ANTROPONYMUM

Základní

Vlastní jméno jednotlivého člověka (vlastní jméno osobní) n. skupiny lidí (skupinové antroponymum). V onomastice soubor a., antroponymie, tvoří součást nadřazené třídy ↗bionym, tj. vlastních jmen živých n. jakoby živých bytostí a jiných organismů, jež jsou fixovány v sociálních, společenských vztazích. A. jsou slovnědruhově vždy substantiva (Jaroslav), i když svou formou ukazují na jiný původ, např. slovesný (příjmení Stojespal, Přinesdomů), n. mají podobu pojmenovacího spojení (přezdívka Bílá paní). Hlavní funkcí a. je označovat jedince (funkce pojmenovací, nominační), odlišovat ho od ostatních jedinců dané třídy a identifikovat ho jako jedinečný objekt (funkce identifikační, individualizující, diferenciační). Potřeba rozlišovat jedince v dané společnosti je stará jako lidstvo samo, neboť dosud nebylo objeveno etnikum (zaniklé ani současné), které neužívalo/neužívá vlastní jména (tedy především a. a ↗toponyma).

První a. vznikala na základě těch ↗apelativ a jejich typů, které umožňovaly charakterizovat, a tím i identifikovat nositele jména, a to přímo (bradáčBradáč), n. přeneseně na základě metafory (medvěd > Medvěd ‘je mohutný a silný jako medvěd’) či metonymie (medvěd > Medvěd ‘zabil nebezpečného medvěda’). Jejich základní pojmenovací motivy dodnes tvoří fyzické a duševní vlastnosti pojmenovávaného (Pavel z latinského Paulus, to z paulus ‘malý’, přeneseně ‘skromný’, Pokorný, Bernard z něm. Bernhard ‘statný, tvrdý jako medvěd’), jeho činnost včetně objektů, k nimž se vztahuje (Loudal, Kovář, Fischer ‘rybář’), různé události (Zbořil), společenské postavení (Dvořák ‘svobodný sedlák, dvorský úředník’, Richter ‘rychtář’), příbuzenské, zejména synovské vztahy (Vítovic ‘syn Vítův’, Strejček), vztah k jistému místu (Lukáš z latinského Lucanus ‘pocházející z Lukánie’, Zábranský ‘bydlel za branou’); v případě víry v magickou sílu a. hrají v daném společenství důležitou roli ↗vlastní jména ochranná a ↗vlastní jména přací. V rámci a. se rozlišují:

1. Vlastní jména osobní: 1.1 ↗rodné jméno / ↗křestní jméno (Petr, Jana); 1.2 ↗příjmení (Petr Novák, Jana Nováková); 1.3 ↗oficiální osobní jméno (Bohuslaus, Elisabeth v administrativních listinách ze 13. stol.); 1.4 ↗hypokoristikum (Pepík, Jaruška, Renča); 1.5 ↗příjmí (Jíra Hlaváč, Markéta Kantorová); 1.6 ↗otčestvo (Sergej Dmitrijevič Kuzněcov, Naděžda Olegovna Kozlova); 1.7 ↗přezdívka (KvětákKvěta, Bidlo – podle výšky); 1.8 ↗živé vlastní jméno (Jan Křenek z Valašska je ve své rodné obci nazýván Janek z Benešek); 1.9 ↗jméno po chalupě (Jan Sladký po chalupě Kozina); 1.10 ↗fiktonym – jméno přijaté k zatajení pravého jména; 1.11. ↗pseudonym (Jaroslav Vrchlický vlastním jménem Emil Frída); v jeho rámci se kromě jiného rozlišuje pseudogynekonym, tj. pseudonym muže obsahující alespoň jedno jméno ženské (Jaroslav Maria vlastním jménem Jaroslav Mayer) a pseudoandronym, tj. pseudonym ženy obsahující aspoň jedno jméno mužské (Jiří Sumín vlastním jménem Amálie Vrbová). Viz také ↗umělecké jméno.

2. Skupinová antroponyma, tj. vlastní jména skupiny lidí, kteří tvoří jisté společenství. (Tato onomastická definice není v č. jazykovědě jednotně přijímána, protože někteří lingvisté nepovažují pojmenování hromadných objektů (↗onymický objekt) za propria.) 2.1 ↗Obyvatelská jména; podle charakteru základového slova bývají rozlišována obyvatelská jména vlastní (Pražan) a obecná (vesničan), která se však ani v č. onomastice nepokládají za jména vlastní. 2.2 ↗Etnonyma, tj. vlastní jména kmenů a národů; rozlišuje se autetnonymum, tj. etnonymum, které si dal kmen n. národ sám (Deutsche), a aletnonymum, tj. etnonymum, které kmen n. národ dostal od sousedů (Němci). 2.3 Rodinná jména označující rodinu n. několik jejích členů (č. Novákovi, Horští (rodina Horských), něm. Müllers). 2.4 Rodová jména; v chápání rodových jmen se společenské vědy rozcházejí. V onomastice (a šířeji v jazykovědě) se rodovým jménem rozumí jméno rodu (Přemyslovci, Habsburkové), zatímco v historii je za rodové jméno považováno osobní jméno, jež v prostředí určitého rodu vykazuje zvýšenou frekvenci, stále znovu se objevuje v průběhu generací a jeho obliba (a užívání) se tak stává jedním z důležitých komponentů rodových tradic, např. jméno Ratmír v prvních pěti generacích Švamberků; podrobněji ✍Šimůnek (2005), ✍Geuenich (1997). 2.5 Skupinové ↗přezdívky (Kujebáci (obyvatelé Vysokého Mýta)).

3. Nepravá antroponyma, tj. vlastní jména bytostí, které si člověk představoval jako lidem podobné: např. vlastní jména postav mytologických (mytický řecký sochař Daidalos, stavitel a „vynálezce“ uměleckého řemesla), pohádkových (princ Bajaja, Sněhurka), alegorických (Hoře), hraček (přítel Ken) atd.; v jejich rámci tvoří specifický druh theonyma, vlastní jména bohů a bohyň: řecký posel bohů Hermés, slovanský bůh hromu a blesku Perun, římská bohyně osudu Fortuna.

Rozšiřující
Literatura
  • Cuřín, F. Historický vývoj označování rodiny a rodinné příslušnosti v českých nářečích, 1964.
  • Filipec, J. & F. Čermák. Česká lexikologie, 1985, 109–120.
  • Geuenich, D. Personennamengebung und Personennamengebrauch im Frühmittelalter. In Härtel, R. (ed.), Personennamen und Identität. Namengebung und Namengebrauch als Anzeiger individueller Bestimmung und gruppenbezogener Zuordnung, 1997, 31–46.
  • Hausenblas, K. & M. Dokulil. Jména nositelů substančního vztahu. In TSČ 2, 1967, 409–415.
  • Knappová, M. K funkčnímu pojetí systému vlastních jmen. SaS 53, 1992, 211–214.
  • Kopečný, F. Průvodce našimi jmény, 1974.
  • Matúšová, J. Německá vlastní jména v češtině, 2015.
  • Pleskalová, J. Tvoření nejstarších českých osobních jmen, 1998.
  • Pleskalová, J. Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000–2010, 2011.
  • Šimůnek, R. Rodová jména, příjmí a rodové tradice české šlechty v pozdním středověku. AOn 46, 2005, 116–142.
  • Šmilauer, V. Třídění vlastních jmen. In Blicha, M. & M. Majtán (eds.), Zborník Pedagogickej fakulty v Prešove Univerzity P. J. Šafárika v Košiciach 12, 1976, 109–111.
  • Šrámek, R. Problematika studia přezdívek obcí. Národopisné aktuality 14, 1977, 29–54.
  • TSO, 1973, 31–49, 108, 117–118, 169–171, 202–203.
  • ÚOO, 1999, 23–24, 164–165.
Citace
Jana Pleskalová (2017): ANTROPONYMUM. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ANTROPONYMUM (poslední přístup: 17. 11. 2018)

Další pojmy:

lexikologie onomastika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka