ADJEKTIVUM  (přídavné jméno)

Základní

1. V tradiční gramatice ohebný ↗autosémantický slovní druh označující vlastnost; podle klasické č. analýzy statický, tj. v čase neprobíhající, příznak, který lze predikovat objektům n. jejich třídám. Proto se a. mohou objevit ve dvou hlavních syntaktických kontextech, jimž je společné to, že se v nich vyskytuje jméno (n. aspoň „stopa“ po něm), které objekt označuje: (a) atributivní a. typicky stojí před jménem, které modifikují (viz ↗přívlastek, kde jsou analyzovány pozice a. před jménem a za jménem), (b) predikativní a. jsou buď členem primární predikace v pozici komplementu ↗spony (2) (viz ↗sponově-adjektivní přísudek, n. jsou ↗sekundární predikace v pozici analyzova(tel)né jako kopredikát (3) (viz ↗doplněk):

(a)

1.

veselý dědeček

(b)

2.

Dědeček je veselý

Dědečka máme veselého

3.

Dědeček se vrátil z hospody veselý

Všechna a. se objevují v kontextu (a), ale ne všechna a. v některém z kontextů (b); např. (a) inteligentní dívka – (b2) Dívka je inteligentní – (b3) #Dívka se vrátila inteligentní (viz ↗doplněk, n. (a) minulý týden × (b2) *Ten týden je minulý.

Starší analýzy předpokládaly, že atributivní a. (v kontextu (1)) jsou derivována z predikativních a. (v kontextu (2)); srov. Mathesiův příklad, citovaný Danešem ve VT (1985:69): Jedna růže byla bílá, druhá byla tmavě červená. Bíla růže byla ještě zpola poupě. Podporu zdánlivě poskytuje např. němčina, v níž je predikativní a. bez flexe (Der Tisch ist klein) a atributivní a. získává flexi ukazující rysy jména v závislosti na referenci nominální skupiny (der kleine / ein‑Ø kleiner Tisch). Řada dat ovšem tuto hypotézu vyvrací, např. fakt, že dvě a více predikativních a. preferuje koordinaci (Skvrna je velká a černá; Skvrna je velká, černá × ??/*Skvrna je velká černá), kdežto atributivní a. nikoli: velká a černá skvrna / velká černá skvrna; viz ↗postupně rozvíjející přívlastek.

A. nemají – na rozdíl od subst. – specifikovaný rys rodu; hodnotu tohoto rysu získávají v určitých syntaktických konfiguracích právě od jména, které modifikují, a (v č.) spolu s číslem a pádem, jejichž hodnoty rovněž získávají od tohoto jména, tento soubor rysů vyjadřují flexí. Tradiční mluvnice tuto syntaktickou operaci popisuje jako ↗shodu, tam i její popis: unaven‑á dívka, unaven‑ý kluk, unaven‑é kotě; o gramaticky správných strukturách s defektní shodou (ten kluk ušatá) viz rovněž ↗shodu. Možnost vyjádřit flexí jmenné kategorie jiného slova se pokládá za typickou vlastnost a. (ale nejen jich) v mnoha jaz., včetně č. V našich školských gramatikách se z morfologického hlediska rozlišuje trojí typ adj. flexe (morfematická analýza je ilustrativní): (a) jmenná (mlád‑Ø, mlád‑a, mlád‑o), (b) složená (mlad‑ý, mlad‑á, mlad‑é; jarní‑Ø, (c) smíšená (otcův‑Ø, otcov‑a, otcov‑o; matčin‑Ø, matčin‑a, matčin‑o).

(a) Jmenné tvary a. neboli krátké tvary a. jsou tvary s koncovkami jmenné deklinace, přesněji řečeno s koncovkami nejfrekventovanějších subst. vzorů (jsou to tzv. „tvrdé vzory“ pán, hrad, žena, město); jsou ale k dispozici jen pro nom. (mask. sg. živ, pl. živi, fem. sg. živa, pl. živy, neutr. sg. živo, pl. živa), exkluzivně i pro akuz.: vidím tě rád opět zdráv‑a (‘zdravého’) / zdráv‑u (‘zdravou’).

(b) Složené tvary a. (termín je motivován historicky (viz ↗staroslověnština a v sekci 2 tohoto hesla), ale v synchronní jazykovědě se užívá často bez historické reminiscence) neboli dlouhé tvary a.) jsou tvary s koncovkami zájmenné deklinace (kromě nom.), ale s dlouhým vokálem před nimi (t‑o‑ho × mlad‑é‑ho); říká se jim adjektivní flexe a souboru tvarů adjektivní deklinace // adjektivní skloňování // ↗složená deklinace. Má dvě varianty: „tvrdou“, klasicky vzor mladý, a měkkou, klasicky vzor jarní.

(c) Smíšenou deklinaci // Smíšené skloňování mají (ve spisovné č.) pouze slova typů otcůvmatčin, pokládaná ve školských mluvnicích za posesivní (přivlastňovací) adjektiva (k tomuto omylu viz dále). Termín smíšené skloňování odráží tu skutečnost, že (ve spis.č.) část tvarů má koncovky jmenné deklinace (tvrdých vzorů pán, hrad, žena, město) a část koncovky jmenně-zájmenné deklinace (tvrdého vzoru mladý): jmenné koncovky jsou v sg. všech rodů kromě instr.sg.mask. životných, kde je koncovka, jaká je u složené deklinace, v pl. jsou naopak kromě nom.akuz., kde jsou koncovky jmenné deklinace, koncovky, jaké jsou u složené deklinace. Podle derivačních sufixů ‑ův‑, ‑in‑ se rozlišují dva vzory (otcův, matčin); viz ↗přivlastňovací ‑ův‑/‑in‑adjektiva.

Všechna a. mají k dispozici dlouhé tvary, které se mohou objevit v kontextech (a) i (b), viz (1)–(3)), a jen některá a. mají k dispozici tvary krátké, které se mohou objevit jen v kontextech (b) (*unavena dívka × je unavena, vrátila se unavena), a to jen tvary nesoucí pádové rysy, které jsou v těchto pozicích dostupné, tj. nom. (je unavena / vrátila se unavena) n.akuz. (máš už postel ustánu). Existence krátkých tvarů (stylisticky příznakových) je zčásti prediktabilní: nemají je a., která mají dlouhé tvary „měkké“ (cizí – *ciz × mladý – mlád); nemají je „tvrdá“ a., která jsou derivovaná (je *kožen‑Ø / kožen‑ý, je *bramborov‑Ø / bramborov‑ý, je zjistitelen‑Ø / zjistiteln‑ý, je *stařičk‑Ø / stařičk‑ý. K flexi participií viz ‑n‑/‑t‑participium a ‑l‑participium. U nederivovaných a. „tvrdých“ je existence krátkých tvarů neprediktabilní (je mlád‑Ø / šťasten‑Ø, je pln‑Ø × je *nov‑ / *slan‑ / *žlut‑); jen krátké tvary má adj. rád (je rád‑a, že …), které se neobjevuje v atributivním kontextu. Typické je (viděno z hlediska a. s adjektivní flexí) dloužení vokálu a u a. s jmennou flexí (primárních, s jednoslabičným kořenem, ale hlavně pasivních): starýstár, hranýhrán, svázanýsvázán × unavenýunaven, zbitýzbit, ctěnýctěn, prostýprost.

č. jazykovědě se opakovaně objevovaly (asi marné) pokusy distribuci krátkých a dlouhých tvarů a. – v kontextu (2b) po sponě být – vysvětlit sémanticky, např. jako rozdíl mezi vlastností stálou (Jsem zdravý jak ryba) a vlastností dočasnou (Jsem zdráv); viz stage level predikát × individual level predikát. Evidentní je naopak to, že u některých a. se krátké a dlouhé tvary liší lexikálně (je hodný / *hoden × je hoden / hodný odměny.

To, že slovo má adjektivní flexi, ovšem není rysem, které z něho dělá a. Adjektivní flexi mají i slova, která neoznačují vlastnosti, nýbrž (i) objekty (a nemají ani distribuci a.): naše známá, ta pokladní), viz ↗substantivum s adjektivním skloňováním, (ii) události, které se objevují v adjektivním kontextu (a): spící student, *Ten student je spící, n. v kontextu (a) i (b): (a) zkoušený student, (b) Ten student je zkoušen/zkoušený; sdílejí typické vlastnosti se slovesy (vid: hodinu / *za hodinu nedok.píšící, zkoušený × *hodinu / za hodinu dok.napsavší, napsaný; reflexivizaci: holící se; agentově orientovaná adverbia: úmyslně zavírající oči / zavírané oči; agentový adjunkt: vrátným zavírané dveře aj.; viz ↗participium. Souvislost mezi objevením se slova v adjektivním kontextu (a) a adjektivní flexí ukazuje dějové pasivní participium: v pasivní větě v adjektivním kontextu (b) má (ve spis.č.) tvary krátké a tvary dlouhé jsou substandardní (Student bude zkoušen / zkoušený prof. Karlíkem), ale objeví-li se v adjektivním kontextu (a), jsou nutné tvary dlouhé: student zkoušený / *zkoušen prof. Karlíkem. Adjektivní flexi mají proto i číslovky (první, dvojnásobný, mnohý …), n. zájmena (takový, jaký, její, čí). O dvou doménách, a to pro adj. (blíž k jménu), a pro zájmena, číslovky a posesiva (dál od jména) viz ↗přívlastek; srov.: bezpříznak.ten černý oblek × příznak.černý ten oblek. Na druhé straně se v adjektivních kontextech (a) a (b) po sponě objevují slova označující vlastnost a nemající flexi: ten prima film / Ten film byl prima; sexy učitelka, rosé víno, super nápad …, event. (hov.) zkráceniny a. s flexí: (bezva(dný), senza(ční) film. V adjektivním kontextu (a) se objevují taky jiné výrazy bez flexe: ten safari oblek / *Ten oblek byl safari, HIV test, UV filtr, O2 aréna.

Za typickou vlastnost a. se pokládá stupňovatelnost: veselý, veselejší, nejveselejší. V č. jsou pro vyjadřování komparativu (2. stupně) a superlativu (3. stupně) k dispozici unikátní sufixy a pro superlativ navíc unikátní prefix (viz ↗stupňování). Ani stupňovatelnost nicméně není distinktivním rysem a. (i) Existují slova, která mají typické vlastnosti a., tj. vyjadřují vlastnost, mají distribuci a. i adjektivní flexi, ale nestupňují se, ač stupňovací afixy jsou připojitelné (např. mrtvý > #mrtvější, němý > #němější, ženatý > #ženatější …; psí > *psejší, vynikající > *vynikajícejší / *vynikajíctější; k sémantickému efektu stupňovací morfologie přidané k tzv. relačním a. (čokoládový > čokoládovější) viz ↗stupňování. (ii) Existují slova, která mají distribuci a. (a) a adjektivní flexi, ale nestupňují se: minulý > #minulejší, bývalý > #bývalejší, dotyčný > #dotyčnější. (iii) Existují slova, která vyjadřují vlastnost, mají distribuci a. i adjektivní flexi, ale stupňovací sufix se u nich nepřipojuje k a. a nemá stupňovací efekt: včera > včerejší, dole > dolejší, vedle > vedlejší. Stupňovací afixy se připojují nejen k a., ale i adverbiím: (nej)rychlejší(nej)rychleji.

Druhou sémantickou vlastnost a. reflektuje rozlišování intersektivních a. a neintersektivních a. (viz sekce 2).

Často se rozlišují (i) a. modifikační, tj. a. ve strukturách, v nichž modifikují genuijní substantivum (veselá dívka); (ii) a. tematická, tj. a. ve strukturách obsahujících deverbální substantivum, které mají ekvivalenty ve větách: ty jsou buď interpretovatelné jako ekvivalenty sémantických rolí (sicilská obrana = agens (‘Sicílie se brání’, n. patiens ‘Sicílie je bráněna’), n. jako adjunkty (úspěšná obrana = ‘úspěšně bránit’, srpnová obrana = ‘obrana v srpnu’); k analýze v rámci generativní gramatiky viz ✍Cinque (1994).

Od tematických a. se liší tzv. ↗individuálně posesivní adjektiva (typu otcův, matčin), která poskytují taky interpretaci sémantických rolí (Petrova obrana = ‘Petr se brání’ n. ‘Petr je bráněn’). Tato slova mají na rozdíl od tematických a. stejně jako substantiva rod (mužský: otcův, ženský: matčin) a referenci, a v syntaxi musejí – stejně jako a. (nom.sg.vesel‑ý/‑á/‑é, gen.sg.cizí‑ho/‑Ø/‑ho …), slovesa (zkoušen‑ý/‑á/‑é, zkoušející‑ho/‑Ø/‑ho …), zájmena (čí‑ho/‑Ø/‑ho, takov‑ý/‑á/‑é …) v adjektivním kontextu specifikovat hodnoty rysů rod, číslo a pád, které v tomto kontextu přiděluje na bázi shody jméno, které modifikují, a tento soubor rysů vyjadřují flexí: otcův‑Ø skafandr, otcov‑a čepice, otcov‑o pádlo. Jakožto substantiva (pojmenování objektů) mají referenci, a mohou být tedy antecedentem anafory, což a. (pojmenování vlastností) nemohou: prezidentovai limuzína i jehoi doprovod × *prezidentskái limuzína a jehoi doprovod; viz ↗přivlastňovací adjektivum. S tím souvisí i to, že v jiných jaz. odpovídají těmto nominálním posesivům jiné výrazy, často genitivy (the presidents car) n. předložková nominální fráze (the car of the president) n. posesivní konstrukce s nominálním výrazem (bavorsky: dem Presidenten seine Limusine) aj.

Předpokládá se (asi mainstreamově), že a. mají všechny jazyky (např. ✍Dixon, 2004) a jazyky se liší jednak morfologií a syntaxí a., jednak inventářem a. Čeština patří k jaz. s abnormálně velkým počtem slov, která ukazují typické vlastnosti a., jednak netvořených, které se vyskytují i v jazycích s chudým inventářem a. (dobrý, špatný, velký, malý, dlouhý, krátký …) i která se vyskytují v jazycích s velkým počtem a. (tvrdý, měkký, rychlý, pomalý, chytrý, hloupý … ); viz ✍Dixon (2004), jednak tvořených (derivací i kompozicí); č. disponuje velkým inventářem derivačních sufixů více či méně specifikujících povahu vlastnosti, kterou vyjadřují (viz  1, 1986:316–385). Příklad na nespecifikovaný vztah: bramborový (‘vztahující se k bramborám’), ‑ov(‑ý) adjektiva poskytují proto v kombinaci s různými jmény různou specifikaci vztahu na základě encyklopedických vlastností, např. bramborový knedlík ‘knedlík vyrobený z brambor’, bramborová brigáda ‘brigáda na pomoc při sklizni brambor’, bramborová nať ‘nať tvořící součást rostliny, jejímiž plody jsou brambory’, bramborová dieta ‘dieta zakazující jíst brambory’, bramborová medaile ‘medaile vyrobená z brambor’ n. frazém: ‘4. místo v soutěži, za které se neuděluje medaile’. Příklady na maximálně specifikovaný vztah: spací pytel = ‘pytel určení na to, aby se v něm spalo’ (‑cí‑adjektiva vyjadřují jen účel: tázací věta, prací prášek, hrací automat …), nezničitelná hračka = ‘hračka, kterou nelze zničit’ (‑teln‑adjektiva vyjadřují jen vlastnost plynoucí z možnosti být patientem děje) ad. V jiných jaz. odpovídají řadě takových č. derivovaných a. jiné výrazy než a., často kompozita n. předložkové nominální skupiny (pivní slavnost – něm. Bierfest, angl. beer festival, ital. festa della birra) n. adverbia (maličký – něm. sehr klein).

A. tvoří jádro adjektivní skupiny: A. mohou mít komplement, a to buď nominální skupinu (plný piva, věrný přísaze, jistý vítězstvím; v č. nebyla pozorována tranzitivní a.) n. předložkovou skupinu (pyšný na dceru, ochotný k ústupkům), n. infinitivní skupinu (zvyklý vítězit) n. vedlejší větu (jistý, že zvítězil; zvědavý, zda přijde) (k tomu pro č. v rámci exkluzivní valenční teorie ✍Kopřivová, 2006, v rámci klasické valenční teorie ↗DVS ✍Svozilová & Prouzová ad., 2005, v rámci ↗FGP ✍Panevová, 1998; ✍Panevová, 2006; ✍Panevová, 2011), a mohou mít taky adjunkt (velmi dobrý, světle zelený, trochu slaný, stará sto let, dobrý na matematiku, smutný ze smrti matky, černý jak bota, hbitý, ačkoli starý. Struktury se stupňovacími slovy (degree word) typu velmi starý, trochu smutný, příliš nesmělý … jsou analyzovány ve školních gramatikách jako struktury s adjunktem (míry), v generativní gramatice (mainstreamově) jako struktury, v nichž je stupňovací slovo hlava a adjektivní skupina její komplement, což odpovídá normálnímu slovosledu (velmi starý × příznakovéstarý velmi).

Č. patří k jazykům, které dovolují adjektiva s komplementem v prenominální pozici: na výsledek zvědavý divák; přísaze věrný voják. Takové struktury se dají analyzovat jako výsledek pohybu adjektivní skupiny z původní postnominální pozice do prenominální pozice, při níž se komplement a. v normálních strukturách přesouvá před a., zřejmě proto, aby zůstalo zachováno kontaktní postavení jména a a.:

(4)

divák zvědavý na výsledek

//

příznak.divák na výsledek zvědavý

na výsledek zvědavý divák

×

*zvědavý na výsledek divák

U několika a. (s modálním rysem) s genitivním komplementem je konfigurace, která je výsledkem takové syntaktické operace, syntaktickým prostředím pro vznik kompozita (vdavekchtivá dívka × vdavek očividně chtivá dívka), např. krvelačný, alkoholuprostý, politováníhodný). Podobně je tomu u adjunktů: tmavě modrýtmavomodrý.

U několika a. se může do prenominální pozice posunout a. a jeho komplement (i), n. (ii) jen a. a jeho komplement zůstane v postnominální pozici: koš plný hub – (i) hub plný koš (ii) plný koš hub. Tradiční gramatika popisuje tyty struktury jako typ ↗neprojektivní konstrukce.

Syntaktickou operaci pohybu do prenominální pozice podporují příklady typu na svou dceru pyšný otec, které by bez uvedeného pohybu byly negramatické, protože reflexivum by nemělo antecendent (viz ↗teorie vázání). Je spojena s hypotézou, že základní postnominální pozice adjektivní skupiny souvisí s tím, že adjektivní skupina je redukovaná vztažná věta; velmi zjednodušeně znázorněno: oteci, který otecje pyšný na svoui dceru. Základní ideu pro takovou analýzu u nás představila např.  (1998), aniž by ji ovšem explicitně formulovala, v podobě koncizní teorie ji v generativní gramatice nabízí ✍Cinque (2010).

Naproti tomu a. ve strukturách typu (5) zjevně takový pohyb z postnominální pozice do prenominální pozice nepodstupují, srov.:

(5)

pyšná princezna

*princezna pyšná

K obligátním postnominálním a. (typu kyselina sírovásírová kyselina) viz dále.

V tradiční č. gramatologii se rozlišují a. primární (netvořená) pěkný, starý, nahý, zlý … a a. sekundární (tvořená): slavný, polský, makový, zubatý, zvadlý, bezzubý, sexuální, prací, kunderovský, sebevětší, ukrutánský, pětičlenný, bratrovražedný, česko-ruský; větněsémantický …; viz ↗deadverbiální adjektivum a adjektivum z předložkových pádů, ↗deadjektivní adjektivum, ↗desubstantivní adjektivum kvalitativní, ↗desubstantivní adjektivum relační, ↗objektově posesivní adjektivum, ↗posesivní –í‑adjektivum, ↗posesivní ‑ův‑/‑in‑adjektivum, ↗deverbální adjektivum, ‑teln‑adjektivum, ↗adjektivní –n‑/‑t‑participium,↗ adjektivní‑l‑participium, ↗složené adjektivum.

Ze sémantického hlediska se tradiční mluvnice zajímá o to, že a. vyjadřuje statický příznak:

(a) jako kvalitu (jakost) – a. kvalitativní; tu buď a. popisuje – a. deskriptivní, vyjadřující příznak absolutně, z hlediska mluvčího objektivně (živý, mrtvý, slepý, sladký ...), n. hodnotí – a. kvalifikační, vyjadřující příznak jako výsledek vědomého hodnocení objektivně existujícího příznaku, které provádí mluvčí (mladý, starý, tvrdý, měkký ...); význam těchto a. je velmi vágní a kontextově vázaný (viz ↗stupňování). A. deskriptivní vykazují specifické gramatické a sémantické vlastnosti týkající se především možností tvoření 2. a 3. stupně (existuje u nich jisté omezení, které je dáno objektivitou hodnocení, již nelze dále stupňovat), derivace a tvoření antonymních řad. Tato omezení se naopak netýkají a. kvalifikačních, od nichž lze tvořit 2. a 3. stupeň téměř neomezeně (hodný - hodnější - nejhodnější), spojují se s modifikujícími prefixy a sufixy (krásný > překrásný, milý > miloulinký) a mohou tvořit antonymní řady (veselý × smutný).

(b) jako vztaha. relační; buď k substanci (kovový), n. k vlastnosti (dobrotivý), k ději (znělý) n. k okolnosti (zdejší). Na základě encyklopedických znalostí (znalostí světa) se do jejich významu vinterpretovávají další významy, které specifikují jazykový význam „vztah k substanci“, vyjadřovaný jaz. prostředky, srov. klasický příklad: švestkové knedlíky = ‘knedlíky se švestkou uvnitř‘, bramborové knedlíky = ‘knedlíky z těsta vyrobeného z brambor’). U a. relačních je význam motivován fundujícím slovem: železný (= ‘mající vztah k železu’).

Mezi jednotlivými typy a. může docházet k přechodům. Srov. použití deskriptivního a. ve významu kvalifikačním: Tvá řeč je příliš sladká (= neupřímná), kvalifikačního a. ve významu deskriptivním: Žena měřící 150 cm je malá (= objektivně nízkého vzrůstu), relačního a. ve významu deskriptivním: Karafiát je růžový (= objektivní kvalita barvy, již mívají jiné květy - růže), relačního a. ve významu kvalifikačním: Jeho vyhlídky nebyly růžově (= dobré).

V části č. literatury se přijímá Komárkovo (např. v PČM, 1978) důsledně sémantické pojetí, které za a. považuje i lexémy shodné s a., ale neohebné, tj. výrazy, které tradiční gramatika řadí právě na základě jejich formy k adv.: (a) pěkný - (b) pěkně, (a) vojenský - (b) vojensky, (a) dusný - (b) dusno. Tvary typu (a) představují podle této hypotézy shodné tvary a. (pěkný dům, pěkná zahrada, pěkně počasí), tvary typu (b) mají být neshodné tvary a., které má dané a. tehdy, není-li ve větě v syntaktické konfiguraci pro shodu výraz, od něhož by a. mohlo získat rysy rod, číslo a pád: (i) Dnes je pěkný den; Dnešní den je pěkný × Dnes je pěkně; (ii) pěkné hraní × pěkně hraje. Toto pojetí je z mnoha důvodů problematické.

Klasický popis a. se snaží reflektovat také to, že (a) (také) a. jsou slovním druhem s vágním významem (viz ↗stupňování); (b) a. jako možný, nutný, pravděpodobný, typický, skutečný, domnělý (tzv. modální a.); tehdejší, včerejší, zdejší, tamější (tzv. indexová a.) (viz ↗index); dotyčný, jmenovaný, zmíněný (tzv. koreferenční a.) aj. mají specifický význam a (z něho odvozené) specifické syntaktické chování, (c) některá a. se syntakticky vztahují na NS, jejíž součástí jsou (silný člověk), n. na predikát, jež je obsažen ve vnitřní struktuře deverbálního jména: silný kuřák (i) ‘silný člověk, který kouří’ n. (ii) ‘člověk, který silně kouří’, a mnoho dalších vlastností a. Viz také ↗substantivizace adjektiv, ↗substantiva s adjektivním skloňováním, stage level predikát × individual level predikát, ↗participium, ↗stupňování.

Rozšiřující

2. A. je ↗slovní druh / ↗lexikální kategorie, jehož/jejíž prototypičtí zástupci splňují následující tři kritéria: (1) Mají určitý typ významu: A. označují statické vlastnosti substancí, což jim dovoluje sloužit jako ↗predikát, např. To auto je špinavé/černé. (2) Mají určitou syntaktickou distribuci: A. je možno začlenit do jmenné fráze s cílem modifikovat n. upřesnit význam jména (viz ↗přívlastek), např. černé/špinavé auto. (3) Mají speciální morfologické vlastnosti: A. vykazují shodu s modifikovaným jménem (rod, číslo, pád) a vyjadřují ji pomocí vlastní sady přípon odlišných od jména, např. Viděl čern‑ého ps‑a.

Prototypická a. (černý) mají všechny tyto vlastnosti. A. však nejsou jednolitá kategorie, protože existují a., která všechny vlastnosti nemají, a přesto se za a. považují. Např. u khaki (což je typem významu výraz zcela paralelní adjektivu černý) nelze doložit vlastnost (3), tj. shodu. Khaki se však klasifikuje jako a. i přes absenci této vlastnosti. Nelze však říci, že vlastnost (3) není definiční vlastností a., ale pouze nahodilou vlastností. To proto, že některé výrazy se za a. považují výlučně kvůli tomu, že mají shodu. Např. ve větě Had je zvíře bez noh nechápeme výraz bez noh jako a., přestože modifikuje jméno s cílem upřesnit jeho význam (adjektivní vlastnost (2)). Naopak formálně identická sekvence bez-noh se za a. považuje, když je opatřena shodou Had je beznohé zvíře. Stanovení přesné hranice je (a vždy bude) v takových případech do jisté míry arbitrární (viz ✍Ross, 1972).

1 Adjektivní vlastnost (1): význam

Tradičně se o a. mluví jako o výrazech, které vyjadřují statické vlastnosti. Vlastností se rozumí to, že pokud je výraz predikován o nějakém individuu, pak je výsledkem výrok s pravdivostní hodnotou. Např. ve větě Ten pes je černý je výraz černý použit jako predikát individua (daný pes) a výsledkem je výrok, o jehož pravdivosti se můžeme smysluplně bavit. Statické vlastnosti jsou pak takové, o jejichž pravdivosti můžeme rozhodnout na základě inspekce jediného časového bodu. V daný čas něco je/není černé. Tato charakteristika je důležitá v tom, že odděluje a. např. od dějových participií. Participia mohou mít distribuci (vlastnost (2)) i shodu (vlastnost (3)) jako a., např. Petrovy zvětšené uzliny mě znepokojují. Takováto participia jsou však považována za tvary slovesa (nikoliv za a.), protože neoznačují statickou vlastnost. Je tomu tak proto, že k ohodnocení pravdivosti věty Petrovy uzliny jsou zvětšené potřebujeme nejméně dva časové okamžiky (nynější stav a nějaký předcházející, kdy musí být uzliny menší, má-li být výrok pravdivý). Srov. v tomto kontextu větu s odpovídajícím a. (Petrovy uzliny jsou velké), kde k ohodnocení pravdivosti stačí inspekce v jediném časovém okamžiku. Naopak však tato charakteristika neodděluje a. např. od jmen (substantiv), které rovněž mohou označovat statické vlastnosti (Petr je učitel).

Novodobé zkoumání (např. ✍Siegel(ová), 1976) se však rozchází s tímto pojetím a. jako čistých vlastností (tj. jako výrazů, které vedou k pravdivostní hodnotě, pokud jsou aplikovány na individuum). Toto poznání se odvíjí od toho, že ne všechna a. se chovají stejně v určitých sémantických testech založených na ↗vyplývání. Tak např. na základě vět Petrovo auto je černéPetrovo auto je osmiválec lze usoudit, že Petrovo auto je černý osmiválec. Možnost takového vyplývání je dána tím, že výrazy osmiválecčerný označují dvě různé vlastnosti a černý osmiválec je vlastnost daná průsečíkem těchto vlastností. Vyplývání je tedy důsledkem toho, že pokud má individuum obě vlastnosti, pak o něm můžeme predikovat i jejich průsečík. Takovým a. se říká intersektivní adjektiva.

Existují však i a., která se chovají z hlediska vyplývání jinak. Tak např. na základě vět Petrův lékař je šikovnýPetrův lékař je kutil nelze usoudit, že Petrův lékař je šikovný kutil. Panuje shoda, že je tomu tak proto, že adjektiva jako šikovný neoznačují vlastnosti (funkce z individuí do pravdivostních hodnot), ale převádí jednu vlastnost (být lékařem) na jinou vlastnost (být šikovným lékařem). A., která v takovýchto příkladech nevedou k platnému úsudku, se obecně označují jako neintersektivní adjektiva. V rámci a. neintersektivních existují další oddíly. A. jako šikovný se říká adjektiva subsektivní, neboť ve výsledku označuje fráze [adjektivum + jméno] podmnožinu původní jmenné denotace, tedy šikovný lékař je podmnožina lékařů.

Existují i další druhy neintersektivních adjektiv. Např. adjektiva jako bývalý lékař n. falešný lékař jsou neintersektivní. Z dvojice výroků Ten prodejce pojistek je falešnýTen prodejce pojistek je kutil totiž nevyplývá Ten prodejce pojistek je falešný kutil. Zároveň ale množina falešných prodejců pojistek není podmnožinou prodejců pojistek, a proto se taková adjektiva nemohou řadit k subsektivním; bývají označována jako adjektiva privativní.

Obecně platí, že a., která se dají stupňovat (např. velký), se řadí k neintersektivním a.; viz ↗stupňování. Např. z výroků A: Tato myš je velká a B: Tato myš je zvíře nelze platně usoudit C: Tato myš je velké zvíře. Literatura (✍Kamp, 1975; ✍Klein, 1980; ✍Kennedy, 2007 aj.) zde poukazuje na to, že důvodem pro neplatnost úsudku je fakt, že význam takových a. je závislý na kontextu, který je prototypicky poskytnut modifikovaným jménem. Takže v kontextu myší (Mickey Mouse je velká myš) může být dané individuum velké, ale v kontextu ostatních zvířat (sloni aj.) je totéž individuum naopak malé (Mickey Mouse je malé zvíře). To, co velký ve skutečnosti znamená, je to, že velikost individua překračuje určitou (kontextově danou) hranici na příslušné stupnici; viz ↗stupňování. Prototypicky je tento kontext dán jménem, které subsektivní adjektivum modifikuje.

✍Cresswell (1976) n. ✍von Stechow (1984) dále poukazují na to, že kontextová specifikace je pouze jednou z možností, jak určit bod na škále, kterého musí vlastnost individua dosáhnout. Např. v komparativních konstrukcích (Slon je větší než myš) je bod na stupnici velikosti stanoven explicitně výrazem než myš. Věta pak je pravdivá, pokud výška slona přesahuje takto stanovený bod. Podobně ve větě Myš je deset centimetrů dlouhá je bod na stupnici délky označen frází deset centimetrů. Věta je pak pravdivá, pokud délka myši odpovídá tomuto bodu (či intervalu definovanému vzhledem k tomuto bodu) na stupnici denotované a.

Ač tedy a. v určitém smyslu odpovídají vlastnostem, tato jejich charakteristika je výsledkem složitějšího procesu. A. podle zmíněných koncepcí v důsledku označuje vztahy mezi individui a body na určité stupnici. A. se mění na vlastnost pouze tehdy, když nějakými prostředky (kontextovou n. explicitní specifikací) určíme daný bod, který musí individuum dosáhnout n. překonat.

2 Adjektivní vlastnost (2): syntaktická distribuce

Nejcharakterističtější funkcí adjektiv je jejich použití jako atributů jména (↗přívlastků): moje černé boty. Typická je v č. jejich pozice před jménem, i když se mohou vyskytovat i za jménem (datel černý). V některých jaz. je atributivní použití jediné možné, a proto je takové použití chápáno jako základní. V č. mohou a. sloužit i jiným funkcím. Charakteristické je jejich užití jako predikátu ve větách se sponami býtmít: Moje boty byly mokré, Boty mám mokré. Toto použití a. lze považovat za méně typické než adnominální z toho důvodu, že toto užití není přípustné pro některá adjektiva. Prototypicky se uvádí a. bývalý, viz *Tento prezident je bývalý. Takovým adjektivům se říká nepredikativní a.

Adjektiva je také možno používat jako sekundárních predikátů (viz ↗sekundární predikace). Tyto sekundární predikáty mohou být trojího druhu, viz (a)–(c):

(a) Mohou vyjadřovat dočasný stav subjektu n. objektu, který platí v průběhu děje vyjádřeného slovesem, ale ne nutně déle. Takovým sekundárním predikátům se někdy říká depiktivní predikáty // depiktiva: Děti se vracely z lesa špinavé (= byly špinavé, když se vracely), Našli ho vyčerpaného uprostřed lesa (= byl vyčerpaný, když ho našli). Možnost sloužit jako depiktivní sekundární predikát je vlastnost, která je pro a. specifická. Jak bylo řečeno výše, jako primární predikáty mohou být užity vedle a. i podstatná jména (Petr je špinavý // Petr je hrdina). Sekundární depiktivní predikace je však oblast, kde se adjektiva a jména liší. Adjektiva se zde vyskytují holá bez výrazu jako: Dítě se ze závodů vracelo (*jako) špinavé. Na druhou stranu jména jako umožňují (ba preferují): Dítě se ze závodů vracelo jako hrdina / ?vracelo hrdina.

(b) Mohou vyjadřovat trvalou vlastnost slovesného objektu, který je vytvořen v průběhu děje vyjádřeného slovesem. Takovým predikátům se říká rezultativní predikáty // rezultativa. Např.: Tu cestu musíte postavit dost širokou; Tu pusu jsi mu namaloval moc velkou.

(c) Mohou vyjadřovat vlastnost objektu, který je dějem zasažen a získá tuto vlastnost následkem děje. V takovém případě jsou adjektiva doprovázena předložkou na n. do: Ostříhal mu vlasy na krátko; Ostříhal ho do hola. V takových kontextech se a. opět chovají stejně n. jako jména, která umožňují analogické konstrukce: Povýšili ho na generála / do šlechtického stavu.

✍Caha & Medová (2009) si všímají toho, že když je slovesný tvar aktivní změněn na stavové pasivum, stejný typ rezultativního významu může být vyjádřen nejen předložkovým rezultativem, ale i adverbiem: ostříhal mu vlasy na krátko / *krátce, ale na krátko / krátce ostříhané vlasy. Autoři dávají tato data do souvislosti s tím, jak se chovají běžné prostorové předložkové fráze. V aktivní větě máme jenom možnost směrové předložkové fráze hodil boty do kouta / *v koutě, zatímco stavové participium umožňuje i stavovou PP: do kouta / v koutě hozené boty. Tuto analogii pak ✍Caha & Medová (2009) považují za příznak toho, že adverbium zde představuje stavový protějšek předložkového adjektivního rezultativa. Důsledkem této analýzy je, že adverbia nepředstavují samostatný slovní druh, ale morfologickou formu adjektivní (specificky vyjádřenou lokální koncovkou ‑ěn. u komparativů ‑i). Proto zde dále uvádíme i další možné užití a., a sice:

(d) A. mohou modifikovat i slovesný děj. V této funkci mají morfologii tzv. adverbií: Petr běží rychle (ve skutečnosti se však jedná o bezpředložkový lokál, podobně jako rezultativa jsou směrovými PP).

3 Adjektivní vlastnost (3): morfologie

Prototypická adnominální a. mají specifickou formu skloňování, která se podobá tvarům zájmen (srov. černéhojeho, černémujemu). Nejedná se zde však o identitu, obecně se zdá, že adjektivní flexe má větší vokalickou kvantitu v porovnání se zájmeny. Tento fakt lze vysvětlit historicky: adjektivní skloňování vzniklo v dávné minulosti fonologickým procesem (v historické gramatologii se označuje termínem ↗stahování) morfologicky komplexního tvaru. Ten měl dané zájmeno jako druhou část; tou první byl vokál, který odpovídal patřičné jmenné koncovce, např. dobr‑a‑jeho chlap‑a, dobr‑u‑jemu chlap‑u. V historickém vývoji došlo k fúzi těchto dvou morfémů s výsledkem, že počáteční vokál nynější adjektivní koncovky je vždy dlouhý. Vzhledem k tomuto vývoji se takovému skloňování říká složené (tj. vzniklo složením dvou původně oddělených morfémů).

Některá adjektiva si v predikativní pozici zachovala možnost užití krátkého vokálu: a to především v nominativu (Byla šťastn‑a), okrajově i v akuzativu (Ruku už mám unaven‑u).

Tradičně se má za to, že v podstatě všechny výrazy, které modifikují jméno a jsou opatřeny adjektivní flexí, jsou adjektiva. To však často neodpovídá chování výrazů, se kterými se shoda kombinuje. Posesivní adjektiva (s Petrovým svolením) jsou asi nejjasnějším případem. Pokud bychom je klasifikovali jako adjektiva, museli bychom velmi oslabit teorii adjektivního významu. Posesiva totiž prokazatelně referují k osobám (jako substantiva), neboť zájmena pak mohou k takovým osobám odkazovat: S Petrovým svolením jsme použili jeho (tj. Petrovu (nebo někoho jiného)) pracovnu. To je v rozporu s jinou definiční vlastností adjektiv, totiž že adjektiva referují k vlastnostem.

Dále je poměrně nekontroverzní, že dějová aktivní i pasivní participia (viz ↗participium) jsou zástupcem sloves (označují děj), a nikoliv adjektiv (označují stav). V adnominální pozici (ať už před jménem n. za ním) však taková participia nesou stejnou shodu jako a. To platí pro aktivní participia (doznívající tóny) i pasivní participia (uctívaný kanonýr Messi) atd. Pokud bychom tyto výrazy považovali za adjektiva (podle shody), opět se dostaneme do situace, kdy různá kritéria adjektivnosti (shoda a význam) vedou k protichůdným závěrům.

Na základě těchto faktů se tedy zdá rozumné navrhnout, že adjektivní shoda je afix, který se připojuje k výrazům různých syntaktických kategorií (včetně a.) tehdy, když slouží jako shodný atribut/modifikátor jména. Pochopitelně ne všechny výrazy, které modifikují jméno, mohou mít shodu (existují atributy neshodné), ale faktem zůstává, že se nezdá možné vymezit třídu shodných atributů pomocí pojmu adjektiva. Hypotéza je formálně znázorněna níže:

V tomto stromě se adjektivní shoda spojuje s konstituentem, který může náležet do různých kategorií. Hlava komplementu shody se hlavovým posunem kombinuje se shodou do jednoho slova. Celá tato komplexní struktura je do jmenné fráze integrována na pozici specifikátoru (nějaké funkční projekce) jména. Tato struktura formálně zachycuje hypotézu, že shoda se spojuje s jakoukoliv lexikální kategorií.

Navržená struktura umožňuje také to, aby fráze označená tučným X kromě hlavy této kategorie obsahovala ještě další materiál (shoda může být syntakticky frázovým afixem). Data ohledně této možnosti jsou bohatá, avšak ne úplně jednoznačná. V souhrnu se dá říci, že pro různé volby kategorie X vidíme různé stupně frázového rozvití X, ale většinou ne plnou sadu výrazů, které jsou typické pro fráze typu X.

Začněme příklady, kdy X = V (dohasínající ohně, vyhlášený podnik, vybuchlá bomba). Zde najdeme poměrně jasné příklady toho, že sloveso opatřené adjektivní shodou se kombinuje s výrazy, které se vyskytují pouze v rámci slovesných frází. Tak např. ve větě Petr se chlubil svým psem požírajícím banány je v rámci zdánlivé rozvité adjektivní fráze přítomen akuzativ, což je typicky adverbální pád. Rovněž ve frázi všemi obdivovaný kanonýr najdeme instrument vyjadřující agens, další typicky verbální znak (srov. *všemi bílý/velký dům).

To, že takové výrazy mají shodu, je paradox pro teorie, podle nichž se shoda kombinuje pouze s adjektivy. Naproti tomu stojí hypotéza, že adjektivní shoda je důsledkem určitého typu syntaktické pozice a se syntaktickou kategorií svého hostitele nemá prakticky nic společného. Pro teorie druhého typu lze tato fakta jednoduše formálně zachytit tím, že komplementem shody (Agr) je syntakticky komplexní rozvětvená verbální kategorie (VP), viz obrázek níže. Hlava tohoto komplementu (požírajíc) se pohybuje hlavovým posunem ke shodě, a kombinují se spolu do jednoho slova:

Měly by se zde zmínit rovněž případy, kdy to vypadá, že se afix shody připojuje ne ke hlavě komplementu, ale k celé frázi XP, která je jejím komplementem. Tak např. ve výrazech jako beznohý se adjektivní shoda připojuje k řetězci předložka–jméno. V takových řetězcích se předložka tradičně považuje za hlavu, neboť rozhoduje o syntaktické distribuci celé fráze, v našem konkrétním případě bez-noh-ý je tedy hlavou fráze bez-noh předložka bez. (Tato hypotéza je podpořena tím, že nejde říct *nohý.) Pokud je to tak, pak se shodový afix nepřipojuje k hlavě této fráze (bez), ale spíše na celou tuto frázi: [PP bez-noh]-ý. Analogická jsou data jako bezduchý (*duchý), bezedný (*dný), bezbřehý (*břehý), bezesný (*sný), bezvlasý (*vlasý), ale i předpotopní, povánoční, přímořský aj.

Teoreticky se takové chování dá vysvětlit pomocí frázového posunu. V případě, že pozice XP komplementu je okupována kategorií PP, je celý tento komplement posunut nalevo od shody, nikoliv pouze hlava:

Je ale nutné dodat, že stejně tak, jak je nepochybné, že se zde shoda připojuje na PP, tak je rovněž neoddiskutovatelné, že tato PP podléhá jistým omezením. Shoda se např. nepřipojuje na PP, kde je jméno modifikováno adjektivem n. jinak: pes bez jedné nohy × *bez‑jedno‑noh‑ý pes, člověk bez šedých vlasů × *bez‑šedo‑vlas‑ý člověk. To připomíná podobné omezení na posesiva: *našeho sousedova košile × košile našeho souseda; viz ↗posesivní adjektivum.

V literatuře existuje jedna tradice analýzy a., která je s těmito fakty relativně dobře sjednotitelná. V původní podobě navrhl ✍Chomsky (1957) (viz dále ✍Smith(ová), 1961; ✍Kayne, 1994; ✍Leu, 2008), že a. obecně jsou generována pomocí speciální mazací operace, kterou můžeme nazvat coje výmaz (whiz deletion). Myšlenka je zde taková, že v podkladové struktuře je jméno modifikováno relativními větou, která je transformována pomocí coje výmazu na adjektivní frázi:

ten pes, co je zdráv (coje výmaz) →

ten pes, co je zdráv (změna uspořádání) →

ten zdrav pes (pravidlo vložení shody) →

ten zdrav‑ý pes

Tato transformace zapsaná ve formátu rané generativní gramatiky je pochopitelně dosti arbitrární a byla kritizována z mnoha důvodů. Co je pro nás zajímavé, je to, že pokud je toto opravdu způsob, jak jsou generovány shodné atributy, pak můžeme tuto proceduru aplikovat i na jiné vztažné věty než adjektivní; výsledkem je obecná teorie vzniku shodných atributů, která není vázaná na jejich adjektivní povahu (což je neudržitelné):

ten pes, co je bez noh (coje výmaz) →

ten pes, co je bez noh (změna uspořádání) →

bez‑noh pes (pravidlo vložení shody) →

bez‑noh‑ý pes

Syntax a morfologie adnominálních výrazů participiální povahy se pak mohou vysvětlit pomocí analogické analýzy:

ten sporák, co vybuchl (co(je) výmaz) →

ten sporák, co vybuchl (změna uspořádání) →

vybuchl sporák (pravidlo vložení shody) →

vybuchl‑ý sporák

Navíc tato analýza umožňuje pochopit, jak a proč vlastně složená deklinace vznikla. Nejprve si povšimněme, že v rámci vztažné věty je predikát opatřen vlastní shodou. Pokud je tomu tak, navržené transformace ve skutečnosti operují s predikátem, který má na sobě shodu:

ta bomba, co vybuchl‑a (co(je) výmaz) →

ta bomba, co vybuchl‑a (změna uspořádání) →

vybuchl‑a bomba (pravidlo vložení shody) →

vybuchl‑a‑á bomba

Tato procedura tedy snadno vysvětluje, proč složená deklinace vznikla na základě juxtapozice dvou shodových morfémů: vnitřního, jmenného, který má původ uvnitř vztažné věty.

V rámci určitých teorií tvoření vztažných vět (tzv. matching analysis) lze zároveň i vysvětlit, proč se při redukci relativní věty uplatňuje pravidlo „vložení shody“. Podle párové analýzy je uvnitř vztažné věty přítomna shodná kopie jména (zhruba: Toto je bomba, ta bomba vybuchl‑a); při tvorbě redukované relativní věty dochází nejprve ke změně slovosledu (zhruba: Toto je bomba, vybuchl‑a ta bomba) a k elipse jména (zhruba: Toto je bomba, vybuchl‑a ta bomba). Tyto kousky tvoří východisko pro vznik složené deklinace (bomba vybuchl‑a‑ta). Zde je potřeba si uvědomit, že v době, kdy složená deklinace vzniká, demonstrativa (v našem případě ta) měla jiný tvar, a sice bychom měli bomba vybuchl‑a‑ja, což kontrakcí vede k dnešnímu bomba vybuchlá.

Kromě složené deklinace je dalším typickým morfologickým projevem a. (včetně adverbií) ↗stupňování. V některých jaz. (např. v bulharštině) se stupňování vyjadřuje pomocí morfémů, které nejsou specifické pro a. Tak vedle např. po guljam ‘větší’ máme po u PP po na jug ‘víc na jih, jižněji’ n. u slovesných frází Toj po se kara ‘On se hádá víc’. Na rozdíl od bulharštiny jsou v č. komparativní morfémy (‑ěj)‑š‑í a superlativ nej‑(‑ěj)‑š‑í specifické pro a. ✍Bobaljik (2012) (viz také ✍Caha, v tisku) navrhuje, že komparativní a superlativní morfémy jsou samostatnými syntaktickými uzly a kombinují se hlavovým posunem, jak znázorněno níže:

Literatura
  • Alexiadou, A. Adjective Syntax and Noun Raising: Word Order Assymetries in the DP as the Result of Adjective Distribution. Studia Linguistica 55, 2001, 217–248.
  • Bierwisch, M. & E. Lang. (eds.) Grammatische und konzeptuelle Aspekte von Dimensionsadjektiven, 1987.
  • Bobaljik, J. Universals in Comparative Morphology, 2012.
  • Bouchard, D. Adjektives, Numbers and Interfaces. Why Languages Vary, 2002.
  • Caha, P. Unifying Suppletion and Word Order. Journal of Linguistics (v tisku).
  • Caha, P. & L. Medová. Czech Adverbs as Case-marked Adjectives. In Zybatow, G. & U. Junghanns ad. (eds.), Studies in Formal Slavic Phonology, Morphology, Syntax, Semantics and Information Structure. Proceedings of FDSL 7, Leipzig 2007, 2009, 31–42.
  • Cinque, G. On the Evidence for Partial N-movement in the Romance DP. In Cinque, G. & J. Koster ad. (eds.), Paths towards Universal Grammar, 1994, 85–110.
  • Cinque, G. The Syntax of Adjectives. A Comparative Study, 2010.
  • Cresswell, M. The Semantics of Degree. In Partee, B. H. (ed.), Montague Grammar, 1976, 261–292.
  • Daneš, F. Věta a text, 1985.
  • Dixon, R. M. V. Adjective Classes in Typological Perspective. In Dixon, R. M. V. & A. Aikhenvald (eds.), Adjective Classes: A Cross-linguistic Typological Study, 2004, 1–49.
  • Dixon, R. M. V. & A. Aikhenvald. (eds.) Adjective Classes: A Cross-linguistic Typological Study, 2004.
  • Grepl, M. & P. Karlík. Skladba češtiny, 1998.
  • Hofherr, P. C. & O. Matushansky. (eds.) Adjectives. Formal Analyses in Syntax and Semantics, 2010.
  • Chomsky, N. Syntactic Structures, 1957.
  • Kamp, H. Two Theories about Adjectives. In Keenan, E. (ed.), Formal Semantics of Natural Language, 1975, 123–155.
  • Kayne, R. S. The Antisymmetry of Syntax, 1994.
  • Kennedy, Ch. Projecting the Adjective. The Syntax and Semantics of Gradability and Comparison, 1999.
  • Kennedy, Ch. Vagueness and Grammar: The Semantics of Relative and Absolute Gradable Predicates. L&P 30, 2007, 1–45.
  • Klein, E. A Semantics for Positive and Comparative Adjectives. L&P 4, 1980, 1–45.
  • Komárek, Μ. Stavba tvarů adjektivní a pronominální flexe v spisovné češtině. SaS 33, 1972, 139–145.
  • Kopečný, F. Význam krátkých tvarů adjektivních, zejm. tvaru neutrálního v češtině. Sl 22, 1953, 557–574.
  • Kopřivová, M. Valence českých adjektiv, 2006.
  • Křivan, J. Sémantická klasifikace relačních adjektiv. In Uličný, O. & O. Bláha (eds.), Úvahy o české morfologii. Studie k moderní mluvnici češtiny 6, 2013, 141–155.
  • Leu, T. The Internal Syntax of Determiners. PhD. diss., New York University, 2008.
  • McNally, L. & Ch. Kennedy. (eds.) Adjectives and Adverbs. Syntax, Semantics, and Discourse, 2008.
  • 1, 1986.
  • 2, 1986.
  • MSoČ 1, 2010.
  • Panevová, J. Ještě jednou teorie valence - tentokrát na materiálu českých adjektiv primárních. JA 35, 1998, 63–69.
  • Panevová, J. Na co jsme pyšní a čemu zůstaneme věrní (Poznámky k valenci několika českých adjektiv). In Štícha, F. (ed.), Možnosti a meze české gramatiky, 2006, 153–166.
  • Panevová, J. Nominalizace vyjádřené slovesnými adjektivy. In KČG, 2011, 161–173.
  • PČM, 1978.
  • Piťha, P. K otázce valence u adjektiv. SaS 43, 1982, 113–117.
  • PMČ, 1996.
  • Ross, J. R. The Category Squish: Endstation Hauptwort. In Peranteau, P. M. & J. N. Levi ad. (eds.), Proceedings of the Eighth Regional Meeting of the Chicago Linguistic Society, 1972, 316–338.
  • Seuren, P. A. M. The Structure and Selection of Positive and Negative Gradable Adjectives. In Farkas, D. & W. Jacobson ad. (eds.), Papers from the Parasession on the Lexicon (CLS 14), 1978, 336–346.
  • Siegel, M. E. A. Capturing the Adjective. PhD. diss., Univ. of Massachusetts, Amherst, 1976.
  • Smith, C. S. A Class of Complex Modifiers in English. Lg 37, 1961, 342–365.
  • Svozilová, N. & H. Prouzová ad. Slovník slovesných, substantivních a adjektivních vazeb a spojení, 2005.
  • Šlédrová, J. K sémantice českých rozměrových adjektiv. SaS 61, 2000, 122–137.
  • Thompson, S. A. A Discourse Approach to the Cross-linguistic Category 'Adjective'. In Corrigan, R. & F. R. Eckman ad. (eds.), Linguistic Categorization, 1989, 245–265.
  • von Stechow, A. Comparing Semantic Theories of Comparison. Journal of Semantics 3, 1984, 1–77.
  • Wetzer, H. The Typology of Adjectival Predication, 1996, 245–266.
  • Viz také Lexikální kategorie, Stupňování, Participium.
Citace
Petr Karlík (1), Pavel Caha (2) (2017): ADJEKTIVUM. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ADJEKTIVUM (poslední stažení: 18. 10. 2017)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka