SLABIČNÁ INTONACE

Základní

V klasické fonologii jeden ze suprasegmentálních prozodických prostředků. Záleží v diferencování průběhu tónových výšek (hlasové melodie) uvnitř slabiky. Někdy se chápe spíš jako „slabičný přízvuk“ (na rozdíl od „slovního přízvuku“, viz ↗přízvuk), rozlišující silné a slabé móry uvnitř dvoumórové, tj. dlouhé, ↗slabiky. Rozlišuje se s.i. stoupavá (ražená, akutová) a s.i. klesavá (tažená, cirkumflexová); s.i. akutová se v odborné literatuře obvykle označuje znaménkem ´ a tažená znaménkem ˜ nad příslušnými literami samohlásek n. diftongů; někteří autoři však těmito znaménky označují tzv. neoakut a neocirkumflex, kdežto pro starý akut užívají znaménka ̏ a pro starý cirkumflex znaménka ̂ . Viz též ↗kvantita a ↗prozodie.

Rozšiřující

Z hlediska č. je s.i. prostředek pouze prehistorický, pro psl. rekonstruovaný. S.i. byly zprvu asi jen doprovodnou artikulační vlastností dlouhých slabik: jako jejich nositelé se dlouhé samohlásky prosté n. dlouhé diftongy (pravé i diftongická spojení s neslabičnými sonorami vůbec, tedy nejen ēi, ēu, ale i ēr, ēl, ēn, ēm) vyslovovaly stoupavě, tj. „byly pod akutem“, kdežto krátké diftongy (a diftongická spojení s neslabičnými sonorami vůbec) se vyslovovaly klesavě, tj. „byly pod cirkumflexem“; krátké samohlásky zpočátku s.i. neměly, poněvadž byly jednomórové.

Změny v zapojení s.i. do systému prozodických prostředků nastaly: (a) v souvislosti s bsl. vývojem ie. slabikotvorných , , , v diftongické skupiny ir (> psl. ьr), ur (> psl. ъr) atd. se vsuvnými +ĭ a +ŭ (viz ↗jery). Jako reflex bývalých slabikotvorných sonor dlouhých si zachovaly pův. raženou s.i., ale pokud pocházely ze slabikotvorných sonor krátkých, získaly nově s.i. taženou; tak vznikla opozice stoupavé a klesavé s.i. v slabikách jinak foneticky stejných, např. lit. pìlnas × vil͂kas, sl. +pьĺnъ × vьl͂kъ (srov. srb., ch.  pȕn s krátkým klesavým přízvukem za starý akut a vûk s dlouhým klesavým přízvukem za starý cirkumflex); byl tak učiněn první krok k tomu, aby s.i. získaly jistou funkční autonomii a přestaly být pouhým doprovodným fonetickým příznakem vokalické kvantity. Stejně působil (b) vznik nových i, ě, u'u jako důsledek ↗monoftongizace a jejich ražená n. tažená s.i. podle toho, zda pocházely z pův. diftongů dlouhých, např. síto (srov. č. síto s délkou za akut n. srb., ch. sȉto s krátkým klesavým přízvukem za akut), n. z pův. diftongů krátkých, např. lĩchъ (srov. č. lichý s krátkostí za cirkumflex n. srb., ch. lȉh s dlouhým klesavým přízvukem za cirkumflex); (c) vznik ↗nosovek jako samohlásek dlouhých, ale buď s raženou s.i. za výchozí spojení nazální souhlásky se samohláskou dlouhou, např. +ǫ́zъkъ (srov. č. úzký s délkou za psl. akut n. p. wąski-ą‑ za stp. délku jako reflex psl. akutu), n. s taženou s.i. za výchozí spojení nazální souhlásky se samohláskou krátkou, např. psl. +rǫ͂ka (srov. č. ruka s krátkostí za psl. cirkumflex n. p. ręka-ę‑ za stp. krátkost jako reflex psl. cirkumflexu). S.i. se tak na jedné straně emancipovaly z výchozího svazku s vokalickou kvantitou, ale na druhé straně se dostávaly do stále těsnějšího spojení s přízvukem, když se, po zkrácení starých délek i v přízvučných slabikách, začaly pův. intonační rozdíly rozlišovat prakticky jen v přízvučných slabikách.

Během psl. vývoje nastala řada změn s.i. vykládaných někdy jako tzv. metatonie, tj. změny v souvislosti se změnami v slabičném skladu slov při tvoření slov a tvarů; došlo tak ke vzniku „nové s.i. ražené“ (n. neoakutové) na místě staré tažené a „nové s.i. tažené“ (n. neocirkumflexové) na místě staré ražené. Rozlišuje se někdy první metatonie, jejímž reflexem by v č. byla alternace délky a krátkosti v případech jako kradu × krást, a druhá metatonie, která měla nastat v některých tvarech a odvozeninách obsahujících pův. (a) slabý jer (později zanikl; viz ↗jery; ne vždy však lze druhou metatonii odlišit od tzv. náhradního dloužení) a vyznačujících se v č. zase střídáním dlouhých a krátkých vokálů jako jáma × jam < +jamъ, spát < +sъpati × stč. spat < +sъpatъ (viz ↗supinum), hrad < +gordъ × hrádek < +gordъkъ, kráva × kravka < +korvьka; (b) intervokalické j, srov. zase nč. střídání „dlouhá × krátká“ v případech jako stár < +starъ × starý < +starъjь, lípa × lipou < +lipojǫ, sucho × souše < stč. súšě < sūša < +sūchja, prut × proutí < stč. prútie < +prǫtьje.

I přízvuk v krátkých slabikách podléhal za stejných podmínek a ve stejných morfologických a slovotvorných typech podobným přesunům; např. |nŏvŏ × nŏ|vŏje (srov. arch. zachované totéž místo přízvuku v r.), které dosvědčují sílící typologické sepětí s.i. s přízvukem.

Prehistorická rekonstrukce s.i. jakožto prozodického prostředku v čase velmi proměnlivého může být jen silně hypotetická. Proto se v odborné literatuře objevují i řešení jiná. Připouští se stará existence s.i. jen v dlouhých slabikách přízvučných, nepočítá se dále se vznikem neocirkumflexu, někdy se od metatonie odděluje i neoakut a některé jeho domnělé doklady se vykládají ze zpětného posunu přízvuku, geneze některých historicky doložených souvislostí a paralel mezi č. vokalicku kvantitou, srb. a ch. melodickým přízvukem, r. akcentem atd. se vysvětluje zčásti funkčně z motivace morfonologické (tj. z potřeby přízvukového/intonačního rozlišení různých typů flexe) atp.

Do č. se psl. s.i. jako specifický prozodický prostředek nezachovaly; jejich reflexy v č. viz ↗vokalická kvantita.

Viz také ↗prozodické prostředky, ↗pračeština, ↗praslovanština, ↗slovanské jazyky.

Literatura
  • Dybo, V. A. Slavjanskaja akcentologija. Opyt rekonstrukcii sistemy akcentnych paradigm v praslavjanskom, 1981.
  • Dybo, V. A. & G. I. Zamjatina ad. Osnovy slavjanskoj akcentologii, 1990.
  • Dybo, V. A. & G. I. Zamjatina ad. Osnovy slavjanskoj akcentologii. Slovar’. Neproizvodnyje osnovy mužskogo roda, 1993.
  • Komárek, M. Historická mluvnice česká I. Hláskosloví, 1962, 27–37.
  • Kuryłowicz, J. Le problème des intonations balto-slaves. Rocznik Slawistyczny 10, 1931, 1–80.
  • Kuryłowicz, J. L’accentuation les langues indoeuropéennes, III. Le baltoslave, 1952.
  • Lehfeldt, W. Einführung in die morphologische Konzeption der slavischen Akzentologie, 1993.
  • Lehr-Splawiński, T. O prasłowiańskiej metatonji, 1918.
  • Miletić, B. Über vermeintliche Spuren urslavischer Intonationen im Serbokroatischen und Čechischen. ČMF 17, 1931, 89–105.
  • Oštir, K. Baltoslovanska metatonija. Razprave, izdaja Znanstveno društvo za humanistične vede v Ljubljani 2, 1925.
  • Ramovš, F. K poznavanju praslovanske metatonije. Sl 2, 1923–1924, 205–231.
  • Ramovš, F. O praslovanski metatoniji. SR 4, 1951, 157–161.
  • Skljarenko, V. H. Praslov’jans’ka akcentolohija, 1998.
  • Stang, Ch. Slavonic Accentuation, 1965.
  • Stankiewicz, E. The Accentual Patterns of the Slavic Languages, 1993.
  • Trubetzkoy, N. Zum urslavischen Intonationssystem. Streitberg Festgabe, 1924, 359–366.
  • van Wijk, N. Die slavischen Metatonien im Lichte der Phonologie. IF 58, 1941, 51–66.
  • van Wijk, N. Die baltischen und slawischen Akzent- und Intonationssysteme, 1958.
Citace
Radoslav Večerka (2017): SLABIČNÁ INTONACE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SLABIČNÁ INTONACE (poslední přístup: 25. 1. 2020)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka