JAZYKOVÝ ATLAS

Základní

Soubor map zobrazujících jaz. jevy v jejich zeměpisném rozšíření v předem vymezené oblasti. Každému jevu je věnována zpravidla zvláštní mapa. Součástí j.a. je doprovodná část obsahující komentáře. Ty jsou včleněny buď přímo k jednotlivým mapám (Český jazykový atlas), n. tvoří samostatný svazek (Atlas slovenského jazyka 1–4, 1968–1984). Komentáře obsahují inventář jaz. materiálu a popisují znázorněnou situaci, popř. ji vysvětlují a přinášejí další zpřesňující údaje. J.a. je završením studia jaz. zkoumaného za využití ↗jazykovězeměpisných metod. Je východiskem nejen pro další lingvistická bádání (stanovení vývojových tendencí, vysvětlení vývojových procesů, vztahy mezi ↗dialekty téhož jaz.jaz. různých), ale i pro bádání jiných, příbuzných oborů (historie, archeologie, etnografie atd.).

Druhy j.a. :

1. Podle způsobu zpracování a výkladu a podle povahy mapovaných jevů: (a) j.a. popisné a srovnávací, (b) j.a. zaměřené na současný mluvený jaz., na nář., na genezi jaz./nář., (c) j.a. orientované na srovnávání nář. navzájem n. na srovnání se spis.jaz., (d) j.a. zaměřené na sledování jaz. vývoje s přihlédnutím k současným n. historickým reáliím hospodářského a společenského života, (e) j.a. onomastické, (f) j.a. zkoumající motivaci pojmenování. Zpravidla je j.a. zaměřen na popis jednotlivých (většinou však několika) jaz. rovin, nejčastěji bývá zpracováno hláskosloví, tvarosloví, lexikum, srov. Atlas slovenského jazyka 1–4 (1968–1984). Český jazykový atlas (viz dále) sleduje vedle všech jaz. rovin nář. rovněž mluvu měst a vývojový pohyb v mluvené č.

2. Podle rozsahu zkoumaného území: (a) j.a. nadnárodní (Obščeslavjanskij lingvističeskij atlas (OLA), Atlas linguarum Europae (ALE), Obščekarpatskij dialektologičeskij atlas (OKDA); viz dále), (b) j.a. národní (např. Český jazykový atlas; viz dále), (c) j.a. oblastní (regionální), např. Atlas językowy Śląska, 1–7 (1969–1989).

Nejzevrubnější jazykovězeměpisnou analýzu č.nár.jaz. podává Český jazykový atlas (ČJA), stěžejní dílo č. ↗dialektologie (6 svazků: 1.–3. lexikum spojené s tradičním způsobem života, 4. morfologie, 5. hláskosloví a syntax, 6. Dodatky). Nář. materiál pochází z terénních výzkumů uskutečňovaných týmem dialektologů v 60. a 70. letech 20. stol. na základě Dotazníku pro výzkum českých nářečí (2649 položek) v síti 420 venkovských obcí tradičního osídlení a 57 měst (z toho 20 v oblastech příhraničních, nově osídlených po r. 1945) na č.jaz. území (viz ↗dotazník). Dokumentuje se i stav jaz. ve vybraných lokalitách zahraničních (celkem 13 obcí v Polsku, Chorvatsku, Srbsku, v Bosně a Hercegovině, v Rumunsku; viz ↗enklávy č. jazyka). Jaz. materiál z č. území pochází od nejstarší, popř. střední generace (venkovské obce, vnitrozemská města), ale též od generace nejmladší (města). Jaz. jev je tak představen v úplnosti (vývojové, generační, geografické) v rozmezí posledních sta let, a to na jaz. mapě a v komentáři (obsažených vždy v témž svazku); k rozdělení nář. na č.jaz. území viz ↗nář. skupina.

Jazykovězeměpisná projekce a rozbor vycházejí ze strukturního pojímání jevu. Využívá se hláskoslovné lemmatizace (založené na pravidelných obměnách; viz ↗lemma), v komentáři je grafém symbolizující variující hlásky podtržen (např. zápis dlouhý reprezentuje variantnost dlouhej, dlóhé, dlúhí, dłúhí, du̯uhí, dłúhý, dłuhy, du̯uhy, długi). Vyzdvihují se tak jevy pro zkoumanou jaz. rovinu relevantní. V komentáři je nář. jev včleněn do kontextu jazykovězeměpisného a jazykověsystémového (u lexikálních jevů s uvedením souvislostí věcných, etnografických a historických). Uvádějí se odkazy na soudobou i starší slovníkovou literaturu, etymologické výklady a odkazy na paralely v západoslovanských jaz. (též na OLA, 1965– a na ALE, 1975–).

Atlas dosvědčuje, že hláskoslovné jevy považované za zásadní dělítko č. nářečí (viz ↗nář. skupina) byly v poslední třetině 20. stol. ještě pevně uchovány. Odeznívají až u mladé generační vrstvy, a to zejm. na Moravě (částečný ústup střmor. monoftongů éó). Stabilní a s pevnými hranicemi jsou i další diferenční hláskoslovné znaky, doposud odrážející svébytnost nář. fonologických systémů (např. charakteristické rozdíly v nář. samohláskové kvantitě, srov. krácení í, úsvč.střmor.dial.n. tzv. nadměrné dloužení, jako např. kúš ‘koš’, pína ‘pěna’ v jzč.nář.), ostrá je i dnes hranice vymezující ↗moravskou krátkost (bláto × blato), živě se uchovává rovněž mor. dloužení vokálu v part. l‑ovém (např. ďelál, zezól/zezúł ‘zul’).

Velkými změnami prochází nář. slovní zásoba, neboť bezprostředně reaguje na změny ve společnosti. Výrazy pro zaniklé, neužívané reálie ustupují, třebaže byly ještě téměř v úplnosti obsaženy v mluvě nejstarší generační vrstvy. Značná část lexika je postupně nahrazována lexikem spis. (vliv školy atd.). Uchovává se lexikum spojené s užíváním spíše v úzkém rodinném kruhu, výrazy spojené s tradičním způsobem hospodaření (zemědělská terminologie, pokud nezaniká povědomí o reálii), popř. výrazy nemající oporu v spis. jaz. Ostře vymezeny zůstávají oblastní česko-moravské varianty lexikální, např. (ve spis. podobě) truhlář ×  stolař, vesnice× dědina, syrečky ×  tvarůžky, půda × hůra, prkno ×  deska, překážet × zavazet, sundat × sdělat, rozsvítit × rožnout, sedět na bobku × čapět; a slovotvorné, srov. kominík × kominář, slánka × solnička, omáčka × máčka, lžíce × lžička (hůl × hůlka, malík × malíček – obecně vyšší zastoupení formálních ↗deminutiv ve vých. oblastech nár.jaz.), hladový × hladný, mýt × umývat atd. Na dávnou kontinuitu svč.‑slez., přerušenou až něm. kolonizací, upomínají lexikální shody jako kalous ‘sýček’, je ošklivo, starobylé jsou rovněž shody mezi jz. a sv. Čechami, např. vejvar ‘úvar’, přijmout se / přímnout se ‘ujmout se’.

Výrazné diference přežívají v morfologii a doposud jsou uchovány tradiční morfologické dialektismy i na větších územích (rozdíly v dial. Čech: srov. jzč.střč.gen. pl. sousedúch, jzč. rozlišení gen.sg. fem. do té/tí školi × dat.lok. sg. k/o tej škole, střč.lok. sg. na čom, po dobrem, svč.dat. sg. bratroj, instr. sg. ulicej, jzč. typ bratrovo dúm; na Moravě sblížení tvrdých a měkkých deklinačních typů: gen.sg.mask./neutra pána – muža, mňesta – pola, nom.sg. fem. žena – kaša, ta – naša, instr. pl. ženama/‑ami – nohavicama/‑ami, příklon subst. na ‑s, ‑z k měkkému typu sklonění: gen./dat. sg. kapse/kapsi, nom.pl.mask./fem. voze/kapse, výraznější unifikace též v konjugaci, např. rúst – rústl, moct – možu, žal (part. činné) – žat (inf.), častější vřazení sloves s inf. na ‑at k typu mazat, např. 3. os. sg. dříme, híbe / 3. os. pl. dřímou, híbou). Jazyk ve městech zpravidla navazuje na nář. podloží v okolí, v oblasti Čech se sice silně uplatňuje regionální (interdialektická) ↗obecná čeština, zůstávají však uchovány i trad. dialektismy. V regionu mor. jsou paralelou k oč. jevům jevy obecněmoravské (dat./lok. sg. k/o soudcovi, učitelovi, dat./lok. sg. k/o nožu, vok. sg. Alešu, akuz. sg. našu ulicu, ju, slovesné tvary su ‘jsem’, chcu, chcou, choďijou). Ve slez. oblasti často ustupuje nář. podoba ve prospěch varianty v nář. neexistující (srov. hyperkorektní posuny nář. okurka → slez. nadnář. okurek, do lesa → do lesu, smjeje se → smjeje si). Diference se projevují též v mluvě pohraničních oblastí. Zatímco mluvu v č. regionu charakterizují rysy shodné s mluvou vnitrozemskou (a dominují zde jevy oč.), na Moravě se výrazně odlišuje situace v již. příhraničním úseku, shodující se s vývojem v přilehlém střmor. vnitrozemí, od oblasti smor., výrazněji se přiklánějící k mluvené spis.č. (tento stav, představený v ↗ČJA mluvou měst, existuje i v příhraničních venkovských oblastech, jak ukazují další výzkumy).

V jazykovězeměpisném zobrazení se projevují i důsledky přirozeného jaz. kontaktu se sousedními oblastmi obklopujícími č.jaz. území. Na č.‑slk. a č.‑p. pomezí se promítají interferenční jevy do všech jaz. rovin a dokládají (pozvolnou) stupňovitost přechodových pásem mezi č.slk.č.p.nár. jaz. Na jvmor. okraji se při č.‑slk. hranici vyděluje (jako důsledek pozdní slk. kolonizace cca 20 vesnic) pruh území s územ slovenským.

Nejsilněji se v dial. odrážejí interferenční vlivy němčiny. Jsou jednak odrazem těsného kontaktu územního (něm. kolonizace pohraničních oblastí od 13. stol.), jednak důsledkem působení činitelů politických a kulturních během historie č. národa. V dial. se důsledky kontaktu s něm. projevují nejzřetelněji v lexiku, a to zejm. v zemědělské a řemeslnické terminologii. Zastoupení těchto jevů je nejvýraznější u bývalé jaz. hranice, směrem do vnitrozemí zpravidla slábne (tak zejm. v Čechách). Do způsobu adaptace výraziva něm. původu se promítá vedle nář. diferencí něm. rovněž rozdílnost v povaze kontaktů obou jaz. společenství (směrem k vých. stoupající podíl adaptace konverzí na úkor adaptace sufixální, srov. knedlík v Čechách × knedle/‑a na Moravě a ve Slezsku z něm. Knödel, na sev. častější výskyt ↗kalků, srov. svč. haďí panenka ‘ještěrka’ z něm. Natterjungfer, svč. kocouří vocas a slez. kočy chfost ‘přeslička’ z něm. Katzenzagel). Nevýrazný je dnes už odraz kolonizace chorvatské z přelomu 16. a 17. stol. na jv. Moravě, ojediněle se projevující v nář. lexiku a hláskosloví tří obcí sev. od Břeclavi (metúr ‘motýl’, modrač ‘chrpa’, ručat ‘plakat’; neexistence souhlásky ř). Jen na drobné lexikální výjimky se omezuje maďarský vliv, zprostředkovaný přes slk. a zaznamenaný na jvmor. okraji (srov. hajs ‘pobídka pro (koňský) potah: jeď!’). Svébytnou lexikální vrstvu tvoří v nář. přejímky zprostředkované, a to zejm. náboženským životem n. lékárenstvím (dialektismy lat.něm. původu).

OLA (1988–), za spolupráce 11 nár. komisí zahrnuje nář. všech sl.jaz. a jejich vzájemné vztahy, popř. vazby na jiné evrop. jaz.č. situace je představena ve 33 lokalitách (z celkového počtu cca 800, výzkum uskutečněn podle dotazníku s cca 3500 položkami v 60. a 70. let.). ALE (1975–), za spolupráce 40 nár. komisí, zachycuje jaz. diferenciace v evropských jaz. a odrazy jaz. kontaktů v nich prezentuje nář. stav na č.jaz. území v 12 lokalitách (z celkového počtu cca 2500, výzkum uskutečněn v 70. let. podle dotazníku s cca 500 položkami). OKDA 1‒7 (1989–2003) zaznamenává odrazy dlouhotrvajících kontaktů v dial.jaz. karpatského areálu (vedle č. též alb., maď., mak., mold., pl., rumun., slk., srb., chorv., ukr., též vlivy ugrofin. a turkotatar.), a to zejm. ve věcněvýznamovém okruhu lexika spojeného s pastevectvím (tzv. karpatismy), zahrnuje č.nář. stav v 7 lokalitách (z celkových cca 200, výzkum uskutečněn v 80. let. podle dotazníku s cca 800 položkami).

Rozšiřující
Literatura
  • Atlas językowy Śląska 1–7, 1969–1989.
  • ALE, 1975‒.
  • Atlas slovenského jazyka 1–4, 1968–1984.
  • Balhar, J. Vývoj nářeční slovní zásoby, zvláště zemědělské terminologie. 77, 1994, 246–251.
  • Balhar, J. Spisovní Slezané. Čeština doma a ve světě 4, 1995, 253–255.
  • Bellmann, G. Slavoteutonica, 1971.
  • Český jazykový atlas: http://cja.ujc.cas.cz/, cit. 21. 10. 2013.
  • Čižmárová, L. Jazykový atlas jihozápadní Moravy, 2000.
  • ČJA 1, 1992 (dotisk 2004).
  • ČJA, 2, 1997.
  • ČJA 3, 1999.
  • ČJA 4, 2002.
  • ČJA 5, 2005.
  • ČJA. Dodatky, 2011.
  • Davidová, D. & I. Bogoczová ad. (eds.) Mluvená čeština na Moravě, 1997.
  • Fic, K. Stopy charvátského jazyka v nářečí Hlohovce. Filologija 24–25, 1995, 95–99.
  • Hladká, Z. Atlasy slovanských jazyků. SPFFBU A 44, 1996, 131–142.
  • Ireinová, M. Nadnárodní jazykové atlasy a česká dialektologie. In Holub, Z. & R. Sukač (eds.), Dialektologie a geolingvistika v současné střední Evropě, 2011, 157–163.
  • Jančák, P. Κ ukončení výzkumu městské mluvy pro Český jazykový atlas. 60, 1977, 227–237.
  • Jančák, P. Závěrečná etapa prací na Českém jazykovém atlase. SaS 49, 1987, 301–314.
  • Jančák, P. & J. Petr. Evropský jazykový atlas jako nástroj multilingvální komparatistiky. SaS 47, 1986, 216–231.
  • Kellner, Α. Úvod do dialektologie, 1954.
  • Kloferová, S. Κ německým výpůjčkám v nářečích. SaS 55, 1994, 202–207.
  • Kloferová, S. Die Struktur der Benennung im Sprachkontakt. In Tatzreiter, Η. & M. Hornung ad. (eds.), Erträge der Dialektologie und Lexikographie, 1999, 289–302.
  • Kloferová, S. Mluva v severomoravském pohraničí, 2000.
  • Kolektiv autorů. Běžná mluva v regionech. In Daneš, F. a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí, 1997, 173–257.
  • Krajčovič, R. Vývin slovenského jazyka a dialektólogia, 1988.
  • Lameli, A. & R. Kehrein ad. (eds.) Language and Space. An International Handbook of Linguistic Variation. Vol. 2. Language Mapping, 2010.
  • NČD, 1972.
  • OKDA 1‒7, 1989‒2003.
  • OLA, 1965‒.
  • Skála, E. Der deutsch-tschechische Bilinguismus. In Oksaar, E. & G. Korlén (eds.), Sprache der Gegenwart 41. Sprachwandel und Sprachgeschichtsschreibung im Deutschen, 1975, 260–279.
  • Šrámek, R. Zur Wortgeographie der deutschen Lehnwörter in den tschechischen Mundarten. In Bauer, W. & H. Scheuringer (eds.), Beharrsamkeit und Wandel, 1998, 295–306.
  • Utěšený, S. Κ jazykovému vývoji v pohraničí českých zemí. SaS 31, 1970, 44–57.
Citace
Stanislava Kloferová (2017): JAZYKOVÝ ATLAS. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/JAZYKOVÝ ATLAS (poslední přístup: 19. 4. 2024)

Další pojmy:

dialektologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka