Kategorie, jejíž hodnoty jsou spolu s hodnotami kategorie ↗číslo v č. a jiných flexivních jazycích vyjadřovány sufixem na pravé periferii slovesa, tj. koncovkou; proto se pokládá za kategorii slovesa. Hodnoty kategorií osoba a číslo jsou označovány číselným pořadím: (pro indikativ) 1. os. sg. kouří‑m, 2. os.sg.; kouří‑š, 3. os. sg. kouří‑Ø; 1. os. pl. kouří‑m‑e, 2. os. pl. kouří‑t‑e, 3. os. pl. kouř‑í; (pro imperativ) 1./2./3. os. sg. kuř‑Ø; 1. os. pl. kuř‑m‑e, 2. os. pl. kuř‑t‑e (analýzy se liší); (pro kondicionál): 1. os. sg. by‑ch, 2. os. sg. by‑s, 3. os. sg. by‑Ø, 1. os. pl. by‑ch‑om, 2. os. pl. by‑s‑te, 3. os. pl. by‑Ø.

Osoba a číslo jsou ve skutečnosti nominální kategorie: Jsou to kategorie syntakticky závisle proměnné, které vyjadřují rysy nominálních výrazů: já, my [1.os.], ty, vy [2.os.], ostatní nominální výrazy (Petr, dům, on‑, čtení …) [3.os.]. K analýze struktury nominálních výrazů viz ↗osobní zájmeno. V č. je na koncovce finitních slovesných tvarů (ale i jinde) vidět, že nominální kategorie 3. os. je v rámci kategorie osoby „nepříznaková“: koncovka s rysem 3. os.sg. (sg. je nepříznaková kategorie v rámci nominální kategorie číslo) je nulová: dělá‑m, dělá‑š × dělá‑Ø; by‑ch, by‑s × by‑Ø.

Sloveso vyjadřuje sufixem-koncovkou rysy finitnosti [osoba] a [číslo] (sada těchto tvarů tvoří ↗verbum finitum (VF)) jako shodové kategorie, tj. nositelem těchto rysů jsou jména a v syntaktické konfiguraci pro ↗subjekt-predikátovou shodu se tyto rysy ↗flexí „kopírují“ na sloveso: (já) trpí‑m, (ty) trpí‑š, (Petr // on) trpí‑Ø, (my) trpí‑m‑e atd. Ve strukturách tradičně analyzovaných jako bezpodměté získává VF koncovku nesoucí rysy 3. os. sg. Podle tradiční analýzy se objevuje na slovese jako default (nesoucí nepříznakové hodnoty rysů osoba a číslo), tj. není-li ve struktuře podmět, jehož rysy, je-li přítomen, na základě shody koncovka vyjadřuje: Prší‑Ø, Evě se spí‑Ø dobře. Podle jiné analýzy, standardní v generativní gramatice, se tato finitní koncovka objevuje na slovese jako výraz shody s expletivním subjektem (On‑o) prší‑Ø; (On‑o) se Evě spí‑Ø dobře; (On‑o) Petra mrzí‑, že Pavel nepřišel; viz ↗expletivum. Takové tvary se nazývají neosobní tvar slovesa // impersonální tvar slovesa.

Podle ↗MVT a mainstreamových analýz v generativní gramatice rysy finitnosti (osoba a číslo) na slovese naopak přidělují subjektu pádový rys nominativu Petr spí × *Petr spát; je-li aktantu udělen slovesem jiný pád, který vyjadřuje speciální roli aktantu, rys nominativu je přidělen expletivnímu subjektu: _agensPetr spí × (Ono) se _proživatelPetrovi spí dobře; srov. také (Ono) by se zželelo matce milých dítek.

V diskurzu se užívá forem kategorie o. v rozporu s jejich významem; dociluje se tím různých komunikačních efektů (v č. lingvistice se někdy mluví o ↗transpozici); např. Při vyučování sedím rovně a nevyrušuju (aktuální interpretace: ‘seď rovně a nevyrušuj’); To vám vzkazuje Vinnetou, náčelník Apačů (aktuální interpretace: ‘to vám vzkazuju já’); A co si bude pan profesor přát? (aktuální interpretace: ‘co si budete přát?’). Společenskými konvencemi je motivováno dnes už neužívané onikání (Kouknou na sebe, jak vypadají) a onkání (Anna, šla sem); viz také ↗vykání.