BOHEMISMUS

Základní

1 Výsledek ↗jazykového kontaktu češtiny s jinými jazyky, tj. označení lexikální, slovotvorné, sémantické či syntaktické ↗výpůjčky z češtiny do jiných jazyků nebo označení změněné frekvence jazykových prostředků ve varietách jiných jazyků pod vlivem češtiny. Pro b. ve středověkých latinských a hebrejských textech, tj. česká antroponyma a toponyma i české komentářové vpisky apelativní, se užívá označení ↗bohemika. K b. v staroslověnských a církevněslovanských textech viz (2). V dialektologii lze v rámci ↗dialektismů rozlišovat mezi b., ↗moravismy, event. i silesismy (jazykovými prvky typickými pro Slezsko). Zřídka se označení b. objevuje i při popisu standardního jazyka pro rozlišení českých spisovných dublet od moravských spisovných dublet.

Do jiných jazyků, zvl. do variet polštiny, slovenštiny, lužické srbštiny a němčiny, v novější době též slovinštiny, chorvatštiny a bulharštiny, pronikaly a pronikají b. různými cestami a v různých kontaktových situacích. Na č. území jsou b. přítomné mj. také v romštině (jako např. Čechi, učitelka, škola, kamaradki, nešťastno, žvykačka, generace, naschvali, resp. funkční slova že, ale, (a)nebo, i když třeba trošku, spíš aj.; viz ✍Kubaník, 2007) nebo vietnamštině. Tak se ve vietnamštině v ČR, mluvené částečně bilingvními mluvčími, objevují např. místní jména Ka pro Karlovy Vary, Ốt pro Ostrava, Stra pro Strakonice i jména spojená se způsobem života českých Vietnamců jako barák (rodinný domek), bou (pouť se stánkovým prodejem), bốt (prodejna potravin), trvalý (pobyt), ahoj; viz ↗vietnamsko-český jazykový kontakt.

Mimo středoevropský region se b. omezují většinou na (adaptované) výpůjčky označení jazyka, národa, státu či hlavního města, resp. obecně na č. antroponyma a toponyma, srov. angl. Czech, fr. tchèque, šp. checo, it. ceco, šp. checo, r. чеx, чешский, ř. Τσέχος, čín. 捷克 (Jiékè), kor. 체코의 (chekoui) aj.; angl. Czechoslovakia, Czechoslovak(ian), fr. Tchècoslovaqui, tchécoslovaque, it. Cecoslovacchia, cecoslovacco, šp. Checoslovaquia, checoslovaco, r. Чехослова́кия, чехослова́цкий aj.; angl. Prague, Praguian, fr. Prague, pragois, it. Praga, praghese, šp. Praga, praguense, r. Прага, пражский, ř. Πράγα, gruz. პრაღაში (praghashi), jap. プラハ (Puraha), kor. 프라하 (peulaha); lat. Wenceslaus, angl. Wenceslaus / Wenceslas, fr. Venceslas, it. Venceslao, šp. Wenceslao, bulh. Венцеслав, r. Вячеслав, maď. Vencel aj. Z obecných č. označení se do světa rozšířil zvl. neologismus robot, který vznikl formální a sémantickou adaptací č. výrazu robota v utopické hře R.U.R. (= Rossum’s Universal Robots) od Karla Čapka z roku 1920, která byla poprvé uvedena v roce 1921. Pro lidi stvořené člověkem a v něčem připomínající Golema chtěl Karel Čapek použít označení Laboři (z lat. labor ‘práce’), nakonec ale použil neologismus Roboti, které mu navrhl jeho bratr Josef (viz ✍Čapek, 1968). Bohemismus robot a jeho deriváty se objevují v mnoha jaz., např. angl. robot, robotics, fr. robot, šp. robot, it. robot, něm. Roboter, robotisieren, Robotisierung, r. робот, fin. robotti, maď. robot, rum. robot, ř. ρομπότ, kor. 로봇 (lobos), jap. ロボット (robotto) aj. Většího rozšíření – i díky zprostředkování němčinou – se dočkalo i slovo polka, označení tance z 19. stol. (srov. angl. polka, fr. polka, r. полька, jap. ポルカ (poruka), kor. 폴카 (polka) aj.). V americké angličtině se b. objevují v angličtině mluvčích s č. kořeny, resp. v někdejších sídelních oblastech č. menšiny. Většinou jde o označení tradičních pokrmů a zvyků č. menšiny v USA, z nichž některé i po ↗jazykovém posunuangl. zakládají komunitní identitu, srov. např. kolach, pl. kolaches ‘koláč’, svitchkova, jaternice, polka ‘polka’ i ‘tancovat polku’, polka dot ‘puntíkovaný’, negat. arch. pantata ‘zkorumpovaný policista’ (viz ✍Kučera, 1989:149).

Také v evropských jaz. jsou b. spíše vzácné, výrazně jsou rozšířené zvl. v jihoslovanských jaz. bývalé habsburské říše, tedy ve slovinštině (časopis, dokaz, krvotok, kostnica, milo, nabožen, nedostatek, prigoda, rezbar, toplomer, zadek, zvok aj.; později též bajka, kolek, kolkovati, lepenka, odstraniti, pobočník, posadka, pozor, prvoten, skladatelji, skoba, spevoigra, starodaven, stroj, svobodomiseln, tovarna, ustav, vodomet, zemljevid, známka, živelj aj.) a chorvatštině (časopis, dopis, ludžba, napjev, obzor, okolnost, pokus, predmet, prevaga, podneblje, skoba, skromnost, spis, stupanje, učinak, upliv (vliv), ustav, uzor (vzor), zavod, zbirka aj., později též pojam, dojam, prijam, prednost, podlost, smjer, snimak, dopjev, sustav, tlak, tlakomjer, kisik (kyslík), tuha, vodik aj.), které se v kontextu svých národních obrození od 30.–40. let 19. stol. výrazně orientovaly podle č. jak při rozvíjení terminologických soustav i obecné slovní zásoby, tak při ustavení svého diakritického pravopisu, naopak srbština svou slovní zásobu obohacovala spíše internacionalismy a rusismy (srov. ✍Havránek, 1940; ✍Šlosar & Večerka ad., 2009:112, 122). B. se objevují i v ruštině (замок, мещанин aj.) a zvláště v bulharštině, v níž se výrazně projevilo působení č. odborníků a řemeslníků (srov. např. влак, железница, железничар, слад, киселина, вoдoрaвeн, влoжка, секач, лaйcна, рaшпла, шпахтла aj.; ředitelem prvního bulharského odborného učiliště truhlářského byl Čech) a do níž se v rámci tělocvičných spolků vepsala i Tyršova sportovní terminologie (srov. např. хазeнa, стойка, вис, лех, клек se sémantickým posunem v ‘dřep’ aj.); srov. např. ✍Ivančev (1963); ✍Kuchař (1967); ✍Bečvářová (2009); ✍Šlosar & Večerka ad. (2009). S odkazem na údajné b. ve Slově o pluku Igorově formuloval ✍Keenan (2004) tezi, že autorem eposu byl Josef Dobrovský.

Značný byl zvl. vliv češtiny na polštinu. Od 10. stol. čeština do polštiny zprostředkovávala označení pro společenské a kulturní inovace a polštinu formovala především v oblasti církevní. U části b. v polštině spjatých s křesťanstvím, jako chrzest, żegnać, post, kościół, msza, ołtarz, opłatek, biskup, papież, klasztor, mnich aj., byla č. prostředníkem slov latinského a řeckého původu, která do č. přišla prostřednictvím staré horní němčiny, resp. staré bavorštiny; č. v dané terminologické oblasti zprostředkovávala i slova převzatá ze staroslověnštiny (gospodzin, cerkiew aj.) a byla i zdrojem sémantických výpůjček (bóg ‘Deus’, święty ‘sanctus’, modlić się ‘orare’ aj.). Tyto b. do polštiny pronikaly postupně, v 15. stol. zvláště prostřednictvím knižních předloh (srov. ✍Siatkowski, 1996). K výpůjčkám docházelo od rané doby i v oblasti antroponym (Wacław, Więcesław, Bolesław, Dąbrówka aj.). Vzhledem k významu Karlovy univerzity pro vzdělávání polských elit pronikaly do polštiny také výpůjčky z ostatních společenských oblastí, zvl. z oblasti hospodářské a správní (biernia, korona, man, szlachta, starosta, władarz, porucznik, grosz, rychtarz, rynek, jedwab, łoktusza, pałac, pokój aj.). Politické a kulturní sblížení za vlády Jagellonců, kdy byla Praha za Vladislava sídlem královského dvora, podpořilo výpůjčky v oblasti vojenské (herold, kolba, przyłbica, turniej, drab, harcerz, hejtman, posadka, hakownica, hufnica, kusza, piszczała, rucznica, taraśnica aj.), školské (bakałarz, mistrz, szkoła, uczyciel, żak aj.) i odborné (niemoc, nieduch, niesztowice, jitrocel aj.); srov. ✍Basaj & Siatkowski (2006). Lexikální b. v polštině se pak přes polštinu jako polonismy šířily do dalších východoevropských jazyků; na příklad šíření slovesa muset, které do č. přišlo z něm. mueʒen či muozan, srov. ✍Hansen (2000). Vliv češtiny na polštinu se ale uplatnil např. i při prosazení výslovnostních a morfologických forem velkopolských (bližších češtině), na úkor forem malopolských, které při konstituování polského standardu ustoupily do pozadí (např. velkopol. chwała, chwila místo malopol. fała, fila nebo tych dobrych ludzi místo malopol. ‑k; srov. ✍Stieber, 1955). Č. rukopisy inspirovaly užívání grafémů ż, ł a čárek v případě dlouhého é a ó, které se ustálilo díky knihtisku v 16. stol. (✍Frinta, 1939:119). Detailněji viz ↗vliv češtiny na polštinu, ↗bohemismy v polštině, ↗čeština ve Slezsku.

bohemismech ve slovenštině a jejích varietách, které jsou výsledkem ↗česko-slovenského jazykového kontaktu, je možno mluvit už v době, kdy se čeština a ↗slovenština považovaly za varianty jednoho jazyka, jako tomu bylo v rámci čechoslavismu reprezentovaného mj. J. Kollárem. Ten se spiskem Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky (1846) vymezil vůči Ľ. Štúrovi, jenž ve spisech Nárečja slovenskuo alebo potreba písaňja v tomto nárečí (1846) a Nauka reči slovenskej (1846) obhajoval a kodifikoval spisovnou slovenštinu. Kollárovu pozici podporovalo užívání bibličtiny, tj. jazyka Bible kralické, v protestantském církevním kontextu. V druhé polovině 19. stol. se nicméně po dohodě bernolákovců (M. Hattala) se štúrovci (Ľ. Štúr, J. Hurban, M. Hodža) prosadila a udržovala svébytná lexikální i pravopisná kodifikace slovenštiny. Po roce 1918 se přitom v československé ústavě z roku 1920 a č. encyklopediích (např. B. Havránek v Československé vlastivěděr. 1934) mluvilo o československém jazyce existujícím ve dvou variantách, české a slovenské, s příslušnými územními oblastmi užití. Užívání slovenštiny se nicméně ve veřejných institucích na Slovensku někdy muselo vynucovat správními žalobami. Vedle termínů pronikaly do slovenštiny obecné výrazy, jako diaĺnica, múčnik, nálada, neuveriteĺný, spotreba, totožný, účel, udalosť aj. (✍Mistrík, 1983:50; ✍Short, 1993:584; ✍Newerkla, 2003:122), z nichž je dnes řada substandardních, srov. hulvát ke grobian, kolo ke koleso n. bicykel, krabica ke škatuĺa, lízátkolízanka, razítkopečiatka, zbytok ke zvyšok (viz ✍Dolník, 1992; ✍Newerkla, 2003:122). Už v průběhu první republiky byla patrná snaha o zvýšení distance mezi oběma jazyky, která mj. reagovala na dominanci č. v politické, hospodářské a kulturní oblasti. Kodifikace slovenštiny z roku 1931, která vznikla pod vedením V. Vážného, tak byla později nahrazena novou kodifikací s tendencí k posílení diferencí mezi češtinou a slovenštinou (viz ✍Marti, 1993). V době Slovenského štátu nebyla č. na Slovensku úředním jazykem, po obnovení Československé republiky si slovenština podržela svou svébytnost, již posílila federalizace ČSSR v r. 1968. Desítky let soužití češtiny a slovenštiny v rámci jednoho státu i pěstování pasivního ↗bilingvismu mezi oběma blízce příbuznými jazyky dvojjazyčností veřejných médií podporovalo šíření ↗slovakismů v češtině i b. ve slovenštině. Vznik Slovenské republiky v r. 1993 a schválení jazykového zákona v r. 1995 byly spjaty s potlačením jiných jazyků ve veřejné sféře a navzdory kritice lingvistické obce se objevily puristické příručky, v nichž jsou předmětem zájmu mj. skutečné či domnělé b. Svou roli při tom sehrál i ↗jazykový konflikt staršího data. Čeština a slovenština vstupují ovšem do ↗jazykového kontaktu i na českém území; srov. ✍Berger, 2003; ✍Nábělková, 2008.

č. původu některých slovenských slov někdy svědčí už jejich hlásková podoba (Ježíš, pekný aj.), jiné jsou naopak adaptované (dílčí > dielčí a dále k standard. čiastkový, přelíčení > prelíčenie, pořádat > poriadať aj.). Výpůjčky z č. mají ve slovenštině svou funkci, i když nejsou systémové: posilovňa, klid, víčko, drátenka aj., n. když pocházejí ze slangu: průšvih, ploužák, bouchač aj. Podle ✍Musilové & Sokolové (2004) je důvodem jejich užívání jaz. ekonomie (díky, brýle, jabko, ...), důvody estetické (kartáč místo kefa) i větší významová přesnost b. (znelka × zvučka, prádlo × bielizeň, vyvenčiť psa × vyvetrať psa). Na druhou stranu byla ze slovenštiny postupně vytlačena řada b., zvl. z doby první republiky: brýleokuliare, inkústatrament, myslivecpoľovník, dotazdopyt, válkavojna. Jednou z puristických příruček vzniklých po vytvoření samostatné Slovenské republiky je obsáhlá příručka Ako nehrešiť proti slovenčine, která vyšla z iniciativy Sekcie štátného jazyka a národného písomníctva Ministerstva kultúry Slovenskej republiky a v r. 1996 se dočkala druhého vydání. Příručka obsahuje „asi 2500 jazykových jevů, kterým se má Slovák vyhýbat“ (viz ✍Jelínek, 1998:34) a obrací se tak proti domnělým i skutečným b. Tak se např. doporučuje nahradit výrazy bota slovem topánka, botník slovem topankáč, bitva slovy boj n. bitka, bitevný adjektivem bojovný, doba substantivem čas ve spojení pracovná doba a substantivem obdobie ve spojení doba sucha, dráha výrazem trať ve spojení škvárová dráha, nikoli ale ve spojení dostihová dráha apod. Viz také ↗slovenština, ↗česko-slovenský jazykový kontakt.

Velmi rozšířené jsou bohemismy v lužické srbštině, což je dáno mj. také dlouhodobou příslušností Lužice ke Království českému. Intenzivní kulturní kontakty, zvláště mezi lužickosrbskými a č. katolíky, přetrvaly i připojení Lužice k Sasku v roce 1635. V roce 1724 byl v Praze založen Lužický seminář, který sloužil především vzdělávání lužických kněží a jenž v 19. stol. sehrál významnou roli v národním uvědomění Lužických Srbů, v jehož rámci se srbská slovní zásoba po roce 1840 při puristickém odbourávání germanismů obohacovala posrbšťováním č. lexika, srov. např. nárěč, zajim (zájem), zdźělanosć (vzdělanost), sklonjować n. wustawa (ústava), dochází ale též k výpůjčkám slovotvorných typů, tj. např. konektu ‑o‑ v kompozitech jako narodopis, sredźowěk (středověk), wjeselohra (✍Jentsch, 1996; ✍Newerkla, 2003:124). Podobně jako v polštině lze b. zprvu nalézt především v lužickosrbské církevní terminologii, jejíž počátky spadají do 10. stol. Celkově tvoří b. polovinu lužickosrbské církevní terminologie: stworičel, nadžeja aj. (srov. ✍Stone, 1979). Vzhledem k intenzitě kontaktů s č. jsou nicméně b. přítomny i v ostatních oblastech slovní zásoby a jde o výpůjčky staré (hl. calta ‘houska’, knjeni ‘paní’, dyrbjeć ‘muset’ aj.) i novější (hl. hudźba, dźiwadło, wobrazowka, spisowaćel aj.), z nichž některé zase vymizely, srov. např. podnjebjo (podnebí) → klima, wulica (ulice) → dróha, kočovniknomad aj. (viz ✍Jentsch, 1996:244; ✍Newerkla, 2003:225). Diakritický pravopis dolní a zvláště horní lužičtiny navazuje na českou abecedu, resp. ↗psací soustavu, grafémy ć, (ź), ń, ó aj. nicméně odkazují k polštině. Novější kontaktové fenomény jsou spjaty zvláště s němčinou (srov. ✍Scholze(ová), 2008).

S ohledem na převládající typ kontaktové situace, v níž se nacházejí čeština a němčina, tj. s ohledem na převládající dominanci němčiny v oblasti politické, technologické i kulturní, jsou ↗germanismy v češtině hojně rozšířené a bohemismy v němčině méně četné než v jiných jazycích středoevropského regionu. Na rozdíl od latinismů a romanismů a v novější době anglicismů je ovšem přítomnost slavismů v němčině – měřeno na obecných slovnících němčiny – velmi nízká obecně (✍Best, 2003) a b. jsou kvantitativně srovnatelné s polonismy. Vnášení b. do němčiny je omezené pro snadnou identifikovatelnost lexikálních výpůjček a nižší prestiž č. ve srovnání s němčinou v době habsburské říše. Pokud k němu dochází, omezuje se na označení gastronomických specialit a slovní zásobu specifických profesí. Lexikální b. jsou zvl. v oblasti bavorských a rakouských dialektů přesto přítomné od nejstarších dob, a to nikoli jen v antropomorfismech a toponymech (k nim pro bavorský kontaktový areál srov. např. ✍Janka, 2001; ✍Eichler & Greule ad., 2001; ✍Eichler & Greule ad., 2006) či označeních pokrmů.

Jazykové kontakty slovansko-germánské sahají podle ✍Bellmanna (1971), ✍Newerkly (2003) či ✍Grenoble(ové) (2013) hluboko do minulosti, v níž dochází např. k výpůjčkám z praslovanštiny: Pflug (pluh) < psl. +plugъ (pluh), Peitsche < západopsl. +bīčь > č. bič, Kummet (chomout) < psl. +chomǫtъ (z orient.jaz.) či Peitzker < západopsl. +pīskorь > č. piskoř (druh ryby) (srov. mj. i ✍Šlosar, 2001:105). Historický přehled b. podává např. ✍Müller (1995), věnovali se jim i ✍Němec (1968), ✍Eichler (1977) aj. Podle Müllera do němčiny do konce 14. stol. pronikly mj. b. Zeisig < stč. číž, č. čížek (11. stol.), Ziesel < stč. sysel (12. stol.), Trappe < stč. drop(a) > č. drop (kol. 1200), Schmetensmetana (13. stol.; ✍Bellmann, 1971:134), Prahm < stč. +prám, č. prám (kol. 1300) n. Groschen < stč. groš < střlat. (denarius) grossus (14. stol.). ✍Belmann (1971:125) uvádí také např. výpůjčku Dese < děźe > díže na Jesenicku, Liberecku i na jižním okraji českojazyčného území, ✍Pfeifer (1995) zmiňuje např. Petschaft < stč. pečať (13./14. stol., snad pražská kancelář Karlovy doby) > č. pečeť, +roboten, arch. Robot < č. robota (konec 14. stol.), Baude < stč. būde (15. stol.) > č. bouda, ✍Šlosar (2001:107) připomíná také výrazy Grenze < stč. granicě / pol. granica či Kalesch(k)e (vůz) < stč. kolesě (poč. 14. stol.). Vedle označení obecných docházelo a dochází i k výpůjčkám antroponym (mj. WenzelVęc(e)slav > Václav; od 10. stol.), toponym (mj. Graz/Grätz (+Gradъcь, Hradec), Prag; před 12. stol.) či označení národa, jazyka i země (Tscheche aj.).

U starších výpůjček Schöps < psl. skopьcь > stč. skopec (14. stol.), Stieglitz < stč. steglec (11./12. stol.) > č. stehlík, Kren+chrěn (12. stol.) > č. křen (✍Bellmann, 1971:94), Krinitz+krivonos, stč. křivonosec (12. stol.), Luch+lug (12./13. stol.) > č. luh, Quark < +tvarogъ > č. tvaroh (14. stol.), Plötze < západoslovan. +plotica > č. plotice (14. stol.), Sole < stč. sól (sůl) ‘slaná polévka’ (14. stol.) či rak. Kolatsch(e) < č. koláč (14. stol.) nelze vyloučit ani cestu přes lužickou srbštinu a/nebo polštinu (srov. ✍Müller, 1995:20, resp. ✍Bellmann, 1971).

Předstih zvl. v oblasti střelných zbraní vedl v době husitství k výpůjčkám označení Haubitze < stč. haufnicě > č. houfnice (15. stol.) či Pistole < stč. píščala (15. stol.), též Trabant < č. drabant ‘člen stráže, průvodce, satelit’ (15. stol.). S profesí ptáčníků jsou spjata mj. označení HailHylhýl (něm. též Gimpel) či zast. a reg. Laske(n) / Lässig / Leske < lejsek (něm. Kernbeißer), s hornictvím Düse < duše ‘vyústění fukaru’ (16. stol.) a snad i Kux < kus ‘kousek – papír s podílem na dole’ (15. stol.). V novější době do němčiny pronikly např. b. Dudei < dudy (17. stol.), Roboter < robot (20. stol.), Tornistertornistra < lat. canistrum, resp. řec. kánastron (17. stol.) n. Polkapolka (19. stol.). U výpůjček Halunkeholomek (15. stol.), Graupekroupy (15. stol.), Jauche+jucha (15. stol.) ‘hnojivo’, Marunke < č. meruňka (16. stol.) či reg. Pachulke+pachul(e)k > č. pacholek (18. stol.) nelze vyloučit ani cestu přes lužickou srbštinu a/nebo polštinu (srov. ✍Müller, 1995:20).

Vedle lexikálních b. se lze setkat i s výpůjčkami jinými, z nichž nejdiskutovanější je možný vliv perifrastické konstrukce č. ↗futura při proměně konstrukce werde(n) + rufen‑d (sloveso ‘stát se’ + participium přítomné) s futurální perspektivou v gramatikalizovanou konstrukci werde(n) + rufen (pomocné sloveso + infinitiv) (srov. ✍Leiss(ová), 1985). Pro ni mluví argumenty typologické (pomocným slovesem werde(n) se v němčině na rozdíl od ostatních germánských jaz. gramatikalizovalo pomocné sloveso od původu nemodální, srov. angl. shall / will + inf.), chronologické (v č. je konstrukce budu + volat(i) (pomocné sloveso + infinitiv) starší a k jejímu prosazení proti modálním a jiným konkurentům jako chcu volat, jmám volatbudu volal došlo dříve než v němčině) i teritoriální (inovace se v němčině šířila z č. areálu podél tehdejších hlavních obchodních cest nejprve směrem na jihozápad a pak teprve dále; a naopak se tato „česká konstrukce“ už ve 14. stol. objevuje v polštině a běloruštině). Složitější je zdůvodnění sociolingvistické, tj. jakou cestou a proč se tato inovace do němčiny dostala, přičemž při jazykové inovaci vedle potřeb v systému (jeho zjednodušení, zaplnění mezer) sehrává roli i prestiž jazyka a jeho mluvčích. Svou roli zde jistě sehrál česko-německý bilingvismus, v době Karla IV. v souvislosti s přechodným posílením prestiže č. hojně rozšířený i mezi německými obyvateli českých zemí (srov. i výše zmíněné lexikální b.), který v nich na konci 14. a na počátku 15. stol. dokonce vyústil v ↗jazykový posun od němčiny k češtině. Podle všeho to tedy byli právě němečtí dvojjazyční mluvčí (spíše než dvojjazyční mluvčí čeští, jak tvrdí Leiss(ová)), kdo se díky své dokonalé němčině i svému sociálnímu postavení mohli stát vzorem pro jiné německé mluvčí a kdo tak tuto systémově užitečnou inovaci mohli rozšířit do němčiny.

K ovlivnění u těchto mluvčích mohlo dojít mj. i proto, že s ohledem na časté přechody mezi jazyky v dvojjazyčné jazykové situaci mohli pod kognitivním tlakem vykonávat nižší kognitivní kontrolu perifrastických konstrukcí, která je pro jejich abstraktnost obtížnější než u lexika a již navíc ztěžovala konkurence významově blízkých modálních konstrukcí s infinitivem, jež mají rovněž futurální perspektivu. Pro němčinu užitečná jazyková inovace (zjednodušující systém a spuštěná či podpořená zmíněným vzorem v češtině) se obchodními cestami šířila z tehdejšího centra Svaté říše římské národa německého nejprve na jih a jihozápad a posléze dále směrem na sever a na jihu dále směrem na východ i západ. Problém tohoto výkladu spočívá především v tom, že ostatní perifrastické konstrukce (analytické préteritum aj.) se v rámci jazykového kontaktu česko-německého šířily opačným směrem, tj. situace v němčině prostřednictvím českých dvojjazyčných mluvčích podpořila proměnu českého jazykového systému. Otevřený je také výklad šíření této inovace do maďarštiny, přičemž je tuto inovaci v kontextu systému absolutních časů možno interpretovat jako jeden z rysů ↗středoevropského jazykového svazu.

Jiný charakter i dosah mají v němčině b., které se šíří v tzv. ↗substrátové situaci a jsou naopak spjaty s ↗jazykovým posunem od češtiny k němčině. Tak je tomu v 19.–20. stol. např. v ↗češtině v Rakousku, zvl. ve Vídni. Tam se vlivem č. v němčině rozšířila specifická frazematická spojení: jet na dovolenou > rak. auf Urlaub fahren × něm. in Urlaub fahren; jet na dva dny do Prahy > rak. auf zwei Tage nach Prag fahren × něm. für zwei Tage nach Prag fahren; myslet na někoho/něco > rak. auf jmdn./etw. denken × něm. an jmdn./etw. denken; v noci na neděli > rak. in der Nacht auf Sonntag × něm. in der Nacht zum Sonntag aj. (srov. ✍Newerkla, 2009:10). Došlo zde tedy k replikám (↗kalkům) syntaktických vzorů. S kalky se lze setkat i u ↗frazémů: něco si vycucat z prstu > rak. sich etwas aus dem Finger zuzeln × něm. ʻetw. erfinden’, (ne)stojí to za to > rak. es steht (sich) (nicht) dafür × něm. ʻes lohnt sich nicht’, sbalit si svých pět švestek > rak. seine sieben Zwetschken packen × něm. ʻsein Hab und Gut packen und gehen’, to (ne)vyjde > rak. das geht sich (nicht) aus × něm. ʻdas klappt nicht’. Intenzitu jazykového kontaktu ústícího nakonec v jazykový posun k němčině lze ilustrovat statistikou obyvatelstva českého, moravského a slovenského původu, které bylo ve Vídni evidováno kolem přelomu století. Podle sčítání lidu v r. 1910 žilo ve Vídni přes 2 mil. obyvatel, z toho více než desetina byla č. původu. V r. 1910 se sice ve Vídni k č. hlásilo jen asi 120 tis. obyvatel, ve skutečnosti jich ale ve Vídni muselo žít podstatně víc. Podle údajů z r. 1923 zde totiž žilo kolem 80 tisíc Čechů a Moravanů, přibližně 150 tisíc se jich ale předtím po založení Československa vrátilo do vlasti. Kolem r. 1910 tak ve Vídni žilo více Čechů než v tzv. vnitřní či malé Praze s cca. 225 tisíci obyvatel (od založení tzv. Velké Prahy v r. 1920 přes 675 tisíc obyvatel). Míra rozšíření č. obyvatelstva v Rakousku a zvl. ve Vídni je dodnes dobře patrná i na příjmeních běžných i veřejně činných osob (např. Blecha, Lacina, Klima, Klestil, Newerkla aj.). I proto je počet b. ve vídeňské němčině podstatně vyšší než ve zbytku Rakouska a v němčině mimo Rakousko. Ve Vídni se tak dodnes užívá i označení různých pokrmů, jež pocházejí z č., např. Bramburibrambory, Buchtel n. Wuchtelbuchta, Liwanzelívanec, Klobass‑e/‑iklobása, Kolatsche n. Golatschekoláč, Oblateoplatka, Palatschinkepalačinka < maď. palacsinta < rumun. plăcintă, Powid(e)lpovidla, Skubanki [šk‑] n. Stubanki [št‑] < škubánky aj. (srov. ✍Newerkla, 2009:9). Zčásti se tyto lexikální b. rozšířily také do rakouské variety němčiny a s regionálním příznakem mají i obecnější rozšíření, srov. např. Powidlpovidla, Sliwowitzslivovice, sloven. slivovica, Tuchentduchna, Buchtelbuchta, jihoněm. Zwetschge / Zwetschkešvestka aj. Na regionální n. specifické kontexty jsou vázané výpůjčky bav. Kretschamkrčma (ze staršího +krčьma), bav. Chaluppechalupa, v dvojjazyčných kontextech se objevuje Hatschekč. (diakritický) háček. Z literatury jsou známé označení Čecha jako Zopak z č. copak (komedie J. N. Nestroye), ale i hubitschkohubička, Kaluppe či Kalupperlchalupa, nemamnemám, powidalenmin.č. slovesa povídat aj. (✍Zeman, 2004; ✍Newerkla, 2009:9; ✍Newerkla, 2013:254). Obdobně lze b. doložit i v pražské němčině, resp. jak je to u urbánní migrace běžné, v němčině jinojazyčných uživatelů němčiny v Praze (✍Nekula, 2003; ✍Nekula, 2016; ✍Blahak, 2015), Olomouci (✍Jodas, 2004) či Brně (✍Kloferová, 2006).

B. se objevují také v německých dialektech v Čechách a na Moravě, a to především tam, kde panoval živý lokální jazykový kontakt. I když ↗germanismy jsou v českých a zvláště moravských dialektech (viz ✍Kloferová, 1994; ✍Kloferová, 2005) rozšířenější než b. v dialektech německých, můžeme mluvit o obousměrném jazykovém kontaktu, ↗adstrátu, také proto, že nedochází k mocenské hierarchizaci jazyků, jako tomu bylo v případě standardu. I v dialektech jsou rozšířené především lexikální b., srov. např. označení Schabba ‘ropucha’ (Brněnsko) z celomoravského žaba, Owaden (Jihlavsko), varianty názvů pro býka Bäjk, Bäjkng, Wäjk z č. bejk, resp. středomoravského bék, Strucken ‘struk, vývod mléčných žláz’ (Jihlavsko), které je ale snad původně z něm. Strich, n. Huschaak (Brněnsko) ze středomoravského dialektismu hušák ‘škvor’, přičemž protetické h se objevuje také u slov německého původu, např. Hameise (z Ameise) ‘mravenec’ a Heidechse (z Eidechse) ‘ještěrka’. V bilingvních oblastech je doloženo i sémantické kalkování Stutlein z nařečního kobylka, deutsche Maus pro ‘krysa’ z č. dialektismu německá myš n. Kuhrübe ‘krmná řepa’ (Vyškovsko) z celomoravského kravská řepa apod. (srov. ✍Muzikant & Rothenhagen, 2011). Svou roli při jazykovém kontaktu sehrávaly prodejní trhy s dobytkem, potravinami a výrobky, a to zvl. na Brněnsku. Většinou šlo o výpůjčky substantivních označení jako např. Wokurke (Jihlavsko), Kapusta (Brněnsko) i Kapusta/Kapuste (Jihlavsko), Ostruschini (Vyškovsko) aj. Slovesné výpůjčky typu verwoschklivieren (Brněnsko), které má obdobu ve vídeňském verdobrischen ʻverjuxen, vergeuden’, či zvukomalebné marauzen ‘mrouskat (se)’ (Hřebečsko) s nejasným směrem výpůjčky jsou ve shodě s ↗hierarchiemi výpůjček spíše výjimkou; srov. ✍Muzikant & Rothenhagen, 2011; ✍Halo & Rothenhagen, 2014.

Rozšiřující

2 Pokud jde o b. ve staroslověnských a církevněslovanských textech, už na Velké Moravě pronikaly do prastaroslověnského základu nejstaršího spis.jaz. slovanského (↗staroslověnštiny) výrazové prostředky místní, a to důsledně v Kyjevských listech (Kij), které zřejmě představují pokus o vytvoření spis. normy stsl.jaz. na Moravě, a to:

c za +tj a +kt (prosjęce, pomocь) proti klasickému št v kanonických památkách stsl. (prosęšte, pomoštь);

z za +dj (dazь – starý imperativ) proti klasickému žd v kanonických památkách stsl. (daždь); šč za +skj (zaščiti) proti klasickému št v kanonických památkách stsl. (zaštiti);

instr. sg. o-kmenů ‑ъmь (např. nadъ oplatъmь) proti ‑omь v kanonických rukopisech stsl. (vedle jen ojedinělého ‑ъmъ).

Je to důsledek toho, že Kij pocházejí rukopisně asi z českého, možná už z moravského prostředí, takže neprošly opisy kanonických stsl. rukopisů na bulh.-mak. půdě. V těch jsou jakožto v opisech z 10.–11. stol., stejně jako i v mladších csl. opisech textů, jejichž protografy vznikly v cyrilo-metodějské škole na Moravě (např. Život Konstantinův), proti normě klasické stsl. též doloženy velmi řídce některé b. hláskoslovné, např.:

z za +dj, srov. rozьstvo, nevězestvo, na místě zcela jinak obvyklého roždьstvo, nevěždьstvo;

+ort‑ s intonací taženou > rot‑, když jinak dává v stsl. v souhlase s jsl. vývojem přednost rat‑, např. přesmyk ve výpůjčce z germ. rovanije (tak v mor. Kij, ale i ve Václ. písňovém kánonu z přemyslovských Čech);

předpona roz‑ (několikrát), když jinak je v těchto památkách zcela obvykle raz‑.

Někdy se č. působení na stsl.jaz. už na Velké Moravě spatřuje v posílení nebo oslabení frekvence některého jaz. prostředku, který byl snad jako variantní možný už v prastsl. Např. se takto hodnotí progresívní zanikání závěrového elementu znělé afrikáty dz (vzniklé 2. a 3. palatalizací veláry g) při jejím splýváním s úžinovým z, tedy ve vývoji mъnozi ˂ mъnodzi. Tento vývoj byl pravděpodobně zahájen už i v stsl. samé, na Velké Moravě byl však zjevně v živém jaz. již dovršen, a byl proto v textech literárních navíc ještě frekvenčně podpořen, zesílen. Filologicky dokazuje tento proces zvýšený počet dokladů s pouhým z v textově mladších, tzv. kompletorních (doplňkových), částech čtveroevangelijních kodexů, které byly přeloženy až na Moravě, proti stavu v aprakosech (a aprakosních částech tetraevangelií), které představují překlady ještě byzantské.

Podobně se uvažuje též o posilování některých morfologických n. slovotvorných prostředků vlivem moravské č., např. narůstání místně oblíbeného sufixu ‑ьstvije při tvoření substantiv od sloves vedle sufixu ‑ьstvo (např. čuvьstvije / čuvьstvo) n. tvoření sloves s inf. ‑iti i na místě spisovně jinak velmi dobře doloženého ‑ьstvovati (např. cěsariti / cěsarьstvovati).

Podobně z variantních podob bratъbratrъ a odvozenin od nich jako bratija / bratrija a dalších se podoby s r po t pokládají za b. (symptomaticky nejsou doloženy v Supraslském kodexu, i textově pocházejícím z bulh. teritoria).

Další častěji doložené slovotvorné a morfologické prostředky prozrazují svůj lokálně č. (n. spíše protočeský) původ filologicky jednoznačněji (umístěním jen na několika málo místech textu), např.:

gen. sg.os.zájm. 1. os. v některých kanonických památkách mne proti běžnému mene ve spis.stsl. paradigmatu;

prefix vy‑ (třeba vygъnati) u několika málo sloves na místě jinak zcela běžného iz‑ (izgъnati); pokládá se běžně za b., přestože je mimo č. území doložen i v severoslovinských nář.;

tvar 3. os.sg. funkčního optativu typu prispěi namъ pomocь ... tvoě (tak i v Kij), b. velmi pravděpodobně, na pozadí noremní jsl. perifráze s da (neboť to v uvedené funkci na č. půdě od nejstarších dob neexistovalo), tedy spis. stsl. da prispějetъ namъ pomoštь tvoja, podobně jako ostatně i v starém stsl. Otčenáši, který na rozdíl od č. typu buď vůle tvá, zachovávajícího zjevně ještě předcyrilo-metodějský stav, má už perifrázi s da (da bǫdetъ volja tvoja);

prefix po‑, tvořící s několika málo slovesy v stsl.csl. památkách nedokonavé futurum, např. ponesete, kdežto stsl. paradigmatické tvary futura byly normativně tvořeny pouze opisem pomocných sloves chotěti n. imětiinf. významového slovesa, tedy choštete / imate nesti. Prefixální futurum je doloženo jako poměrně vzácný tvar jen na části zslov. teritoria, jeho centrum však bylo a je právě v č., kde je ještě dnes jeho užití v této funkci dosvědčeno u cca sta sloves; jeho dané řídké doložení v stsl. textech představuje tedy b. nezpochybnitelný; viz též ↗futurum;

gen. časový, srov. b(og)ъ iže ny lěta ogrjędǫcě ... veseliši ‘toho léta’, doslova vlastně ‘probíhajícího léta’, v syntaxi vzácně doložen (právě v Kij, ale i v památkách č. původu jako Bes), když v klasické stsl. genitiv temporis tohoto typu neexistoval.

Četné, i když geneticky ne pro všechny jasně č. původu, byly také různé kontrakce jako věčьněmь, poganьskymъ, poganьskago, nošachǫ aj. proti paradigmatickým spisovným tvarům s ‑jě‑, ‑yi‑, ‑aje‑, ‑aa‑ atp.

Z místních lexikálních jednotek jsou už od nejstarších textů doložena slova jako otъplatiti ‘odpustit’ (proti klasickému otъdati) n. už protoč. literární kalk vьsemogyi ‘všemohoucí’ podle lat. omnipotens, kdežto v literární stsl. klasické bylo vьsedrьžę(i) kalkující řec. pantokratór, dále třeba misa proti klasicky stsl. bljudo, termíny právní jako narokъ, n. církevní jako nedělja cvětьnaja, ale i staré výpůjčky z lat. existující v č. v té podobě od těch dní dodnes, takže by je bylo možno označit i jako „bohemismy zprostředkované“, např. mьša (klasicky stsl. služьba), papežь (klasicky stsl. papa), križь (klasicky stsl. krьstь) aj. Podrobněji o povaze i hodnocení b. z velkomoravské lit. fáze viz ↗moravismus.

V přímých rukopisech z přemyslovských Čech, v  Pražských zlomcích hlaholských a v latinkou primitivním pravopisem psaných Glosách Jagićových (GlJag) a Glosách Paterových (GlPat), ale i v mladších csl. opisech (ruských, srbských n. charvátských) skladeb (psaných už starou cyrilicí), jejichž protografy vznikly v Čechách v 10. a v 11. stol. (pravděpodobně písmem hlaholským), jsou doloženy všechny typy b. známých z památek velkomor. původu. Je to důsledek toho, že stsl. byla do Českého knížectví přinesena z Moravy patrně po Bořivojově křtu Metodějem. Kontinuita stsl. české s moravskou v toku času se projevovala tím, že do č. písemného úzu pronikaly postupně i další b., některé existující v živé č. už dříve, jiné zase, které se vynořily jako č. neologismy až v literární fázi postmoravské. Mezi b.stsl.csl. památkách č. provenience se objevují mj.:

‑š‑ v kořeni +vьch‑, např. všěch proti klasickému ‑s‑ (jinak běžně vьsěchъ); psl. sekvence ‑dl‑ ojediněle zachovaná shodně s č., např. světidlъna vedle stsl. původnějšího a jinak normativního ‑l‑, např. světiľna;

nedostatek l epentetického, např. prěstavenie vedle jeho stsl. zachovávání, např. prěpolovľenie;

orální střídnice u za pův. nosovku ǫ, např. ruki (GlPat) a tzv. zvratnou piseckou analogií s (hlaholským) grafémem pro ǫ na místě etymologického a aktuálně už vyslovovaného /u/, např. pomilǫi za pomilui; viz ↗nosovky.

Zvláštní je situace u náhrad za nosovku (j)ę. Graficky je totiž často zachována na místech etymologicky náležitých, např. mję, jen na 8 místech se na jejím očekávaném místě objevuje ‑a‑, např. postaviša. Relativní konsekventnost a etymologická přesnost v kladení litery za starší (j)ę sotva ovšem svědčí o zachování nosové výslovnosti v takových případech, když druhá nosovka byla už zatím (v druhé pol. 11. stol.!) zaměněna hláskou orální. Nejspíš je ji možno vyložit tak, že grafému pro pův. (j)ę byla v rukopise (možná v hlaholici č.stsl. vůbec?) přidělena funkce označovat foném, který se ze starší nosovky na č. půdě nově vyvinul a lišil se přitom ode všech ostatních orálních fonémů, pro které už byly v hlaholici k dispozici grafémy jiné. Tím novým č. orálním fonémem mohlo být sotva co jiného než prač. (předpokládané) ä. Několikeré a na místě téže psl. nosovky, které s č. jazykovou skutečností 11. stol. nesouhlasí, se vykládá jako grafický přežitek r. předlohy. Je ostatně příznačné, že je to většinou v koncovce 3. os.pl. sigmatického aoristu na ‑ša, v str. ještě delší dobu bezpečně doložené, ale na č. půdě už bez opory v domácím úzu, protože v něm zatím v tvaru aoristu zobecněla pův. imperfektová koncovka ‑chu.

Ojediněle je graficky dále zjevně dosvědčena výslovnost sonantních rl, např.  zrně n. vlky.

Ze starších hláskoslovných jevů č. původu se v Čechách 11.–12. stol. objevují někdy střídnice za psl +ort‑, +olt‑ s taženou intonací, např. rozvazan (GlPat), rozlucai (GlJag).

Do zápisů pronikají též některé specificky č. kontrakce jako pokanija, castego (GlPat), udarenim, prazne (nom.sg.slož.dekl. neutra) (GlJag) aj.

S kontrakcí souvisel i další jev, který byl dříve vykládán jako stč. přehláska ’a > ě, přestože to vlastně časově nevyhovovalo (neproběhla přece v 11. stol.): nom. sg. pjętikostie, gen. sg. dara cělenie (v obou případech místo očekávaného ‑ija, v hlaholici tedy ). V uvedených dokladech po kontrakci pův. jerů v pozici napjaté (tj. před jotací) s následujícím vokálem splynuly bývalé koncovky ‑ьja a ‑ьje v jedinou koncovku ‑iä, pozdější stč. ‑ie. V grafickém obraze slov vedl tento proces v první fázi k vzájemnému zaměňování obou dřívějších koncovek, což dokumentují doklady z památek č. původu, např. gen. sg. skazanije, nom. pl. svęštenije aj. a ovšem i případy graficky opačné, např. nom. sg. lakomьstvija aj.

Z morfologických b. se vzácně vyskytují:

koncovky gen.sg., nom., ak. pl. ja-kmenů a ak. pl. jo-kmenů s tzv. „třetím jať“, charakteristickým pro celou oblast sevslov., např. gen. sg. b(ogorodi)cě vedle v stsl. jinak normativního ‑ę, příslušného nadto pro celou oblast jsl., např. otъ zemję;

instr. pl. jo-km. neutr. na ‑imi, např. znameniimi, proti jinak obvyklému ‑i (tedy znamenii);

vzácně též tvary 3. os.sg.pl. indik. praes. sloves bez koncovek, např. potrěbuje, naplъnjena su proti týmž tvarům s normativními t-ovými koncovkami v klasických stsl.csl. textech. V syntaxi pronikal kondicionál do účelových vět a do souvětí č. spojky jako ježe ‘quod, quia’, aby, adverzativní neže, ače, nebo.

Literatura
  • Auty, R. Lateinisches und Althochdeutsches im altkirchenslavischen Wortschatz. Slovo 25–26, 1976, 169–174.
  • Basaj, M. & J. Siatkowski. Bohemizmy w języku polskim: Słownik, 2006.
  • Bauer, J. Staroslavjanskij jazyk i jazyk žitelej Velikoj Moravii. Sopostavlenije sintaksičeskogo stroja. In Macůrek, J. (ed.), Magna Moravia. Sborník k 1100. výročí příchodu byzantské mise na Moravu, 1965, 469–492.
  • Bečvářová, M. České kořeny bulharské matematiky, 2009.
  • Bellmann, G. Slavoteutonica. Lexikalische Untersuchungen zum slawisch-deutschen Sprachkontakt im Ostmitteldeutschen, 1971.
  • Berger, T. Tschechen und Slowaken: Zum Scheitern einer gemeinsamen, tschechoslowakischen Schriftsprache. In Hentschel, G. (ed.), Über Muttesprachen und Vaterländer. Zur Entwicklung Standardsprachen und Nationen in Europa, 1997, 151–181.
  • Berger, T. Nation und Sprache: das Tschechische und das Slovakische. In Gardt, A. (ed.), Sprache und Nation. Ihr Verhältnis in Geschichte und Gegenwart, 2000, 825–864.
  • Berger, T. Slovaks in Czechia – Czechs in Slovakia. International Journal of the Sociology of Language 162, 2003, 19–39.
  • Bernštejn, S. B. Ob odnom čecho-moravizme v pamjatnikach staroslavjanskogo jazyka. Učenyje zapiski Instituta slavjanovedenija AN SSSR 1951, 3, 320–327.
  • Best, K.-H. Slawische Entlehnungen im Deutschen. In Kempgen, S. & U. Schweier ad. (eds.), Rusistika – Slavistika – Lingvistika. Festschrift für Werner Lehfeldt zum 60. Geburtstag, 2003, 464–473.
  • Blahak, B. Franz Kafkas Literatursprache: Deutsch im Kontext des Prager Multilingualismus, 2015.
  • Bláhová, E. Ke klasifikaci českocírkevněslovanských památek. Sl 62, 1993, 427–442.
  • Čapek, K. O slově robot. Lidové noviny, 24.12.1933. In Čapek, K., Divadelníkem proti své vůli, 1968, 302–303.
  • Čapek, K. R.U.R. Prager Tagblatt, 23.9.1935. In Čapek, K., Divadelníkem proti své vůli, 1968, 303.
  • Dolník, J. Česká slová v slovenčine. Studia Academia Slovaca 21, 1992, 1–10.
  • Dolník, J. Postoje k bohemizmom v súčasnej slovenčine. In Pospíšil, I. (ed.), Brněnská slovakistika a česko-slovenské vztahy, 1998, 41–44.
  • Eichler, E. Zum tschechischen Anteil am deutschen Wortschatz. In Eichler, E., Beiträge zum deutsch-slawischen Sprachkontakt, 1977, 21–28.
  • Eichler, E. & A. Greule ad. Siedlungsnamen im oberfränkischen Stadt- und Landkreis Bamberg, 2001.
  • Eichler, E. & A. Greule ad. Siedlungsnamen im oberfränkischen Stadt- und Landkreis Bayreuth, 2006.
  • Frinta, A. Mezinárodní význam českých pravopisných soustav. In Mathesius, V. (ed.), Co daly naše země Evropě a lidstvu: Od slovanských zvěrozvěstů k národnímu obrození, 1939, 117–122.
  • Frinta, A. Zur Frage der Bohemismen und Paläoslavismen in der lausitzsorbischen christlichen Terminologie. Die Welt der Slaven 4, 1959, 181–196.
  • Grenoble, L. A. Contact and Development of the Slavic Languages. In Hickey, R. (ed.), The Handbook of Language Contact, 2013, 581–597.
  • Halo, M. & R. Rothenhagen. Atlas der deutschen Mundarten in Tschechien: Lexik 1: Pflanzen und Tiere, 2014.
  • Hansen, B. The German Modal ‘müssen’ and the Slavonic Languages – Reconstruction of a Success Story. Scando-Slavica 46, 2000, 77–93.
  • Hauptová, Z. Církevněslovanské písemnictví v přemyslovských Čechách. In Moldanová, D. (ed.), Jazyk a literatura v historické perspektivě, 1998, 5–42.
  • Havránek, B. Nářečí česká. In Hujer, O. (ed.), Československá vlastivěda 3. Jazyk, 1934, 84–218.
  • Havránek, B. Vliv nové spisovné češtiny na spisovné jazyky jihoslovanské. In Mathesius, V. (ed.), Co daly naše země Evropě a lidstvu 2. Obrozený národ a jeho země na fóru evropském a světovém, 1940, 228–236.
  • Horálek, K. K otázce lexikálních bohemismů v stsl. památkách. In Kurz, J. & M. Murko ad. (eds.), Slovanské studie. Sbírka statí věnovaných prelátu univ. prof. Dr. Josefu Vajsovi k uctění jeho životního díla, 1948, 115–119.
  • Horálek, K. České legendy 10. stol. a slovanská bohoslužba v Čechách. SaS 7, 1941, 94–98.
  • Horálek, K. K lexikálnímu složení staroslověnštiny. AUC – Philologica 2/1, 1956, 1–20.
  • Ivančev, S. České prvky v bulharské truhlářské terminologii. In Havránek, B. & O. Říha ad. (eds.), Československo-bulharské vztahy v zrcadle staletí, 1963, 381–401.
  • Jagić, V. Entstehungsgeschichte der kirchenslavischen Sprache, 1913.
  • Jakobson, R. Cyrilometodějské studie, 1996.
  • Janka, W. Slavisch-deutscher Sprachkontakt in Nordbayern. Vorstellung des Forschungsprojekts „Bavaria Slavica“. Onoma 36, 2001, 111–123.
  • Jansen, O. (= Jakobson, R.) Český podíl na církevněslovanské kultuře. In Mathesius, V. (ed.), Co daly naše země Evropě a lidstvu, 1940, 9–20.
  • Jelínek, M. O některých puristických tendencích v kultuře spisovné slovenštiny. In Pospíšil, I. (ed.), Brněnská slovakistika a česko-slovenské vztahy, 1998, 29–40.
  • Jentsch, H. Die Entwicklung der sorbischen Terminologie der obersorbischen Schriftsprache bis zum 19. Jahrhundert. In Faßke, H. & E. Wrocławska (eds.), Z historii języków luźyckich. Zbiór studiów, 1996, 211–228.
  • Jodas, J. Alternativní a hypotetické bohemismy v lexiku německé městské mluvy v Olomouci. AUPO, Moravica 1, 2004, 93–97.
  • Kučera, K. Český jazyk v USA, 1989.
  • Kuchař, J. Nová studie o vlivu češtiny na bulharštinu. 50, 1967, 239–241.
  • Keenan, E. L. Josef Dobrovsky and the Origins of the Igor’ Tale, 2004.
  • Kloferová, S. K německým výpůjčkám v nářečích. SaS 55, 1994, 202–207.
  • Kloferová, S. Dialektale Entlehnungen aus dem Deutschen im Tschechischen als Spiegel kultureller Beziehungen (Dialektale areale und Sprachkontakterscheinungen). In Hausner, I. & P. Wiesinger (eds.), Deutsche Wortforschung als Kulturgeschichte. Beiträge des Internationalen Symposiums des 90-jährigen Bestandes der Wörterbuchkanzlei der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 2005, 275–286.
  • Kloferová, S. Vy neznáte Cajzla? 89, 2006, 191–197.
  • Konzal, V. (ed.) Čtyřicet homilií Řehoře Velikého na evangelia v českocírkevněslovanském překladu I, 2005.
  • Konzal, V. (ed.) Čtyřicet homilií Řehoře Velikého na evangelia v českocírkevněslovanském překladu II (za spolupráce F. Čajky), 2006.
  • Konzal, V. Staroslověnská modlitba proti ďáblu. Europa Orientalis 11, 1992, 171–230.
  • Konzal, V. Otazníky kolem církevněslovanské Modlitby k sv. Trojici a českých vlivů na literaturu Kyjevské Rusi. Sl 60, 1991, 232–247.
  • Králík, O. K počátkům literatury v přemyslovských Čechách, 1960.
  • Králík, O. Sázavské písemnictví 11. století, 1961.
  • Králík, O. Kreščenije Borživoja i vopros o nepreryvnosti st.-sl. literatury v Čechii. Trudy Otdela drevnerusskoj literatury 19, 1963, 148–168.
  • Kubaník, P. Jazykový kontakt: vliv češtiny na romštinu / Language Contact: Czech Influence on Romani. Bak. práce, FF UK, Praha, 2007.
  • Kurz, J. Viždь ěchai vъ glǫbinǫ. Philologica. Zborník Fil. fak. Univerzity Komenského 16, 1964, 15–17.
  • Leiss, E. Zur Entstehung des neuhochdeutschen analytischen Futurs. Sprachwissenschaft 10, 1985, 250–273.
  • Ľvov, A. S. Češsko-moravskaja leksika v pamjatnikach drevnerusskoj pis’mennosti. In Slavjanskoje jazykoznanije. Doklady sovetskoj delegacii k VI meždunar. sjezdu slavistov, 1968, 316–338.
  • Ľvov, A. S. St.-sl. nevědьstvo – nevězьstvo – mevěždьstvьje. Issledovanija po slavjanskoj filologii. Sbornik posvjaščennyj pamjati akad. Vinogradova, 1974, 220–226.
  • Mareš, F. V. Pražské zlomky a jejich předloha v světle hláskoslovného rozboru. Sl 19, 1949/1950, 54–61.
  • Mareš, F. V. Pražské zlomky a jejich původ v světle lexikálního rozboru. Sl 20, 1951, 219–239.
  • Mareš, F. V. Nedělja cvětьnaja. Květná neděle ‘dominica in Palmis’. Sl 25, 1956, 258–259.
  • Mareš, F. V. Česká redakce církevní slovanštiny v světle Besěd Řehoře Velikého (Dvojeslova). Sl 32, 1963, 417–451.
  • Mareš, F. V. An Anthology of Church Slavonic Texts of Western (Czech) Origin, 1979.
  • Mareš, F. V. Cyrilometodějská tradice a slavistika, 2000.
  • Marti, R. Slovakisch und Čechisch vs. Čechoslovakisch, Serbokroatisch vs. Serbisch und Kroatisch. In Gutschmidt, K. (ed.), Slavistische Studien zum XI. Slavistenkongress in Bratislava, 1993, 289–315.
  • Matějka, L. The Bohemian School of Church Slavonic. In Rechcigl, M. (ed.), Czechoslovakia. Past and Present, 1967, 1569–1577.
  • Minčeva, A. Pražki listove. In Graševa, L. (ed.), Kirilo-Metodievska enciklopedija III, 2003, 264–269.
  • Mistrík, J. Moderná slovenčina, 1983.
  • Müller, K. Slawisches im deutschen Wortschatz (bei Rücksicht auf Wörter aus den finno-ugrischen wie baltischen Sprachen). Lehn- und Fremdwörter aus einem Jahrtausend, 1995.
  • Musilová, K. & M. Sokolová. Funkčnost česko-slovenských kontaktových jevů v současnosti. AUPO, Moravica 1, 2004, 133–146.
  • Muzikant, M. & R. Rothenhagen. Kleiner Mährischer Sprachatlas der deutschen Dialekte, 2011.
  • Nábělková, M. Slovenčina a čeština v kontakte: Pokračovanie príbehu, 2008.
  • Nekula, M. Franz Kafkas Sprachen: „... in einem Stockwerk des innern babylonischen Turmes ...“ / „... v jednom poschodí vnitřní babylonské věže ...“ Jazyky Franze Kafky, 2003.
  • Nekula, M. Franz Kafka and His Prague Contexts: Studies on Language and Literature, 2016.
  • Němec, I. Vývojové postupy české slovní zásoby, 1968, 140–162.
  • Nevostrujev, K. Pogled na historiju istočne crkve u Češkoj i stara istočna služba sv. Većeslavu. Rad JAZU 21, 1872, 132–169.
  • Newerkla, S. M. Neuzeitliche Interferenzvorgänge im Wortschatz der westslawischen Standardsprachen. WSJ 49, 2003, 119–132.
  • Newerkla, S. M. Bohemismen (und Slowakismen) in Wien (und Österreich). Tribüne – zeitschrift für sprache und schreibung 3, 2009, 8–12.
  • Newerkla, S. M. Linguistic Consequences of Slavic Migration to Vienna in the 19th and 20th Centuries. In Moser, M. & M. Polinsky (eds.), Slavic Languages in Migration, 2013, 247–260.
  • Pauliny, E. K veku Jagićových a Paterových glos. Sl 28, 1959, 20–28.
  • Pfeifer, W. Etymologisches Wörterbuch des Deutschen, 1995.
  • Reinhart, J. Methodisches zu den lexikalischen Bohemismen im Tschechisch-Kirchenslavischen am Beispiel der Homilien Gregors des Grossen. WSJ 26, 1980, 46–102.
  • Schaeken, J. Die tschechisch-kirchenslavischen Patera-Glossen (St. Gregor-Glossen, Prager Glossen). WSJ 35, 1989, 159–191.
  • Shevelov, G. Y. Trъt-type Groups and the Problem of Moravian Components in Old Church Slavonic. The Slavonic and East European Review 85, 1957, 379–398.
  • Scholze, L. Das grammatische System der obersorbischen Umgangssprache im Sprachkontakt, 2008.
  • Short, D. Slovak. In Comrie, B. & G. G. Corbett (eds.), The Slavonic Languages, 1993, 533–592.
  • Siatkowski, J. Czesko-polskie kontakty językowe, 1996.
  • Stanislav, J. O prehodnotenie veľkomoravských prvkov v cyrilo-metodejskej literatúre. Sbornik v čest na akad. Aleksandăr Teodorov-Balan po slučaj na devetdeset i petata mu godina, 1955, 357–363.
  • Stieber, Z. Wpływ czeszczyzny na kształtowanie się polskiego języka literackiego. In Kudělka, M. (ed.), Česko-polský sborník vědeckých prací II, 1955, 27–37.
  • Stone, G. C. Das Problem der tschechischen Entlehnungen in der sorbischen christlichen Terminologie. ZfSl 24, 1979, 132–136.
  • Šlosar, D. Česko-německé jazykové kontakty. In Koschmal, W. & M. Nekula ad. (eds.), Češi a Němci: Dějiny – kultura – politika, 2001, 105–109.
  • Šlosar, D. & R. Večerka ad. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti, 2009.
  • Vašica, J. Slovanská bohoslužba v českých zemích, 1940.
  • Vavřínek, V. Církevní misie v dějinách Velké Moravy, 1963.
  • Vavřínek, V. Předcyrilometodějské misie na Velké Moravě. Sl 32, 1963, 345–380.
  • Večerka, R. Genitiv data v staroslověnštině. Sl 26, 1957, 31–41.
  • Večerka, R. Bohemismy v První stsl. legendě Václavské. Sl 30, 1961, 417–422.
  • Večerka, R. Velikomoravskije istoki cerkovnoslavjanskoj pis’mennosti v Češskom knjažestve. In Macůrek, J. (ed.), Magna Moravia. Sborník k 1100. výročí příchodu byzantské mise na Moravu, 1965, 493–524.
  • Večerka, R. Jazykovědný příspěvek k problematice staroslověnského písemnictví v Čechách 10. a 11. století. Sl 36, 1967, 421–428.
  • Večerka, R. Zur Periodisierung des Altkirchenslavischen. In Zagiba, F. (ed.), Methodiana. Beiträge zur Zeit und Persönlichkeit sowie zum Schicksal und Werk des hl. Method, 1976, 92–121.
  • Večerka, R. Počátky slovanského spisovného jazyka. Studie z dějin staroslověnského písemnictví a jazyka do konce 11. století, 1999.
  • Večerka, R. Staroslověnská etapa českého písemnictví, 2010.
  • Vepřek, M. Česká redakce církevní slovanštiny z hlediska lexikální analýzy, 2006.
  • Vereščagin, J. M. Velikomoravskij etap pervogo literaturnogo jazyka slavjan: stanovlenije terminologičeskoj leksiki. In Velikaja Moravija. Jeje istoričeskoje i kul’turnoje značenije, 1985, 217–238.
  • Vintr, J. Die tschechisch-kirchenslavischen Glossen des 12. Jahrhunderts in der Bibel Sign. 1190 der Nationalbibliothek in Wien (sog. Jagić-Glossen). WSJ 32, 1986, 77–113.
  • von Armin, B. Beiträge zum Studium der altbulgarischen und altkirchenslavischen Wortbildung und Übersetzungskunst, 1931.
  • Vondrák, V. O původu Kijevských listů a Pražských zlomků a o bohemismech v starších církevněslovanských památkách vůbec, 1904.
  • Vrana, J. Praški glagoljski odlomci kao svjedok neprekidne ćirilometodske tradicije u Češkoj do kraja XI stol. Sl 39, 1970, 238–249.
  • Weingart, M. Československý typ cirkevnej slovančiny. Jeho pamiatky a význam, 1949.
  • Zagiba, F. Das Slavische als Missionssprache (lingua quarta) und das Altkirchenslavische als lingua liturgica im 9.–10. Jh. In Bauerová, M. & M. Štěrbová (eds.), Studia palaeoslovenica, 1971, 404–414.
  • Zeman, D. Deutsch/österreichisch-tschechischer Sprachkontakt in der österreichischen Literatur: von den Vorgängern J. N. Nestroys bis F. Innerhofer. Germanoslavica. Zeitschrift für germano‑slawische Studien 15, 2004, 181–198.
Citace
Marek Nekula (1), Radoslav Večerka (2) (2017): BOHEMISMUS. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/BOHEMISMUS (poslední přístup: 23. 5. 2018)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka