TRANSLITERACE

Základní

Převod psaného textu z jednoho typu fonografického (obvykle hláskového, ale i slabičného) písma do jiného. V č. prostředí se jedná nejčastěji o převod mezi cyrilicí a latinkou n. mezi řeckým písmem a latinkou, pro texty ze starších fází vývoje č. také mezi hlaholicí či cyrilicí n. (při transliterovaném neboli diplomatickém vydávání) mezi starším a dnešním tvarem latinky. T. by měla být „bezztrátová“, tj. umožnit z transliterované podoby jednoznačně identifikovat původní tvar zápisu. V praxi je to důležité zejména pro knihovnickou dokumentaci n. pro právní dokumenty.

Uvedené obecné vymezení termínu t. má v praxi velmi různou náplň. Je tomu tak proto, že to, co obecně označíme jako „typ písma“, má ve skutečnosti různé varianty – soubory užívaných písmen (srov. běžně známé soubory „písmen“ abecedy pro č. a slovenštinu, i když jde o příbuzné jaz., které oba píšou latinkou; větší rozdíl je patrný třeba mezi č. a angličtinou atd.) jak ve výchozím, tak v cílovém jaz. Týž výchozí grafém může pak mít, užíván v různých jaz., různou č. paralelu: např. grafém azbuky г má v t. ruského textu do č. podobu g, v transliteraci ukrajinštiny n. běloruštiny h. Viz také ↗abeceda.

Pokud by se transliterovalo pro potřeby jediného kulturního prostředí z jediného jaz., tedy např. při t. současného ruského textu do č., bylo by možno zásady sjednotit. Ve skutečnosti však i tehdy mohou mít pravidla různé varianty podle účelu transkribování: Jednodušší varianta poslouží pro běžné záznamy a je tradičně přizpůsobena č. vnímání ruštiny (Michail Sergejevič Turgeněv, Běžin lug; Anton Pavlovič Čechov, Ďáďa Váňa; Dmitrij Anatoljevič Medveděv/Medvěděv; reflektuje se i zvuková podoba jmen, event. i jejich podobnost k č. slovům), vytvářela se totiž postupně pro praktické potřeby v dobách, kdy normotvorná činnost nebyla aktuální. Pro vědecký přepis jde o skutečnou t. písmen (Michail Sergeevič Turgenev, Bežin lug; Anton Pavlovič Čechov, Djadja Vanja; Dmitrij Anatol´jevič Medvedev), což je pro běžného uživatele nezvyklé. Grafická podoba cizích názvů, zvláště jmen osobních a zeměpisných, je někdy ustálena tradicí tak, že skutečnou t. není (Bělehrad).

Základní informaci o podobě transliteračních zásad cyrilice pro běžnější situace lze najít jako přídavek v aktuálních Pravidlech českého pravopisu; tam jsou uvedeny i zásady pro náhradu některých u nás neobvyklých grafických znaků latinky v č. textech. Pro potřeby bibliografií, pro knihovnickou praxi apod. se uplatňuje mezinárodní transliterační norma a její národní modifikace, v č. prostředí norma ČSN ISO 9 (010185) platná od r. 2002: Transliterace cyrilice do latinky – slovanské a neslovanské jazyky. V mezinárodním prostředí se v této souvislosti užívá termínu „romanizace cyrilice“, resp. „latinizace cyrilice“. Také pro transliteraci řečtiny existují v č. prostředí pravidla pro přepis vědecký a běžný. Přepis moderní řečtiny (od r. 1454) určuje mezinárodní norma Konverze řeckých znaků do latinky ISO 843 z r. 1997, která má status č. technické normy. Praxe se nejčastěji přiklání k úzu Slovníku antické kultury, kde však autoři v úvodu píší: „… řecká slova jsme transliterovali z řecké abecedy foneticky, nepostupovali jsme však přitom důsledně“.

Písem světa, současných i dávno zaniklých, je ovšem mnohem více, takže je potřeba mít i další normy t. U méně běžných písem (hebrejské n. arabské písmo aj.) to bylo v našem prostředí záležitostí odborníků a t. sloužila pro vědecké účely. V současnosti se její potřeba dík rozvoji kontaktů se světem rozšiřuje. Na obecné rovině se věcí zabývá International Organization for Standardization, v níž vznikají mezinárodní normy ISO; t. však není v centru zájmu této organizace, řeší normalizaci hlavně v technických oborech. Oporou se proto stávají zásady vypracované nejprestižnějšími knihovnami světa (zejm. Library of Congress), které vyhovují i dík dominantnímu postavení angl. v nadnárodní komunikaci. V internetovém vyhledávači a v katalozích knihoven je výhodné znát angl. způsob t. jmen, dík rozvoji přenosové techniky to už ale není nezbytné. V jednotlivých případech (slovníky, učebnice, vědecké monografie) se pro potřeby uživatele většinou udávají i konkrétní zásady užité t., které jsou od obecných odvozeny. Takto vzniklé materiály jsou užívány v různém jaz. prostředí, mají různé cíle, v oběhu jsou i starší publikace, kde mohla být řešení omezena možností tisku atd. Týž výraz tak může být dík takovým rozdílům transliterován různě, což jednoznačné komunikaci nepřispívá.

I v dnešní době, kdy není dík rozvoji techniky problém vytisknout jakýkoli typ písma, je t. nutná např. pro mezinárodní přístupy k databázím a je potřeba ji (nějak) sjednotit. K tomu slouží nejrůznější normy ISO, které se průběžně aktualizují. Orientaci v nich nutno hledat prostřednictvím internetu. Tam lze najít i nejrůznější pokusy o řešení automatických t., jejich vhodnost je však třeba pro konkrétní užití pečlivě zvážit. Specifické nároky má praxe kartografická včetně orientačních ukazatelů silničních, pro něž se vypracovávají zásady Lingvisticko‑geografickou skupinou OSN pro standardizaci geografického názvosloví. Práce nejsou ukončeny.

V našem prostředí se v praxi navíc zejména u vlastních jmen setkáváme jak s tradičním zápisem pomocí české t., tak s přepisem podle zásad angl. převodu cyrilice n. řeckého písma. Výsledkem jsou dvojí podoby jmen: Táňa – Taňa/Tanja; název filmu Ищите женщину („Hledejte ženu“) – Iščitě ženščinuIshhite zhenshhinu apod. Méně zkušení uživatelé pak obtížně identifikují originál. V dokladech cizinců se dnes uvádějí jména v této „mezinárodní“ t.

Pro jaz. neužívající fonografického písma (např. čínština) není t. možná, i pro ně však existují mezinárodně platné zásady převodu. Např. pro čínské písmo se dnes u nás vychází z oficiální čínské t. znaků do hláskového písma pchin‑jin/pinyin (varianta vytvořená č. sinology).

Rozšiřující
Literatura
  • ČSN ISO 843 (010145) Konverze řeckých znaků do latinky (http://shop.normy.biz/) (platná od r. 2001).
  • ČSN ISO 9 (010185) Transliterace cyrilice do latinky – slovanské a neslovanské jazyky (platná od r. 2002).
  • Kol. Slovník antické kultury, 1974.
  • Kol. Tabulky běžného a odborného přepisu azbuky do latinky. Sovětská věda – Jazykověda, 1951, 143–146.
  • Krčmová, M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty, 2008, 30–32.
  • Krčmová, M. Fonetika a fonologie (http://is.muni.cz/), 2009, 25–27.
  • PČP, 1993, 76–89.
  • Pedersen, T. T. Transliteration of Russian (http://transliteration.eki.ee/pdf/).
  • Převod čínštiny (http://lib.cas.cz/space.40/).
  • Transliterace cyrilice do češtiny a angličtiny (http://lib.cas.cz/space.40/).
  • Tseng, S. C. (ed.) LC Romanization Tables and Cataloging Policies, 1990.
  • Zeměpisná jména: United Nations Romanization Systems for Geographical Names. Report on Their Current Status (http://eki.ee/wgrs).
  • Viz též Transkripce.
Citace
Marie Krčmová (2017): TRANSLITERACE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/TRANSLITERACE (poslední přístup: 25. 6. 2019)

Další pojmy:

grafémika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka