SLOVESNÝ ROD  (genus verbi)

Základní

Gramatická kategorie, jejímž typickým reprezentantem je opozice reprezentovaná strukturami (a) a (b):

(a)

Učitel chválí žáka

(b)

Žák je chválen učitelem

Společným jmenovatelem všech teoretických konstruktů označovaných termínem genus verbi (angl. voice) jsou tak či onak pojímaná paradigmata určitého počtu syntaktických struktur jakožto různých způsobů reprezentace událostí založených na jednom predikátu, přičemž tato různost spočívá v tom, jaký sémantický participant události je vyjádřen v syntakticky prominentní pozici podmětu. V (a) je v pozici podmětu ten, kdo chválí někoho (tj. agens události chválení), v (b) je v pozici podmětu ten, koho někdo chválí (patiens události chválení). Tento obecně definovaný vztah mezi strukturou s agentem v pozici podmětu (a) a s patientem v pozici podmětu (b) bývá pro různé jaz. a v různých teoriích definován ‒ obecně viděno ‒ trojím způsobem: (a) čistě morfologicky, jako (obvykle) binární opozice slovesných forem (✍Svartvik, 1966), a to buď obou syntetických, typu lat. laudo (aktivum) × laudor (pasivum), n. aktivní formy syntetické (chválím) a pasivní formy analytické (jsem chválen), (b) morfologicko-syntakticky jako (obvykle) binární opozice syntaktických struktur s různou formou predikátu, např. Voda plní jámu × Jáma se plní vodou, (c) čistě syntakticky jako (obvykle) binární opozice syntaktických struktur s totožnou morfologickou formou predikátu a různým sémantickým participantem v pozici podmětu (✍Silnickij, 1974), např. v angl. The water fills the pit × The pit fills with water.č. lingvistické tradici je interpretace termínu s.r. spojena s Havránkovou definicí, podle níž je s.r. (zjednodušeně řečeno) vztahem podmětu a původce děje (✍Havránek, 1928; ✍Kopečný, 1954; aj.): původce děje (sémantický subjekt, typicky agens) je v syntaktické struktuře věty reprezentován buď jejím (formálním) podmětem, pak jde o aktivum // rod činný, viz strukturu (a), n. je vyjádřen v jiné syntaktické pozici než v pozici podmětu, pak jde o pasivum // rod trpný, viz strukturu (b).

Z této syntaktické definice vyplývá analýza slovesného rodu jakožto verbální struktury. Pasivum je v č. (a řadě jiných jaz.) paradigma slovesných tvarů analytických, tedy tvořených syntakticky takto: (zjednodušeně řečeno) sloveso se opatří pasivní morfologií, tj. připojí se k tzv. minulému kmenu sufix ‑n‑/‑t‑, čímž vznikne tvar nazývaný ↗pasivní participium, a to se – v případě, že se vyjadřuje pasivní struktura ve větě – spojí do syntaktické konstrukce se sponovým slovesem být (viz ↗pasivum). (Analýza školská, pokládající tvary takto tvořené (tj. např. je chválen v (b) výše) za morfologickou kategorii slovesa, je chybná; viz třeba Komárek v PČM, 1978.) Pasivní morfologie na slovese pak konstruuje větnou strukturu pasivní, v níž je agens vyjádřitelný v pozici adjunktu: Věty Žák je chválen (učitelem) a O tom bylo rozhodnuto (poslanci) jsou ok; *Je blednuto (Petrem) je špatně, protože Petrem není agens slovesa blednout, ale patiens; Učitel je chválen je ok, není-li učitel agens, protože ten by musel být ve struktuře s pasivní morfologií vyjádřitelný adjunktem, ale je vyjádřen podmětem; *Chválí Petrem není ok, protože Petrem je patrně agens a ten jako adjunkt může být vyjádřen ve větě s pasivní konstrukcí, ale ta ve větě není; *Je pršeno není ok, protože v pozici adjunktu není vyjádřitelný agens, neboť sloveso pršet ve významu ‘padá déšť’ žádný agens neimplikuje. Pasivum se v č. objevuje ve dvou hlavních kontextech: (a) se sponou být ve verbálním komplexu, a to typicky v pozici přísudku, kdy má spona finitní flexi a participium ve spis.č. tvar krátký (Žák je chválen (učitelem)), ale taky např. v pozicích, kdy má spona infinitní flexi, např. předmětu (Žák toužil po tom být chválen (učitelem)), doplňku (Žák se dmul pýchou, (jsa) chválen (učitelem)), (b) bez spony v atributivní pozici, kdy má participium tvar dlouhý ((Učitelem) chválený žák se dmul pýchou); viz ↗pasivum. Aktivum je paradigma slovesných tvarů, které konstruují větnou strukturu jinou než pasivní, a to tvarů finitních (čtebude číst / Ø četl / by četl, čti) i infinitních (číst, čta, čtoucí); srov. Petr čte × *Čte Petrem; Prší; Petr zbledne; Petrovi se daří dobře… Aktivum je tedy default. Data ovšem ukazují, že jednak existují „brzdy pasiva“, jednak „propustky pasiva“. Uvedená analýza např. predikuje, že (i) Petr tancuje, tj. že (i) je ok, ale nepredikuje, že (ii) *Je tancováno (Petrem), tj. že (ii) není dobře, ač Petrem je agens slovesa tancovat (svědčí o tom struktura s agentově orientovaným adverbiem: Petr úmyslně tancuje) a je vyjádřen ve větě s pasivní morfologií v pozici adjunktu. Dále analýza např. predikuje, že věta Karlov je od pátku zasněžen není dobře, protože obsahuje pasivní morfologii, ale nelze v ní vyjádřit agens, ale tato věta je ok. Možné řešení je přijmout jinou definici pasiva, např. takovou: Pasivní morfologie na slovese konstruuje větnou strukturu pasivní, v níž je v pozici subjektu patiens, který je ve větě s aktivní morfologií v pozici přímého předmětu. Ani tato analýza není empiricky adekvátní, protože predikuje *(Učiteli) bývá nadržováno blondýnkám, *O tom bylo hlasováno (poslanci) třikrát, ale tyto věty jsou správné. Pro tradiční (zvl. školské) analýzy s.r. vznikal taky problém s tím, že věty s dokonavým slovesem, např. Prodejna je/byla otevřena celý týden (*starostou Novákem), jsou struktury s ideálními podmínkami pro pasivum (sloveso otevřít implikuje agens i patiens, patiens je v pozici podmětu, sloveso má pasivní morfologii), ale: bez agentního adjunktu je ok (Prodejna je/byla otevřena celý týden), s agentním adjunktem je špatně. To ukazuje, že pasivní morfologie se může objevit i ve větách, které jsou jiné než typické věty pasivní. Tento fakt se teoreticky reflektuje buď tak, že se rozlišuje pasivum dějové (něm. Vorgangspassiv): Prodejna byla otevřena (starostou) a pasivum stavové (něm. Zustandspassiv): Prodejna byla otevřená (*starostou), n. tak, že se ‑n‑t‑ový deverbální derivát pokládá za případ synkretismu a jako s.r. se analyzuje jen dějové pasivum, v němž je tento derivát tvarem slovesa, zatímco stavové pasivum, v němž je daný derivát adjektivum, se analyzuje jako struktura sponově-adjektivní; viz ↗pasivní participium, ↗pasivum. Rozdíl ukazuje následující expresivní kontrast: (i) Eva byla přikryta × (ii) Eva byla přikrytá. (i), dějové pasivum, dává k dispozici jen jedno čtení, že někdo jiný Evu přikryl, zatímco (ii) má dva významy, buď že někdo jiný Evu přikryl, a je přikrytá, n. Eva se sama přikryla, a je přikrytá.

Různé řešení těchto a dalších problémů spojených se s.r. vede v č. tradici k tomu, že se v rámci subkategorií pasiva rozlišuje (a) tzv. pasivum opisné (perifrastické) a (b) pasivum zvratné (reflexivní). Opisné pasivum // perifrastické pasivum // analytické pasivum je verbální komplex složený z libovolného tvaru spony být a trpného participia: je / být / jsa … dělán. Tzv. zvratné pasivum // reflexivní pasivum, nověji (vhodněji) zvané ↗reflexivní forma slovesná, je komplexní slovesný tvar složený z reflexivní ↗klitiky se a 3. os. tvaru ind.n.kond., např. (u)dělá se, (u)dělala se, bude se dělat, byla by se dělala atd. Argumentem pro pokládání forem (b) za pasivum, a tedy za formu kategorie s.r., je to, že konstruují větou struktury s patientem v pozici podmětu (srov. Dům se stavíDům je stavěn), protiargumentů je více, hlavní je ten, že neumožňují agens vyjádřit adjunktem (*Dům se staví zedníkyDům je stavěn zedníky), dále že obsahují sloveso ve tvaru aktiva aj. V řadě koncepcí se dále rozlišuje mezi pasivem osobním, tj. opisným n. zvratným pasivem ve větě s patientním podmětem, zvaným tak proto, že pasivní komplex ukazuje shodu s podmětem (Škola je stavěna; Škola se staví), a pasivem neosobním, tj. opisným n. zvratným pasivem ve větě bez podmětu, resp. (v generativní tradici) s ↗expletivním podmětem, zvaným tak proto, že pasivní komplex má tvary, které se tradičně analyzují jako tvary inkongruentní: O tom bylo rozhodnuto včera; O tom se rozhodlo včera.

V novější literatuře se objevuje termín dlouhé pasivum. Označují se tak struktury, v nichž se při pasivizaci (a podobných operacích) maticového slovesa přímý předmět infinitivní skupiny objevuje jako subjekt maticové věty. Srov. kontrast mezi dlouhým pasivem v (1b) a nemožností dlouhého pasiva v (2b); viz ✍Karlík & Štícha (2011):

(1)

a.

Petr musí/začne [pálit trávu]

b.

Trávai se musí/začne [pálit —i]

(2)

a.

Petr slíbí/dovolí [pálit trávu]

b.

*Trávai se slíbí/dovolí [pálit —i]

Dovolí/slíbí se [pálit trávu]

Možnost dlouhého pasiva se tradičně analyzuje jako ↗restrukturace (✍Wurmbrand(ová), 2001), tj. (zjednodušeně řečeno) projev toho, že daná konstrukce obsahující dvě slovesa je monoklauzální („jedna věta“); viz ↗klauze. Proto se v  monoklauzálních konstrukcích, tj. v typu (1), skutečná pasivní morfologie (tj. pasivní participium) neobjevuje na maticovém slovese, nýbrž na „hlavním“ slovese v infinitivní skupině (1b'), zatímco v biklauzálních strukturách, tj. typu (2), je přirozeně možné jen tzv. krátké pasivum, tj. v rámci maticové věty, a pasivní morfologie se objevuje právě na maticovém slovese (2b'):

(1)

a.

Petr musel/začal pálit trávu

b.'

*Petrem bylo museno/začato pálit trávu

Tráva [musela/začala být pálena] Petrem

(2)

a.

Petr slíbil/dovolil pálit trávu

b.'

[Petrem bylo slíbeno/dovoleno] [pálit trávu]

*Tráva slíbila/dovolila být pálena Petrem

Vedle kanonického pasiva typu Škola je stavěna (zedníky) a za instanci pasiva mylně pokládané formy tzv. zvratného pasiva typu Škola se staví (*zedníky) se v č. lingvistice objevují analýzy, které na základě téže formy verbálního komplexu, která je v pasivu, a/nebo na základě téhož vztahu subjektu a agentu ve větách s identickým slovesem, jaký je v aktivních a pasivních větách, za kategorie s.r. navrhují pokládat také další konstrukce s (a) reflexivem se, (b) s pasivním participiem. Ke konstrukcím (a) patří zejm. konstrukce typu (1) Dědečkovi se v lázních dobře dýchalo a (2) Matematika se dědečkovi studovala nesnadno, které jsou (některými lingvisty) analyzovány jako s.r. ↗medium (podle angl. middle), resp. se subkategorií ↗mediopasivum (2); viz ↗reflexivní sloveso, ale podle některých analýz i reflexivní forma slovesa, pokud se pokládá za syntaktický komplex s intranzitivizujícím efektem (píše pohádku × píše se *pohádku/pohádka). Ke konstrukcím (b), které se někdy označují taky jako nekanonické pasivum, patří konstrukce se slovesem mít a pasivním participiem (3): Petr už má dva roky slíbeno/slíbené jmenování vedoucím a (4) se slovesem dostat a pasivním participiem: Petr dostal (od dědečka) vynadáno; pokud se analyzují jako instance s.r., objevuje se pro ně označení recipientní pasivum (✍Daneš, 1968) (protože v pozici podmětu je recipient) n. nepřímé pasivum (✍Daneš, 1976; srov. odpovídající aktivní věty: (3a) Někdo slíbíl Petrovi jmenování vedoucím; (4a) Dědeček vynadal Petrovi); viz také VT (1985), ✍Giger (2012); viz ↗rezultativ. Jen sémanticky je vymezováno tzv. podnícené pasivum, v němž se objevuje jednak aktivní tvar slovesa s reflexivem (i) Léčím se u dr. Olšovského – aktivní věta: Dr. Olšovský mě léčí, n. bez reflexiva (ii) Obleky šiju u Blažka – aktivní věta: Blažek mi šije obleky; nazývá se tak proto, že ve významu, o který v daném případě jde, nabízejí interpretaci, že patiens (i) nebo (ii) recipient iniciuje děj; viz Kopečný v ZČSk, 1958:117.

V mnoha od č. typologicky odlišných jaz. (zvl. v ergativních jaz.) byla pozorována konstrukce po ✍Silversteinovi (1972) tradičně označená termínem antipasivum. Nazývá se tak proto, že poskytuje zrcadlový obraz pasiva. Podle často se objevující definice jde o detranzitivizovanou konstrukci obsahující dvouargumentový predikát (tj. predikát se dvěma participanty), v níž je participant s rolí v širokém smyslu patientní buď vyjádřen jako nepřímý předmět, n. není vyjádřen vůbec, ale vyrozumívá se (✍Polinsky(ová), 2005). Bylo taky pozorováno, že ergativní jaz. využívají k derivaci antipasivní konstrukce prostředky diachronně související s reflexivy/middle. Konstrukce, které splňují kritéria antipasiva, jsou i v č. Klasický příklad je reflexivní sloveso ve větách typu jako Já se vařím s tím obědem, a on si nepřijde, které tvoří z hlediska s.r. antipasivum k aktivu Já vařím oběd. Jestliže se přijme analýza, že reflexivní klitika intranzitivizuje, tak minimálně struktury typu Petr se myje jsou antipasiva (× Petr myje sebe). Srov. i analýzu ✍Medové (2010).

České funkcionalistické syntaxi nemohlo uniknout, že v č. existují „opisy pasiva“, tj. výrazy konstruující pasivní strukturu, které však nemají ráz kategoriálního prostředku gramatického. Uvádí je ✍Daneš (1968) a jde hlavně o spojení různých „pomocných“ sloves (velmi obecného významu) se jmény dějovými: dostal pochvalu/bití; dostalo se mu dobrého vychování; knize se dostává nového vydání; došel uznání aj.

Kategorie s.r. se stýká s kategorií ↗diateze, v některách koncepcích zčásti, v jiných zcela. Pokud se diatezí rozumí přiřazení participantů/aktantů sémantické struktury věty a pozic, které obsazují v syntaktické struktuře věty, a s.r. tak, že jde o vztah podmětu a původce děje, pak se jeví logické rozlišovat diateze rodové a diateze nerodové (tj. všechny antipasiva + struktury typu Napustil vodu do vanyNapustil vanu vodou aj.); viz ↗diateze. Dále se kategorie s.r. stýká s kategorií ve funkční syntaxi nazývanou ↗deagentizace. Pokud ji (jako ✍Grepl, 1973) definujeme jako odsunutí agentu z pozice subjektu, pak s.r. představuje jeden z jejích prostředků, např. vedle aktivní formy 3. os.pl. ve strukturách bez referenčního podmětu jako Zabili nám Fredinanda a taky vedle aktivních tvarů sloves v příslovích bez referenčního subjektu jako S poctivostí nejdál dojdeš (viz ✍Grepl & Karlík, 1983). A konečně se kategorie s.r. nutně stýká taky s funkcionalistickou kategorií ↗hierarchizace propozice, která je jednou z interpretací různých diatezí. V cizí literatuře se jako instance s.r. objevuje taky ↗aplikativum.

Pasivní syntaktickou strukturu mají taky nominální skupiny, jejímž lexikálním jádrem je ↗verbální substantivum, srov. paralelismus vět a nominálních skupin s aktivní syntaktickou strukturou (3a)–(4a) a paralelismus vět a nominálních skupin s pasivní syntaktickou strukturou (3b)–(4b):

(3)

a.

Pilát ukřižuje Krista

b.

Kristus bude ukřižován Pilátem

(4)

a.

Pilátovo ukřižování Krista

b.

Kristovo ukřižování Pilátem

Jak je vidět na kontrastu (3) × (4), základní rozdíl je v tom, že pasivní struktura je derivovatelná z vnitřní struktury participia, ale nikoli z vnitřní struktury verbálního substantiva, neboť to v povrchové struktuře ukazuje pasivní morfologii, ale k dispozici je nejen pasivní, ale i aktivní struktura nominální skupiny. K tomu viz u nás ✍Karlík (2004).

Rozšiřující
Literatura
  • Ackema, P. & M. Schoorlemmer. Middles. In Everaert, M. & H. van Riemsdijk (eds.), The Blackwell Companion to Syntax 3, 2006, 131–203.
  • Alexiadou, A. Noncanonical Passives Revisited: Parameters of Nonactive Voice. Linguistics 50, 2012, 1079–1110.
  • Alexiadou, A. & F. Schäfer. (eds.) Non-Canonical Passives, 2013.
  • Babby, L. H. Voice and Diathesis in Slavic. Glossos 10, 2010 (http://slaviccenters.duke.edu/).
  • Cameron, C. The Semantics and Pragmatics of Voice Systems: A Functional Analysis, 1994.
  • Daneš, F. Dostal jsem přidáno a podobné pasívní konstrukce. 51, 1968, 269–290.
  • Daneš, F. Semantische Struktur des Verbs und das indirekte Passiv im Tschechischen und Deutschen. In Lötzsch, R. & R. Růžička ad. (eds.), Satzstruktur und Genus verbi, 1976, 113–124.
  • Giger, M. The “Recipient Passive” in West Slavic: A Calque from German and Its Grammaticalization. In Wiemer, B. & B. Wälchli ad. (eds.), Grammatical Replication and Borrowability in Language Contact, 2012, 559–588.
  • Fagan, S. M. B. The Syntax and Semantics of Middle Constructions. A Study with Special Reference to German, 1992.
  • Fox, B. & P. J. Hopper. (eds.) Voice. Form and Function, 1994.
  • Fici Giusti, F. Il passivo nelle lingue slave: tipologia e semantica, 1994.
  • Grepl, M. Deagentnost a pasívum v slovanských jazycích. In Havránek, B. (ed.), Československé přednášky pro VII. Mezinárodní sjezd slavistů ve Varšavě, 1973, 141–149.
  • Grepl, M. & P. Karlík. Gramatické prostředky hierarchizace sémantické struktury věty, 1983.
  • Havránek, B. Genera verbi v slovanských jazycích I, 1928.
  • Havránek, B. Genera verbi v slovanských jazycích II, 1937.
  • Cholodovič, A. A. (ed.) Tipologija passivnych konstrukcij: Diatezy i zalogi, 1974.
  • Chrakovskij, V. S. (ed.) Zalogovyje konstrukcii v raznostrukturnych jazykach, 1981.
  • Janic, K. The Slavonic Languages and the Development of the Antipassive Marker. In Kor Chahine, I. (ed.), Current Studies in Slavic Linguistics, 2013, 61–74.
  • Karlík, P. Mají dějová substantiva slovesný rod? In Č-US 5, 2004, 39–52.
  • Karlík, P. & F. Štícha. Některé jevy nominalizace. In KČG, 2011, 923–944.
  • Kaufmann, I. Medium und Reflexiv. Eine Studie zur Verbsemantik, 2004.
  • Kibort, A. Passive and Passive-like Constructions in English and Polish. PhD. diss., University of Cambridge, 2004.
  • Klaiman, M. H. Grammatical Voice, 1991.
  • Kopečný, F. Passivum, reflexivní forma slovesná a reflexivní sloveso. In Studie a práce lingvistické I, 1954, 235–247.
  • Králíková, K. Pasívum v generativním popisu češtiny. SaS 41, 1980, 291–298.
  • Křížková, H. K tzv. neosobnímu pasívu v slovanských jazycích. Sl 31, 1962, 317–322.
  • Lötzsch, R. & R. Růžička ad. (eds.) Satzstruktur und Genus verbi, 1976.
  • Marelj, M. Middles and Argument Structure across Languages. PhD. diss., University of Utrecht, 2004.
  • 2, 1986.
  • 3, 1978.
  • Medová, L. Reflexive Clitics in the Slavic and Romance Languages. A Comparative View from an Antipassive Perspective. PhD. diss., Princeton University, 2010.
  • MSoČ 1, 2010.
  • MSoČ 2, 2014.
  • PČM, 1978.
  • Polinsky, M. Antipassive Constructions. In Haspelmath, M. & M. S. Dryer ad. (eds.), The World Atlas of Language Structure, 2005, 438–439.
  • Say, S. Antipassive sja-verbs in Russian. In Dressler, W. U. (ed.), Morphology and its Demarcations, 2005, 253–275.
  • , 1998.
  • Schäfer, F. Medio-Passives within a Formal Typology of Voice (https://wp.nyu.edu/).
  • Shibatani, M. (ed.) Passive and Voice, 1988.
  • Siewierska, A. The Passive. A Comparative Linguistic Analysis, 1984.
  • Silnickij, G. G. Glagolnaja valentnosť i zalog. In Cholodovič, A. A. (ed.), Tipologija passivnych konstrukcij: Diatezy i zalogi, 1974, 54–72.
  • Silverstein, M. Chinook Jargon: Language Contact and the Problem of Multi-level Generative Systems II. Lg 48, 1972, 596–625.
  • Skoumalová, H. Derived Frames and the Lexicon. In Hajičová, E. (ed.), Issues of Valency and Meaning. Studies in Honour of J. Panevová, 1998, 154–168.
  • Svartvik, J. On Voice in the English Verb, 1966.
  • Štícha, F. Utváření a hierarchizace struktury větného znaku, 1984.
  • Štícha, F. Rod slovesný. In ESČ, 2002, 378–380.
  • VT, 1985.
  • Wurmbrand, S. Infinitives: Restructuring and Clause Structure, 2001.
  • ZČSk, 1958.
  • Viz také Hierarchizace propozice, Diateze, Rezultativ, Pasivum, Reflexivní sloveso.
Citace
Petr Karlík (2017): SLOVESNÝ ROD. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SLOVESNÝ ROD (poslední přístup: 6. 12. 2019)

Další pojmy:

gramatika morfologie syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka