DIALEKTISMUS

Základní

Jazykový prvek patřící do systému určitého teritoriálního ↗dialektun. skupiny dialektů, užívaný především v komunikaci mluvené. V užším (funkčním) vymezení nář. prvek užitý ve spis. projevu jako stylistický prostředek. D. mohou náležet ke všem jaz. rovinám (např. d. hláskové: vmor. múka × spis. mouka; d. slovotvorné: střmor. slepoň × spis. slepec; d. morfologické: již. střmor. se starostem × spis. se starostou, d. syntaktické: většinově slez. idu do pekařa × spis. jdu k pekařovi), nejpočetnější jsou však d. lexikální. Lze rozlišit tři hlavní typy lexikálních d. (srov. ✍Sochová, 1995): specifické d., vlastní lexikální d. a sémantické d.

Specifické d. nemají spis. ekvivalent: např. vmor. zhnětek ‘nepodařený výtvor v kuchyni’. Patří k nim i tzv. etnografismy, označující předměty a jevy specifické pouze pro život v určitém regionu (např. názvy částí kroje: fěrtoch, krpce, kordule). Vlastní lexikální d. mají ve spis.jaz. formálně odlišný významový ekvivalent: např. jč. lichníček (spis. malíček), jč. brykslavý (spis. šilhavý), střmor. a vmor. zapackovat/opackovat (spis. zakopnout). Sémantické d. jsou nář. slova formálně shodná se slovy spis.jaz., lišící se však významem: např. peřina (jmor. ‘polštář’), holohlavý (zč. a okrajově svč. ‘prostovlasý’), pěstovat (slez. ‘chovat ‒ dítě v náručí’). Dále lze ještě hovořit o frekvenčních d. (majících v porovnání se spis.jaz. odlišnou frekvenci užití), stylových d. (majících v porovnání se spis.jaz. odlišnou stylovou hodnotu) a kontextových d. (lišících se od spis.jaz. spojitelností).

Z hlediska územního rozšíření bývají v rámci d. vyčleňovány regionalismy (oblastní výrazy), tj. d. rozšířené přes hranice lokálních dial., příp. interdialektů. V č. jde zpravidla o regionalismy typické pro většinu území Čech (čechismy) n. Moravy (moravismy), příp. Slezska; viz např. č.‑mor. oblastní rozdíly hláskové a výslovnostní: moucha × mucha, žencká × ženská, k autu × g_autu; slovotvorné: hladový × hladný, mýt × umývat, slunce × slunko; morfologické: kobliha fem. × koblih mask., nom.pl. fem. ruce × ruky, 2. os.pl. imper. sedněte × sednite; lexikální: bílit × líčit, klíště × piják, limonáda × sodovka, pecka × kostka, popovídat × povykládat, prkno × deska, překážet × zavazet, sud × bečka, sundat × sdělat, tkanička × šňůrka, truhlář × stolař, uzel × suk, vejít se × vlézt se, vesnice × dědina (srov. i č.‑mor. lexikální diference relativně nové, nesouvisející s vývojem tradičního nář.: kostička (čokolády) × čtvereček, napínáček, připínáček × rýsováček, ramínko (na šaty) × věšák). Velká část čechismů, zejména lexikálních, se shoduje se spis.jaz., ostatní patří do ↗obecné češtiny. Moravismy bývají jako spis. regionální varianty hodnoceny spíš výjimečně a víceméně nahodile (např. ve výslovnosti regresivní asimilace skupiny sh, tedy [zhoda], v oblasti slovní zásoby dědina, sodovka, stolařad.), většinou nesou příznak nespisovnosti, nelze ale mluvit o obecné moravštině.

D. jsou často využívány jako stylistické příznakové prostředky, zejména v uměleckých textech, v nichž plní funkci charakterizační, evokační a poetizační (např. v poezii J. Skácela se objevují d.: cérečka, dědina, doleznačky, horeznačky, hrotek, huralový, chábí, chmára, chrúmat, kmocháček, kníhat, kolí, krušpánek, marhule, metlička, oslíz, rež, rýna, seč, stolař, tož, zhlaň, žebř aj.; J. Skácel, Básně I, II, 1995, 1996).

K problematice nář. lexikografie viz ✍Sochová (1995), k otázkám lexikografického uchopení a stylistického popisu d. v obecných výkladových slovnících č. viz ✍Hladká (2000), ✍Homoláč & Mrázková (2014).

Rozšiřující
Literatura
  • Bělič, J. Sedm kapitol o češtině, 1955.
  • ČJA 1, 1992.
  • ČJA 2, 1997.
  • ČJA 3, 1999.
  • ČJA 4, 2002.
  • ČJA 5, 2005.
  • ČJA. Dodatky, 2011.
  • Hladká, Z. Několik poznámek k výběru lexikálních jednotek pro výkladové slovníky. In Martincová, O. & J. Světlá (eds.), Nová slovní zásoba ve výkladových slovnících. Sborník příspěvků z konference Praha, 31. 10.–1. 11. 2000, 2000, 35–42.
  • Hladká, Z. Dialektismy v básnickém díle Jana Skácela. In Karlík, P. & M. Krčmová (eds.), Jazyk a kultura vyjadřování, 1998, 81–90.
  • Homoláč, J. & K. Mrázková. K stylistickému hodnocení jazykových prostředků, zvláště lexikálních. SaS 75, 2014, 3–38.
  • Jančák, P. K jazykovězeměpisné charakteristice česko-moravských a česko-slezských protikladů v slovní zásobě. 84, 2001, 175–183.
  • Kloferová, S. Jak se mluví na Moravě? In Rusinová, E. (ed.), Přednášky a besedy ze XLI. ročníku LŠSS, 2008, 93–99.
  • Kloferová, S. Překážet, nebo zavazet? K nářečním jevům v soudobé češtině. In Rusinová, E. (ed.), Přednášky a besedy ze XLVII. ročníku LŠSS, 2014, 97‒103.
  • Krčmová, M. Moravština znovu aktuální? In Rusinová, E. (ed.), Přednášky a besedy ze XLV. ročníku LŠSS, 2012, 119‒133.
  • Sochová, Z. Nářeční lexikografie. In Čermák, F. & R. Blatná (eds.), Manuál lexikografie, 1995, 249‒264.
Citace
Zdeňka Hladká (2017): DIALEKTISMUS. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/DIALEKTISMUS (poslední přístup: 17. 11. 2018)

Další pojmy:

dialektologie lexikologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka