PŘÍVLASTEK  (atribut)

Základní

V tradiční syntaxi člen rozvíjející // modifikující podstatné jméno. Typické příklady:

(1)

a.

stará lípa

b.

trest smrti

I tradiční syntax implicitně n. explicitně pokládá p. za člen zcela specifický, protože na rozdíl od jiných větných členů není členem větné struktury, nýbrž je členem ↗nominální skupiny (NS); součástí větné struktury se stává jen jako člen NS, ať je tato NS jakýmkoli větným členem; v tomto případě je p. členem větného členu: podmět[NS[přívl.[Stará] jméno[lípa]]] usychá; Obdivoval předmět[NS[přívl.[starou] jméno[lípu]]] atd. Vázanost na jméno, které p. modifikuje a s nímž tvoří NS, se projevuje v postavení p.: stojí – v bezpříznakových strukturách – těsně u tohoto jména: p. typu (a) těsně před ním (stará lípa × příznak.lípa stará), p. typu (b) těsně za ním (trest smrti × příznak.smrti trest).

Nekontaktní pozice jména a s ním se shodujícího adjektiva je motivována až ve větě, a to (a) ↗aktuálním členěním (Klobouk si Eva koupila zelený / Zelený si Eva koupila klobouk); dá se analyzovat jako výsledek pohybu jména z původní kontaktní pozice v rámci NS do pozice tématu v levé periferii věty (např.: Klobouki si Eva koupila [zelený —i] a výsledek pohybu adj. z původní kontaktní pozice v rámci NS do pozice kontrastního rématu v levé periferii věty (Zelenýi si Eva koupila [—i klobouk]); (b) básnickou licencí, která spočívá v úmyslném „roztržení“ NS: kde borový zaváněl háj; jinak jde o struktury negramatické: Za poslední peníze si koupila zelený klobouk*Koupila si zelený za poslední peníze klobouk. Viz také ↗slovosled nominální skupiny. – Rozdíl mezi (i) Unavený dědeček usnul × (ii) Dědeček usnul unavený je dán růzností syntaktické struktury (v (i) je unavený přívlastek, tj. člen NS, v (ii) je unavený doplněk); srov. i efekt aktuálním členěním motivovaného posunu doplňku do levé periferie věty, který je vidět na pozici ↗klitiky: (i) NS[Unavený [dědeček]] se probudil × [Unavený]i se NS[dědeček] probudil —i).

Z hlediska morfosyntaktické formy se rozlišuje p. shodný a p. neshodný.

P. shodný je členem NS (1a): v konfiguraci NS[p. – jméno] přebírá p. od jména, které modifikuje, jeho morfologické kategorie, tj. shoduje se s ním v rodě (mladý muž, mladá žena...), čísle (mladý muž, mladí muži...) a v pádu (mladý muž, mladého muže...); viz ↗shoda. Vyjadřuje se: (a) adjektivními skupinami: velmi mladý muž; viz ↗adjektivum; (b) participiálními skupinami: rychle píšící dívka; viz ↗participium. Adj. (nemají-li tvar zkrácený: senzační film) i participia mají vždy tvary dlouhé/složené (mladý // *mlád muž), a to i dějová pasivní adjektiva, která mají v posponové pozici ve spis.č. tvar krátký: doktorem Crhou *operován / operovaný pacient × Pacient je operován / operovaný doktorem Crhou.

Tyto p. se vykládají v tradiční gramatice různě, přičemž transformační výklady jsou v zásadě založeny na myšlence deaktualizační operace: (1) dívka je/byla/bude půvabná → půvabná dívka; (2) dívka, která je/byla/bude půvabná → půvabná dívka. Výklad (2) je výhodný pro NS obsahující participiální skupiny, neboť umožňuje odvodit typ participia, srov.: zkoušející učitel ← učitel, agenskterý zkouší × zkoušený učitel ← učitel, patienskterý je zkoušen; viz ↗nominalizace; viz dále. Č. stylistika registruje ↗shodný přívlastek implicitní, jehož význam musí adresát na základě (často velmi aktuálních) znalostí o světě rekonstruovat; např. sociálnědemokratická facka = ‘facka, která padla na zasedání ČSSD v r. 1995’; viz ↗žurnalistický styl.

Za shodný p. se bez výjimky pokládají i (c) tzv. přivlastňovací adj., ač jsou to – na rozdíl od (a) a (b) – výrazy nominální, mající referenci a v sg. z velké části i nominální flexi: Petrův/Evin klobouk; viz ↗přivlastňovací adjektivum.

V klasické gramatice se za p. shodný pokládají i jiné slovní druhy v pozici uvnitř NS, a to proto, že i ony ukazují svou flexí shodu s jménem tvořícím jádro NS. Jsou to zvl. (d) číslovky, tj. kvantifikátory (dvě knížky), totalizátory (všichni studenti), totalizátory s rysem distributivnosti (každý student), parcializátory (někteří studenti), negátory (žádný student) a (e) zájmena, tj. výrazy, které vyjadřují referenční/koreferenční vztahy NS, v níž se vyskytují, zvl. demonstrativa (ten student), indefinita (nějaký student) a posesiva (můj student).

O tom, že v rámci NS mají výrazy (a)–(e) různou pozici, vypovídá jejich bezpříznakové řazení; (zjednodušeně) existují dvě domény: doména „blíž“ jádru NS, kde jsou p. (a) a (b), tj. sémantické modifikátory jména, a doména „dál“ od jádra NS, kde jsou p. (c)–(e), tj. kvantifikační/referenční modifikátory jména; srov.: bezpřízn.ten černý oblek × ??černý ten oblek. Řazení výrazů uvnitř těchto dvou domén je řízeno odlišnými pravidly; srov: nový černý oblek – černý nový oblek (viz dále) × ten Petrův oblek – ??Petrův ten oblek.

Výrazy (a) a (b), stojící v doméně „blíž“ jádru NS, se řadí takto: (1) Holé nebo málo rozvité p. stávají typicky těsně před jádrem NS, a nazývají se proto (zvl. v anglosaské tradici) premodifikátory: mladý muž × příznak.muž mladý, píšící student × příznak.student píšící. Ve vyjmenovatelných případech premodifikátor musí stát buď za jménem (kyselina sírová × *sírová kyselina, Karel Čtvrtý × *Čtvrtý Karel, kluku ušatá × *ušatá kluku, já nešťastná × *nešťastná já, tma tmoucí × *tmoucí tma aj.), n. před jménem (lehká atletika × *atletika lehká, překvapivé vítězství Francie × *vítězství Francie překvapivé) a tato pozice je fixní i ve všech syntaktických strukturách, v nichž se daná NS objevuje. V ostatních případech premodifikátor stojí v neutrálních kontextech před jménem a jeho pozice za jménem je nějak motivována, zvl. aktuálním členěním (Loni si koupila žlutý klobouk, letos chce mít zelený klobouk × vyjádření kontrastu: Loni si koupila žlutý klobouk, letos chce mít klobouk zelený).

(2) Rozvité p. mohou stát před jménem i za jménem (čím větší má p. strukturu, tím víc tenduje k postpozici) a v prepozici preferují postavení kontaktní s jádrem: svým zásadám věrný člověk // ??/*věrný svým zásadám člověk – člověk věrný svým zásadám // příznak.člověk svým zásadám věrný × příznak.úlohu velmi pečlivě píšící student // ??/*píšící velmi pečlivě úlohu student – student píšící úlohu velmi pečlivě // příznak.student velmi pečlivě píšící úlohu // příznak.student úlohu píšící velmi pečlivě; viz ↗slovosled nominální skupiny a přehledně také ✍Uhlířová (1987); viz dále.

Za shodný p. v pozici před jménem pokládá ✍Kopečný (1953) – a po něm řada dalších (mj. i  3, 1986:153) – základní číslovky od pěti výše a číslovky neurčité (mnoho, málo), tzv. kvantitativní přívlastek, třebaže je-li NS, jejíž součástí tyto výrazy jsou, ve větě v pozici, v níž je jí přidělován nom.n.akuz., se s jádrem NS neshodují, neboť to nese gen. (nazývaný ↗numerativ): nom./akuz. pět chlapců, gen. pěti chlapců, dat. pěti chlapcům, lok. o pěti chlapcích, instr. pěti chlapci. Srov. i diskusi u ✍Svobody (1956). Analýzy v rámci generativní gramatiky viz ✍Caha (2013). Za shodný p. v pozici za jménem motivované tím, že jádro NS je zájmeno, se pokládá i adj. přívlastek u zájmen obsahujících kořen c‑ (co, něco, cosi…), třebaže je-li NS, jejíž součástí tyto výrazy jsou, ve větě v pozici, v níž je jí přidělován nom.n.akuz., se s jádrem NS neshodují, neboť nesou gen.: nom./akuz. co nového, gen. čeho nového, dat. čemu novému, lok. o čem novém, instr. čím novým. V rámci klasické mluvnice je k dispozici jen diachronně orientovaná analýza ✍Svobody (1974) (vysvětlující mj. kontrast kdo nový × co nového), a pokládající ve spojení co nového p. za neshodný.

Za p. shodný se v řadě č. syntaxí pokládá i (f) jedno ze subst. / jedna z NSNS obsahujících dvě subst./dvě NS typu (i) neřád zámek, padouch matikář; (ii) boty adidasky; (iii) strýc Karel; (iv) město Znojmo apod. (srov. diskusi v časopise Český jazyk, 1956 a 1957, dále např. , 1998). Relativně nejspolehlivějším testem k určení toho subst., které je p., je shoda NS obsahující substantiva různého rodu s přísudkem, která ukazuje podmět (a zbývající člen NS je tedy p.): Město Praha okouzlilo / *okouzlila návštěvníky, Chudák Marie *umřel / umřela tak mladá. V NS s postponovaným p. typu (iv) je vždy k dispozici p. s formou jmenovacího nominativu, tj. p. neshodný a dostupnost p. shodného je idiosynkrasie: město Znojmo, v městě Znojmo // Znojmě × kino Oko, v kině Oko // *Oku. (1998) analyzuje jmenovací nominativ jako instanci tzv. citativu // přívlastku citativního: o románu Babička // *Babičce – o filmu Není kouře bez ohně. V řadě koncepcí, hlavně starších, před Mathesiovou charakteristikou ↗apozice jako specifického syntaktického vztahu, se spojení všech typů kromě (i) interpretují jako spojení přístavková.

Za shodný p. se tradičně pokládají i výrazy, které stojí uvnitř NS v pozici před jejím jádrem, ale neshodují se s ním, protože jsou nesklonné (např. country festival, HIV-test, khaki mozek, jeho/jejich dcera…) a výrazy neskloňované (Gambrinus extraliga).

Termínem přívlastek postupně rozvíjející se označují kaskádovitě strukturované přívlastky (a) a (b): přívlastek 1 modifikuje jméno ([americká1 [herečka]]) a přívlastek 2 modifikuje celou NS obsahující jméno a přívlastek 1: ([mladá2 [americká1 [herečka]]]) a rekurzivně: [známá3 [mladá2 [americká1 [herečka]]]] atd. Tyto přívlastky stávají v bezpříznakových strukturách všechny před jádrem NS, v názvech institucí se může objevit obligátní postpozice toho přívlastku, který modifikuje zbývající strukturu NS: Státní banka československá × Československá tisková kancelář. Řazení postupně rozvíjejících přívlastků v doméně je regulováno sémanticky: „blíž“ k jádru NS stojí ten, který s jádrem tvoří významovou jednotku: z řazení (a) francouzský vysokozdvižný vozík a (b) vysokozdvižný francouzský vozík je lepší (a), protože adj. vysokozdvižný se kombinuje s méně jmény než adj. francouzský, srov. #vysokozdvižná lanovka × francouzská lanovka. Naproti tomu řazení (a) nový zelený vozík a (b) zelený nový vozík jsou sémanticky rovnocenná, srov. nová lanovka, zelená lanovka. Tento sémantický princip určuje, že „dál“ od jádra NS stojí např.: (i) deverbální adjektiva vyjadřující vlastnost získanou dějem: politý bavlněný ubrus × #bavlněný politý ubrus; (ii) hodnotící adjektiva: skvělý francouzský film × #francouzský skvělý film.

Za shodný p. se nezřídka pokládají vedlejší věty, nazývají proto přívlastková věta, zvl. referenčně relevantní přívlastkové vedlejší věty relativní/vztažné (shoda je signalizována v rodě a čísle relativa); tj. především věty spojené restriktivně: Pes, který štěká, nekouše; Nejvíc se mi líbila ta skladba, kterou hráli poslední; viz ↗vztažná věta. Za přívlastkové redukované relativní věty lze pokládat ↗nominalizace bez relativa: ke studentovi [který student se učí všechno nazpaměť  ke studentovi [učícímu se všechno nazpaměť]; viz ↗redukovaná vztažná věta. – O přívlastkových vedlejších větách spojkových viz dále.

P. neshodný je členem NS (1b). Má tyto dvě základní vlastnosti: (i) tvarově se nemění, (ii) typicky stojí těsně za jménem, které je jádrem NS, a nazývají se proto někdy (zvl. v anglosaské tradici) postmodifikátory. Vyjadřuje se: (a) NSnom. (termín kyselina sírová), gen. (obraz brněnského malíře Zábranského), dat. (nadržování blondýnkám), akuz. (četba hodinu), instr. (cesta lesem); (b) předložkovou skupinou s předložkou primární (touha po moci) n. s předložkou sekundární (odpor vůči stereotypům); (c) příslovci, včetně zájmenných (cesta tam, cesta zpět). K řazení přívlastků v NS obsahující neshodný p. viz ↗slovosled nominální skupiny a přehledně viz ✍Uhlířová (1987).

V tradiční syntaxi existuje množství syntaktických a sémantických klasifikací neshodného p.: (1) V klasických syntaxích se rozlišuje (a) p. rekční (vyjádřený NSgen.: příjezd vlaku, dále se objevuje NSdat.: slib bratrovi, NSinstr.: hod oštěpem, a vyjádřený předložkovou skupinou (touha po moci), (b) p. přimykající (vyjádřený adverbiáliemi: spaní naznak // tak, spaní ve stanu // tam, spaní celou noc // dlouho); za zvl. typ se pokládá nominativ jmenovací (viz výše): hotel Hilton. U některých jmen je možný také genitiv: pojem text/textu × termín text/*textu.

(2) Ve valenčních syntaxích se rozlišuje (terminologicky různě označovaný) p. valenční (příjezd vlaku, zastřelení jelena, přednáška o syntaxi) a p. nevalenční (spaní naznak). Zatímco forma p. shodného se dá vysvětlit na základě syntaktického vztahu shody (ať je tento vztah analyzován jakkoli; viz ↗shoda), odvození formy p. neshodného je předmětem mnoha teorií, včetně teorie valence. Základní idea je založena na pozorování, že každé substantivum, včetně proprií, může tvořit NS, v jejíž syntaktické struktuře je za jménem neshodný p. s formou NS nesoucí gen.: pes/Alík našeho souseda, ale tuto schopnost postrádají zájmena: *on našeho souseda. V klasické gramatice se tento gen. nazývá ↗adnominální genitiv. Mechanismus jeho přidělení je ovšem i v současných teoriích analyzován různě.

Pro valenční syntax je východiskem analýz předpoklad, že NS, jejichž jádrem jsou dějová substantiva (typu střílení, střelba), jsou výsledkem deaktualizační nominalizace větných struktur (viz ↗nominalizace). Tak lze derivačně jako dědění formy z větné struktury odvodit formy neshodných p. v pozici adjunktu NS (Čte v posteli nahlas hodinu → čtení v posteli nahlas hodinu) a v pravovalenčních pozicích komplementu NS realizovaných jak nepřímými pády NS (gen.: Zřekl se odměny → zřeknutí se odměny, dat.: Odpovídá matce → odpověď matce, instr. Opovrhuje anketami → opovrhování anketami), ať je jejich přidělení ve větných strukturách analyzováno jakkoli (viz ↗pád), tak předložkovými skupinami: Přednášel o syntaxipřednáška o syntaxi. Jako pravidelná změna formy se analyzuje neshodný p. s gen., který se objevuje na NS nesoucích ve větné struktuře strukturní pády, tj. nom. (Psi štěkají → štěkot psů) a akuz. (Rozbil oknorozbití okna). Transformační výklad nominalizací, a tedy i forem neshodného p. a shodného p. referenčního (kritika Petra – Petrova kritika) u nás v rámci ↗DVS představili např. ✍Karlík & Nübler (1998), v rámci ↗FGP např. ✍Kolářová (2010); dnes dominující výklad netransformační viz zvl. ✍Veselovská (2001), ✍Karlík (2007)✍Dvořáková-Procházková (2008); viz také ↗verbální substantivum, ↗dějové substantivum, ↗nominalizace, ↗nominální skupina. Problém pro tradiční syntax naproti tomu představuje derivace p. neshodného s formou gen. NS, který je komplementem jiných než dějových jmen (čtení/četba románu) a jmen deadjektivních (čtenost románu), např. hodina pravdy, trest smrti, prapor vítězství, dům našeho souseda, obraz Karla Gotta, noha stolu, kilo cukru aj.; viz ↗genitiv.

Typickou vlastností analýz neshodného p. je to, že syntaktickou analýzu forem neshodného přívlastku konstruuje tak, aby umožňovala jeho sémantickou interpretaci. Ta je přímo dostupná u neshodných p., které po nominalizaci dědí formu z větné struktury: dar matce (recipient), vstup do budovy (směr), elektrárna v Dukovanech (místo), hlídka v noci (čas), hovor nahlas (způsob), ostuda jak Brno (míra), svetr z vlny (původ), proměna v labuť (výsledek), řezání pilou, jízda na koni (prostředek), pochvala ředitelem / od ředitele (původce), hlava na počty (zřetel), zatčení pro krádež (příčina), koš na odpadky (účel) a mnoho dalších. Složitá je naopak sémantická interpretace p. s formou adnominálního genitivu: v NS, jejichž jádrem je jméno neobsahující ve své vnitřní struktuře nositele valence, je jeho defaultní interpretace jako posesor (v širokém smyslu): zahrada našeho souseda, sestra mé matky, pravda vítězů, roh stolu. Další významy jsou k dispozici např. u tzv. picture nouns: fotografie Karla Gotta: (i) posesor, (ii) autor, (iii) zobrazený objekt. V mnoha NS je sémantická interpretace NPgen. vágní: hodiny tělocviku, lípa svobody, symbol naděje, trest smrti, problém migrace aj. Za typ ↗figury etymologické se pokládá NPgen.kniha knih (tzv. genitiv augmentativní, genitiv hebrejský). V NS, jejichž jádrem je jméno obsahující ve své vnitřní struktuře nositele valence, je k dispozici taky interpretace sémantických rolí agens a patiens (střílení vojáků, loviště velryb), n. jen agens (štěkot psů, zaměstnanec Petra), n. jen patiens (střílení vojáků bandity, zaměstnavatel Petra); k mechanismu interpretace viz např. ✍Karlík (2004); viz také ↗verbální substantivum, ↗dějové substantivum. V NS, jejichž jádrem je deadjektivní jméno, je gen. interpretován jako nositel vlastnosti: nesnesitelná lehkost bytí (‘bytí je nesnesitelně lehké’). K analýze gen. ve strukturách typu košík hub, řada problémů, litr vody viz ↗semilexikální kategorie. Viz také ↗genitiv.

Za neshodný p. pokládají některé koncepce i přívlastkové vedlejší věty spojkové, což jsou ↗obsahové věty tvořící člen NS vzniklých (podle klasické analýzy) nominalizací maticového slovesa: Petra napadlo, že si koupí auto → Petrův nápad, že si koupí auto, je překvapivý / Nápad, že si koupí auto, Petra brzy přešel; Vznikla otázka, zda se taková investice vyplatí; Vojáci rozkaz, aby nastoupili do pěti minut, splnili. P. neshodný vyjádřený infinitivní skupinou se často vykládá jako výsledek ↗nominalizaceVF obsahové věty: Vojáci rozkaz, aby nastoupili do pěti minut, splnili → Vojáci rozkaz nastoupit do pěti minut splnili.

Z hlediska významu se rozlišuje p. restriktivní // těsný p. // omezovací p.p. nerestriktivní // volný p. // neomezovací p. Restriktivní p. je výraz, jehož význam je relevantní pro význam NS´´, jejíž součástí je NS´, jejíž jádro tvoří jméno, k němuž se p. syntakticky vztahuje: [[kulatý]přívl. [stůl]NS´]NS´´ = adj. kulatý rozšiřuje ↗intenzi a omezuje ↗extenzi NS´ (stůl), takže NS´´ (kulatý stůl) má jiný význam než NS´ (stůl). Nerestriktivní p. tuto vlastnost nemá: [[kulatý]přívl [sud]NS´ ]NS´´. Proto jen nerestriktivní p. lze vypustit bez změny pravdivostních podmínek věty. Viz také ↗omezovací vztažná věta a ↗neomezovací vztažná věta.

Funkční gramatiky si všímají, že NS obsahující p. shodný často zdánlivě významově odpovídají NSp. neshodným, přičemž oba p. obsahují stejný lexikální materiál a liší se morfologicky a syntakticky: (a) z domény blíž jádra jde o „dvojice“ (a1) „Adj – NS // NS – NSgen “ (juniorská kategorie – kategorie juniorů, divácky zájem – zájem diváků aj.) a (a2) „Adj – NS // NS – předložková skupina“ (letní noci – noci v létě, kosmický let – let do kosmu, prací prášek – prášek na praní aj.). Míra identity jejich významu je závislá na významu vyjadřovaného vnitřní strukturou adj. vyjadřujícího shodný p. a na významu výrazu vyjadřujícího neshodný p.: spací prášek – prášek na spaní // spací pytel – pytel na spaní … × švestkové knedlíky – knedlíky se švestkou uvnitř × bramborové knedlíky – knedlíky z brambor…; z domény dál od jádra jde o typickou „dvojici“ „posesivní Adj – NS // NS – NSgen “: Petrův obličej – obličej Petra (viz např. ✍Svozilová & Uhlířová, 1990). Viz také ↗nominální skupina.

Rozšiřující
Literatura
  • Caha, P. Czech Numerals and No Bundling, 2013 (http://ling.auf.net/lingbuzz/001723).
  • Daneš, F. Nominativ jmenovací. 33, 1949, 54–57.
  • Dvořáková-Procházková, V. Argument Structure of Czech Event Nominals. In Marušič, F. & R. Žaucer (eds.), Studies in Formal Slavic Linguistics: Contributions from FDSL 6.5, 2008, 73–90.
  • Karlík, P. Mikrosyntax českých deverbálních jmen. SPFFBU A 52, 2004, 71–81.
  • Karlík, P. Mixed Nominals in Czech. In Dočekal, M. & P. Karlík ad. (eds.), Czech in Generative Grammar, 2007, 105–117.
  • Karlík, P. & N. Nübler. Poznámky k nominalizaci v češtině. SaS 59, 1998, 105–112.
  • Klimeš, L. K vazbám některých substantiv, zvláště dějových. 38, 1955, 289–297.
  • Kolářová, V. Valence deverbativních substantiv v češtině, 2010.
  • Kopečný, F. Kvantitativní přívlastek a určení míry. SaS 14, 1953, 115–121.
  • Křížková, H. Relativní věty, atribut a kontextové členění v ruštině. ČSR 14, 1969, 200–208.
  • Křížková, H. Relativní věty v současných slovanských jazycích. Sl 39, 1970, 10–40.
  • Křížková, H. Adjektivní atribut v ruštině a češtině. In Studie ze slovanské jazykovědy, 1971, 118–175.
  • Machová, S. Postupně rozvíjející anteponovaný atribut. In Moldanová, D. & M. Balowski (eds.), Co všechno slovo znamená, 2007, 195–198.
  • 3, 1986.
  • Novotný, J. Valence dějových substantiv v češtině, 1980.
  • Oravec, J. Prívlastok v genitive. 12, 1961, 71–88.
  • Sbg, 1972.
  • , 1998.
  • Svoboda, K. K netradičnímu výkladu kvantitativního přívlastku. SaS 17, 1956, 36–40.
  • Svoboda, K. Neshodný přívlastek adjektivní (konstrukce typu něco veselého). SaS 35, 1974, 269–274.
  • Svozilová, N. & L. Uhlířová. Přivlastňovací 2. pád versus přídavné jméno (individuálně) přivlastňovací. 73, 1990, 11–17.
  • Štícha, F. O přívlastku volném a těsném. 71, 1988, 243–252.
  • Štícha, F. Ještě o přívlastku volném a těsném. 75, 1992, 255–258.
  • Štícha, F. Desubstantivní adjektivní přívlastek v současné češtině. 78, 1995, 225–235.
  • Uhlířová, L. Knížka o slovosledu, 1987.
  • Veselovská, L. K analýze českých deverbálních substantiv. In Č-US 3, 2001, 11–27.
  • VT, 1985.
  • ZČSk, 1962.
  • Žaža, S. K pojetí větných členů atributivního rázu v ruských a českých mluvnicích. In Hoskovec, T. & O. Šefčík ad. (eds.), Teorie a empirie. Bichla pro Krčmovó, 2006, 263–269.
  • Viz také Nominální skupina.
Citace
Petr Karlík (2017): PŘÍVLASTEK. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PŘÍVLASTEK (poslední stažení: 19. 11. 2017)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka