INDOEVROPSKÉ JAZYKY

Základní

Největší ↗jazyková rodina světa, k níž patří i slovanské jaz., a tudíž i čeština. Patří mezi nostratické jazykové rodiny; viz ↗nostratická teorie. I.j. mluví dnes přes dvě miliardy lidí v Evropě, Asii, Americe, Austrálii a v Africe. Jsou také ze všech jaz. světa nejlépe prozkoumány jak ze synchronního, tak i z diachronního hlediska, protože jsou všechny doloženy i ve svých starších podobách (některé dokonce z 2. tis. př. n. 1.). Současné i.j. tvoří pět velkých skupin (větví) a šest jednotlivých jazyků n. jazykových párů. Velké skupiny (větve): indické (indoárské) jazyky, íránské jazyky, ↗slovanské jazyky, germánské jazyky a románské jazyky. Malé větve: arménština, řečtina, albánština, jazyky baltské, jazyky goidelské (irština a skotština) a jazyky britanské (kymerština a bretonština). V 1. tis. př. n. 1. bylo ovšem složení ie. rodiny poněkud jiné. Zahrnovala tehdy: (a) Vývojové předstupně současných velkých skupin: indoíránské jaz., italické jaz., pragermánštinu a patrně společný předstupeň baltských a slovanských jaz. (viz také ↗praslovanština). (b) Starou řečtinu, už tehdy samostatný ie.jaz. (c) Nedokonale známé staré ie. větve, jejichž pozůstatky jsou některé izolované i.j. současnosti: paleobalkánské jaz. (pozůstatek: albánština), vývojový předstupeň arménštiny (a dalších málo známých jaz.) a keltské jaz. (velká jaz. skupina ve staré Evropě, jejímiž pozůstatky jsou jaz. goidelské a britanské). (d) I.j., jež nemají v současnosti pokračování: anatolské jaz. (Malá Asie, 2.–1. tis. př. n. l.; nejdůležitější z nich chetitština s památkami ze 17.–13. stol. př. n. l.) a tocharština (tu ovšem známe – ve dvou dosti rozdílných nářečních podobách A a B – až ze 7.–8. stol. n. l. z textů nalezených v čínském Turkestánu). Tyto jaz. – zejm. ve svých starších podobách – vykazují takové množství shod gramatických a lexikálních, že je nelze vysvětlit jinak než jako dědictví ze společného prehistorického východiska – indoevropského prajazyka. Tento prajazyk rekonstruujeme srovnáváním doložených i.j., zejm. starých. Tímto způsobem si ovšem nemůžeme zjednat celkový obraz jaz., jímž se v určité době mluvilo na určitém území. Tomu se blížíme nanejvýš při rekonstrukci dílčích prajazyků – ↗praslovanštiny, pragermánštiny, praindoíránštiny apod., kde jde o vývojové fáze časově nepříliš vzdálené od nejstarších dokladů příslušných jaz. V případě ie. prajazyka je však tento časový interval příliš dlouhý, a proto je mnohdy sotva možné rozhodnout, zda rekonstruované jevy hláskové, mluvnické a lexikální náleží jedné časové rovině, n. jednomu dial. prajazykového společenství. Pokud je to možné, označujeme takové jevy buď jako pozdněindoevropské (tj. náležející období, kdy ie. prajazyk byl už silně nář. diferencován), n. jako raněindoevropské, příp. protoindoevropské (tak nazýváme stav, který předcházel před tím, co lze ↗historickosrovnávací metodou rekonstruovat – stav, k němuž docházíme tzv. vnitřní rekonstrukcí). Smysl historickosrovnávací jazykovědy není tedy v tom, abychom si zjednali ucelený obraz o jaz. našich dávných předků. Jde spíše o to, abychom objasnili původ slov a mluvnických forem známých jaz. a zjednali si tak obraz jejich vývoje od co nejdávnějších dob. Podobně jako prehistorická archeologie odhaluje vývoj společnosti a materiální kultury našich předků v dobách, které nejsou osvětleny historickými prameny, snaží se historickosrovnávací jazykověda sejmout roušku tajemství z nejstarších osudů našeho jaz.

Rozšiřující

1 Fonetika a fonologie

Co se týká samohlásek, rekonstruujeme pro pozdněindoevropské období pět samohlásek krátkých a pět dlouhých: a, e, o, i, u (tedy podobný podsystém samohlásek jako v č.; viz ↗vokoid). Pro období raněindoevropské (resp. protoindoevropské) se předpokládá jednodušší podsystém: podle tzv. laryngální teorie vznikly samohlásky a, e, o z jedné prasamohlásky vlivem později zaniknuvších souhlásek, tzv. laryngál, které nejčastěji píšeme jako H s různými číselnými indexy; podobně prý vznikly dlouhé samohlásky z krátkých, po kterých následovala laryngála + další souhláska. Počítá se též s existencí pozdněie. diftongů (ai, ei, oi, au, eu, ou) a nefonematických (vsuvných) samohlásek, jež píšeme jako obrácené ešva) n. maličké nadřádkové e, resp.o.

Kořeny a slovotvorné sufixy se často objevují v různých obměnách, lišících se od sebe právě samohláskami: ie. samohláskový ablaut (dříve střída) přešel do mezinárodní lingvistické terminologie. Např. (K = jakákoli souhláska):

plný stupeň

o‑stupeň

oslabený stupeň

zdloužený stupeň

KeK

KoK

K°K

KēK

KeiK

Koik

Kik

KeuK

Kouk

Kuk

KerK

Kork

Krk

Atd.

Přízvuk slovní byl v pozdněie. fázi patrně volný a pohyblivý; většina jazykovědců počítá nadto s existencí tzv. slabičných přízvuků („intonací“).

Co se týká souhlásek, ie. závěrové souhlásky tvořily podle běžně tradované teorie pět artikulačních řad: labiály (p), dentály (t), veláry (k), palatalizované veláry () a labioveláry (kw). Někteří jazykovědci však popírají samostatnou existenci jedné z velárních řad, nejčastěji řady palatálních velár. Co do způsobu artikulace existovala vedle neznělých (p, t, k ...) a znělých (b, d, g ...) okluzív nepochybně ještě třetí série závěrových souhlásek, tradičně nazývaná aspiráty. Novější bádání dospělo k závěru, že patrně nešlo o znělé souhlásky s přídechem (bh, dh, gh ...): rozdíl mezi b, d, gbh, dh, gh byl patrně dán jinou distinktivní vlastností. Vzhledem k různosti názorů bude nejlépe mluvit prostě o „třetí sérii ie. závěrových souhlásek“. Nověji se objevila tzv. glotální teorie (✍Gamkrelidze & Ivanov, 1984), počítající se zcela jinými protiklady mezi souhláskami jednotlivých sérií (d, g byly tzv. glotalizované souhlásky atd.). Třené souhlásky (frikativy) byly v ie. prajazyce reprezentovány jen sykavkou s (nepočítáme-li zmíněné už laryngály). Zvl. třídu ie. fonémů tvořily sonanty r, l, m, n, jež mohly fungovat jako souhlásky i jako samohlásky, tj. slabikotvorné elementy (podobná situace je v č., viz ↗sonorní konsonant).

2 Morfologie a syntax

Mluvnická stavba ie. prajazyka byla podle představ, jež vládly v jazykovědě až do začátku 20. stol., velmi složitá, podobná té, kterou shledáváme ve starých indoíránských jaz. a v řečtině. Tento názor nyní většina jazykovědců opustila a počítá s poněkud jednodušší stavbou: některé z forem zmíněných jaz. vznikly zřejmě až v době nářečního štěpení ie. společenství, a to ve východním areálu. Tato revize názorů na ie. prajazyk byla vyvolána mj. tím, že mluvnická stavba nejstaršího známého ie.jaz. – chetitštiny, jejíž příslušnost k ie. rodině odhalil teprve r. 1915 B. Hrozný (zásadní publikace je ✍Hrozný, 1917) – je poměrně jednoduchá.

substantiv a adjektiv, jež původně tvořily jeden slovní druh („jméno“), se uplatňovaly gramatické kategorie rodu, čísla a pádu; indoíránské jaz., řečtina, latina a další staré ie. jazyky rozlišují tři gramatické rody (mask., fem., neutrum), chetitština však jen dva (mask., neutrum). Proto se dnes soudí, že na počátku vývoje bylo rozlišení rodu životného (činného) a neživotného (trpného) a teprve později rozštěpením pův.živ. vzniklo mask. a fem. Co se týká čísla, mají některé staroie. jazyky (indoírán., řečtina aj.) vedle sg.pl. ještě duál, jiné jej však nemají (chetitština, latina). Starší jazykověda počítala s původností duálu, dnes bývá spíše pokládán za dodatečný výtvor části i.j.; o situaci v č. viz ↗duál. Staré i.j. mají nestejný počet pádů (5–8). I v tomto případě se jazykovědci dříve domnívali, že původní počet (8) zachovaly indoíránské jaz., kdežto jinde došlo k jeho redukci. Dnes se většinou soudí, že ve starší ie. fázi byly plně paradigmatické jen nom., gen., dat., akuz.vok. (takový systém má stará řečtina!), ostatní pády (ablativ, lok., instr.) pak existovaly jen v jakémsi zárodečném stavu (jako adv. příležitostně tvořená od jmenného kmene). Teprve v době nářečního štěpení byly některé z těchto forem v jednotlivých nář. paradigmatizovány. Jmenné kmeny byly různé povahy; někdy fungoval jako kmen subst. nebo adj. holý kořen (tzv. kořenová slova, hojně doložená v nejstarších i.j.), jindy kořen ve spojení s derivačními (kmenotvornými) sufixy. Podle zakončení kmene (tj. u odvozených jmen podle zakončení kmenotvorného sufixu) se rozlišovaly o‑, ā‑, i‑, u‑ a další samohláskové kmeny, r‑, n‑, s‑, nt‑ a další souhláskové kmeny. K označení pádových funkcí byly ke kmeni připojovány pádové sufixy, označující spojitě kategorie pádu a čísla (na rozdíl od jaz. aglutinačních) (maďarština, finština, turečtina, mongolština aj.), kde jsou tyto kategorie označovány sufixy samostatně). Pádové sufixy byly původně pro všechna jména jednotné (až na některé odchylky v souvislosti s rodem apod.): v nom.sg. měla mask. a část fem. sufix ‑s, neutra a druhá část fem. nulový sufix, v gen.sg. byl pro všechny rody sufix ‑es/‑os, v dat.sg. nejspíše ‑ei, v akuz.sg. měla mask.fem. sufix ‑m, neutra nulový sufix, jako vok.sg. sloužil holý kmen. Nom. pl.mask.fem. měl sufix ‑es, gen. pl. ‑om n. ‑ōm atd. Tyto pův. pádové sufixy se nejlépe uchovaly u souhláskových kmenů, kdežto u samohláskových kmenů namnoze splývaly se samohláskou kmenotvorného sufixu a vytvářely tak pádové koncovky, různé u jednotlivých tříd kmenů. Tato různost se pak vystupňovala hláskovým vývojem, přejímáním koncovek od zájmen (toho původu je např. koncovka nom pl. o‑kmenů ‑oi) i jinými faktory. Tak se původně víceméně jednotná deklinace jmen rozpadla na řadu deklinačních tříd souhláskových a samohláskových – stav, který známe ze starých i.j. a který je – i když se značnými omezeními – uchován v současných ↗jazycích slovanských a baltských.

Zvl. třída jmen sloužících jako výrazy kvantity – číslovky – existovala již v ie. prajazyce. Jejich systém byl uspořádán na decimálním principu; existovaly jednoduché výrazy pro 1–10 a pro 100, ostatní se tvořily jejich skládáním. Ie. podoby zákl. číslovek se dají rekonstruovat bez velkých problémů: 2 +dwō(u), 3 +treyes, 4 +kwetwores, 5 +penkwe, 6 +(k)seks, 7 +septm, 8 +oktō(u), 9 +newn, l0 +dekm(t); viz ↗české číslovky v diachronním pohledu. Ještě v současných i.j. můžeme – i bez lingvistického školení – pozorovat shody v podobách číslovek. Viz ✍Gvozdanović(ová) (ed.) (1992), ✍Blažek (1999) aj.

Zájmena se lišila od jmen zvláštnostmi ve skloňování a supletivismem, tj. střídáním různých základů ve skloňování jednoho zájmena. V obzvláštní míře to platí o zájmenech osobních, kde lze s jistotou rekonstruovat jen ie. podoby tvarů nom. a některých příklonných tvarů (jako je č. mi, ti, si apod.). Pl. se tu netvoří od sg., ale představuje zvláštní samostatné zájmeno; č. já – mne – my, lit. aš – mano – mes, lat. ego – mei – nos, č. ty – vy, lit. tu – jūs, lat. tū – vōs apod. Ukazovací zájmena měla v některých pádech zvláštní formy, jinde pádové přípony jmen. Ve skloňování základního ukazovacího zájmena „ten“ se pův. střídaly základy soto (uchováno v indoíránských jaz., řečtině a germ.jaz., kdežto ve slovanských a baltských jaz. došlo k vyrovnání ve prospěch t‑ového základu). Zájmeno tázací se tvořilo od základu začínajícího labiovelárou kw (lat. quis, quid apod.).

Slovesná flexe byla složitější než jmenná. I zde se kladou podobné otázky jako u jmen, např. co se týká kategorie osoby a čísla: indoíránské jaz., řečtina a další jaz. mají slovesný duál, lat. a chetitština však duální tvary nemají.

Kategorie diateze (slovesného rodu) spočívala v nejstarších dobách v protikladu aktivum × medium. Mediumpův. asi označovalo činnost vykonávanou ve vlastní prospěch, postupem doby však nabývalo i význam reflexivapříp.pasiva (mediopasivum). Do kategorie diateze však podle všeho patřila i forma, která je později zařazována do kategorie času – perfektum. Původně snad měla význam ukončeného pasivního děje, později však označovala stav vzešlý z takového děje, nakonec pak (v historických i.j.) ukončený děj.

Kategorie času je – jak se zdá – pozdějšího původu. Starší je kategorie vidu, tj. protiklad dokonavého a nedokonavého děje. Slovesný čas má svůj počátek v rozlišování přítomného (aktuálního) a nepřítomného (neaktuálního) děje u nedok. slovesa. Z aktuální nedok. formy pak vznikl přítomný čas (prézens), z neaktuální nedok. formy min. čas zvaný imperfektum a z dok. formy minulý čas zvaný aorist. K této základní trojici časů přibylo – jak už bylo uvedeno – ještě perfektum, které však později v jednotlivých i.j. splynulo buď s aoristem (lat., germ.jaz.), n. s prézentem (slovanské a baltské jaz.). Existovala snad i jednoduchá forma budoucího času, která ovšem v řadě i.j. později zanikla, n. byla nahrazena novotvary. Časy vyjadřující předčasnost (plusquamperfektum, futurum II) představují samostatné výtvory jednotlivých i.j.

Podle tvoření prézentního kmene se ie. slovesa dělila na dvě základní skupiny: slovesa atematická a slovesa tematická. U atematických sloves fungoval jako préz. kmen buď holý kořen (např. u sponového slovesa es‑), příp. se zdvojením první souhlásky (např. u slovesa dō‑ ‘dávat’), n. kořen rozšířený o sufixy , neu, příp. o nosový infix (tj. nosovku ‑n‑ vsunutou před poslední souhlásku kořene). Kmen tematických sloves byl zakončen tzv. tematickým vokálem, tj. e (ve střídě s o): byl tvořen sufixy e/o, ye/yo, ne/no, ske/sko apod. Vedle primárních prézentů byly i sekundární, tj. odvozené: iterativa (např. se sufixem ā), kauzativa, stavová slovesa aj. Kmeny aoristu a perfekta se tvořily nezávisle na kmeni prézentu. Příznakem aoristu byla často sykavka s („sigmatický“ aorist), jindy však tematický vokál e/o („tematický“ aorist), n. chyběl jakýkoli sufix („kořenový“ aorist). Préz. kmen se v těchto případech tvořil jiným způsobem, n. se aspoň lišil kořenovou samohláskou (ablaut). Ie. perfektum zjevně nebylo charakterizováno zvl. sufixem; vyznačovalo se zdvojením první souhlásky (ale ne vždy!), kořenovou samohláskou -o- a zvláštními osobními příponami.

Systém osobních přípon byl v pozdněie. fázi zřejmě velmi složitý. Osobní přípony označovaly nejen osobu, ale i diatezi a zčásti i čas a způsob. Atematická a tematická slovesa měla v préz. zčásti různé koncovky:

atematické

tematické

aktivum

1.sg.

-mi

2.sg.

-si

-ei

3.sg.

-ti

-e

1.pl.

-mes

-omes

2.pl.

-te

-ete

3.pl.

-nt(i)

-ont

Imperfektum (které se tvořilo od préz. kmene) a aorist měly osobní přípony bez ‑i: ‑m, ‑s, ‑t, ‑nt (příp. ‑r). Jiné osobní přípony (se zakončením ‑o, resp. ‑oi, ‑or) mělo ie. medium; přípony perfekta se podobaly příponám media. Zvláštní osobní přípony měl aspoň zčásti i imperativ. Různost tvoření infinitivu v jednotlivých i.j. svědčí o jeho pozdějším původu. Ie. stáří jsou zato participia: aktivní part. tvořené sufixem ‑nt‑, pasivní part. se sufixy ‑to‑ a ‑no‑ a další.

3 Slovní zásoba

Neméně důležitým úkolem historickosrovnávací jazykovědy je rekonstrukce ie. slovní zásoby. Tou se zabývá ↗etymologie. Zatímco etymologické bádání omezené na jednotlivé ie. větve dospívá k víceméně ucelenému obrazu slovní zásoby psl., pragerm. apod., jsou naše představy o celoindoevropském lexiku do značné míry kusé. Vzhledem k velkému časovému intervalu, jenž nás dělí od ie. prajazyka, nelze často rozhodnout, zda rekonstruované lexémy patří do jedné časové roviny. Jen v menšině případů se daří rekonstruovat celá ie. slova, tj. kmeny substantiv a adjektiv: +mater‑ ‘matka’, +sūnu‑ ‘syn’, +ekwo‑ ‘kůň’, +wlkwo‑ ‘vlk’, +ghans‑ ‘husa’, +mūs ‘myš’, +medhu‑ ‘med’, +domo‑ ‘dům’, +ped‑ ‘noha’, +nokti‑ ‘noc’ apod. Častěji rekonstruujeme pouhé kořeny, jimž většinou přisuzujeme základní význam slovesný: +bher‑ ‘nést’, +yeug‑ ‘spojovat’, +sed‑ ‘sedět’, +swep‑ ‘spát’, +leuk‑ ‘svítit’, +mer‑ ‘umírat’, +men‑ ‘pamatovat si’, +ten‑ ‘napínat’, +weid‑ ‘vidět’ apod. Jen málokdy však můžeme s jistotou rekonstruovat jednotné ie. tvoření préz. od určitého slovesného kořene. Rekonstrukce slovní zásoby prehistorických jaz. (praslovanštiny, indoevropštiny ...) zdaleka nezajímá jen lingvisty, ale představuje důležitý doplněk bádání jiných disciplín, které se zabývají prehistorií lidstva, zejm. archeologie. Z rekonstruovaného lexika lze totiž dělat závěry o společnosti uživatelů příslušného jaz., způsobu výroby, přírodním prostředí, v němž žili, ale také o úrovni jejich myšlení, náboženských představách apod. Úvahám tohoto druhu říkáme lingvistická paleontologie. Jako příklady lze uvést několik č. slov prokazatelně ie. stáří, jež vykreslují ie. situaci v oblasti zemědělství a chovu domácích zvířat (orat, rádlo, mlít, zrno, ovce, prase, hovado ...), obydlí (dům, tesat ...), přírody (sníh, zima, vesna ...), divokých zvířat (vlk, jelen, bobr, ježek, myš, husa, jeřáb ...).

4 Středoindoevropský typ a novoindoevropský typ

Stručně popsaná zvuková a mluvnická stavba pozdněie. (už nářečně diferencovaného) jaz. se uchovala bez podstatných změn v nejstarších dochovaných i.j.: staré indičtině, avestě, řečtině a do značné míry i v latině. Můžeme tu mluvit o staroie. jazykovém typu. Změny, které ve jmenovaných jazycích už v prehistorické době ve větším n. menším rozsahu proběhly, předjímají vlastně už vývoj k tzv. středoindoevropskému typu. Ten je reprezentován např. starou arménštinou, stgerm.jaz., staroslověnštinou apod. V oblasti zvukové stavby je středoindoevropský vývoj charakterizován zejména tendencí ke zdůraznění zvukové jednoty slova a slabiky. V případě slova je to zesílení slovního přízvuku a jeho ustálení na určité slabice, což mělo za následek redukci, příp. úplný zánik, nepřízvučných slabik (zejm. v sousedství přízvuku): středoíránské, románské, keltské, germánské jaz., arménština aj. Dále sem patří vzájemné působení samohlásek v rámci slova (přehlásky v germánských jaz. aj.). V rámci slabiky se tato tendence projevuje ↗akomodací souhlásek a samohlásek, monoftongizací, zánikem koncových souhlásek ve slabice apod. Z akomodačních změn je třeba uvést zejména palatalizaci, tj. změnu velárních souhlásek (k, g) v souhlásky palatální (č, ž) před předními samohláskami (e, i): indoíránské jaz. (už v nejstarší době!), arménština, slovanské jaz., románské jaz. Monoftongizace proběhla ve větším n. menším rozsahu dříve n. později ve všech i.j. (ie. diftongy jsou nejlépe uchovány ve staroíránských jaz., staré řečtině, oskičtině, gótštině a litevštině). Zánik souhlásek na konci slabik je typický zejména pro slovanské jaz., ale setkáme se s ním i jinde. Z dalších souhláskových změn připomínáme mutace co do způsobu artikulace (změny znělých souhlásek v neznělé, okluzív ve frikativy apod.): germ.armén. posunutí souhlásek a některé obdobné procesy v keltských jaz. a v pozdějším vývoji řečtiny.

Po stránce gramatické se středoindoevropský typ neliší nikterak podstatně od staroindoevropského. Větné vztahy se nadále vyjadřují pádovými koncovkami, pouze zanikají některé lokální pády a zmenšuje se počet deklinačních typů (ustupuje zejména souhlásková deklinace). Stupňuje se formální rozdíl mezi subst. a adj. U slovesa zanikají některé jednoduché časy a způsoby, jakož i jednoduché tvary pasiva, vznikají však nové opisné formy spojováním part.inf. se slovesy ESSE a HABERE apod. Ztrácí se původní autonomie časových kmenů slovesa, slovesné paradigma se stává semknutějším a časování pravidelnějším (ustupuje atematické časování).

Zásadní změny v oblasti mluvnice nastávají teprve na přechodu k novoindoevropskému typu. Zaniká kategorie pádu (tj. skloňování jmen) a větné vztahy se vyjadřují pomocí slovosledu a předložek. Nově vzniká kategorie určenosti (určitý, příp. neurčitý člen). U slovesa zanikají další jednoduché formy a slovesné paradigma se redukuje na jeden až dva jednoduché časy, kdežto ostatní formy jsou opisné (složené). Někde zaniká n. se redukuje na minimum časování slovesa pomocí osobních koncovek a osoba je nadále označována pomocí osobních zájmen. V oblasti zvukové stavby jsou pro novoindoevropský vývoj příznačné další redukce samohlásek. Nefonématická samohláska neurčitého timbru, jež takto v řadě i.j. vznikala, v dalším vývoji buď zanikala, n. se znovu měnila v plné vokály: psané e ve francouzštině, angl., něm. aj. se někde vyslovuje, jinde je němé, slovanské ↗jery se buď vokalizovaly, n. zanikaly. Dále jsou charakteristické cyklické mutace samohlásek: diftongizace a monoftongizace ō > uo > ū, ē > ie > ī, ū > ou, ī > ai apod. (č., něm., angl. aj.). Někde zanikaly souhlásky mezi dvěma samohláskami a ty se pak stahovaly (novoind.jaz., fr. aj.). Vznikaly nové kvantitativní rozdíly samohlásek (např. v č.), n. dokonce slabičné přízvuky (švédština aj.).

5 Současné indoevropské jazyky

Současné i.j. skýtají po typologické stránce velmi pestrý obraz. Jen některé z nich reprezentují (po mluvnické stránce) novoindoevropský typ, tak jak zde byl stručně popsán: angl., fr., dán., novoper. aj. Jiné reprezentují i dnes spíše středoindoevropský typ: novoř., isl., sl. a zejména balt.jaz. (lit. vlastně ještě konzervuje do značné míry staroindoevropský typ!). Do jisté míry to platí i o něm. (s uchovanou konjugací i deklinací, byť v redukované podobě), it., šp., b.mk. (s uchovanou dosti složitou konjugací, ale bez deklinace!). Některé z nových i.j. se pod vlivem neindoevropských jaz. značně po typologické stránce odchýlily od ostatních: novoind.jaz. (zejm. bengálština), arménština a osetština (írán.jaz. kavkazské oblasti) si vybudovaly novou deklinaci na aglutinačním principu, přebudovaly konjugaci atd. Po stránce lexikální se ovšem jazyky novoindoevropského typu opětovně sbližují. Vzrůstá totiž počet kulturních výrazů, které jsou společné velkému počtu jazyků (viz ↗internacionalismy; viz také ↗kontaktová lingvistika).

6 Indoevropská pravlast

Ie. srovnávací jazykověda si přirozeně také klade otázku, kam umístit původní ie. jazykové společenství, otázku tzv. pravlasti. Byly vysloveny různé domněnky, zakládající se na úvahách z lingvistické paleontologie, archeologických nálezech, paleobotanických úvahách aj. Ie. pravlast byla zpočátku hledána na východě, v oblasti za Kaspickým mořem, později však převládl názor, že ležela v západnějších oblastech, ve vých.n. dokonce ve stř. Evropě. Dnes převládá názor, že ie. pravlastí byla nejspíše oblast ležící severně od Černého moře. Objevila se však i domněnka, že kolébkou Indoevropanů byla Malá Asie. S problémem pravlasti souvisí i otázka datování ie. jazykové jednoty a jejího rozpadu. Až donedávna soudila většina jazykovědců, že jednota (tj. prajazyková fáze) trvala až do 3. tis. př. n. l., dnes se však kloníme k názoru, že rozpad ie. jednoty je třeba časově posunout aspoň o tisíc let do minulosti (tedy až do 4. tis. př. n. l.).

Viz také ↗satemové jazyky × kentumové jazyky, viz ↗nostratická teorie, ↗slovanské jazyky.

Literatura
  • Baudiš, J. Struktura jazyků indoevropských, 1932.
  • Bednarczuk, L. (ed.) Języki indoeuropejskie 1, 1986.
  • Bednarczuk, L. (ed.) Języki indoeuropejskie 2, 1988.
  • Beekes, R. S. P. Comparative Indo-European Linguistics, 1995.
  • Blažek, V. Numerals, 1999.
  • Brugmann, K. Kurze vergleichende Grammatik der indogermanischen Sprachen, 1903.
  • Erhart, A. Indoevropské jazyky. Srovnávací fonologie a morfologie, 1982.
  • Gamkrelidze, T. & V. V. Ivanov. Indoevropejskije jazyki i Indoevropejcy, 1984.
  • Gvozdanović, J. (ed.) Indo-European Numerals, 1992.
  • Hrozný, B. Die Sprache der Hethiter, ihr Bau und ihre Zugehörigkeit zum indogermanischen Sprachstamm, 1917 (reprint 2002).
  • Lehmann, W. P. Theoretical Bases of Indo-European Linguistics, 1993.
  • Mallory, J. P. In Search of Indo-Europeans, 1991.
  • Martinet, A. Des steppes aux océans, 1986.
  • Meier-Brügger, M. Indogermanische Sprachwissenschaft, 2000.
  • Meillet, A. Introduction à létude comparative des langues indo-européennes, 1937.
  • Pokorny, J. Indogermanisches etymologisches Wörterbuch, 1959.
  • Ramat, A. G. & P. Ramat. Le lingue indoeuropee, 1993.
  • Savčenko, A. N. Sravnitelnaja grammatika indojevropejskich jazykov, 1974.
  • Sergent, B. Les Indo-Européens. Histoire, langues, mythes, 1995.
  • Szemerényi, O. Einführung in die vergleichende Sprachwissenschaft, 1990.
  • Villar, F. Los indoeuropeos y los orígenes de Europa, 1991.
Citace
Adolf Erhart (2017): INDOEVROPSKÉ JAZYKY. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/INDOEVROPSKÉ JAZYKY (poslední přístup: 16. 10. 2018)

Další pojmy:

diachronie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka