KODIFIKACE

Základní

Obsahem kodifikace ↗jazykové normy je vědecké poznání a utvrzení objektivně existující podoby spisovného jazyka a zachycení výsledků této poznávací činnosti ve slovnících, mluvnicích, pravopisných a výslovnostních pravidlech a jiných příručkách. Pro češtinu jsou autory kodifikačních příruček kolektivy akademických pracovníků, v zahraničí obvykle vycházejí pod značkou prestižních nakladatelství (Webster, Larousse, Duden). Zatímco norma jako soubor zákonitostí jazykového ↗úzu směřujících k jisté pravidelnosti je vlastní všem jaz. útvarům (spis.nespis.), k. se vztahuje převážně k jaz. spis. Norma se vyvíjí stále a nepřetržitě, kdežto k. nemůže zachycovat vývojové změny jinak než po etapách, staticky; proto rozpory mezi normou a k. pozvolna narůstají a k. v některých místech zastarává. Tento stav se obvykle řeší změnami n. dílčími úpravami k. Jistou statičnost a z ní vyplývající konzervativnost k. překonává tím, že respektuje (řidčeji předjímá) pohyb v normě uváděním dublet (diskusediskuze, gen. třítřech, nom.pl. husitihusité, lok.pl. v balíčkáchv balíčcích, na místě n. namístě apod). Díky dubletám k. slouží funkční diferenciaci spis.jaz., zejména ve vyjadřování vědeckém a odborném, básnickém i řečnickém a publicistickém.

Kodifikační příručky se liší podle toho, zdali si jejich autoři kladou za cíl spis. jazyk popisovat (tak je tomu u vyšších jaz. rovin, ve slovnících a gramatikách), n. způsob jeho užití pomocí pravidel přesně regulovat (zejména v pravopisu a výslovnosti). Největším stupněm kodifikační závaznosti se v českém prostředí tradičně vyznačují Pravidla českého pravopisu, jejichž závaznost pro oblast školství a obecněji i veřejného písemného projevu je vyjádřena doložkou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Jejich dodržování se obecně chápe jako závazné i v oficiálních textech administrativně‑právních, v masových médiích, nakladatelstvích apod. Naproti tomu č. lingvisté, kteří jsou stoupenci tzv. minimální intervence, vyžadují oslabení a uvolnění jazykové regulace a zdůvodňují svůj postoj pronikáním jevů považovaných za nespisovné do oblasti veřejné komunikace, které sílí i v jazyce psaném, zejména pod vlivem moderních komunikačních technologií. Rostoucí úloha těchto technologií však zároveň vede k tomu, že součástí doporučené jazykové regulace se stávají i pravidla úpravy a uspořádání písemností oficiální a administrativní povahy obsažené v ČSN 016910. Ta rovněž zahrnují zásady psaní adres, psaní číselných údajů, grafickou podobu výčtů, pravidla abecedního řazení atp.

Rozlišení a terminologické zpřesnění souvztažných pojmů normakodifikace vypracovali představitelé ↗Pražské školy, zvl. B. Havránek, v 30. letech 20. stol., jako součást ↗teorie spisovného jazyka a ↗teorie jazykové kultury. V mnoha pracích zahraničních i při neterminologickém užití v č. výrazy kodifikačnínormativní (slovník, mluvnice, příručka, např. Websterova, Littrého, Dudenova) významově splývají.

Počátky k. se spojují s rozvojem státní a církevní administrativy, školství a knihtisku. Autory a propagátory nejstarších kodifikačních prací byli velcí tiskaři a vydavatelé, později se kodifikačními autoritami stávají významní slovesní tvůrci a gramatikové, od 15. stol. v mnoha zemích instituce typu akademií. Č. písařský a hlavně tiskařský úzus se začal sjednocovat zejména díky hláskoslovné a hlavně pravopisné k. Beneše Optáta v náměšťské mluvnici z r. 1533 (navazující na pravopisnou úpravu připisovanou Husovi) a v mluvnici J. Blahoslava (1571), jejichž zásady (postupně procházející úpravami) se rozšířily hlavně prostřednictvím biblí Kralické a Svatováclavské. Na počátku národního obrození rozkolísanou normu č. významně sjednotila po stránce tvaroslovné, zvukové a pravopisné Dobrovského mluvnice z r. 1809, na niž navázala autorita Jungmannovy práce slovníkové a terminologické. Po málo úspěšných kodifikačních příručkách brusičského rázu zaměřených hlavně na tvarosloví, slovní zásobu a frazeologii (viz ↗purismus) vychází r. 1902 péčí J. Gebauera v knižní podobě k. pravopisná a mluvnická pod názvem Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví. Tato základní kodifikační příručka byla opakovaně vydávána, rozšiřována a aktualizována; viz ↗gramatiky češtiny.

Od r. 1957 vycházejí Pravidla českého pravopisu ve dvou verzích, akademické a školní. Výkladová úvodní část Pravopisná pravidla se v obou verzích shoduje, část obsahující Pravopisný slovník ve školní verzi obsahuje výběrově některé údaje tvaroslovné, v akademické verzi je rozsáhlejší, zejm. pokud jde o slova přejatá. Poslední, dílčí pravopisná úprava je z r. 1993. I přes tyto úpravy zůstává v č. pravopisné k. pod vlivem jazykového a společenského vývoje řada otázek otevřených, např. při psaní spřežek (beze zbytku, ale beze sporubezesporu, takzvaný, ale jen tak řečený), u kvantity (party, výslovnost ale jen párty), u psaní velkých písmen, u interpunkce apod.

Poměrně úplný popis spisovné normy současné č. a charakteristiku její současné k. s respektováním praktických požadavků užívání spisovného jazyka v různých komunikačních situacích podává Akademická příručka českého jazyka (✍Pravdová & Svobodová (eds.), 2014), založená na své internetové podobě, jež je veřejně dostupná na http://prirucka.ujc.cas.cz/.

Rozšiřující
Literatura
  • Adam, R. Znovu a šířeji o formě kodifikace. 89, 2006, 198–203.
  • Beneš, M. & M. Prošek ad. Kodifikace a její role v současné společnosti. In Uličný, O. & S. Schneiderová (eds.), Komunikační situace a styl. Studie k moderní mluvnici češtiny 2, 2013, 15–24.
  • Bermel, N. Linguistic Authority, Language Ideology, and Metaphor. The Czech Spelling Wars, 2007.
  • Cvrček, V. Koncept minimální intervence. SaS 69, 2008, 284–292.
  • Cvrček, V. Regulace jazyka a Koncept minimální intervence, 2008.
  • Cvrček, V. Conditio sine qua non: východiska a možnosti při hledání konsenzu o jazykové regulaci. SaS 73, 2012, 108–134.
  • Daneš, F. Preskripce – anebo „Nechte svůj jazyk na pokoji“. In Nebeská, I. & A. Macurová (eds.), Jazyk a jeho užívání, 1996, 166–174.
  • Havránek, B. Mluvnická kodifikace spisovné češtiny. SaS 1, 1935, 8–13.
  • Janich, N. & A. Greule. (ed.) Sprachkulturen in Europa, 2002.
  • Nerlich, L. Konzervativní a liberální přístup k českému jazykovému standardu. Výsledky sondy mezi mladými českými lingvisty na Univerzitě Řezno. 92, 2009, 122–144.
  • Pravdová, M. & I. Svobodová. (eds.) Akademická příručka českého jazyka, 2014.
  • Prošek, M. & K. Šmejkalová. Kodifikace – právo, nebo pravomoc? 94, 2011, 231–241.
Citace
Jiří Kraus (2017): KODIFIKACE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/KODIFIKACE (poslední přístup: 22. 2. 2018)

Další pojmy:

teorie národního jazyka

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka