TRANSPOZICE

Základní

1. V ↗OTS teorii vedle ↗mutace a ↗modifikace jedna z hlavních ↗onomaziologických // pojmenovacích kategorií. Při t. se mění pouze pojmová třída, a to tak, že se nespecifikuje vztahem k příznaku, jako je tomu u mutace, nýbrž ve výsledku spočívá jen ve změně slovního druhu. Jde tedy o proces, který se v některých jiných teoriích označuje jako syntaktická derivace. Transponují se vlastnosti v substance, tzv. zpředmětnění vlastnosti (rychlý > rychlost, starý > stáří, staroba), vlastnosti v děje, tzv. zdějovění vlastnosti (být červený > červenat se), děje ve vlastnosti, tzv. zvlastnostnění děje (zpívat > zpívající), děje v substance, tzv. zpředmětnění děje (spát > spaní, spánek, hrát > hraní, hra), a okolnosti v substance, tzv. zpředmětnění okolnosti (zítra > zítřek, vpředu > předek). Transpozicí děje ve vlastnost vznikají adj. tvořená od různých slovesných tvarů a vyjadřující vlastnost plynoucí z děje; od ženského tvaru ↗přechodníku přítomného (např. kupujíc > kupující), od ženského tvaru ↗přechodníku minulého (např. vystoupivši > vystoupivší), od ↗participia trpného (např. raněn > raněný, zbit > zbitý), od ‑l‑ového participia sloves neobjektových (např. zalezl > zalezlý). Při t. děje v substanci dochází i k t. případného příznaku tohoto děje (adverbia) v příznak substance (v adjektivum): vesele se smát > veselý smích; viz ↗adverbium.

T. substance v děj představuje obtížněji vymezitelnou skupinu slov. Za primární proces se považuje tvoření subst. ze sloves, proto se transponování subst. do sloves považuje za proces přecházející plynule v mutaci a bývá nazýván zpětná transpozice: rachot > rachotit, válka > válčit, cesta > cestovat.

Při t. okolnosti ve vlastnost vznikají od původních adv. a spojení předložky se subst. adjektiva, např.: zítra > zítřejší, tam > tamější.

T. vlastnosti v okolnost, a to ve způsob a míru, představuje vznik způsobových adv.adj., např.: veselý > vesele, vysoký > vysoko, vysoce, český > česky. (Podle pojetí Komárkova, např. v PČM, 1978, jsou naproti tomu tyto typy adv. neshodnými adj.; viz ↗adverbium.)

Přechod mezi t. a mutací je často plynulý (viz ↗deverbální adjektiva). Některé procesy pojmenovací, jako reprodukce, jsou t. blízké.

2. Teoretický konstrukt uplatňovaný v části strukturalisticky orientované č. lingvistiky, od něhož si stoupenci teorie invariantních významů slibují řešení problému existence takových významů určité jaz. formy, které nejsou odvoditelné z jejího postulovaného významu invariantního (Gesamtbedeutung), n. hlavního (Grundbedeutung). Mluví se o transponovaném užití jazykové formy: (a) morfologických kategorií, např. osoby: (Vinnetou říká:) To vám vzkazuje Vinnetou, náčelník Apačů (t. 3.os. do významu, který je primární u 1.os.), času: A: Kde je pan doktor Olšovský? – B: Bude v ambulanci (t. futura do významu, který je primární u prézentu (doprovázená přidáním epistémického rysu = ‘asi/určitě je v ambulanci’)), způsobu: Sedíš! (t.ind. do významu, který je primární u imperativu (podporovaná intonací a doprovázená nemožností pronominálního subjektu: Sedíš! = ‘seď’ × Ty sedíš ≠ ‘ty seď’)) apod.; (b) negace: Pak tam spadni (ve významu ‘nespadni tam’); (c) větných typů, např.: Neříkal jsem to? (t. otázkové větné formy do významu, který je primární u větné formy oznamovací (interpretace ‘Vždyť jsem to říkal’)), Sedím a píšu (t. oznamovací větné formy do významu, který je primární u větné formy imperativní (interpretace je dostupná, pokud ve větě není pronominální podmět ‘seď a piš’)) apod.

V syntaktických strukturách je transponovaně užito zpravidla více kategorií současně. Srov. kontrast Sedíš! (‘seď’ = ind. s interpretací imper.) × Sedím / Seděl bych (‘seď’ = ind./kond. 1. os. s interpretací imper. 2. os.). Pro některé významy, které tento typ gramatiky analyzuje jako t., se ustálily v klasických gramatikách termíny jako ↗prézens historický: Já ti tak jdu a najednou, kde se vzal, tu se vzal, přede mnou stojí obr, ↗řečnická otázka: A neříkal jsem vám to už dávno?, plurál autorský: Domníváme se, že slovní druhy lze definovat pomocí syntaktických kritérií aj. T. jsou vždy nějak (sémanticky a/nebo pragmaticky) motivovány a vyjadřují víc než formy primární (minimálně jsou navíc příznakově emfatické).

Rozšiřující
Literatura
  • AGSČ, 2013, 90–95, 434–435.
  • Buzássyová, K. Vzťah slovotvorného a lexikálneho významu transpozičných derivátov. SaS 41, 1980, 127–130.
  • Buzássyová, K. Názvy deja a názvy vlastnosti v transpozičnej a nominačnej funkcii. 33, 1982a, 21–25.
  • Buzássyová, K. Vzaimootnošenije meždu slovoobrazovateľnym i leksičeskim značenijami transpozicionnych proizvodnych. Recueil linguistique de Bratislava 6, 1982b, 35–53.
  • ČŘJ, 1996, 86–88.
  • Dokulil, M. K otázce slovnědruhových převodů a přechodů, zvl. transpozice. SaS 43, 1982, 257–271.
  • Komárek, M. K otázce slovních druhů v češtině. SaS 17, 1956, 160–168.
  • Křížková, H. K problematice tvoření abstrakt v slovanských jazycích. SlavPrag 4, 1962, 385–390.
  • Křížková, H. Pervičnyje i vtoričnyje funkcii i tak naz. transpozicija form. TLP 2, 1966, 171–182.
  • Kubrjakova, J. S. Derivacija, transpozicija, konversija. VJa 23, 1974, 64–76.
  • Leška, O. K otázkám tzv. transpozice. In Bosák, C. & A. V. Isačenko ad. (eds.), Rusko-české studie, 1960, 43–46.
  • 1, 1986, 212–215.
  • MSoČ 1, 2010, 84–85, 95n.
  • PČM, 1978.
  • PMČ, 1995, 111.
  • Rusínová, Z. Transpozice ve vztahu k mutaci a reprodukci. In Č-US, 1999, 95–100.
  • Skalička, V. Über die Transposition. SlavPrag 1, 1959, 45–52.
  • Skalička, V. Konkrétnost a abstraktnost při tvoření slov. In Skalička, V., Vývoj jazyka, 1960, 71–80.
  • Skoumalová, Z. Nominalizační proces a slovnědruhový přechod. ČSR 16, 1971, 12–22.
Citace
Zdenka Rusínová (1), Petr Karlík (2) (2017): TRANSPOZICE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/TRANSPOZICE (poslední přístup: 12. 12. 2024)

Další pojmy:

gramatika morfologie syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka