KLAUZE

Základní

Termín přejatý z angl. gramatologie, která užívá tradičně termínu clause pro formálně definované struktury typicky obsahující subjekt a predikát, kde predikát tvoří typicky verbální fráze (sloveso a předmět(y) a adjunkt(y)) a subjekt může být lexikálně nevyjádřený. Každá teorie za k. tedy pokládá struktury s finitním slovesem (He reads, Does he read? Read!); jde o finite clause. V č. tradiční gramatologii zaplňuje tento termín terminologickou mezeru v popisu souvětí jako Řekl, že nám doporučuje, abychom šli na představení, které je skvěle herecky obsazeno, kde se mluvilo o celku jako o větě, avšak její čtyři složky (k.) byly rovněž nazývány větami.

Teoretickými důvody je v jednotlivých teoriích naopak podmíněno, zda může mít status k. struktura s infinitním slovesem, typicky infinitivem: John arranged to win a prize. Teorie, které mají důvody analyzovat [to win a prize] jako strukturu obsahující subjekt, byť lexikálně nevyjádřitelný, tj. (e)mpty: [e to win a prize], ji z definice musí analyzovat jako k., jde o non-finite clause (v ↗TGG; viz ↗kontrola a ↗nadzvednutí, tam i důvody pro takovou analýzu). Jiné teorie, které [to win a prize] jako strukturu obsahující podmět neanalyzují, [to win a prize] nemohou ji analyzovat jako k. (např. některé ↗dependenční gramatiky, ↗HPSG aj.). Za k. se v TGG taky pokládají struktury, v nichž není sloveso, ale (mnohdy) subjekt a (vždy) doplnění slovesa; taková je struktura [the girl a good student] ve větě He considered the girl a good student; jde o verbless clause, v TGG analyzované jako (typická) small clause.

č. dependenčních gramatikách (důsledně ve ↗FGP a skoro důsledně v AGSČ, 2013) se termín k. nicméně používá v poněkud užším významu než termín clauseangl. gramatice, což plyne z teorie dependenční gramatiky (viz výše): k. je gramatická struktura obsahující finitní sloveso v pozici/funkci přísudku (k. tedy označuje podmnožinu clause, totiž to, co označuje termín finite clause). Ve FGP je tento termín spojen s povrchovou syntaxí.

Jiný rozdíl je interně teoretický: každá angl. finitní k. musí mít podmět, buď referenční, a to slovně povinně vyjádřený (Peter / He reads), n. slovně nevyjádřený, vyrozumívaný a vyjádřitelný (Read // You read), n. expletivní (viz ↗expletivum), a to slovně povinně vyjádřený (It rains), a teorie má tedy dobrý empirický důvod analyzovat jako finitní k. jenom strukturu obsahující jak verbum finitum, tak podmět. Naproti tomu č. finitní k. referenční podmět slovně vyjádřený mít nemusejí (Petr / On / Ø čte), a to, zda struktury bez referenčního podmětu mají podmět expletivní, který nemusí být slovně vyjádřen (Ono / Ø prší), n. expletivní podmět nemají (a jsou to tedy struktury bezpodmětové/jednočlenné: Prší), je v dependenčních a složkových analýzách řešeno různě. Dependenční popisy č., které adoptovaly a adaptovaly termín k., tedy za k. pokládají i věty bez podmětu (v jejich teorii). Důvod pro převzetí termínu k. ukazuje následující příklad: (1) Petr slíbil Pavlovi, že přijde je struktura obsahující dvě klauze: (a) [Petr slíbil Pavlovi] a (b) [že přijde], a jestli je (1) jedna věta, n. dvě věty, je závislé na teorii: pokud (a) pokládáme za větu, rezignujeme tím na požadavek, že věta je gramaticky správná struktura, protože (a) je struktura negramatická (protože chybí jedna valence slovesa slíbit, totiž ta, která je vyjádřena (b)). Pokud (a) z výše uvedených důvodů za větu nepokládáme, chybí pro (a) termín, a proto výpůjčka k. tuto mezeru výhodně zaplňuje. (1) je tedy souvětí obsahující dvě k.: hlavní klauzi (maticovou klauzi) // matrix clausevedlejší klauzi / závislou klauzizapuštěnou klauzi (embedded clause). Přitom platí: k. B může být současně zapuštěná i maticová: zapuštěná vůči k. A a maticová vůči k. C: AMrzí mě, Bže Pavel říkal, Cže nepřijde.

Č. generativní analýzy, které jsou syntaxí složkovou (viz ↗dominace), přirozeně musejí rozlišovat finitní k. ([Petra nekouří]), infinitní k. (Petra slíbila svému muži [nekouřit]; Petra řídí auto [nekouříc]) a větičky (viz small clause): Petr se vrátil z města [zcela unavený]. Pro složkové gramatiky je důležitý rozdíl mezi klauzí a ↗frází: lapidárně řečeno, každá k. je fráze, ale ne každá fráze je klauze: Petr spí = fráze (CP (komplementizérová fráze)) = k., mladý muž = fráze (↗NP / ↗DP) ≠ k., velmi smutný = fráze (viz ↗AP / ↗DegP) ≠ k. atd. Infinitivní fráze, např. každý večer umývat nádobí, může být k. (Petr slíbí [e každý večer umývat nádobí]), n. to může být fráze se strukturou menší než k., tj. bez subjektu (Petr bude [každý večer umývat nádobí]). V prvním případě jde tedy o strukturu biklauzální, v případě druhém o strukturu monoklauzální. Z tohoto strukturálního rozdílu je derivovatelná řada diferencí mezi (a) a (b), např. u negace: (a) Petr slíbí nikdy večer neumývat nádobí × (b) *Petr bude nikdy večer neumývat nádobí, n. u tvoření tzv. „reflexivního pasiva“ (reflexivního deagentivu v AGSČ, 2013, deagentní diateze v MSoČ 2, 2014): (a) Nádobí se bude každý večer umývat × (b) *Nádobí se slíbí každý večer umývat aj.; viz ↗restrukturace.

Rozšiřující
Literatura
  • AGSČ, 2013.
  • Crystal, D. A Dictionary of Linguistics and Phonetics, 2008.
  • MSoČ 2, 2014.
Citace
Jarmila Panevová, Petr Karlík (2017): KLAUZE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/KLAUZE (poslední přístup: 17. 8. 2018)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka