BOHEMIKA

Základní

Jeden z odborných termínů, jimiž se označují prvky českého jazyka obsažené v textových souvislostech nečeských, v daném případě (na rozdíl od ↗bohemismů) hlavně textů latinských, ale i řeckých, německých, hebrejských, anglosaských aj. B. vystupují v nečeských textech jednak jako jejich lineární součásti (n. součásti map n. mincí), dále jako paralelní, mimo souvislý text dodatečně uložené glosy interlineární (tj. mezi řádky) n. marginální (tj. na okrajích listů) překládající příslušné výrazy cizí do č., nebo konečně i jako č. přípisky většího rozsahu, které se vsouvají na různá místa do textů cizích.

Rozšiřující

Útvary jednoslovné n. opisné jsou nejčastěji ↗vlastní jména (zvl. toponyma, antroponyma, v menší míře též etnonyma n. hydronyma či oronyma), ale také apelativa. Syntakticky rozsáhlejší přípisky přesahují funkci prostě pojmenovací a představují nadlexikální úryvky textové. Grafická podoba b. před ztvárněním spis.jaz. a při neustálenosti písemné soustavy byla ovšem odlišná od té podoby, která by jednoznačně odpovídala jejich výslovnosti v dané době n. grafické podobě dnešní. Z jednoslovných jednotek je to třeba možno ilustrovat příklady jako Stagamar označující ʻSlavomír’, Maraha na místě ʻMorava’, Bracislaus za ʻBřetislav’ (stč. ʻBřecislav’) atp. Některá často se opakující propria mají nejen v různých, ale často i v týchž textech různou grafickou podobu, např. MoymirNoimarus označuje ʻMojmír’, Rastiz, RazidRatzis ʻRastic’, Maravi, Marahabitae, Marahenses, Maravennes, Mararennes, Marui, Mari, Marrahi, Marachi, Maraviani atd. ʻMoravané’, n. Zuentibald(us), Zwentibald(us), Zentobolch, Zuentipalc, Zuentibolch, Zwentibulc, Centebald(us), Centupulchus, Zuentepulch(us)Zuatopluk ʻSvatopluk’ aj. (1) Nejstarší b., jejichž znalost má dnes podstatný význam pro poznání počátečních, předspisovných fází č. (vlastně pč.), zvl. její slovní zásoby, slovotvorby a částečně též hláskosloví, jsou doložena už v pramenech vzniklých mimo č. země. Např. se do lat. kodexu zvaného Cividalské evangelium zapisovala v 8. a 9. stol. jména poutníků, kteří do kláštera v Cividale vykonali ve své době z různých zemí Evropy pouť. V kodexu je mj. zaznamenáno jméno velkomoravského knížete Svatopluka a snad i jeho manželky, které by v dobově rekonstruované podobě znělo Svętožiznь. Rukopis sám byl sice za druhé světové války zničen, byl však už před tím vydán tiskem. V díle byzantského císaře Konstantina Porfyrogeneta O spravování říše, sepsaného byzantskou řečtinou (ale označovaného v odb.lit. zpravidla latinsky De administrando imperio) je uvedeno b. Moravia, dokonce ve spojení Megali Moravia s významem Velká Morava, kterého se začalo užívat v novodobé č. a pak i mezinárodní historiografii jako oficiálního označení tohoto raně státního slovanského útvaru. Totéž toponymum (n. etnonymum?) je doloženo už v anglosaské chorografii krále Alfréda Velikého, který panoval v posledních desítiletích 9. stol. (2) Značné množství b. obsahují latinsky psané letopisy, kroniky a jiné dobové prameny pocházející z posledních stol. 1. tisíciletí a z prvních stol. 2. tisíciletí n. l. hlavně z Franské říše a Německa, jako Letopisy alamanské, fuldské, bertinské, xantenské, Letopisy království Franků, Kroniky tzv. Fredegara, latinská Legenda o sv. Václavu italského biskupa Gumbolda aj.; jsou vydány v originále spolu s č. překlady v MMFH // MMFH2 spolu s některými lat. texty, které byly vytvořeny v č. zemích. Z těch je nutné jmenovat především Kosmovo dílo Chronica Bohemorumpoč. 12. stol., dále řadu nejstarších legend č. původu psaných lat., nápisy na mincích, urbáře, listáře, kupní, dědické a soudní listiny, vklady do zemských desek a jiné listiny vztahující se k č. dějinám a vydávané od poč. 20. stol. na dlouhodobé pokračování jako Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae aj. Četná antroponyma přináší zejm. tzv. Podlažický nekrolog z let 1224–1250, který zaznamenával kalendářním způsobem jména členů a podporovatelů kláštera k datu jejich úmrtí nebo výročí (podrobněji viz ↗nekrolog). Menší počty antroponym jsou obsaženy v dalších nekrolozích (Opatovickém, Olomouckém, Břevnovském aj.). Lexikálních b. jsou dosud v odborné lit. zachyceny tisíce, ale starší údaje jsou po této stránce nespolehlivé, jak nověji ukázala ✍Čornejová (2010). Několik příkladů onymických: Lučane, Ľutomerici, Labe, Ríp, Opočno, Vyšegrad, Vodochodi, Ľubuša, Gostivít, Beneš, Mladava, Jarogněv, Aldík, Podiva, Boček n. několik apelativních příkladů: grdosť, chomútné, kožělug apod. Syntakticky jsou většinou uložena in contextu, např. sita est infra terminos fluminis Mža „je položena mezi břehy řeky Mže“, vzácně dokonce s č. jmény v lat. textu v tvarech č. pádů, např. de gente Vršovic „z rodu Vršovic(ů)“. Někdy jsou b. uvedena v kontextu narativně explikativním, např. vacca, quae jalovitza dicitur „kráva, která se nazývá jalovice“, in oppido, quod dicitur Levý Hradec „ve městě, které se nazývá Levý Hradec“, castrum situm in media aqua Zuartka nomine Podiuin dictum a conditore suo Podiua „hrad jménem Podivín tam ležící uprostřed řeky Svratky, nazvaný tak podle svého zakladatele Podivy“.

Specifický typ b. představují tzv. glosy (dále jen g.), tj. č. překlady slov vložené dodatečně do lat. rukopisů mimo jejich základní kontext buď na jejich okrajích (g. marginální), n. mezi řádky (g. interlineární). Nejstarší z nich jsou dvoje g. českocsl., zapsané latinkou v době po r. 1097: Glosy Jagićovy (Vídeňské) překládají 122 míst v lat. evangeliích Matoušově a Markově, např. č. metase ze /metáše śä/ ʻiactabatur’, ozuditi znate /osúditi znáte/ ʻdiiudicare nostis’, uidece /viďäce/ ʻvidentes’ atd. vedle stsl. uremennih ne mozete /vrěmennych ne možete/ ʻtemporum non potestatis’, ne umuenama ze /ne umvenama že/ ʻnon lotis autem (manibus)’ atp. (ty by mezi b. stricto sensu vlastně ani nepatřily). Glosy Svatořehořské // Glosy Paterovy // Glosy Pražské překládají asi 180 jednotek v rukopise lat. Dialogů Řehoře Velikého, např. č. obogacen ʻpraeditus’, ozuzaiaze /osúzajä śä/ ʻexaminans’, castego pita /častégo piťá/ ʻassiduae potacionis’ n. zase i stsl. censto /čęsto!/ ʻsedule’, izdrezana (ve)l izdolbena /izdrězaná vel izdolbená/ ʻsculpta’ aj. Za paleoslovenismus morfologický se v obou g. pokládá koncovka ‑t doložená někdy, častěji v Jagičových glosách, v 3. os. sg.pl. sloves. Další g. byly objeveny v textech hebrejských, ve spise Abrahama ben Azriela (z pol. 13. stol.), např. pilť ʻvor’, gubicě ʻhouby’, makovicä (sg.) ʻmakovice’ aj. Ještě do 12. stol. se zařazují g. v  Kapitulní knihovně v Olomouci, např. sitele /žitele/ ʻcoloni’, zauistivih /závistivých/ ʻinvidiorum’ aj. V kodexu Mater verborum se vedle starých 13 b. zapsaných asi v 13. stol. v kontextu, např. szito /síto/ ʻsedicium’, scemel /ščemel/ ʻatticus’, ʻčmelák’ aj., objevuje 42 g. interlineárních, např. lov ʻvenatus’, smola ʻpix’ atd. a dalších 285 pravých g. mladších, kdežto zbylé g. tvoří v kodexu obrozenská falza. G. svou konfrontací nečeského originálu s jeho č. překladovým ekvivalentem představují vlastně počátky č. tvorby lexikografické; za první slovníček tohoto původu se pokládá asi stočlenný Rostlinář tvořící součást objemnějšího lat. rukopisu olomouckého ze zač. 14. stol.; je to vlastně lat.‑č. slovníček terminologický.

Druhá vývojová linie b. vedla ke vzniku přípisků (n. též interlineárních glos), tj. celých vět n. i souvětí a obsáhlejších textových úseků do lat. rukopisů. Z druhé pol. 13. stol. jsou hojně obsaženy v tzv. Homiliáři opatovickém, lat. textu kázání; koncem 13. stol. tento proces pokračuje v Túlci sv. Bonaventury překlady už celých objemných odstavců. Specifické č. přípisky jsou doloženy i mimo č. území v lat. zápisníku pasovského děkana Alfreda Bohema z doby kolem r. 1250. V nich měla asi č., patrně záměrně deformovaná, sloužit jako tajný jazyk. Ze stejné doby pocházejí z č. teritoria též první pokusy o meziřádkové překlady žalmů. Byly dovršeny v polovině 14. stol. zapsáním úplného č. textu žaltáře mezi linky rukopisu lat.; je to tzv. Žaltář Wittenberský. Tak se od kontextuálních lexikálních b. přes mimokontextové jednoslovné g. až k rozsáhlejším přípiskům dospívalo k vytváření č. jazyka spisovného, literárního. Podrobněji viz ↗raná stará čeština; ↗Kenaanské glosy; ↗prameny češtiny.

Literatura
  • Baum, A. & A. Patera. České glosy a miniatury v Mater Verborum. ČČM 51, 1877, 1, 120–149.
  • Baum, A. & A. Patera. České glosy a miniatury v Mater Verborum. ČČM 51, 1877, 2, 372–390.
  • Baum, A. & A. Patera. České glosy a miniatury v Mater Verborum. ČČM 51, 1877, 3, 488–513.
  • Böhmová, O. Hláskový vývoj zachycený na českých denárech 10.–11. stol. LF 113, 1990, 110–134.
  • Cuřín, F. Vývoj spisovné češtiny, 1985.
  • Čornejová, M. Specifika grafiky nejstarších českých toponymických bohemik. In Čornejová, M. & L. Rychnovská ad. (eds.), Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), 2010, 53–74.
  • Flodr, M. Glosy Olomoucké. SPFFBU C3, 1956, 38–56.
  • Havlík, L. Slované v anglosaské chorografii Alfréda Velikého. Vznik a počátky Slovanů V, 1964.
  • Havránek, B. Vývoj spisovného jazyka českého. In Hujer, O. (ed.), Československá vlastivěda. Řada 2. Spisovný jazyk český a slovenský, 1936, 1–144.
  • Havránek, B. Vývoj českého spisovného jazyka, 1980.
  • Jakobson, R. Řeč a písemnictví českých Židů v době přemyslovské. In Matějka, L. (ed.), Rok. Kulturní deník, 1957, 35–46.
  • Kalista, E. Bohemica appellativa v Regestech Emlerových. Zpráva c.k. reálného gymnasia v Kolíně za šk. r. 1909-1910 a 1910-1911.
  • MMFH, 1966.
  • MMFH2, 2008.
  • Patera, A. České a starobulharské glosy XII stol. v lat. rukopise Kapitulní knihovny v Praze. ČČM 52, 1878, 536–557.
  • Pleskalová, J. Základní problémy rekonstrukce bohemik. AOn 36, 1995, 202–206.
  • Pleskalová, J. Tvoření nejstarších českých osobních jmen, 1998.
  • Schaeken, J. Die tschechisch-kirchenslavischen Patera-Glossen (St. Gregor-Glossen, Prager Glossen). WSJ 35, 1989, 151–191.
  • Šlosar, D. & R. Večerka ad. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti, 2009.
  • Truhlář, J. Dvě stč. památky z 13. věku. Stč. šípy z Toulce sv. Bonaventury. Albertus Bohemus a české přípisky v jeho zápisníku z 13. stol. ČČM 53, 1879, 573–585.
  • Večerka, R. Velikomoravskije istoki cerkovnoslavjanskoj pis’mennosti v Češskom knjažestve. In Macůrek, J. (ed.), Magna Moravia. Sborník k 1100. výročí příchodu byzantské mise na Moravu, 1965, 493–524.
Citace
Radoslav Večerka (2017): BOHEMIKA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/BOHEMIKA (poslední přístup: 23. 7. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka