SYNTAX TEXTU  (textová syntax)

Základní

V textové lingvistice termín označující – podobně jako je tomu u syntaxe větné – jak samu skladbu textu z ↗textových jednotek, způsoby a prostředky jejich spojování, tak nauku zabývající se popisem a výkladem výstavby textu. Z hlediska tohoto zaměření bývá ztotožňována s textovou gramatikou a (na základě klasické sémiotické triády) odlišována od sémantiky textu a pragmatiky textu. Kromě označení textová syntax / syntax textu se užívají i termíny nadvětná syntax, hypersyntaxn. (ve vztahu k příslušnému oboru) transfrastická lingvistika.

Převažující zaměření jazykovědců na jevy z oblasti langue a na výklad jazykového systému znamenalo minimálně do poloviny 20. stol. soustředění pozornosti na větu jako nejvyšší, nepřekročitelnou jednotku lingvistického popisu. Mezi ranými anticipacemi s.t. bývají uváděny práce amerického distribucionalisty Z. Harrise z 50. let; u nás vychází průkopnická stať ✍Skaličky (1960), nazvaná přímo Syntax promluvy (enunciace); za hranice věty nutně rozšířila předmět svého výkladu teorie ↗aktuálního členění (↗funkční perspektivy větné). Od druhé poloviny 60. let – v souvislosti s komunikačně-pragmatickým obratem a zvýšeným zájmem o jevy z oblasti parole – pak už k výkladu s.t. („gramatiky textu“) směřuje z různých stran řada lingvistů, vznikají první systematické popisy nadvětných mechanismů (např. ✍Harweg, 1968). Argumenty badatelů zabývajících se poznáváním mezivětných vztahů v textu vyvrátily přesvědčení některých generativních syntaktiků a sémantiků (např. J. Katze), že je možno každý text převést na „supervětu“ a takto jej interpretovat. Dochází postupně k vypracování rozsáhlého katalogu (viz např. ✍Isenberg, 1977) jevů a prostředků výstavby textu, které nelze adekvátně interpretovat pouze na pozadí větného celku: jsou to různé pronominální substituty (zájmena, zájmenná příslovce aj.) ve funkci odkazovací (anaforické i kataforické), užívání členů v některých jazycích, konektory nejrůznějšího typu, ↗členicí signály, ↗deiktické výrazy, rekurentní užívání gramatických kategorií, už zmíněné aktuální členění a s ním spojená intonace, slovosled a větosled aj. Pro takto orientovanou s.t. je charakteristický přístup k textu „zdola“, od textových jednotek, způsobů a prostředků jejich spojování, který byl nazván přístupem propozičním; zde se zpočátku projevovala snaha rozšířit předmět lingvistického výzkumu za/nad hranice věty, ale uplatňovat při výkladu textu v zásadě analogické metody jako v dosavadním systémovém popisu větné syntaxe. S tímto přístupem polemizovali např. ✍van Dijk (1980) n. ✍Petöfi (ed.) (1979). Proti přístupu propozičnímu byl tak v příslušné době postaven přístup komunikační, pojetí „orientované k jednání“ (viz ✍Viehweger, 1977), které vychází z textového celku (tedy „shora“) a zajímá se hlavně o pragmatické aspekty textu, o jeho vazby ke komunikační situaci. U nás vyšla studie ✍Palek (1968) o referenci v textu, o nadvětné syntaxi, resp. gramatice textu (ve vztahu k lingvistice parole, pragmatice aj.), uvažoval ✍Sgall (1973), podobně o hypersyntaxi (ve vztahu ke stylistice) ✍Mistrík (1978), ✍Hausenblas (1975) napsal článek s názvem Gramatická syntax textu.

Od 70. let pak už prací věnovaných s.t. valem přibývá, vznikají i speciální monografie a studijní příručky. Z č. prostředí pochází např. ✍Hrbáček (1994), ze slovenského ✍Bajzíková (1995). Poměrně značný prostor byl s.t. věnován v  3 (1987)PMČ (1995), ČŘJ (1996), ale i v některých kompendiích stylistických, např. ve třech vydáních Štylistiky Mistríkovy (např. ✍Mistrík, 1997).

Jedním z ústředních problémů, které s.t. řešila a řeší, je problém textových jednotek a především základní (elementární) jednotky textu. Pro základní jednotku textu // textovou jednotku se nejčastěji používá termín textém, jeho chápání je však značně rozrůzněné. Jak píše ✍Hrbáček (1994), za textém se považuje někdy ↗věta, jindy ↗propozice, ↗výpověď apod. Pro ✍Bajzíkovou (1995) jsou textémy základní jednotky s.t., mezi něž patří elementární textová jednotka, ↗odstavec a kapitola. Za elementární textovou jednotku považuje větu – s poznámkou, že nerozlišuje větu a výpověď. Hrbáček sám považuje za elementární textovou jednotku ↗výpověď, která může mít formu větnou i nevětnou (zejména výstavba ↗mluvených projevů přesvědčivě ukazuje, že věta, jak ji známe z nauky o stavbě ↗psaných projevů, tu jako skladební jednotka nevyhovuje). V prostoru mezi výpovědí a textem (podle V. Skaličky mezi „elementární a totální sémiologickou reakcí“) pak leží mj. celá problematika toho, co bylo tradičně označováno jako „souvětí souřadné“ a co Hrbáček chápe jako spojení samostatných výpovědí, zatímco jiní jako jedinou výpověď. Textém pak lze pojímat jako základní jednotku výstavby textu, která může být obsazena různě syntakticky ztvárněnými výpověďmi (větnými, nevětnými, souvětnými). Rozsáhlejší, vyšší textové jednotky na úrovni odstavce (u Hrbáčka „výpovědní bloky“ nebo „promluvové úseky“) se už zřetelně skládají z většího počtu výpovědí; jejich vnitřní soudržnost, vytvářená vztahy mezi jednotlivými výpověďmi, je hlavním předmětem zájmu s.t.

S problémem textových jednotek a se vztahem věta – výpověď souvisí další ústřední téma s.t.: realizace syntaktických konstrukcí v textu. Často se totiž syntaktické konstrukce v textu nerealizují ve své základní systémové podobě (dané konkretizací větných vzorců), nýbrž dochází k jejich textové modifikaci. Výsledkem modifikace může být: (a) redukce, neúplná realizace syntaktické konstrukce (v podobě výpovědi eliptické, n. výpovědi neukončené, viz ↗elipsa, ↗apoziopeze); (b) doplnění, obohacení, rozšíření, a sice (b1) vkládání různých výrazů (většinou z tzv. ↗vedlejší promluvové linie, tj. různých vysvětlení, komentářů apod.), kterým vznikají ↗vsuvky (parenteze), (b2) vyčleňování různých výrazů z výpovědi a jejich oddělení interpunkcí, případně pauzou, intonací; různé způsoby osamostatňování větných členů, vytýkání, či rozdělení systémové syntaktické konstrukce do dvou výpovědí, tzv. ↗parcelace (Ta dívenka. Ještě pořád nepřišla.), (b3) opačný způsob, tj. přičleňování, kompletace, přidávání různých doplňujících výrazů, dodatků, které už nepředstavují obsazení pozic systémového větného vzorce (Ta dívenka ještě pořád nepřišla. Tak dlouho.) Sem patří i připojování tzv. přídatných („přívětných“) výrazů, které nezřídka plní kontaktovou funkci. Volně připojené a vsunuté složky vůbec často vyjadřují významy postojové, hodnotící, komentářové, kontaktové; vytvářejí v textu subjektivní rovinu (vedlejší linii). Viz také ↗výpovědní modifikace.

Dalším velkým, snad nejpříznačnějším tématem s.t. je pak ↗koherence a ↗koheze – způsoby a prostředky vzájemného spojování textových jednotek, zajišťování návaznosti mezi nimi. Pokud rozlišujeme koherenci a kohezi, patří do oblasti s.t. především koheze a její základní mechanismy vydělené už ✍Hallidayem a Hasan(ovou) (1976), tj. ↗koreference, ↗elipsa, substituce, koheze spojková a lexikální. Je ovšem velmi obtížné (a asi i zbytečné) oddělovat od sebe kohezi spojovanou s povrchovou syntaxí a explicitním vyjadřováním textového navazování a na druhé straně koherenci spojovanou spíše s jevy sémanticko-pragmatickými, se vztahy explicitně nevyjádřenými, které musí recipient rekonstruovat na základě společných ↗presupozic, zkušeností sdílených s autorem/mluvčím. Například fungování ↗tematických posloupnostín. vytváření izotopních řetězců (viz ↗izotopie), propojujících textové jednotky, bývá situováno spíše do oblasti koherence než koheze, ale vzájemné motivace a závislosti jsou tu naprosto zřejmé.

Pro současnost by bylo možno usuzovat, že se některá témata s.t. do určité míry vyčerpala, n. že řešení některých problémů v poslední době stagnuje. To se ale týká především syntaxe ↗psaných textů; syntaktická výstavba ↗projevů mluvených představuje určitě celý soubor specifických, dosud málo zkoumaných otázek. Strukturace mluveného projevu bývá nepřehledná, někdy velmi těžko rozlišíme, zda výsledná výpověď – v každém případě velmi odlišná od realizace systémového vzorce – vznikla na základě procesů redukce, vyčleňování či přičleňování; při spontánním řazení různých výrazů za sebe v proudu řeči probíhají asi většinou všechny typy procesů najednou a není možno striktně rozhodnout, zda jejich výsledkem je určitý typ ↗větného ekvivalentu, ↗eliptické vyjádření n. ↗parcelát. Syntax mluveného projevu má uvolněnou organizaci: výpovědi (včetně různých modifikací) jsou k sobě aditivně přiřazovány, ↗juxtapozice se vytvářejí bez explicitního vyjádření vzájemných vztahů mezi výpověďmi; ty jsou k sobě napojovány asyndeticky, ale někdy naopak i polysyndeticky, prostřednictvím nadbytečných, stereotypních, významově vyprázdněných konektorů; neustále se něco dodává, přidává, opakuje, opravuje. Vsuvky a apoziopeze mají pestřejší repertoár motivací než u projevů psaných. Liší se názory na to, zda v mluveném projevu skutečně převládá ↗parataxe nad ↗hypotaxí. Přechody mezi textovými jednotkami jsou neostré, neurčité, někdy poznamenané „falešnými starty“ n. ztrátou větné perspektivy, a jsou obklopeny celými trsy konektorů, neurčitých a pseudoukazovacích zájmen, částic, výrazů vycpávkových apod. ↗Koheze a ↗glutinace mluveného projevu, celá jeho výstavba, jeho syntax větná i textová představuje svébytný svět, který není možno analyzovat na pozadí fixovaných poznatků o textech psaných; nejsou to žádné anomálie, „odchylky od pravidelné větné (či textové) stavby“, nýbrž součást normy neformálních mluvených projevů, která ještě čeká na důkladné prozkoumání.

Rozšiřující
Literatura
  • Bajzíková, E. Slovenský jazyk – Textová syntax, 1995.
  • ČŘJ, 1996.
  • Halliday, M. A. K. & R. Hasan. Cohesion in English, 1976.
  • Harweg, R. Pronomina und Textkonstitution, 1968.
  • Hausenblas, K. Gramatická syntax textu. In Referati ot X zasedanije na megynarodnata komisija za izučuvanje na gramatičkata struktura na slovenskite literaturni jezici, 1975, 175–182.
  • Hrbáček, J. Nárys textové syntaxe spisovné češtiny, 1994.
  • Isenberg, H. „Text“ vs „Satz“. In Daneš, F. & D. Viehweger (eds.), Probleme der Textgrammatik 2, 1977, 119–130.
  • 3, 1987.
  • Mistrík, J. Hypersyntax a štylistika. In Havránek, B. (ed.), Československé přednášky pro 8. mezinárodní sjezd slavistů v Záhřebu, 1978, 213–220.
  • Mistrík, J. Štylistika, 1997, 307–311.
  • Palek, B. Cross-reference: A Study from Hyper-syntax, 1968.
  • Petöfi, J. S. (ed.) Text vs Sentence. Basic Questions of Text Linguistics 1, 2, 1979.
  • PMČ, 1995.
  • Sgall, P. K programu lingvistiky textu. SaS 34, 1973, 39–43.
  • Skalička, V. Syntax promluvy (enunciace). SaS 21, 1960, 241–248.
  • van Dijk, T. A. Textwissenschaft. Eine interdisziplinäre Einführung, 1980.
  • Viehweger, D. Úvahy ke gramatice textu: propoziční pojetí textu proti pojetí orientovanému k jednání. SaS 38, 1977, 1–18.
Citace
Jana Hoffmannová (2017): SYNTAX TEXTU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SYNTAX TEXTU (poslední přístup: 27. 11. 2020)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka