KOŘEN

Základní

Nejjednodušší slovní základ, dále nečlenitelný, nesoucí významové jádro slova: nes‑; někdy se značí √nes (viz také ↗kmen). Ke k. se připojují ↗afixy, např. ke k. √prav ne‑při‑prave‑n‑ý‑0. K. hraje při „tvoření slov“ centrální roli v současné teorii generativní gramatiky, v ↗distribuované morfologii.

Rozšiřující

Někdy se však považuje k. za vydělitelný nikoli na základě analýzy synchronní, nýbrž za pojem formulovaný z hlediska praslovanského či indoevropského. Ve výkladech historickosrovnávacích je termín k. zcela uzuální a poněkud jiného obsahu než v synchronní lingvistice. Pozdně indoevropský k. byl jako nositel obecného, nespecifikovaného ↗lexikálního významu základním segmentem ohebných slov, jejichž struktura byla pravidelně trojčlenná: kromě k. obsahovala ještě většinou sufix derivační a sufix gramatický (tj. gramatickou koncovku). K. + derivační sufix tvořily tzv. kmen. V některých lexikálních jednotkách mohl být vedle derivačního sufixu primárního obsažen ještě derivační sufix sekundární, resp. i terciární apod.; tyto komplexní sufixové útvary vytvářely tzv. derivační konglutináty. Jiné lexikální jednotky mohly zase být bez derivačních sufixů vůbec; byly to tzv. útvary kořenové/jména kořenová, doložená v starých ie.jaz. ještě dobře, ale v sl.jaz. areálu bezpečně už jen v jediném případě: +kry, gen. stsl. krъve. Bývalá kořenová jména byla jinak do psl. dodatečně rozšiřována o sufixy i, o, ā, které většinou nejsou (na základě dosavadního poznání) zřetelně sémanticky motivované, ale měly pravděpodobně jen zvětšit fónický objem daných slov, resp. je zařadit do produktivních flexivních paradigmat, např. myšь (psl. i‑kmen) × lat. mūs, rosa (psl. a‑kmen) × lat. rōs aj.; tuto funkci měly někdy i sufixy formálně „deminutivní“, ale ve významu nedeminutivním, např. psl. +sьrdьce+sr̥diko‑ ‘srdce’ × lat. cor, gen. cordis. Sekundárně vznikly v psl. dvojčlenné útvary z hlediska psl. už bez derivačního sufixu (tedy „kořenová jména“ druhé generace) jako důsledek fúze (viz ↗indoevropské jazyky, ↗praslovanština) původních derivačních a gramatických sufixů, např. psl. +vьlk‑ъ < +wl̥ku̯o‑s.

K. měl trojčlennou strukturu: iniciála, vrchol kořene a kóda.

Jeho počátek tvořila tzv. iniciála // iniciála kořene, sestávající většinou z 1–3 souhlásek, jejichž kombinace se řídila pevnými pravidly; pokud komplexní, z několika souhlásek složená iniciála obsahovala náslovné s‑, jsou takové kořeny někdy v různých ie.jaz. doloženy variantně i bez něho (je to tzv. pohyblivé s / s‑mobile), např. v č. kyd‑at se vidí ie. k. +(s)keud‑ (v č.sl.jaz. vůbec tedy bez +s‑, ale srov. stsev. skióta ‘vrhat’, sthn. skiozan ‘střílet’, lit. skudrùs ‘hbitý’ s s‑mobile). Řidčeji se pozdně ie. k. začínal samohláskou, např. +au‑ ‘vnímat, ukazovat se’, srov. stsl. aviti () ‘jevit (se)’, lat. audiō ‘slyším’. Pro raně ie. období se i tu někdy předpokládá v absolutním násloví existence hypotetických souhlásek (sonor?) nazývaných ↗laryngály (označují se většinou literou H); ty sice ještě prehistoricky zanikly, ale podle své různé kvality zanechaly stopu v různé výsledné kvalitě oné iniciálové samohlásky, praie. jediného e (když H1e > e, H2e > a, H3e > o); viz ↗indoevropské jazyky.

Základním kořenovým segmentem byl tzv. vrchol kořene // vrchol; protože byl (většinou) slabičný, byl obsazen samohláskami jednoduchými a samohláskami ve spojení se sonorami, mezi nimi (vedle r, l, m, n) i diftongy i‑ovými a u‑ovými. Byl to segment v k. sice prakticky obligátní, ale značně variabilní, neboť jeho vokalická složka podléhala jistým kvalitativním i kvantitativním změnám (viz ↗ablaut).

Třetí komponent k. tvořila tzv. kóda kořene // kóda, převážně jednoduchá souhláska, např. k. +ḱweit‑ je obsažen v psl./stsl. svьt‑ěti ‘svítit’; není to však kořenová složka obligátní a mohla chybět zejm. po vrcholu typu V + S (vokál + sonora), např. +mer‑ v psl. +merti ‘mříti’ (psl. tvar rekonstruován v podobě ještě před ↗metatezou likvid, viz ↗nářeční štěpení praslovanštiny), kde m je iniciála a er vrchol zakončený na sonoru; n. po vrcholu obsazeném dlouhou samohláskou, např. +stā‑psl./ stsl. stati (), stanǫ () ‘stát se, nastat’. I tu se však pro raně ie. fázi předpokládá hypotetická existence laryngál postponovaných pův. jediné samohlásce e s výsledkem dlouhých samohlásek různé kvality; ‑eH1 > ‑ē‑, ‑eH2 > ‑ā‑, ‑eH3‑ > ‑ō‑; byla by tu tedy přece jen souhlásková (laryngální) kóda původně bývala.

Některé k. se při tvoření slov n. slovních forem objevovaly někdy zdvojené. Na sl. půdě je tato intenzivní reduplikace zachována jen v řídkých zbytcích, jak poznal už ✍Šafařík (1846), např. č. plápolat obsahuje reduplikovaný k. +pol‑pol‑ (změněný následně metatezí likvid, viz výše), srov. týž k. nereduplikovaný v pál‑it (ve zdlouženém stupni < +pōl‑, viz ↗ablaut); n. prapor, obsahující reduplikovaný k. +por‑por‑ (zase změněný následnou metatezí likvid), srov. týž k. nereduplikovaný s vrcholem v e‑stupni (viz ↗ablaut) v per‑u, tj. ‘třískám, tluču, biji’, doložený i ve jméně sl. boha Perunь ‘ten, kdo pere/tříská (hromy a blesky)’. Částečná reduplikace k. je zachována např. v préz. tvarech slovesa dáti: psl. +dastь < +dōd‑tь ‘dá’, srov. stsl. dastъ, psl. +dadętь < +dō‑d‑n̥tь ‘dají’ (srov. stsl. dadętъ, stč. dadie, kdežto souč. č. dají je novotvar podle znají); srov. týž k. bez reduplikace v dá‑ti (kdyby se k. svou iniciálou opakoval, a kdyby byl měl tedy podobu +dō‑d‑tei̯, musel by dnes znít +dásti se změnou ‑dt‑ > ‑st‑, podobně jako ještě dnes alternuje vedust).

Literatura
  • Šafařík, P. J. O tvoření slov zdvojováním kořene. ČČM 20, 1846, 355–378.
  • Šmilauer, V. Novočeské tvoření slov, 1971, 10.
  • TSČ, 1962, 140, 146.
  • Večerka, R. a kol. K pramenům slov. Uvedení do etymologie, 2006, 108–121.
  • Viz též Indoevropské jazyky, Praslovanština.
Citace
Zdenka Rusínová, Radoslav Večerka (2017): KOŘEN. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/KOŘEN (poslední přístup: 17. 8. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka