UNIVERBIZACE

Základní

Transformace víceslovného pojmenování v jednoslovné, projev jazykové ekonomie (řidičský průkazřidičák).

Různá pojetí u. se liší mj. silou akcentu kladeného na podmínku ustálenosti motivující kolokace a trvání její koexistence s jednotkou vzniklou univerbizací.

Syntagma, z něhož je tvořen univerb(iz)át, má nejčastěji charakter dvojslovného spojení se strukturou: adjektivní člen určující + určované substantivum (absolventský koncert → absolvenťák), případně: určované substantivum  + substantivní člen určující (řidič tiráku tirák). K univerbizačním postupům patří: (a) přechod kolokace v kompozitum (stará čeština staročeština) či kondenzace ve spřežku (prolití krve krveprolití); viz ↗kompozitum, (b) přechod ve zkratkové slovo (Občanská demokratická strana ODS Ódéeska); viz ↗zkracování, (c) eliptické zjednodušení kolokace na jeden její člen (buď na člen určující, tradičně se hovořilo o substantivizaci: vysoká škola vysoká, n. na člen určovaný: zemské jablko → jablko nář. ‘bramborʼ), (d) desufixální konverze určujícího adj., s možným spolupůsobením příklonu k jeho fundujícímu subst.; v některých případech lze uvažovat i o paralelní metonymické motivaci (univerbát získává buď podobu existujícího slova a rozšiřuje jeho významovou škálu: satelitní městečko satelit, n. podobu diskrétní formy v jaz. dosud neexistující: mobilní telefon mobil), (e) (re)sufixace určujícího adj. (obchodní dům obchoďák, obchodňák); viz ↗resufixace. V užším vymezení je někdy za u. považován jen typ (a), tzn. případy, kdy univerbizovaná jednotka zřetelně uchovává po stránce významové i formální základy, z nichž vznikla. Nejčastěji však bývá s pojmem u. spojován typ (e). Adjektivní atribut výchozího syntagmatu (nositel onomaziologického příznaku, tedy největší významové dynamiky) se transformuje v slovní základ univerbátu, substantivum (nositel onomaziologické báze) v jeho sufix. Univerbizovaná jednotka zpravidla reflektuje rod určovaného subst., neutrum ale často přechází v maskulinum (sportovní redaktor sporťák, minerální voda minerálka, slepé střevo slepák). – V řadě případů však nelze rozhodnout, zda je slovo výsledkem univerbizačního procesu, n. nezávislé mutační derivace (sporné a nejednotně pojímané jsou např. názvy osob: zubař, folkáč, připustit lze obě cesty). K opěrným kritériím pro „univerbizační“ interpretaci bývá řazena nespornost existence ustálené motivační kolokace (a to s neobecným bázovým členem). Podpůrným kritériem pro určení slova jako rezultátu derivační u. může být i modelovost jeho tvoření, tj. užití frekventovaných univerbizačních sufixů ‑ák, ‑ka.

U. je v č. velmi produktivní, více nežli v západních n. ostatních sl.jaz. (✍Isačenko, 1958). Vedle nejčastějšího typu (e) (igeliťák, hotelovka) se v současné č. šíří i typ (a), mnohdy s využitím ↗prefixoidů a ↗sufixoidů (profipráce, poteromanie), progresi lze zaznamenat též u typu (d), zvláště v některých tematických oblastech (✍Lábus, 2012: technika: antivir, digitál, plazma; motorismus: automat, manuál, třídveř; lékařství: alzheimer, basedov, parkinson ad.).

Univerbáty jsou úspornější, lépe se skloňují a jsou vhodnějším východiskem pro derivaci nežli víceslovná pojmenování, jsou však méně explicitní (tento nedostatek je neutralizován kontextem). Nejvíce se uplatňují v běžné mluvě, v profesním a slangovém vyjadřování, často při převádění víceslovných pojmenování z  odborné a administrativní komunikační sféry (mistrák, občanka). Univerbizované jednotky bývají nespis., pronikají však i do spis.jaz. a mohou se stát neutrálnějšími nežli původní kolokace (srov. fotoaparát × fotografický aparát, minerálka × minerální voda), omezeněji vstupují do spis.č. univerbizované jednotky se sufixem ‑ák (majícím příznak negativní expr.) a jednotky hybridní.

Slovotvorně orientovaný přehled univerbátů současné č. založený na korpusových datech (z psaných textů) podává ✍Kolářová (2011). Též ↗kosémie, ↗multiverbizace.

Rozšiřující
Literatura
  • Avramova, C. Univerbáty v lexikálním systému jazyka. Bohemistyka VII, 3, 2007, 190–206.
  • Bosák, J. O vymedzení univerbizácie. SR 52, 1987, 231–237.
  • Helcl, M. Univerbizace a její podíl při růstu dnešní slovní zásoby. SaS 24, 1963, 29–37.
  • Hladká, Z. Univerbizace – korpusy – slovníky (malá materiálová sonda). In Blatná, R. & V. Petkevič (eds.), Jazyky a jazykověda, 2005, 503–514.
  • Horalík, J. O univerbizaci a homonymii z hlediska principu ekonomie. ČSR 12, 1967, 140–143.
  • Hubáček, J. Onomaziologické postupy v slovní zásobě slangů, 1971.
  • Isačenko, A. V. Obecné zákonitosti a národní specifičnost ve vývoji slovní zásoby slovanských jazyků. In Bělič, J. & J. Daňhelka ad. (eds.), K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků, 1958, 143–151.
  • Jedlička, A. Univerbizace a multiverbizace v pojmenovacích strukturách. SlavPrag XI, 1969, 93–101.
  • Kneselová, H. Neoficiální podoby brněnských urbanonym. In Klímová, K. & H. Kneselová (eds.), Propria v systému mluvnickém a slovotvorném, 1999, 94–99.
  • Kolářová, I. Univerbizace. In KČG, 2011, 273–410.
  • Kučerová, E. Univerbizácia substantivizáciou dvojslovných pomenovaní mužských osôb. SlSlov 8, 1973, 3–14.
  • Lábus, V. Atyp v cihle aneb O jednom progresivním způsobu neologizace. 95, 2012, 187–197.
  • Martincová, O. Problematika neologismů v současné spisovné češtině, 1983.
  • Mitter, P. K univerbizaci na základě kompozice v současné češtině. In Klímová, K. & E. Minářová (eds.), Čeština – bádání a učení, 2007, 33–37.
  • Opavská, Z. Univerbizace a multiverbizace ve slovníku neologizmů (k neografickému zachycení dvou dynamických procesů). In Ondrejovič, S. & M. Považaj (eds.), Lexicographica ´99, 2001, 146–151.
  • Pančíková, M. Univerbizmy v slovenskej a poľskej tlači. In Minářová, E. & K. Ondrášková (eds.), Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy, 2004, 222–225.
  • PMČ, 1996.
  • Prošek, M. O jednom typu univerbizovaných pojmenování míst na ‑ák. 88, 2005, 57–66.
  • Sochová, Z. K slovotvorné a stylové charakteristice mluveného jazyka (O jednom typu univerbizovaných pojmenování). 49, 1966, 81–87.
  • Stašková, N. Zpětné tvoření v češtině a paralelní postupy v angličtině. 91, 2008, 80–95.
  • Szczepańska, E. Uniwerbizacja w języku czeskim i polskim, 1994.
  • TSČ, 1962.
  • Vachek, J. K otázce tzv. citátových složenin v češtině. SaS 21, 1960, 110–117.
Citace
Zdeňka Hladká (2017): UNIVERBIZACE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/UNIVERBIZACE (poslední přístup: 20. 6. 2019)

Další pojmy:

lexikologie slovotvorba

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka