1. V ↗OTS teorii vedle ↗mutace a ↗modifikace jedna z hlavních ↗onomaziologických // pojmenovacích kategorií. Při t. se mění pouze pojmová třída, a to tak, že se nespecifikuje vztahem k příznaku, jako je tomu u mutace, nýbrž ve výsledku spočívá jen ve změně slovního druhu. Jde tedy o proces, který se v některých jiných teoriích označuje jako syntaktická derivace. Transponují se vlastnosti v substance, tzv. zpředmětnění vlastnosti (rychlý > rychlost, starý > stáří, staroba), vlastnosti v děje, tzv. zdějovění vlastnosti (být červený > červenat se), děje ve vlastnosti, tzv. zvlastnostnění děje (zpívat > zpívající), děje v substance, tzv. zpředmětnění děje (spát > spaní, spánek, hrát > hraní, hra), a okolnosti v substance, tzv. zpředmětnění okolnosti (zítra > zítřek, vpředu > předek). Transpozicí děje ve vlastnost vznikají adj. tvořená od různých slovesných tvarů a vyjadřující vlastnost plynoucí z děje; od ženského tvaru ↗přechodníku přítomného (např. kupujíc > kupující), od ženského tvaru ↗přechodníku minulého (např. vystoupivši > vystoupivší), od ↗participia trpného (např. raněn > raněný, zbit > zbitý), od ↗‑l‑ového participia sloves neobjektových (např. zalezl > zalezlý). Při t. děje v substanci dochází i k t. případného příznaku tohoto děje (adverbia) v příznak substance (v adjektivum): vesele se smát > veselý smích; viz ↗adverbium.

T. substance v děj představuje obtížněji vymezitelnou skupinu slov. Za primární proces se považuje tvoření subst. ze sloves, proto se transponování subst. do sloves považuje za proces přecházející plynule v mutaci a bývá nazýván zpětná transpozice: rachot > rachotit, válka > válčit, cesta > cestovat.

Při t. okolnosti ve vlastnost vznikají od původních adv. a spojení předložky se subst. adjektiva, např.: zítra > zítřejší, tam > tamější.

T. vlastnosti v okolnost, a to ve způsob a míru, představuje vznik způsobových adv. z adj., např.: veselý > vesele, vysoký > vysoko, vysoce, český > česky. (Podle pojetí Komárkova, např. v ✍PČM, 1978, jsou naproti tomu tyto typy adv. neshodnými adj.; viz ↗adverbium.)

Přechod mezi t. a mutací je často plynulý (viz ↗deverbální adjektiva). Některé procesy pojmenovací, jako reprodukce, jsou t. blízké.

2. Teoretický konstrukt uplatňovaný v části strukturalisticky orientované č. lingvistiky, od něhož si stoupenci teorie invariantních významů slibují řešení problému existence takových významů určité jaz. formy, které nejsou odvoditelné z jejího postulovaného významu invariantního (Gesamtbedeutung), n. hlavního (Grundbedeutung). Mluví se o transponovaném užití jazykové formy: (a) morfologických kategorií, např. osoby: (Vinnetou říká:) To vám vzkazuje Vinnetou, náčelník Apačů (t. 3.os. do významu, který je primární u 1.os.), času: A: Kde je pan doktor Olšovský? – B: Bude v ambulanci (t. futura do významu, který je primární u prézentu (doprovázená přidáním epistémického rysu = ‘asi/určitě je v ambulanci’)), způsobu: Sedíš! (t.ind. do významu, který je primární u imperativu (podporovaná intonací a doprovázená nemožností pronominálního subjektu: Sedíš! = ‘seď’ × Ty sedíš ≠ ‘ty seď’)) apod.; (b) negace: Pak tam spadni (ve významu ‘nespadni tam’); (c) větných typů, např.: Neříkal jsem to? (t. otázkové větné formy do významu, který je primární u větné formy oznamovací (interpretace ‘Vždyť jsem to říkal’)), Sedím a píšu (t. oznamovací větné formy do významu, který je primární u větné formy imperativní (interpretace je dostupná, pokud ve větě není pronominální podmět ‘seď a piš’)) apod.

V syntaktických strukturách je transponovaně užito zpravidla více kategorií současně. Srov. kontrast Sedíš! (‘seď’ = ind. s interpretací imper.) × Sedím / Seděl bych (‘seď’ = ind./kond. 1. os. s interpretací imper. 2. os.). Pro některé významy, které tento typ gramatiky analyzuje jako t., se ustálily v klasických gramatikách termíny jako ↗prézens historický: Já ti tak jdu a najednou, kde se vzal, tu se vzal, přede mnou stojí obr, ↗řečnická otázka: A neříkal jsem vám to už dávno?, plurál autorský: Domníváme se, že slovní druhy lze definovat pomocí syntaktických kritérií aj. T. jsou vždy nějak (sémanticky a/nebo pragmaticky) motivovány a vyjadřují víc než formy primární (minimálně jsou navíc příznakově emfatické).