KOMPOZITUM  (slovo složené, složenina)

Základní

1. V tradiční slovotvorbě slovo tvořené ze dvou (nebo více) slovotvorných základů (slovních základů ↗autosémantických slov) slovotvorným způsobem ↗kompozicí (skládáním). Svými základovými slovy patří ke dvěma slovním čeledím (slovotvorným hnízdům, paradigmatům); např. zeměpis patří k čeledi slov zeměpsát. Význam k. se zpravidla odchyluje od významu motivujících slov (spojení slov), bývá užší, specializovaný (veselohra není každá veselá hra, ale určitý typ divadelní hry). V č. je k. mnohem méně než slov odvozených, jsou to hlavně subst. a adj. Hojněji se k. vyskytují zejména v odborných názvech.

Z hlediska těsnosti vztahu mezi jejich členy se rozlišují vlastní k. a nevlastní k. ↗Vlastní kompozita jsou spojena s úpravou slovních základů: točit kolokolotoč, vysoká školavysokoškolský. ↗Nevlastní kompozita vznikla pouhým sloučením syntakticky spojených slov, a můžeme je tedy bez formálních změn rozdělit na samostatné slovní spojení, z kterého vznikla: ziskuchtivý > chtivý zisku, chválabohu > chvála bohu.

Podle typu syntaktického vztahu mezi členy k. rozlišujeme ↗kompozitum přiřaďovací (černobílý) a ↗kompozitum podřaďovací (tmavošedý).

Podle poměru významů jednotlivých členů k celkovému významu se rozlišují ↗kompozitum vnitřní (olejomalba) a ↗kompozitum vnější (dlouhosrstý).

K. s jednou částí cizího a jednou částí domácího původu jsou ↗kompozita hybridní (videozáznam, euroměna).

Rozšiřující

2 Vymezení kompozit

K. jsou obvykle definována jako vnitřně komplexní ↗slova skládající se z dvou n. více slov. Jedná se tedy o rekurzivní kategorii, kde části mají stejnou kategoriální příslušnost jako celek, srov. např. ✍Marchand (1960:11), ✍Selkirk(ová) (1982:53), ✍Fabb (2001:66). Pro jazyky typu angl. tato jednoduchá definice poskytuje mnohdy dostačující základ, pro flexivní jazyky, jako je č., však narazí na problém, že segmenty vyskytující se uvnitř k. často nejsou materiálově identické se slovy, která se vyskytují mimo k. Tak segment vod‑, resp. vodo‑, který je obsažen v k. vodopád, není slovo č., stejně jako segmenty slun‑, resp. sluno‑, a ‑vrat tvořící k. slunovrat nejsou slova č. Pokud se držíme uvedené definice, je třeba chápat pojem „slovo“ ve smyslu ↗lexém (✍Bauer, 2005), tj. jako abstraktní jednotku jaz. systému, která není totožná s realizacemi v konkrétních kontextech. V tomto smyslu lze říci, že k. jsou lexémy, v jejichž vnitřní struktuře jsou prostřednictvím určitých segmentů v motivačním vztahu nejméně dva lexémy (✍Bozděchová, 1994:12). Podle terminologie formální morfologie jsou tyto segmenty ↗kmen (vys‑ok‑o‑škol‑sk‑ý, oproti vyš‑ší‑, z‑výš‑i‑t) n. ↗kořen (slun‑o‑vrat, srov. slun‑c‑e; vel‑ryb‑a, srov. vel‑k‑ý); tradiční strukturalismus by mluvil o lexikálních morfémech. Slovo vodopád je k., protože obsahuje dva segmenty, které jsou spojené s lexikálním významem (vod‑ ‘průhledná kapalina’ a pád‑ ‘klesat k zemi’). Neostrost hranice mezi lexikálním a gramatickým významem působí potíže při vymezení pojmu k. zevnitř. V jistých případech totiž může být sporné, zda segment vyskytující se uvnitř slova je spojený s lexikálním n. s nelexikálním významem, zejm. tehdy, existuje-li v jazyce slovo, které se tomuto segmentu podobá po formální a významové stránce. V angl. je segment ‑ful ve slovech jako hopeful n. spoonful asociován s adjektivem full, ačkoliv se obě varianty významově liší (✍Bauer, 2005). Podobný případ v něm. představuje segment ‑zeug ve slovech jako Fahrzeug ‘vozidlo’, Feuerzeug ‘zapalovač’, Flugzeug ‘letadlo’, Werkzeug ‘nářadí’, ale substantiva Zeug ‘věci’ se v současném standardním jaz. zřídka používá jako volné formy a má (na rozdíl od uvedených slov) pejorativní význam. V germanistice se tyto formanty na pomezí sufixů a kořenů někdy označují jako afixoidy (srov. např. ✍Olsen(ová), 2000; ✍Kenesei, 2007). Případy tohoto typu jsou v č. spíše okrajové, srov. leta‑dlo, kde kvůli absenci příslušné volné formy nelze o nelexikální povaze významu segmentu ‑dlo pochybovat.

Na druhé straně je třeba vymezit k. zvenčí. K. jsou slova, nikoliv syntaktická spojení různých slov. Zde působí problém neostrost pojmu ↗slovo. Není např. jasné, zda je třeba hodnotit formy jako zeměkoule, kolemjdoucí n. pokaždé jako jedno slovo (a tím jako k.) n. jako dvě slova, tj. jako země koule, kolem jdoucí, po každé (a tím jako syntaktická spojení slov). V jistých případech je možné opírat se o morfologickou strukturu daného k. K. často obsahují jistý segment, tzv. spojovací vokál // ↗konekt, který se mimo k. nevyskytuje, např. vod‑o‑vod (srov. *vodo, pokud nejde o vokativ, což je v kontextu vodovod vyloučeno), velk‑o‑rysý (srov. *velko). Nastává však otázka, jak hodnotit vokál v případech jako zem‑ě‑koule, vlast‑i‑věda, ok‑a‑mžik, blesk‑u‑rychlý, pravd‑ě‑podobný, boh‑u‑dík, literárn‑ě‑vědecký. V uvedených případech je vydělený segment identický s pádovým, resp. s adverbiálním, sufixem, který by slova obsahovala v příslušných syntaktických spojeních. Bohemistická tradice takové segmenty mnohdy hodnotí jako pádové sufixy a vyděluje příslušné případy jako ↗nepravá k.n. spřežky (↗juxtapozice), tj. jako „srostlé“ členy syntaktických spojení ve změněném pořadí, ale beze změn v morfologické struktuře jednotlivých členů (viz  1, 1986:468, 483). (U vlast‑i‑věda 1, 1986: 454, nepředpokládá spřahování, ale vlastní kompozici, zřejmě kvůli paralelnímu případu jazyk‑o‑věda s konektem.) Pohled na jazyky jiné než je současná č. však ukazuje, že situace není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. Konekty často vznikají na základě gramatických sufixů, které v průběhu historického vývoje ztratily návaznost na původně vyjádřené gramatické kategorie (viz ✍Fabb, 2001; pro historický vývoj konektů v č. viz ✍Šlosar, 1999). Formální identita segmentu uvnitř k. s gramatickým sufixem mimo k. tedy sama o sobě nestačí pro určení statusu tohoto segmentu. Další důvody pro hodnocení formy jako vlastního k. a ne jako spřežky je jednak absence morfologických příznaků, které by jeden ze zúčastněných členů musel mít v syntaktickém spojení (např. stroj‑vůdce × *vůdce stroj; 1, 1986:454, počítá v tomto případě s nulovým konektem: stroj‑ø‑vůdce), jednak absence slova ve slovní zásobě č., které by odpovídalo členu k. (např. sobě‑stačný, ale nikoliv *stačný). Tradiční dělení na vlastní k. (složeniny) a spřežky by sice mohlo odpovídat hlubším strukturním rozdílům, přesto je kvůli vágnosti uvedených kritérií a chybějící spolehlivé analýze možné vycházet ze širší definice k. a upřesnit termín pomocí kritérií, která jsou používána pro vymezení kategorie ↗slovo; viz např. ✍Lieber(ová) & Štekauer (2009): (i) ustálenost struktury jako pojmenovací jednotky slovní zásoby daného jazyka / označení celkového pojmu; (ii) jednotný přízvuk podle prozodických pravidel daného jazyka; (iii) jednotná flexe (uvnitř k. se nevyskytují flexivní morfémy); (iv) struktura není přerušitelná (mezi členy k. nelze vkládat syntaktický materiál); (v) neprůhlednost pro syntaktické operace, jak jsou pronominalizace, modifikace n. extrakce; (vi) celková reference (přední člen k. se nemůže odděleně vztahovat na specifický referent). Kritéria (iii)–(v) vyplývají z tzv. ↗principu lexikální integrity, který říká, že slovo je syntaktickým atomem (✍Di Sciullo(vá) & Williams, 1987); viz ↗lexikalistická hypotéza. Srov. ilustrativní příklady: (i) zeměkoule je (v lexikalistickém modelu) ustálená pojmenovací jednotka slovní zásoby č., která se netvoří v promluvě při každém užití znovu, ale je vybírána jako hotově vytvořená ze slovníku; označuje předmět, který patří do ustálené třídy předmětů. (ii) Č. slova mají jeden přízvuk na první slabice. Toto kritérium identifikuje spojení zeměkoule jako slovo, protože přízvučná je v neutrálních kontextech jen první slabika ze‑ (TSČ, 1962:22; 1, 1986:484). Přidání dalšího přízvuku na slabiku kou‑ způsobí přehodnocení spojení jako nominální fráze s archaickým uspořádáním „závislý genitiv – řídící substantivum“ (této země koule). Přízvuk ovšem není zcela spolehlivé kritérium pro identifikaci k. (srov. pro angl. např. ✍Spencer, 2003); v č. spočívá problém v tom, že jeden přízvuk nemají jen slova, ale i formy, které jsou obvykle považovány za spojení různých slov (např. ve městě). Další problém je, že se přízvuk za ne neutrálních podmínek promluvy může posunout na jinou než první slabiku, aniž by došlo k rozpadu k. (např. To je rukopis, nikoliv rukotisk; skutečnost, že jde o k., je nezávisle doložena přítomností konektu ‑o‑). (iii) Sufix označující gramatické kategorie se objevuje u zeměkoule jen na konci, za druhým členem, nikoliv uvnitř, za prvním členem: na zeměkouli × *na zemikouli. Složená adj. mají flexém jen za zadním členem, srov. o česko-polsk‑ých (vztazích) × *o česk‑ých-polsk‑ých (vztazích); přední člen k. nemůže být v plurálu, a to ani tehdy, je-li do označené situace zahrnuto více referentů, srov. autoopravna × *autaopravna / *autopravna. Od posledně uvedené pravidelnosti existují okrajové výjimky (např. díkůvzdání); v dalších případech není zcela jasné, zda se přední člen má hodnotit jako kořen n. jako slovní tvar v gen.pl., např. knihkupectví. Možné řešení pro případy, ve kterých se kandidát na status k. chová po fonologické a morfologické stránce nejednotně (má jen jeden přízvuk, ale projevuje vnitřní flexi), nabízí teorie optimality, která umožňuje rozlišovat mezi fonologickým slovem a morfosyntaktickým slovem, přičemž se oba objekty v optimálním případě kryjí; ✍Kiparsky (2010). (iv) Vložení atributu mezi zeměkoulek. zeměkoule působí rozpad slova, což lze nezávisle ověřit na základě kritéria (ii) (přízvuk), srov. velké zeměkoule × ze velké koule. Jakákoliv intervence syntaktického materiálu do k. obsahující konekt (případně i „nulový“) je přísně negramatická, viz vodopád × *vodo strmý pád, bleskurychlý × *blesku velmi rychlý zásah, šéfkuchař × *šéf dobrý kuchař. (v) Syntaktické operace lze provést jen na k. jako celku, nikoliv na jejich částech. Např. nelze pomocí atributu modifikovat přední člen k. nezávisle na zadním členu, srov. velká zeměkoule, kde ‘velká’ není země, ale zeměkoule. Srov. i další negramatické struktury jako výsledek syntaktických operací na části k.: *Čeho je to koule?; *To je koule které země? (vi) Předpoklad, že části slova nemohou samostatně referovat na specifický objekt, používá jako kritéria vymezujícího k. vůči syntaktickým spojením např. ✍Lieber(ová) (2009b). Posloupnost vět To je krajinomalba. Strávil jsem v ní celé dětství je inkoherentní, protože krajina není přístupná jako ↗antecedent pronominálního výrazu v ní, a malba je velmi obtížně interpretovatelná jako místo, kde se dá trávit čas.

2.1 Klasifikace kompozit

Nejstarší klasifikace k. byla vypracována ve staroindické gramatice pro popis k. v sanskrtu. Opírá se o syntaktické vztahy mezi větnými členy v konstrukcích, kterými lze parafrázovat k., resp. (v pojetí ✍Scalise & Bisetto(vá), 2009) o skryté gramatické vztahy mezi členy k., které nejsou v k. otevřeně vyjádřeny. Staroindická gramatika rozlišuje pět typů k. (✍Geiger, 1923; ✍Whitney, 1924) a jejich termíny se nezřídka využívají dodnes:

(i) Dvandva (koordinační k.) odpovídá syntaktické konstrukci, kde větné členy jsou v souřadném vztahu, např. sanskrt hasty‑aśv‑āh ‘sloni a koně’; mātāpitar‑au ‘matka a otec, rodiče’. Dvandva v sanskrtu označuje dvojici n. množinu referentů pojatých jako kolektivní entita. V případech jako māt‑ā‑pitar‑au, kde k. označuje dvojici referentů, připojuje se na konci k. duálový sufix (v příkladě ‑au). Nejbližší ekvivalenty sanskrtských dvandva v č. jsou k. jako černobílý (‘černý a bílý’), generálmajor (‘generál a major’). V druhém případě by bylo přesnější mluvit o pseudodvandva, protože generálmajor neoznačuje množinu referentů skládajících se z generála a majora, nýbrž jen jedno individuum, kterému jsou přisuzovány dvě různé vlastnosti zároveň (✍Fanselow, 1981).

(ii) Tatpuruṣa (rekční k.) odpovídá syntaktické konstrukci, kde se jeden člen vyskytuje v nepřímém pádě řízeném dominujícím členem, např. yama‑dūt‑a ‘posel Yámy’, satya‑vād‑in ‘mluvící pravdu’. V č. lze tomu typu přiřazovat např. vodovod ‘co vodí vodu’, olejomalba ‘malba olejem’, mořeplavba ‘plavba na moři’.

(iii) Karmadhāraya (atributivní k.) odpovídá syntaktické konstrukci, kde je dominující člen atributivně n. adverbiálně určen podřízeným členem, např. nīla‑utpal‑a ‘modrý lotos’, su‑kṛ‑ta ‘dobře činěno’. Č. příklady jsou novostavba, znovuotevření, tmavomodrý, dalekosáhlý aj. Hranice mezi tatpuruṣa a karmadhāraya není zcela ostrá, srov. ✍Whitney (1924:495); přiřazování k. k prvnímu n. druhému typu závisí na tom, zda je vztah mezi členy k. přirovnán k syntaktické konstrukci obsahující řízené substantivum v prostém n. předložkovém pádě n. k syntaktické konstrukci obsahující shodné atributivní adjektivum, resp. neshodné přísloveční určení. Podle toho může být č. tělovýchova hodnoceno buď jako tatpuruṣa (~ výchova těla n. vychovat tělo), n. jako karmadhāraya (~ tělesná výchova). Zřejmě z těchto důvodů se 1 (1986:452) nepokouší o rozlišení obou typů a počítá jen s koordinačním vztahem (dvandva) a determinačním vztahem (tatpuruṣa a karmadhāraya).

(iv) Bahuvrīhi (posesivní k.) odpovídá syntaktické konstrukci, kde je nějakému referentu nepojmenovanému ve struktuře k. připisován obsah k. jako fyzikální n. ideální vlastnictví. V parafrázi je posesivní povaha bahuvrīhi zachycena slovesem MÍT, např. ugra‑bāhu‑ ‘někdo, kdo má silné ruce’ (ugra‑ ‘mohutný, silný’, bāhu‑ ‘ruka’), yajňa‑kāma‑ ‘někdo, kdo má touhu obětovat’ (yajňa‑ ‘oběť’, kāma‑ ‘přání, touha’). Bahuvrīhi jsou adjektiva, ačkoliv zadní člen obvykle není adjektivum, nýbrž substantivum. Převádění k. do kategorie adjektiv se uskutečňuje tak, že slovo přibírá adjektivní flexi (která se v sanskrtu ovšem obvykle kryje s nominální flexí; rozlišujícím příznakem je v tomto případě variabilita rodu bahuvríhiového k. proti fixovanému rodu u substantiv). Nejbližším ekvivalentem bahuvrīhi v č. proto nejsou k. jako nosorožec (ačkoliv jsou posesivní; nosorožec je zvíře, které roh na nose), nýbrž k. jako dlouhovlasý, modrooký, která jsou adjektiva a zároveň produkty ↗konverze z kategorie substantiv do kategorie adjektiv (ok‑ook‑ý). Při vymezení typu bahuvrīhi se dostává do popředí jiné kritérium než u předchozích typů, kde rozhoduje o klasifikaci druh syntaktického vztahu mezi členy k. Jak bylo už řečeno, neobsahují bahuvríhiová k. segment, který by svým významem vymezil množinu možných referentů, jejíž podmnožina jsou možné referenty k. Tak druhý člen k. velkoměsto určuje, že k. může označovat množinu měst; přední člen pak vymezuje jistou podmnožinu měst, totiž podmnožinu měst, která jsou zároveň velká. Technicky se říká, že k. velkoměsto je endocentrické k. Situace u bahuvríhiových k. a podobných typů v č. je odlišná. Např. k. kozoroh neoznačuje roh jistého druhu, ale zvíře. Ze sémantického hlediska toto k. nemá hlavu a je exocentrické k. Protože bahuvríhiová k. jsou zásadně exocentrická, používá se tohoto termínu v lingvistické literatuře často jako synonyma pro exocentrická k., přičemž se druhá a rozhodující složka definice v staroindické gramatice (totiž posesivnost) zanedbává (viz např. ✍Scalise & Bisetto(vá), 2009).

(v) Avyayībhāva (adverbiální k.) se skládají z předložky n. příslovce jako předního členu a substantiva jako zadního členu, které vstupuje do k. ve formě akuzativu; avyayībhāva se řadí do kategorie příslovcí, např. yathā‑kām‑am ‘jak si přejete, podle přání’, v češtině např. včas.

Syntaktický vztah mezi členy k. (n. přesněji: mezi členy syntaktické konstrukce, která odpovídá danému k.) a endo-/exocentričnost konstrukce jsou dvě různá, v podstatě nezávislá kritéria, která lze pro účely klasifikace různě hierarchizovat. Rozšířené jsou klasifikační systémy, které řadí typ syntaktického vztahu na nejvyšší rovinu klasifikace a používají konstrukčního typu na jemnější diferenciaci uvnitř syntaktických tříd, viz např. ✍Bloomfield (1933), 1 (1986), ✍Bisetto(vá) & Scalise (2005); možná jsou však i jiná řešení (přehled se nachází v ✍Scalise & Bisetto(vá), 2009).

Další kritérium, podle kterého lze k. klasifikovat, je příslušnost k. a/nebo jeho členů k lexikální kategorii/slovnímu druhu. Stejně jako v jiných evropských jaz. (viz např. ✍Selkirk(ová), 1982, pro angličtinu, ✍Szymanek, 2009, pro polštinu) se i v č. prostřednictvím kompozice produktivně tvoří jen substantiva (N) a adjektiva (A). Adjektivní k. se podle syntaktického kontextu vyskytují (pokud to umožňuje lexikální význam) také ve formě příslovcí (Adv). Ostatní typy, ačkoliv existují (např. [málokdy]Adv, [navzdory]P, [sedmdesát]Num, [kdekdo]Pron) patří do uzavřených lexikálních tříd (předložky, zájmena, pronominální adverbia a číslovky), u kterých nelze předpokládat, že jejich členy vznikají produktivním procesem, jako je kompozice. Slovesná k. (V) jsou v č. většinou ↗kalky (blahořečit podle lat. benedicere) n. kopírují morfologickou strukturu takových kalků (blahopřát). V některých okrajových případech vznikají slovesa také cestou „zpětné derivace“ (backformation, Rückbildung) ze substantivního k. (tělocvičit ˂ tělocvik, noclehovat ˂ nocleh); i zde je výhodnější nepočítat s produktivní kompozicí N+V; srov. ✍Haspelmath & Sims(ová) (2002:48–49). Výjimku u sloves představují složeniny, které obsahují jako první člen znovu‑ (znovubudovat), spolu‑ (spolupracovat) n. předložky (předvádět, pozastavit, zabudovat). V těchto případech je kompozice produktivní; posledně uvedený typ se dnes však obvykle nepovažuje za kompozici, nýbrž za ↗derivaci.

Co se týká klasifikace podle kategoriální příslušnosti členů k., nastává problém, že členy k. nejsou slova, ale kmeny n. kořeny, které často nelze jednoznačně přiřadit jisté lexikální kategorii/slovnímu druhu. Např. zadní člen k. rybolov může být považován za substantivum, stejně oprávněně ale také za kořen slovesa lovit (v případech jako teploměr, kde substantivum *měr neexistuje, je sice přesvědčivější druhé řešení, není však jediné možné; mohlo by se jednat o vázaný substantivní kořen, který se vyskytuje jen ve spojení s dalším formantem, srov. poměr). Přední člen k. blahopřát se na první pohled zdá být substantivum blaho; u případů jako krasořečnitchvalořečit je to však už méně jasné, protože příslušná substantiva (krásachvála) mají jinou formu než člen k., a význam k. krasořečnit by naznačil tomu, že kras‑ je kořenem adverbia krásně (srov. řečnit krásně). (Skutečnost, že blahopřát je nepřímým kalkem lat. slovesa benedicere, by ostatně svědčila pro stejné řešení u blah‑; benelat. je jednoznačně adverbium). Vzhledem k těmto potížím gramatiky (např.  1, 1986) obvykle postupují tak, že kategorizují členy k. podle slovního druhu odpovídajících slov v syntaktických spojeních. Ani tento postup není zcela spolehlivý; není např. jasné, zda má být k. rybolov vztaženo na spojení lovit ryby n. lov ryb.

2.2 Vnitřní struktura kompozit

Pro stanovení vnitřní struktury k. jsou relevantní následující předpoklady: (i) určení hlavy k., (ii) určení strukturního místa sufixu, (iii) určení strukturního místa konektu.

(i) K. jsou slova s určitými kategoriálními vlastnostmi (např. patří do jistého slovního druhu, do jisté flexivní třídy, substantivní k. mají rod apod.). Podle lingvistických modelů počítajících s hierarchickou organizací jazykových struktur tyto vlastnosti určuje hlava konstrukce. Nejméně problematické je určení hlavy, když do k. vstupují jednotky, které se v jaz. vyskytují jako samostatná slova s jasně identifikovatelnými kategoriálními vlastnostmi. Podle široce uznaného principu, že se v oblasti morfologie nachází hlava vždy na pravém okraji konstrukce (right-hand head rule, srov. ✍Williams, 1981), lze např. zadní člen v k. letohrad (tj. hrad) identifikovat jako hlavu: [[let‑o]N [hrad]N]N. Projevuje se to tak, že k. letohrad přejímá rod substantiva hrad (mask.), nikoliv rod asociovaný s předním členem (neutr., srov. léto): ten letohrad × *to letohrad. Stejně přejímá k. sněhobílý slovní druh zadního členu (bílýA), nikoliv slovní druh asociovaný s předním členem (sníhN). Složitější je výklad, když k. obsahuje kromě kmene/kořene derivační sufix, srov. (ii). Zvlášť obtížná je analýza v případech, kde nelze uvnitř k. identifikovat viditelný prvek, který zodpovídá za kategoriální vlastnosti celé konstrukce. Jedná se o k. typu vodovod, pivovar n. dlouhovlasý, modrooký. Segmenty ‑vod a ‑var jsou kořeny sloves voditvařit, a měly by tedy být asociované s kategoriálním rysem V (slovesa). Přesto jsou příslušná k. substantiva. V tradiční gramatice jsou tyto případy analyzovány jako ↗konverze buď zadního členu k., n. (protože zadní člen v dané formě často neexistuje jako samostatné slovo) jako konverze k. jako celku. Struktura uvedených k. by tedy byla [[vod‑o]N [[vod]V]N]N, resp. [[[vod‑o]N [vod]V]V]N. Ve více formalizovaném popisu předpokládá taková analýza používání přepisovacích pravidel, která mají sílu expandovat kategoriální symbol symbolem jiné kategorie, např. V → N, srov. ✍Selkirk(ová) (1982:54); ✍Di Sciullo(vá) & Williams (1987:39). Kvůli velké generativní síle jsou taková pravidla však podezřelá, zejména v jaz. typu č., kde obvykle není možný volný přechod lexikální jednotky z jedné kategorie do druhé (takový přechod je obvykle označen derivačním afixem). Alternativní řešení pracuje s fonologicky prázdným prvkem, který je nosičem kategoriálního rysu a funguje jako hlava k., např. [[vod‑o]N [[vod]V Ø]N ]N, resp. [[[vod‑o]N [vod]V]V [Ø]N ]N. S podobnými prvky (malé n, malé v atd.) počítají různé verze současné generativní gramatiky (viz dále). U k. jako dlouhovlasý, modrooký, kde zadní člen nemá podobu očekávanou od adjektiva (srov. vlasatý × *vlasý, oční × *oký), se nabízí řešení, podle něhož adjektivní flexém není součástí zadního členu k., ale buď hlavou celého k. (srov. pojem „tvaroslovná charakteristika“ v Dokulilově terminologii; 1, 1986:220), tj. [[[modr‑o]A [ok‑]N]N [‑ý]A ]A, n. prvkem následujícím za fonologicky prázdnou („neviditelnou“) adjektivní hlavou, tj. [[[modr‑o]A [ok‑]N]N [Ø]A ]A + flexém. Zvláštní případ, který vybízí k podobnému řešení, jsou k., která obsahují celou syntaktickou frázi, např. budižkničemu, jaksepatří. V č. se jedná o okrajové případy, které nelze produktivně tvořit, na rozdíl od jazyků jako angl.n.něm., kde je zabudování frázových spojení do k. produktivním procesem, srov. stundenlanges [In-der-Sonne-baden] (ist schädlich) ‘opalovat se celé hodiny na slunci (je škodlivé)’. Vzhledem k neproduktivní povaze podobných útvarů v č. může být sporné, zda mají vnitřní morfosyntaktickou strukturu (která, soudě podle přítomnosti flexivních prvků v uvedených případech, by pak musela minimálně obsahovat flexivní frázi). Pokud se rozhodneme v prospěch vnitřní strukturace, mohla by struktura vypadat následovně: [[budižkničemu]IP [Ø]N ]N. Takové struktury ovšem představují flagrantní porušení ↗principu lexikální integrity, který nedovoluje frázovou syntax uvnitř lexikálních kategorií (slov).

(ii) Velký počet českých k. obsahuje kromě kořenů/kmenů ještě derivační sufix, např. letohrád‑ek, krajinomal‑b‑a, chlebodár‑ce, romanopis‑ec, ledobor‑ec. V některých případech existuje sufigovaný zadní člen k. jako samostatné slovo (hrádek, malba, dárce), v jiných případech neexistuje (*pisec) n. má lexikální význam, který neodpovídá významu uvnitř k. (borec ‘atlet’). Nastává tedy otázka, jakou strukturní pozici v k. zaujímá sufix, tj. zda je součástí zadního členu ([[led‑o] [bor‑ec]]), n. zda je bezprostřední složkou celého k. v pozici hlavy ([[led‑o‑bor] [‑ec]]). Pro druhé řešení svědčí – kromě skutečnosti, že sufigovaný zadní člen často není doložený jako samostatné slovo – těsný sémantický vztah kořene k přednímu členu k., zejm. tehdy, když se jedná o verbální kořen (v anglosaské literatuře se zde mluví o syntetických k., srov. ✍Carstairs-McCarthy, 1992:109). V tomto případě je přední člen k. interpretován stejně jako syntaktický předmět příslušného slovesa, srov. ledoborecbourat led. Tato skutečnost se vyjadřuje v lingvistické analýze buď tak, že se konstruuje přímý motivační vztah mezi k. a verbálním syntagmatem ( 1, 1986:462; ✍Bozděchová, 1994:25–27), n. pomocí výše uvedené složkové struktury (viz např. ✍Lieber(ová), 1983:269). Možná nevýhoda tohoto řešení je, že se jeví identita zadního členu k. a sufigovaného slova, pokud existuje (krajinomalba/malba, chlebodárce/dárce), jako čirá náhoda (tak např. ✍Bozděchová, 1994:27, pro činitelská substantiva). První analýzu, podle níž tvoří zadní člen k. dohromady se sufixem jednu složku, obhajuje např. ✍Selkirk(ová) (1982:29). Možný je i smíšený přístup, který (podle sufixu, existence/absence daného derivátu ve slovníku a/nebo jemných odstínů ve významu k.) počítá s oběma strukturami ( 1, 1986; ✍Lieber(ová), 1983).

(iii) U konektu zní základní otázka, zda se vůbec jedná o morfologický prvek, n. zda je jen součástí fonologické struktury dané formy. Proti morfematickému statusu svědčí skutečnost, že konektu nelze snadno přiřadit význam n. gramatickou funkci, což je podle standardních definicí morfému předpokladem pro stanovení morfematických jednotek. Na druhé straně neexistují přesvědčivé důvody pro přiřazení konektů fonologii. Struktury, které vznikají v průběhu kompozice, jsou obvykle fonologicky dobře utvořeny a nepotřebují dodatečnou korekturu vkládáním fonologického materiálu (srov. vodovododvod se stejným morfematickým švem). Konekt mnohdy ani nemá očekávanou fonologickou podobu, např. nerealizuje se v okolí měkkého konsonantu nutně jako přední vokál (ohňostroj). Pokud se uznává morfematický status konektu, naskýtá se dále otázka, kde se nachází v morfologické struktuře. Jedna možnost je umístit konekt na stejnou hierarchickou rovinu jako ostatní členy k., tj. [[vod] [o] [vod]]. Uvedená struktura je však založená na ternárním větvení dominujícího uzlu, a porušuje proto základní předpoklad většiny současných teorií, které počítají jen s binárním větvením. Standardní analýzy (např.  1, 1986:454) přiřazují konekt přednímu členu k., tj. [[[vod] [o]] [vod]]. Hlavním argumentem pro tento přístup je skutečnost, že přední člen určuje podobu konektu (srov. vlast‑i‑věda × jazyk‑o‑věda), a měl by s ním tedy tvořit jednu strukturní složku. V uvedené struktuře zaujímá konekt strukturní místo flexému. Jeho přítomnost ve struktuře by se proto dala motivovat nutností neutralizovat flexivní kategorie předního členu, které se podle ↗principu lexikální integrity nesmějí objevit uvnitř slova (srov. ✍Karlík, 2014). Jiné, nestandardní řešení, podle něhož je konekt hlavou k. a bere zadní člen jako komplement, se nalézá v práci ✍Di Sciullo(vé) (2009). Autorka odůvodňuje svůj návrh tím, že k. musí obsahovat složku, která zabezpečuje systematické přiřazování významu zadního členu k významu předního členu. Tuto úlohu podle ní plní abstraktní význam konektu. Struktura by pak vypadala přibližně takto: [[vod] [[o] [vod]]].

2.3 Sémantická interpretace kompozit

K. někdy mají význam, který nelze kompozicionálně odvodit od významů jejich částí, např. samostatný (podle SSČ, 1998:376, s významem ‘nezávislý’, nikoliv ‘stát někde sám’), zloděj ‘někdo, kdo krade’, nikoliv ‘zlý děj’. I v případech, kde nedochází k výraznému významovému posunu oproti příslušným syntaktickým spojením, má k. obvykle užší význam než syntaktická konstrukce. Např. k. maloměsto implikuje jisté socio-kulturní vlastnosti pojmenovaného objektu, které syntaktické spojení malé město neimplikuje ( 1, 1986:455). Nicméně lze říci, že význam k. má systematický vztah k významům členů, které jsou v něm obsaženy. Specifická konfigurace těchto prvků v k. jisté interpretace vynucuje n. alespoň umožňuje, zatímco jiné interpretace vylučuje. Např. lze k. rybolov interpretovat jen tak, že někdo loví ryby, nikoliv tak, že ryby něco loví n. že se používají jako nástroje při lovu. K. obsahující jako zadní člen ‑dárce vyžadují interpretaci předního členu jako ‘to, co se daruje’ (srov. chlebodárce, zákonodárce), nikoliv jako ‘ten, komu se něco daruje’ (*chudodárce). Méně omezená je interpretace předního členu k. obsahujících zadní člen ‑malba. Podle lexikálního obsazení může přední člen specifikovat předmět, který se maluje (krajinomalba) n. materiál, kterého se při malování používá (olejomalba), vyloučená je však interpretace, podle které by přední člen specifikoval tvůrce malby (*lidomalba). Pro zachycení těchto interpretací tradiční gramatika počínaje od staroindické gramatiky vztahuje k. na obdobná syntaktická spojení, kde jsou příslušné sémantické vztahy explicitně vyjádřeny morfosyntaktickými n. lexikálními prostředky (např. malovat krajinu, malovat olejem). Formalizovanější pokus, který šel stejným směrem, byl učiněn v raném generativismu v práci ✍Leese (1968). Lees formuloval řadu syntaktických transformací, které z větných konstrukcí prostřednictvím přestavení a elidování jednotlivých složek odvodily k. Silně zjednodušený příklad by byla transformace „vodt vod‑u (1‑2‑3‑4) → vod‑o‑vod (3‑o‑1)“, která posouvá 3. člen řetězu před 1. člen, eliduje verbální (2) a nominální (4) flexém a připojuje do struktury konekt ‑o‑. Pozdější generativní gramatika od podobných pokusů upustila, hlavně kvůli arbitrárnosti postulovaných podkladových větných konstrukcí a neomezené generativní síle potřebných transformačních pravidel (pro historický přehled viz ✍ten Hacken, 2009). Novější práce se opírají hlavně o dva analytické nástroje, které přiřazují členům k. správnou interpretaci bez odkazu na příslušné větné konstrukce. Jedná se (i) o lexikální dekompozici ve stylu kváliové struktury (viz ↗koerce), zavedené ve vlivné práci ✍Pustejovského (1995), (ii) o argumentovou strukturu. Přístup (i) se volí zejména v případech, ve kterých k. neobsahuje verbální kořen. Podle ✍Lieber(ové) (2004), ✍Lieber(ové) (2009a), ✍Scaliseho & Bisetto(vé) (2009) je význam členů k. rozložen do univerzálních sémantických rysů. Při zakomponování členů do kompozita dochází k sjednocení obou sad rysů, přičemž specifičtější rys může upřesnit význam méně specifického rysu, pokud patří do stejné dimenze. Kompatibilita n. nekompatibilita rysů rozhoduje o syntaktickém typu k. (podřazující, atributivní, n. koordinační) a vymezuje rámcově možné interpretace. Např. význam slova země obsahuje mj. rys, který označuje referent jako objekt s jistou formou: <forma>; význam slova koule obsahuje rys stejné dimenze, který je však specifičtější: <kulatá forma>. Při integraci obou slov do k. jsou oba rysy sjednoceny, význam <forma> u členu země se blíže specifikuje; výsledné k. tedy patří do atributivního typu. (ii) Argumentová struktura je teoretickým konstruktem, který má za účel přiřazovat složkám syntaktické struktury tematickou roli (agens, patiens, cíl/recipient apod.) a zároveň zabezpečit její gramatickou správnost, srov. ✍Chomsky (1981). V různých pracích (např. ✍Selkirk(ová), 1982; ✍Lieber(ová), 1983; ✍Grimshaw(ová), 1990) byl tento koncept aplikován na poměry uvnitř k. Jednotlivé návrhy se výrazně liší ohledně kategorií, které mohou být vybavené argumentovou strukturou, možnosti přenášení argumentové struktury z dominovaného uzlu na uzel dominující a hierarchického řazení argumentů. Společný je všem návrhům předpoklad, že člen k. vybavený argumentovou strukturou může saturovat jednu pozici v této struktuře uvnitř k., a to pozici řazenou nejníže v hierarchii tematických rolí (např. agens ˃ recipient ˃ patiens), nikoliv roli řazenou nejvýš (resp. tzv. ↗externí argument). Tak kořen slovesa vodit/vést, který implikuje dvě pozice ve své argumentové struktuře (ten, který vede, a ten, který je veden), může saturovat druhou pozici uvnitř k., a to tak, že příslušná tematická role (patiens) je přiřazena přednímu členu k. (vodovod – ‘to, co vede vodu’). S ústupem ↗lexikalistických teorií v polovině 90. let se dostaly do popředí jiné modely, které odvozují sémantickou interpretaci přímo z funkčních prvků v syntaktické struktuře.

2.4 Syntaktická derivace kompozit v současné teorii

Jedna z mála analýz k., která pracuje s analytickým aparátem vlivné teorie ↗distribuované morfologie, je ✍Harley(ová) (2009). Podle této analýzy vznikají k. inkorporací morfosyntaktického materiálu tvořícího přední člen k. do kořenu tvořícího zadní člen k., a to ještě předtím, než je tento druhý kořen sloučen s kategoriální hlavou, která určuje slovní druh celého k. Skutečnost, že struktura jako celá je zanořená pod kategoriální hlavou, odpovídá za efekty lexikální integrity, které se uvádějí jako důkaz pro to, že k. jsou slova. Paralelita k. k syntaktickým konstrukcím, které si všímají gramatiky od nejstarší doby (viz výše), plyne ze skutečnosti, že se na prvních krocích derivace jednotlivé strukturní prvky nacházejí ve stejné konfiguraci jako při derivaci větných konstrukcí. Pro ilustraci přístupu ukážeme na č. materiálu (vodovod), jak podle Harley(ové) probíhá derivace syntetických k., tj. k. s deverbálním zadním členem (v originálu je analyzováno angl. k. truck driver). Na začátku derivace je kořen √vod1 (tj. kořen slova voda; horní index slouží k snadnější identifikaci) kategorizovaný jako substantivum (n) sloučen v komplementové pozici dalšího, akategoriálního kořene √vod2 (tj. kořene slova vodit). Tato pozice odpovídá pozici interního argumentu, a nakládá na sloučený prvek tedy stejnou interpretaci jako na syntaktický objekt ve verbální konstrukci. V druhém kroku derivace je kořen √vod1 (dohromady s kategoriální hlavou n) inkorporován do nadřazeného kořene √vod2. Harley(ová) tento krok motivuje potřebou nominálního kořene odstranit neinterpretovatelný pádový rys. Průběh derivace je vidět na obr. (1), inkorporace je znázorněna přetrženými šipkami. Materiál, kterým jsou vybaveny terminální uzly v (1), slouží jen k usnadnění orientace ve struktuře; v modelu ↗DM jsou jednotky vokabuláře vkládány do struktury až po ukončení syntaktické derivace, tj. až ve fonologickém modulu.

(1) ✍Harley(ová) (2009:136, struktura 7) (první část)

Inkorporaci obou kořenů umožňuje absence vyšší funkční struktury (zejména absence D) nad nP; kdyby se nP začleňovala do DP, nedošlo by k inkorporaci nP do nadřazeného kořene a výsledkem derivace by byla verbální struktura typu vést vodu. Derivace k. se dokončí tak, že struktura (1) je sloučena s nominální hlavou n. Kořen √vod2 obsahující ostatní části struktury je posléze inkorporován do této nominální hlavy a získá takto kategoriální vlastnosti substantiva. V příkladě analyzovaném v práci Harleyové je nominální hlava realizována sufixem ‑er, pro č. příklad předpokládáme fonologicky prázdnou hlavu Øn. Po popsaných derivačních krocích vypadá výsledná struktura jako (2), vyprázdněný strukturní úsek pod √P kvůli přehlednosti zanedbáme. Do struktury (2) jsou pak vkládány jednotky vokabuláře.

(2) ✍Harley(ová) (2009:136, struktura 7) (druhá část)

V analýze Harley(ové) se nepočítá s konektem; ve strukturách (1) a (2) se nenachází terminální uzel vyhrazený pro vkládání prvků jako ‑o‑. K tomu jsou však dobré důvody, protože terminální uzly v modelu distribuované morfologie jsou v jistém smyslu morfémy (tak jsou v teorii i označeny), tj. jednotky, které mají jazykový význam a podléhají interpretaci v sémantickém modulu. Je-li pravda, že konekt nepřináší do k. žádnou významovou složku, pak nemůže na morfosyntaktické rovině existovat konektový uzel. Zůstává pak otázka, jak se konekt dostane do struktury (2).

V literatuře se objevují i návrhy, že první člen k. je inkorporován do druhého členu jako holý, akategoriální kořen, srov. ✍De Belder(ová) (2013) pro holandštinu. Jsou indicie, že tato možnost není vyloučena ani v češtině.

Literatura
  • AGSČ, 2013, 178–180.
  • Bauer, L. The Borderline between Derivation and Compounding. In Dressler, W. U. (ed.), Morphology and its Demarcations. Selected papers from the 11th Morphology Meeting, Vienna, February 2004, 2005, 97–108.
  • Bisetto, A. & S. Scalise. The Classification of Compounds. Lingue e Linguaggio 4, 2005, 319–332.
  • Bloomfield, L. Language, 1933.
  • Bozděchová, I. Tvoření slov skládáním, 1994.
  • Carstairs-McCarthy, A. Current Morphology, 1992.
  • ČŘJ, 1996, 78.
  • De Belder, M. The Root and Nothing but the Root: Primary Compounds in Dutch (http://ling.auf.net/lingbuzz/), 2013.
  • Di Sciullo, A.-M. Why are Compounds a Part of Human Language? A View from Asymmetry Theory. In Lieber, R. & P. Štekauer (eds.), The Oxford Handbook of Compounding, 2009, 145–177.
  • Di Sciullo, A.-M. & E. Williams. On the Definition of Word, 1987.
  • Fabb, N. Compounding. In Spencer, A. & A. M. Zwicky (eds.), The Handbook of Morfology, 2001, 66–83.
  • Fanselow, G. Zur Syntax und Semantik der Nominalkomposition, 1981.
  • Geiger, W. Elementarbuch des Sanskrit unter Berücksichtigung der vedischen Sprache, 1923.
  • Grimshaw, J. Argument Structure, 1990.
  • Harley, H. Compounding in Distributed Morphology. In Lieber, R. & P. Štekauer (eds.), The Oxford Handbook of Compounding, 2009, 129–144.
  • Haspelmath, M. & A. Sims. (eds.) Understanding Morphology, 2002.
  • Hauser, P. Nauka o slovní zásobě, 1980, 150–155.
  • Hauser, P. Základní pojmy z nauky o slovní zásobě a tvoření slov a jejich didaktická aplikace, 1985.
  • Chomsky, N. Lectures on Government and Binding, 1981.
  • Karlík, P. Gramatika a lexikon češtiny, 2014.
  • Kenesei, I. Semiwords and Affixoids: The Territory between Word and Affix. Acta Linguistica Hungarica 54, 2007, 263–293.
  • Kiparsky, P. Dvandvas, Blocking, and the Associative: The Bumpy Ride from Phrase to Word. Lg 86, 2010, 302–331.
  • Lees, R. B. The Grammar of English Nominalizations, 1968.
  • Lieber, R. Argument Linking and Compounds in English. LI 14, 1983, 251–285.
  • Lieber, R. Morphology and Lexical Semantics, 2004.
  • Lieber, R. A Lexical Semantic Approach to Compounding. In Lieber, R. & P. Štekauer (eds.), The Oxford Handbook of Compounding, 2009a, 78–104.
  • Lieber, R. IE, Germanic: English. In Lieber, R. & P. Štekauer (eds.), The Oxford Handbook of Compounding, 2009b, 357–369.
  • Lieber, R. & P. Štekauer. Introduction. In Lieber, R. & P. Štekauer (eds.), The Oxford Handbook of Compounding, 2009c, 3–18.
  • Lieber, R. & P. Štekauer. (eds.) The Oxford Handbook of Compounding, 2009.
  • Marchand, H. The Categories and Types of Present-day English Word-formation, 1960.
  • 1, 1986, 202–203, 451.
  • MSoČ 1, 2010, 85.
  • Olsen, S. Composition. In Mugdan, J. & Ch. Lehmann ad. (eds.), Morphologie. Ein internationales Handbuch zur Flexion und Wortbildung 1, 2000, 897–916.
  • PMČ, 1996, 110.
  • Pustejovsky, J. The Generative Lexicon, 1995.
  • Scalise, S. & A. Bisetto. The Classification of Compounds. In Lieber, R. & P. Štekauer (eds.), The Oxford Handbook of Compounding, 2009, 34–53.
  • Selkirk, E. O. The Syntax of Words, 1982.
  • Spencer, A. Does English Have Productive Compounding? In Booij, G. & J. DeCesaris ad. (eds.), Topics in Morphology: Selected Papers from the third Mediterranean Morphology Meeting. Barcelona, 20–22 September, 2003, 329–341.
  • SSČ, 1998.
  • Szymanek, B. IE, Slavonic: Polish. In Lieber, R. & P. Štekauer (eds.), The Oxford Handbook of Compounding, 2009, 465–477.
  • Šlosar, D. Česká kompozita diachronně, 1999.
  • Šmilauer, V. Novočeské tvoření slov, 1971, 13–15.
  • ten Hacken, P. Early Generative Approaches. In Lieber, R. & P. Štekauer (eds.), The Oxford Handbook of Compounding, 2009, 54–77.
  • TSČ 1, 1962, 22, 130–133.
  • Whitney, W. D. Sanskrit Grammar. Including Both, the Classical Language and the Older Dialects of Veda and Brāhmana, 1924.
  • Williams, E. On the Notion ‘Lexically Related’ and ‘Head of a Word’. LI 12, 1981, 245–274.
Citace
Ivana Bozděchová (1), Roland Wagner (2) (2017): KOMPOZITUM. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/KOMPOZITUM (poslední přístup: 22. 8. 2019)

Další pojmy:

gramatika slovotvorba

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka