RÁZ  (tvrdý hlasový začátek, předraz)

Základní

Souhláskový zvuk tvořený glottální okluzí (viz ↗mluvní orgány), neznělá hlasivková okluziva, jeden ze způsobů začátku ↗fonace. V č. není realizací samostatného ↗fonému, plní však funkci protetické hlásky (↗proteze) při artikulaci vokálů na počátku slova, event. vokálu na počátku slabiky po prefixu. Stává se tak vyjádřením ↗hraničního signálu (viz ↗fonologické slovo). Jako neznělý souhláskový zvuk způsobuje regresivní znělostní ↗asimilaci: nad očima – [nat ʔočima]/[nadočima], předurčená – [př̭etʔurčená]/[př̭edurčená].

č. se r. objeví před vokálem spontánně na začátku fonace (po pauze): ['ʔasi dnes 'nehraje]; ['počkám / 'ʔaš to 'dočteš], ['ʔau̯torem této 'skladbi je / 'ʔoskar 'nedbal]. Uvnitř souvislé řeči bývá (fakultativně) mezi dvěma heterosylabickými vokály. Taková spojení vznikají v č. pouze na rozhraní ↗morfů. V kultivované výslovnosti se r. doporučuje tam, kde se stýkají stejné vokály: ['ďecko si 'neumňelo 'ʔotevřít], [poloʔotevřené]; za vhodnější se pokládá i mezi vokály různými, zvláště je‑li druhý z nich přízvučný: ['celá 'ʔevropa], [mé 'ʔau̯to]. (K výslovnosti heterosylabických vokálů v přejatých slovech viz ↗hiát.)

K různým morfům může patřit také souhláska a samohláska (hranice slov, předložky + jména, předpony + slovního základu). R. jako prostředek vyjádření švu mezi nimi je ve spis. výslovnosti závazný po neslabičných předložkách (k otci – [kʔotci] × kotci – [kotci], s uchem – [sʔuxem] × suchem – [suxem]) a před příklonným a, i (umí číst a psát – ['umí 'čístʔa 'psát], Čech a Slovák nenosí… – ['čexʔa slovák] × Čecha Slovák nenosí… – ['čexa 'slovák]). V ostatních pozicích je fakultativní, tj. není závazný, častěji se vyslovuje na švu samostatných slov (rybíz uzrál – ['ribís 'ʔuzrál], rozvoj umění – ['rozvoj 'ʔumňeňí]), zvláště je‑li první nepřízvučné (byl ospalý – [bil 'ʔospalí]). Při opravdu pečlivé výslovnosti se r. pokládá za vhodný i mezi slabičnou předložkou a jménem (pod akátem – ['potʔakátem], od oka – ['otʔoka]); není‑li r., znělost konce předložky se spis. nemění ([podakátem], [odoka]). Na švu předpony a slovního základu je užití r. řídké: vyslovujeme podúředník – [podúředňík], bezútěšná – [bezúťešná], jen chceme‑li zdůraznit složení slova, volíme výslovnost s r. [potʔúředňík]. Vhodný je r. po předponě nej‑: nejudatnější – [nejʔudatňejší]. R. je doporučován ve vybrané výslovnosti (viz ↗ortoepie), neboť napomáhá zřetelnějšímu zvukovému členění textu. Kdysi se pokládal za nutnou složku spis. výslovnosti, dnes ustupuje. Uvádí se také, že v běžné mluvě je častější v Čechách než na Moravě. Viz také ↗hláska, ↗fonetika, ↗ortoepie.

K transkripci fonetického znění dokladů viz ↗transkripce.

Rozšiřující
Literatura
  • Adámková, I. K tzv. rázu v češtině. JA 38, 2001, 78–83.
  • ČM, 1988, 25, 42.
  • ČŘJ, 1996, 40.
  • Hála, B. Výslovnost spisovné češtiny I, 1955, 26–29.
  • Hála, B. Uvedení do fonetiky na obecně fonetickém základě, 1962, 358–360.
  • Hála, B. Výslovnost spisovné češtiny I, 1967, 34–40.
  • Hůrková, J. Česká výslovnostní norma, 1995, 25–26.
  • Hůrková, J. (ed.) Fonetika. In 1, 1986, 96–97.
  • Krčmová, M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty, 2008, 151, 202–203.
  • MSČ 1, 1948, 69.
  • Palková, Z. Fonetika a fonologie češtiny, 1997, 325–327.
  • Pollák, P. & J. Volín ad. Analysis of Glottal Stop Presence in Large Speech Corpus and Influence of its Modelling on Segmentation Accuracy. Speech Processing 16, 2006, 98–104.
  • Volín, J. Jak se v Čechách „rázuje“. 95, 2012, 51–54.
  • Zeman, J. Základy české ortoepie, 2008, 73–78.
  • Viz také Ortoepie, Mluvní orgány.
Citace
Marie Krčmová (2017): RÁZ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/RÁZ (poslední přístup: 25. 6. 2019)

Další pojmy:

fonetika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka