PŘEDMĚT  (objekt)

Základní

V tradiční gramatice větný člen, který rozvíjí sloveso n.adj. (jakékoli větněčlenské platnosti) a jehož tvar je tímto slovesem n.adj. řízen. Tvarová řízenost (↗rekce) záleží v tom, že řídící člen určuje // přiděluje pád p. (Šmilauer v NS, 1969). Školní mluvnice mluví o vazbě. P. se vyjadřuje nominální skupinou, jejímž jádrem je typicky subst., n. zájmeno (1a), n. předložkovou skupinou (1b):

(1)

a.

Petr rozbil vázu

b.

Petr čekal na Evu

Za p. se často pokládají taky vedlejší věty, které mají distribuci předmětových jmen; nazývají se vedlejší věty předmětové. Spojkové předmětové věty (2a), (3a) patří do kategorie vět obsahových, takže jejich spojka je určována významem řídícího slovesa n. adjektiva (viz ↗obsahová věta). Mnohá slovesa n. adjektiva vyžadují doplnění předmětovou infinitivní skupinou (2b), (3b); v č. tradici se analyzují jako výsledek ↗nominalizace vedlejší spojkové věty a reflektuje se řada jejich vlastností, např. to, zda je vyrozumívaný, ale nevyjádřený podmět infinitivní skupiny identický s podmětem řídící věty (2b), n. s předmětem řídící věty (3b); podrobněji viz ↗kontrola; k popisu výrazu to, resp. předložka + to, tzv. korelátů, v maticové větě viz ↗obsahová věta:

(2)

a.

Oba státy se dohodly (na tom),

že navážou diplomatické styky

b.

navázat diplomatické styky

(3)

a.

Politická situace přinutila oba státy (k tomu),

aby navázaly diplomatické styky

b.

navázat diplomatické styky

Jako výsledek „pravé“ ↗nominalizace vedlejší spojkové věty se v č. tradici analyzují taky nominální skupiny, jejichž jádrem je ↗dějové substantivum a ↗verbální substantivum:

(2)

c.

Oba státy se dohodly

na navázání diplomatických styků

Vztažné předmětové věty patří do kategorie ↗vztažných vět bez hlavy (4); jejich popis viz tam; k analýze struktur se zájmenem to viz ↗vztažná věta s lehkou hlavou:

(4)

a.

Já budu jíst (to), co uvaříš

V novějších závislostních mluvnicích se za p. pokládá pravovalenční syntaktická pozice slovesa n.adj. (a výrazy v ní) s pevně fixovanou pádovou formou, kterou přiděluje této pozici sloveso n.adj. ( 3, 1987). Je-li v této pozici nominální skupina, získává pád od nositele valence ona (slíbil včasný návrat), je-li v této pozici spojková vedlejší věta n. infinitivní skupina, je pád nevyjádřen (Slíbil, že se včas vrátí) n. může být vyjádřen na „korelátu“ to ve větě maticové: Slíbil také to, že se včas vrátí / Také to slíbil, že se vrátí; Slíbil také to včas se vrátit / Také to slíbil včas se vrátit (viz ↗obsahová věta). Rozlišují se slovesa, u nichž je p. obligatorní (Zastřelil srnu ‒ *Zastřelil), a slovesa, u nichž je p. potenciální/fakultativní: Dokoupilovi včera zabíjeli prase ‒ Dokoupilovi včera zabíjeli (= prase); Zavři (= okno n. dveře, ≠ oči); viz ↗nulové objekty. Byl pozorován často se vyskytující vztah mezi prefixací a přidáním obligátního p.: psát (něco) × napsat *(něco), *sněží sjezdovku × Vlekaři zasněží sjezdovku; viz ↗tranzitivní sloveso.

Z hlediska formy se rozlišuje p. v pádě prostém a p. v pádě předložkovém. V syntaxi je mezi oběma typy p. rozdíl: Zatímco předmětu v pádě předložkovém nositel valence přiděluje předložku a ta přiděluje jménu pád (přemýšlet o  Pavlovi / *k Pavlovi), v případě předmětu v pádě prostém nositel valence přiděluje pád přímo jménu: pít vodu / *vodě.

1 Předmět u sloves

U sloves je základním pádem p. akuzativ (tzv. přímý předmět); slovesa, která vyžadují jen přímý předmět, jsou slovesa tranzitivní: Petr má staré rodiče, To víno obsahuje vodu, Svetr pouští barvu, Petr píše dopis. Podle ↗Burziovy generalizace by neměla existovat slovesa, která mají přímý předmět a nemají aktantový podmět; č. (a třeba i něm.) ovšem několik málo takových struktur má: Zebe mě, Mich friert. O mechanismu přidělení sémantické role (viz dále) tomuto předmětu a o mechanismu přidělení akuzativu viz tranzitivní sloveso. Předmět v jiném pádě než akuz. se nazývá nepřímý předmět: dotknout se stolu, věřit matce, diskutovat o syntaxi

Slovesa, která vyžadují přímý předmět a ještě jeden nepřímý předmět (typicky v dativu n. pádě předložkovém), jsou slovesa ditranzitivní: Petr věnoval přítelkyni prsten, Číšník nutil hosta k odchodu. Č. nepatří k jaz., které dovolují dva akuz. předměty (jako např. angl. He brought his mother some flowers): možná výjimka: Učil Petra matematiku). Detailnější syntaktická a sémantická analýza viz ↗ditranzitivní sloveso.

Typickou vlastností akuzativního předmětu je, že je to (i) druhá hierarchicky nejvyšší pozice (po pozici subjektu), a tedy (ii) hierarchicky nejvyšší pozice mezi předmětovými pozicemi. Tato vlastnost předmětu je v různých teoriích analyzována různě a deskriptivně je potvrditelná řadou dat. Vlastnost (i), tj. že subjekt a přímý předmět jsou prominentní pozice, je podporována tím, že pouze subjekt i přímý předmět získávají strukturní pád (viz dále) // superpád (✍Emonds, 2010), a z toho, že subjekt je hierarchicky vyšší pozice než přímý předmět, vyplývají subjekt-objektové asymetrie (např. každá věta musí mít subjekt, ale nikoli objekt, typická je subjekt-predikátová shoda, nikoli objekt-predikátová shoda, reflexivům poskytuje referenci subjekt, nikoli přímý předmět, a mnoho jiných). Vlastnost (ii) se projevuje např. v tom, že umístěním nominální skupiny do pozice přímého předmětu se mění diateze a význam: Napustil vanu vodou × Napustil vodu do vany; viz ↗diateze. Při pasivizaci se přímý předmět stává podmětem (viz dále): Policie pronásledovala zlodějeZloděj byl pronásledován policií. Tento fakt se může využít jako diagnostika, která ukazuje, že č. má sloveso se dvěma přímými předměty: Petr doučuje Pavla matematikuPavel je doučován Petrem / Matematika je doučována Petrem × Petr doučuje Pavla hodinuPavel je doučován Petrem / *Hodina je doučována Petrem.

V pozici přímého předmětu bývá typicky přidělována role patientu // protopatientu // theme. O jemnější sémantickou klasifikaci p. se na základě intuice pokouší už Trávníček v MSČ (1951) a po něm i valenční syntaxe rozlišují různé protějšky p. ve významové stavbě věty (z okruhu ↗DVS je reprezentativní 3, 1987, 51–58, z okruhu ↗FGP ✍Panevová, 1980). Obvykle se uvádí rozdíl mezi p. vnitřním (označení toho, co je dějem „zasahováno“) a p. vnějším (označení toho, co existuje nezávisle na ději): psát knihu × číst knihu. Vnitřní p. se dále diferencuje na předmět dějem vznikající/zanikající (vařit polévku) a p. dějem měnící své vlastnosti (vařit maso). Termín p. vnitřní se jako synonymum s termínem p. obsahový užívá pro příbuzný p. (cognate object): tančit polku, tančit tanec; viz ↗figura etymologická.

Jedním z formálních projevů umožňujících přímý p. vnitřně klasifikovat je možnost pasivizace: Následující příklady ukazují vztahy syntaktické tranzitivity a sémantické tranzitivity: Petr má staré rodiče → *Staří rodiče jsou *měni Petrem, Svetr pouští barvu → *Barva je pouštěna svetrem, To víno obsahuje voduVíno je obsaženo *vodou / ve vodě, Petr píše dopisDopis je psán Petrem; viz ↗pasivum.

↗MVT analyzuje akuzativ přímého předmětu (a nominativ subjektu) jako strukturní pád, tj. pád, který je přidělován rysy obsaženými ve vnitřní struktuře nositele valence, a nabízí tak vysvětlení, že: (a) Změna vnitřní struktury nositele valence může vést ke změně ve formě valencí: klasický příklad je aktivum × pasivum (Zedníci stavějí halu × Hala je stavěna): pasivní morfologie slovesa blokuje přidělení akuzativu přímému předmětu a patiens v této pozici nemůže být formou NS vyjádřen a je vyjádřen v pozici subjektu jiného slovesa (lexikálně prázdného být), která od finitní morfologie být získá nominativ, ale interpretován je stále v pozici přímého předmětu (tedy jako patiens); viz ↗pasivum. (b) Změna vnitřní struktury nositele valence může vést k přepsání akuz. jinou pádovou formou, což signalizuje další sémantické rysy, zvl. kvantitativost, gen. partitivní: On tam přidal sůl → On tam přidal (trochu/moc) soli; podílnost, předl. po přidělující lok.: Dal studentům knihy → Dal studentům po knize; přibližnosti množství, předl. na přidělující akuz. Přečetl sto knih → Přečetl na sto knih. Arch. (nebo ve frazeméch) je gen. záporový, vyvolávaný záporkou ne‑: Viděl jsem tam jedinou květinku → Neviděl jsem tam jediné květinky // Neviděl jsem tam jedinou květinku (viz ↗genitiv). Za p. se v řadě tradičních gramatik v návaznosti na ✍Kopečného (1953) pokládá i gen. počítaného předmětu/numerativ, který se objevuje místo akuz. po číslovkách od pěti výše a po číslovkách neurčitých: V diktátu jsem udělal dvě chyby × V diktátu jsem udělal šest // několik chyb; viz ↗genitiv. Všechny uvedené formy se objevují jen místo strukturního pádu, srov.: Za celou dobu nepotkal jedinou ženu / jediné ženy × Za celou dobu nevěřil jediné ženě / *jediné ženy. Viz ↗akuzativ.

P. v genitivu se objevuje zvl. u ↗reflexivních sloves (dotknout se drátů, vzdát se odměny, ptát se učitelky); u sloves nereflexivních ho vytěsňuje p.akuz. (používat tužky → používat tužku). Viz ↗genitiv.

P. v dativu je dvojí: (i) u sloves s jedinou pravou valencí označuje, že objekt, k němuž referuje jméno, nějak koreluje s referentem subjektu predikátu (Petr se podobá otci; Petr věří matce), a (ii) u sloves, které vedle dat. valence, získávající interpretaci adresáta/recipientu v širokém smyslu, vyžadují další valenci, zvl. akuz: dát matce růže. Podrobněji viz ↗dativ.

P. v instrumentálu označuje objekt, který má vůči ději více n. méně výraznou nástrojovou povahu: hodit kamenem / kámen po někom × hodit *kamenem / kámen někomu, n. někam. Viz ↗instrumentál.

P. v pádě předložkovém se vykládají různě, srov. ✍Běličová (1982), ✍Komárek (1982), ✍Bémová ad. (1989) aj., konsenzus panuje v tom, že předložky se zde desémantizují a neuplatňují se ↗předložky sekundární.

2 Předmět u adjektiv

U adjektiv v č. neexistuje p.akuz. (s výjimkou dlužný odpověď a možná i dlužný stovku): gen.: plný vína, dat.: věrný svým zásadám, instr.: jistý svým vítězstvím, předl. pád: náchylný k nemocem; zvyklý na samotu. Tzv. činná verbální participia mají adjektivní flexi, ale dědí syntaktické vlastnosti slovesa, a tedy i akuz. valenci slovesa (číst knihu ‒ čtoucí knihu) a např. možnost reflexivizace (denně se holí – denně se holící).

Rozšiřující
Literatura
  • Bausewein, K. Akkusativobjekt, Akkusativobjektsätze und Objektsprädikate im Deutschen, 1990.
  • Bázlik, M. Akuzatívny objekt z hľadiska valencie v porovnání s angličtinou. 37, 1986, 39–45.
  • Běličová, H. Sémantická struktura věty a kategorie pádu, 1982.
  • Bémová, A. & J. Panevová ad. Znovu k významu prostých a předložkových pádů. SaS 50, 1989, 128–136.
  • ČŘJ, 1996.
  • Emonds, J. Case Theory Revisited: Nominative and Accusative Supercase. In Bičan, A. & J. Klaška ad. (eds.), Karlík a továrna na lingvistiku, 2010, 98–124.
  • Hausenblas, K. Co je předmět. ČJ 4, 1954, 28–31.
  • Hausenblas, K. Vývoj předmětového genitivu v češtině, 1958.
  • Komárek, M. K významu předložkových pádů v češtině. AUPO, Philologica 46, 1982, 77–85.
  • Konečná, D. K otázce druhů objektu podle významu. SlavPrag 8, 1966, 311–316.
  • Konečná, D. Jeden z přístupů k popisu objektu českého slovesa. SlavPrag 10, 1968, 187–192.
  • Kopečný, F. Kvantitativní přívlastek a určení míry. SaS 14, 1953, 115–121.
  • 3, 1987.
  • MSČ, 1951.
  • Němec, I. Ještě k funkcím lexikálního nevyjádření objektu děje ve větě. 72, 1989, 119–130.
  • NS, 1969.
  • Oravec, J. Väzba slovies v slovenčině, 1967.
  • Panevová, J. Rozvití předmětová a příslovečná, doplňující a určující. 58, 1975, 61–66.
  • Panevová, J. Formy a funkce ve stavbě české věty, 1980.
  • Panevová, J. Kolik významů má český instrumentál? In Nebeská, I. & A. Macurová (eds.), Jazyk a jeho užívání, 1996, 14–23.
  • , 1998.
  • Straková, V. Slovesná determinace pádová. ČSR 14, 1969, 1–11.
  • Štícha, F. K problematice vazby. SaS 46, 1985, 38–45.
  • Štícha, F. Komunikativní a jazyková funkce lexikálního nevyjádření objektu děje ve větě. 70, 1987, 184–193.
  • Uličný, O. Instrumentál v struktuře české věty, 1984.
  • Zimová, L. Způsoby vyjadřování větných členů v textu, 1994.
  • Viz Tranzitivní sloveso, Ditranzitivní sloveso, Nulový objekt, Pád.
Citace
Petr Karlík (2017): PŘEDMĚT. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PŘEDMĚT (poslední přístup: 22. 9. 2020)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka