deklinací zakončením ‑ma (ma nejlepšíma výkonama, zahraničníma cestama, daňovýma přiznáníma, čtyřma návrhama, všema dobrýma vlastnostma); (c) nejsou vyjadřovány rodové rozdíly v pl.adj.zájm. flexe: ty skutečně dob sportovci, všechny rozbi vokna; u zájmena (v)on je unifikovaný tvar (v)oni ty atletky eště nepřijely.

(4) K hodnocení lexémů jako obecně českých viz výše.

Rozšiřující
Literatura
  • Adam, R. O nejvlastnější mateřštině. ČJL 57, 2006–2007, 244–246.
  • Adam, R. K diskusi o spisovné a „standardní“ češtině. SaS 68, 2007, 184–189.
  • Bělič, J. (ed.) Kultura českého jazyka, 1969.
  • Bermel, N. Register Variation and Language Standards in Czech, 2000.
  • Bermel, N. Střídání kódů či míšení jazykových prostředků? K popisu dialogu v české beletrii. 84, 2001, 16–30.
  • Cummins, G. Literary Czech, Common Czech, and the Instrumental Plural. JSL 13, 2005, 271–297.
  • Cvrček, V. Teorie jazykové kultury po roce 1945, 2006.
  • Cvrček, V. Rozdíl mezi psanou a mluvenou češtinou ‒ kde je místo obecné češtiny? In Štindlová, B. & J. Čemusová (eds.), Sborník Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka, 2007, 171–179.
  • Cvrček, V. Regulace jazyka a Koncept minimální intervence, 2008.
  • Čermák, F. Obecná a spisovná čeština: Poměr, funkce a metodologie. In Šrámek, R. (ed.), Spisovnost a nespisovnost dnes, 1996, 14–18.
  • Čermák, F. Obecná čeština: je součástí české diglosie? In Hasil, J. (ed.), Přednášky z 45. běhu LŠSS, 2002, 23–37.
  • Čermák, F. & P. Sgall. Výzkum mluvené češtiny: jeho situace a potřeby. SaS 58, 1997, 15–25.
  • Čmejrková, S. & F. Daneš. Jazyk malého národa. SaS 54, 1993, 19–30.
  • Čmejrková, S. & J. Hoffmannová. (eds.) Mluvená čeština: hledání funkčního rozpětí, 2011.
  • Daneš, F. Čeština bez příkras a v plné kráse. ČJL 43, 1992–93, 180–183.
  • Daneš, F. O spisovné a obecné češtině. In Jančáková, J. & M. Komárek ad. (eds.), Spisovná čeština a jazyková kultura 1993, 1995, 91–92.
  • Daneš, F. The Present-day Situation of Czech. International Journal of the Sociology of Language, 2003, 9–18.
  • Daneš, F. a kol. Český jazyk na přelomu tisíciletí, 1997.
  • Davidová, D. (ed.) K diferenciaci současného mluveného jazyka, 1995.
  • Davidová, D. & I. Bogoczová ad. (eds.) Mluvená čeština na Moravě, 1997.
  • Diskuse o obecné a hovorové češtině, SaS 23–24, 1962–1963.
  • Eckert, E. (ed.) Varieties of Czech. Studies in Czech Sociolinguistics, 1993.
  • Gammelgaard, K. Common Czech in Czech Linguistics. Slavonica 5, 1999, 32–51.
  • Giger, M. Standard und Nonstandard in der Tschechischen Republik und der deutschsprachigen Schweiz. SPFFBU A 52, 2003, 83–98.
  • Hammer, L. The Function of Code Switching in Prague Colloquial Czech. In Eckert, E. (ed.), Varieties of Czech. Studies in Czech Sociolinguistics, 1993, 63–78.
  • Hausenblas, O. K tzv. pronikání obecné češtiny do spisovného jazyka. SaS 54, 1993, 97–106.
  • Havránek, B. K české dialektologii. LF 51, 1924, 263–271, 337–358.
  • Havránek, B. Nářečí česká. In Československá vlastivěda III, Jazyk, 1934, 84–210.
  • Hoffmannová, J. & O. Müllerová ad. Konverzace v češtině při rodinných a přátelských návštěvách, 1999a.
  • Hoffmannová, J. & O. Müllerová. Dialog v češtině, 1999b.
  • Hoffmannová, J. & O. Müllerová. O českém míšení. In Buzássyová, K. (ed.), Človek a jeho jazyk. Jazyk ako fenomén kultúry, 2000, 102–111.
  • Hoffmannová, J. & O. Müllerová. Míšení kódů a jeho hodnotové aspekty v různých typech komunikačních situací. In Bogoczová, I. (ed.), Naše a cizí v interetnické a interpersonální jazykové komunikaci, 2001, 11–19.
  • Hronek, J. Obecná čeština, 1972.
  • Hronek, J. & P. Sgall. Sbližování spisovné a obecné češtiny. 82, 1999, 184–191.
  • Chloupek, J. Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti, 1986.
  • Chloupek, J. & J. Nekvapil. (eds.) Reader in Czech Sociolinguistics, 1986.
  • Jančáková, H. & M. Komárek ad. (eds.) Spisovná čeština a jazyková kultura 1993, 1995.
  • Jedlička, A. Spisovný jazyk v současné komunikaci, 1978.
  • Krčmová, M. Běžně mluvený jazyk v Brně, 1981.
  • Krčmová, M. Termín obecná čeština a různost jeho chápání. In Č-US 2, 2000, 63–77.
  • Krčmová, M. Moravský pohled na obecnou češtinu. In Rusinová, E. (ed.), Přednášky a besedy z 35. běhu LŠSS, 2002, 104–109.
  • Krčmová, M. Psaná podoba sociolektu. In Mislovičová, S. (ed.), Jazyk v komunikácii, 2004, 54–62.
  • Krčmová, M. Deklarování estetické funkce jako konstituující faktor projevu. Styl umělecké literatury. In Čechová, M. & M. Krčmová ad., Současná stylistika, 2008, 296–332.
  • Kučera, H. Phonology of Czech, 1961.
  • Mareš, P. Standardsprache und Umgangssprache in der neuen tschechischen Literatur. WSJ 48, 2002, 219–232.
  • Mareš, P. Mezi spisovnou a obecnou češtinou: K užívání jazyka v současné české próze. Sl 77, 2008, 111–123.
  • Mielczarek, J. Zvláštnosti obecné češtiny jako poetizačního nástroje. In Č-US 5, 2004, 340–347.
  • MSoČ 1, 2010.
  • Müllerová, O. & J. Hoffmannová ad. Mluvená čeština v autentických textech, 1992.
  • Müllerová, O. & J. Hoffmannová. Čeština spisovná, hovorová, obecná ... a hlavně mluvená. SaS 58, 1997, 42–54.
  • Nebeská, I. Jazyk, norma, spisovnost, 2003.
  • Neščimenko, G. P. Etničeskij jazyk, 1999.
  • Rusínová, Z. Jak je to s obecností obecné češtiny. In Č-US 2, 2000, 79–83.
  • Sgall, P. Obichodno-razgovornyj češskij jazyk. VJa 1960, 11–20.
  • Sgall, P. Havránkova koncepce rozvrstvení národního jazyka. SlavPrag 34, 1990, 83–92.
  • Sgall, P. Spisovnost a kultura vyjadřování. SaS 55, 1994, 34–47.
  • Sgall, P. K vývoji výzkumu obecné češtiny. In Šrámek, R. (ed.), Spisovnost a nespisovnost dnes, 2004, 34–39.
  • Sgall, P. Běžná mluva a lingvisté v Čechách a na Moravě. In Hoskovec, T. & O. Šefčík ad. (eds.), Teorie a empirie, 2006, 27–38.
  • Sgall, P. & J. Hronek. Čeština bez příkras, 1992a.
  • Sgall, P. & J. Hronek ad. (eds.) Variation in Language: Code Switching as a Challenge for Sociolinguistics, 1992b.
  • Sgall, P. & J. Hronek. Remarks on Code Switching in Czech. In Mackie, A. & T. K. McAuley ad. (eds.), For Henry Kučera. Studies in Slavic Philology and Computational Linguistics, 1992c, 313–330.
  • Sgall, P. & F. Čermák ad. Od školské spisovnosti ke standardní češtině: výzva k diskusi. SaS 66, 2005, 21–33.
  • Sgall, P. & C. Maglione. Čeština standardní a běžně mluvená. ČJL 56, 2005–2006, 80–87.
  • Svobodová, J. & I. Adámková ad. Fenomén spisovnosti v současné jazykové situaci, 2011.
  • Šrámek, R. (ed.) Spisovnost a nespisovnost dnes, 1996.
  • Townsend, Ch. E. A Description of Spooken Prague Czech, 1990.
  • Townsend, Ch. E. Otázka obecné češtiny očima cizince. JA 39, 2002, 41–51.
  • Utěšený, S. K rozrůznění českého národního jazyka. SaS 41, 1980, 7–16.
  • van Leeuwen-Turnovcová, J. Ještě jednou o diglosii v Čechách, tentokrát i z genderového zorného úhlu. SaS 63, 2002, 178–199.
  • Vey, M. Morphologie du tchèque parlé, 1946.
  • Vybíral, P. Ó my se máme! ‒ o samých výhodách obecné češtiny a dialektů. ČJL 54, 2003–2004, 79–84.
  • Vybíral, P. Teorie spisovného jazyka a prestiž mluveného slova. In Hoskovec, T. & O. Šefčík ad. (eds.), Teorie a empirie, 2006, 49–56.
Citace
Marie Krčmová (2017): OBECNÁ ČEŠTINA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/OBECNÁ ČEŠTINA (poslední přístup: 7. 12. 2019)

Další pojmy:

teorie národního jazyka

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka