PREFIXACE  (předponové odvozování)

Základní

Jeden ze způsobů slovotvorné ↗derivace, při němž se základové slovo rozšiřuje zpředu o ↗prefix. Uplatňuje se jednak jako samostatný postup, tzv. čistá p. (pa‑kůň, vy‑skočit), jednak jako součást postupů kombinovaných se ↗sufixací (pa‑hor‑ek) a ↗konverzí (před‑jař‑í), což bývá interpretováno jako cirkumfixace; viz MSoČ 1 (2010), AGSČ (2014). Při p. dochází k ↗hláskovým alternacím v základu jen velmi zřídka, jde o krácení vokálu základového slova: síla > přesila. P. tvoří subst., adj. a především slovesa. Význam základového slova se p. modifikuje, a to nejen o význam prefixu, ale i vlivem významové interakce prefixu a základu. Kombinací významu základu a prefixu dochází u sloves k plynulému přechodu mezi významovou ↗modifikací a ↗mutací.

1. Substantiva získávají při čisté p. tyto významy (Šlosar v PMČ, 1995): stáří a původnost a další generační stupeň v příbuzenské posloupnosti pomocí pref. pra‑: prajazyk, prasíla; prababička, prasynovec; vyšší stupeň v hierarchii pomocí pref. nad: nadporučík, nadlesní; nadstandardní míru konstituujících rysů pomocí pref. nadsuper: nadčlověk, nadsamec; supernova, superstar; nižší stupeň v hierarchii pomocí pref. podsub: podporučík, podvýbor; subdodavatel, subkontinent; substandardní míru pomocí pref. pod: podprůměr, podtlak; zástupnictví vyjadřují pref. místo, pro, vicekontra: místokrál, proděkan, vicekancléř, kontraadmirál; bývalou hodnost n. společenskou funkci vyjadřuje ex: expremiér, exmanžel; společné sdílení konstituujících rysů vyjadřují pref. spolusou: spolužák, spoluvina; souputník, souhra; podobné významy mají internacionální varianty pref. ko/konsyn/sym: koprodukce, konsenzus, synchronie, symbióza; protikladné zaměření vyjadřují prefixy proti, anti, kontra‑: protihráč, protihodnota; antikomunista, antisemitismus; kontraindikace; negativní hodnocení, neplnohodnotnost, falešnost vyjadřují pref. pa, kvazi, pseudo: pavěda, kvaziparlament, pseudoliteratura (v odborném stylu však bylo využito pref. pa k vytvoření termínů vyjadřujících podobnost: pakůň, pajasan; viz ↗názvy specifikační); popření konstituujících významových rysů vyjadřuje pref. ne: nekřesťan, nepohodlí.

Při kombinaci p. se sufixací n. konverzí vznikají především názvy nositelů okolnostních příznaků (konkréta) a názvy okolností samých (abstrakta). Nejvíce je pojmenování s významem místa (podbradek, náhubek, nárameník, podkolenka, pohrudnice; mezikruží, nádraží, podsvětí, předměstí, závětří; područí), méně s významem časovým (předevčírek; předjaří, pozítří). Tvoří‑li se subst. od slovesného kořene s pref. na‑, při‑, u‑, vy‑, za‑, vokál prefixu se zpravidla dlouží: navrhnout > návrh, přislíbit > příslib, usmát se > úsměv, vysadit > výsadba, zasmažit > zásmažka, nepravidelně alternuje i vokál v p. do‑ (dokázat > důkaz), po‑ (pohnat > půhon), pro‑ (projet > průjezd); viz ↗verbální substantivum. Podobně je tomu při tvoření prefixálně konverzním: na břehu > nábřeží, šero > příšeří, strana > ústraní, slunce > výsluní, kout > zákoutí, nepravidelně alternují i prefixy po‑ (nebe > půnebí) a pro‑ (čelo > průčelí).

2.  P. adjektiv slouží k modifikaci míry vlastnosti, a to jak k jejímu zesílení, tak k zeslabení. Zesílení se děje pomocí prefixu vele, pra: veledůležitý, prabídný; nejvyšší míra vlastnosti se vyjadřuje prefixy pře, ultra‑, super, supra, hyper: překrásný, ultramoderní, superčistý, supravodivý, hyperkorektní; s možností srovnání pak prefixem nej: nejhloupější; připuštění nejvyšší míry vlastnosti vyjadřuje prefix sebe s komparativním základem: sebedokonalejší; zeslabení míry vlastnosti je vyjadřováno prefixy na, při, za v kombinaci se sufixem : nasládlý, přisprostlý, zašedlý; nedostatečnou, neúplnou míru vlastnosti vyjadřuje prefix polo: polovzdělaný; popření vlastnosti se děje prefixem ne: nevzdělaný, podobný význam má i prefix bez: bezproblémový; zdánlivost vlastnosti je vyjadřována prefixem kvazi: kvazivědecký.

3.  P. sloves je hlavním způsobem jejich tvoření. Zvláštností p. sloves je fakt, že se při ní mění i jeden morfologický rys sloves, a to ↗vid. Ryze gramatickou funkci má prefix po u sloves pohybu a některých jim podobných: poběžím, ponesu, poteče, u nichž připojením prefixu po‑ k prézentním tvarům vzniká tzv. syntetické futurum; viz ↗futurum. Univerzálně všechna slovesa lze negovat prefixem ne (nečíst). Od p. substantiv a adjektiv se p. sloves odlišuje tím, že jejím výsledkem není jen ↗modifikace jejich významu, ale též změny zásadnější, a to ↗mutace. Význam pref. je vždy kombinován s významem základového slovesa, proto lze mluvit o stejném n. podobném významu jedné předpony jen v souvislosti s určitým významovým okruhem sloves. Při p. sloves se užívá těchto prefixů: do‑, na‑, nad(e), ne‑ (jen pro negaci), o‑/ob(e)‑, od(e)‑, po‑, pod(e)‑, pro‑, pře‑, před(e)‑, při‑, roz(e)‑, s(e)‑, u‑, v(e)‑, vy‑, vz(e)‑, z(e)‑, za‑. Slovesa mají až na výjimky (náležet, následovat, návidět, záležet, záviset, závidět, příležet, přísedět, příslušet a etymologicky půjčit) v prefixu krátký vokál, dlouhý vokál mohou mít ovšem slovesa ze jmen s dlouhým vokálem v prefixu: nádeník > nádeničit, průkopničit, důlkovat, zápasit a patrně i důvěra > důvěřovat, útok > útočit). K alternaci 0/e docházívá na švu mezi prefixem končícím na souhlásku a slovotvorným základem, a to nepravidelně (např. u sloves s alternací e/0 v kořeni nelze potvrdit souvislost mezi alternací v prefixu a v kořeni: viz dublety sedrat/sdrát, seprat/sprát). Pravidelná je pouze alternace u slovesa tít/tnout (vzoru začít), kde tvary s kmenotvorným ‑í‑/‑a‑/‑e‑ mají variantu prefixu s 0 (stít, sťal, sťat, stětí) a tvary s kmenotvorným ‑nou‑/‑ne‑/‑n‑/‑nu‑ mají variantu prefixu s e (setnout, setne, setni, setnul, setnut). Komplikovanější je situace u prefigovaných variant slovesa jmout, u nichž dochází na švu prefixu a kořene k alternaci j/ň, a to poměrně nepravidelně, ovšem pouze u tvarů s kmenotvorným ‑í‑/‑a‑/‑e‑ (odňal, odnětí/sňal, snětí; vyňal, vynětí). Tvary bez alternace j/ň a s kmenotvorným ‑mou‑/‑me‑/‑m‑/‑mu‑ mají pravidelně vokalizované varianty prefixů končících na souhlásku (sejmout, sejme, sejmi, sejmul, sejmut; odejmout, odejme, odejmi, odejmul, odejmut).

Specifický status má afix ne‑. Svým řazením nalevo od kořene ukazuje vlastnosti prefixu (ne‑hrát), má ale vlastnosti, které prefixy nemají: kombinuje se se všemi slovesy (kromě préteritálních a kondicionálových ↗auxiliárů (*ne‑jsem/*ne‑bych přišel); neperfektivizuje (začnu hrát/nehrát × začnu hrát/*dohrát); stojí vlevo před všemi prefixy (ne‑po‑vy‑hazoval, ne‑pojedu) a zvl. ve futuru se od slovesa přesouvá k auxiliáru bud‑: ne‑budu číst × budu do‑hrávat aj.

Pro relativní samostatnost prefixu a pro minimální doprovodné alternace bývá p. některými lingvisty považována za zvláštní typ ↗kompozice (Trávníček v MSČ, 1951). Zevrubné argumenty proti tomuto pojetí dodali Dokulil v TSČ (1962)✍Horecký (1959), ✍Horecký (1964). Opírají se o fakt, že prefixy jsou různé povahy. Ty, které jsou předložkového původu, pocházejí sice ze samostatných slov, ale synsémantických. To má své důsledky pro spojování se slovy autosémantickými (srov. výše). Část prefixů jsou od původu nesamostatné morfémy. Některé prefixy jsou nositeli významů tvaroslovných (čistě vidové prefixy), což při kompozici neexistuje: přední člen složeného slova je autosémantickým slovem, má lexikální význam. Nejblíže k samostatným slovům mají prefixy z nevlastních předložek původu adverbiálního, jako protivítr, mezičas, mimojdoucí, polooblečený, spolupachatel. Viz také ↗prefix, ↗deprefixace, ↗mylná deprefixace, ↗prefixoid.

Rozšiřující
Literatura
  • AGSČ, 2014.
  • Horecký, J. Slovotvorná sústava slovenčiny, 1959.
  • Horecký, J. Morfematická štruktúra slovenčiny, 1964, 68–77.
  • 1, 1986, 311–316, 380–381, 387–405.
  • MSČ, 1951, 393–431.
  • MSoČ 1, 2010.
  • Osolsobě, K. Morfologie českého slovesa a tvoření deverbativ jako problém strojové analýzy češtiny, 2011.
  • PMČ, 1995, 129–131, 178–179, 197–214.
  • Scheer, T. The Rhytmic Law in Czech: Vowel-final Prefixes. In Zybatow, G. & U. Junghanns ad. (eds.), Current Issues in Formal Slavic Linguistics, 2001, 37–48.
  • Švagerka, F. Přindu, přindi. 4, 1921, 107–108.
  • TSČ, 1962, 23, 51, 54.
  • Ziková, M. Lexical Prefixes and Templatic Domains: Prefix Lengthening in Czech. In Ziková, M. & M. Dočekal (eds.), Slavic Languages in Formal Grammar: Proceedings of FDSL 8.5, Brno 2010, 2012, 325–338.
Citace
Zdenka Rusínová, Klára Osolsobě (2017): PREFIXACE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PREFIXACE (poslední přístup: 6. 8. 2020)

Další pojmy:

gramatika slovotvorba

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka