KVANTITA

Základní

Při popisu č. (i jiných jazyků) se setkáváme se dvěma typy chápání kvantity, totiž s kvantitou inherentně vokalickou, tj. kvantitou, kdy je tato přímou hodnotou daného vokálu: druhým případem je kvantita sylabická, kdy je kvantita vlastností celé slabiky.

1 Vokalická kvantita

Kvantitou se v č. myslí především vokalická vlastnost. ↗Distinktivní rys [+dlouhý] v kontrastu k [–dlouhý] je v č. hláskovém systému relevantní pouze pro vokály, např. /a/ je [–dlouhé], /á/ pak [+dlouhé]. Akusticky je tento protiklad založen na relativní délce trvání akustického signálu. Inherentně jsou dlouhé diftongy, které chápeme jako bifonematické spojení vokálu a redukované složky, např. /ou̯/. Diftongy se uplatňují jako kontrast ke krátkým i dlouhým vokálům: kovou × kovu × kovů. Vokalická k. je v č. nezávislá na ↗přízvuku (hlavní přízvuk je na první slabice). Na rozdíl od jiných jaz. (např. ruštiny) nedochází v č. k redukci krátkých vokálů v nepřízvučné slabice. Střídání dlouhých a krátkých vokálů se podílí na rozlišení lexikálních jednotek a gramatických tvarů, např. dal – dál.

2 Slabičná kvantita

Jako k. označujeme také vlastnost ↗slabik s různou délkou trvání. Tuto délku trvání vyjadřujeme pomoci ↗slabičné váhy. Těžké doby (těžké slabiky) mají větší váhu, což je označení pro dlouhý segment (např. vokál n. diftong) v jádru slabiky. Naopak lehké slabiky mají v jádru krátký segment (vokál, slabičnou likvidu). V mnoha jaz. přispívá k celkové slabičné váze ↗koda, takže např. slabika obsahující krátký vokál následovaný konsonantem v kodě se chová jako těžká. Rozdíly počtu těžkých a lehkých slabik ve slově také v určitých jaz. určují pozici přízvuku (např. v latině). Těžké slabiky a lehké slabiky se v č. projevují jen v pozici slabičného jádra (rozdíl dlouhý vokál/diftong × krátký vokál, slabičná likvida, např. mák, vous × rak, krk). Koda až na nepatrné výjimky ke slabičné váze nepřispívá. Váhu slabiky je možné vyjádřit pomocí ↗móry µ, což je minimální relativní časový krok. Lehké slabiky jsou v č. jednomórové, těžké jsou dvoumórové. Nositeli mórovosti jsou v č. pouze segmenty slabičného jádra: krátké vokály, slabičné likvidy mají jednu móru, dlouhé vokály a diftongy mají dvě móry. Slovo pivo je tedy mórově vyjádřeno takto: piµ.voµ (tečka rozděluje slabiku), naopak slovo krásný má mórovou strukturu: kráµµs.nýµµ. Rozdíl těžké a lehké doby v kombinaci s přízvukem je posluchači vnímán jako zvuková prominence, ačkoliv pozice přízvuku v č. je nezávislá na váze slabiky. K. vokálů a diftongů je v určitých případech vázána na slabičnou strukturu, viz ↗rytmicita. Také některé ↗morfonologické alternace v pádových tvarech jsou kvantitativní, např. síla – sil, krávakrav, vůlvola, důmdomu (původní k. může být narušena dalším hláskovým vývojem). Viz dále ↗alternace kvantity.

3 Vývoj české kvantity

Č. hláskový systém z hlediska kvantitativní opozice je založen na pozdněpraslovanském hláskoslovném vývoji. Předpokládá se, že koncem praslovanského období měly vokály při své výslovnosti různou slabičnou intonaci nezávislou na pozici přízvuku, který byl volný a pohyblivý. Tradičně se rekonstruuje intonace stoupavá // intonace akutováintonace klesavá // intonace cirkumflexová. Obě intonace měly být typické pro dlouhé vokály a diftongy, např. *bra̋tъ (akutová intonace), *sŷnъ (cirkumflexová intonace). Mimoto měla existovat ještě oxytona, tj. tvary s krátkou stoupavou intonací na koncovce n. kmenotvorném vokálu, např. +stolъ́. Klasická akcentologie (do konce 50. let minulého stol.) předpokládala, že původní dlouhé praslovanské vokály (i, y, ě, a, u, ę, ǫ) v určitých pozicích krátily, např. +jāgodā > jagoda. Následně mělo dojít ke změně intonací (metatonie) na intonaci novoakutovou, n. intonaci novocirkumflexovou s doprovodným dloužením n. krácením, např. +rǫ́kъ > rúk (novoakutová intonace s následným dloužením), +võrnъ > vran (novocirkumflexová intonace s následným krácením). Metatonie měly vysvětlovat také různé případy krácení n. dloužení při derivaci: krávakravka; hlashlásek. Zásadním problémem koncepce metatonií a různých druhů krácení byla především absence motivovanosti těchto změn.

Moderní akcentologie předpokládá, že přechod od praslovanské akcentuace k č. prozodickému systému byl motivován především ustálením přízvuku na první slabice a vznikem trochejského rytmu (viz ↗rytmicita) s doprovodnou kvantitou. Akut měla pak být foneticky nikoliv dlouhá intonace, ale glotalizace, která byla následně vlivem vzniku trochejského rytmu prodloužena, např. akutový typ +kli̋nъ > klín. Cirkumflex neměl pak zvláštní intonaci, ale znamenal pouze absenci akutu. Tvary pod cirkumflexem pak zůstávaly většinou krátké. Oxytona byla prodloužena předpřízvučně vlivem trochejského rytmu, např. +stolъ́ > stól > stůl. Metatonie jako takové neexistovaly, veškeré kvantitativní změny při derivaci pak buď částečně odrážely původní intonace, n. nové modely vzniklé v důsledku nástupu trochejského rytmu.

Nové vokalické délky v č. také vznikly v 10. stol. v důsledku ↗kontrakcí. Při kontrakci se ve spojení ‑VjV ztrácelo intervokalické j a oba vokály splývaly v jeden vokál dlouhý, často v důsledku asimilace: +dobraja > dobrá, +uměješь > um'éš > umieš > umíš.

Rozšiřující
Literatura
  • Bethin, Ch. Slavic Prosody, 1998.
  • Bethin, Ch. Prosodic Effects in Czech Morphology. In Maquire, R. & A. Timberlake ad. (eds.), American Contributions to The Thirtienth International Congress of Slavists, Ljubljana 2003, Slavica, 2003, 9–22.
  • Palková, Z. Fonetika a fonologie češtiny, 1997.
  • Sukač, R. Fish and its Fisherman. Paradigmatic and Derivative Length in Czech. ZfSl 58, 2013, 72–101.
Citace
Roman Sukač (2017): KVANTITA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/KVANTITA (poslední přístup: 23. 2. 2020)

Další pojmy:

fonologie morfologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka