ETYMOLOGIE

Základní

1. Diachronní jazykovědná disciplína odhalující za použití speciálních vědeckých metod a jejich kombinací původ slov, tj. jejich vznik a vývoj jak po stránce tvarové, tak po stránce významové. Při zjišťování původu slova, resp. celé jaz. rodiny, etymologie srovnává fonologickou, morfologickou a slovotvornou podobu daného slova se stavem příbuzných slov v jiných jaz. téže ↗jazykové rodiny v jejich různých vývojových etapách, přihlíží přitom k příslušným zákonům a pravidlům jaz. vývoje (viz ↗historickosrovnávací metoda) a zároveň uplatňuje znalosti starých reálií, tj. poznatky z jiných vědních oborů, např. z archeologie, přírodních věd, etnografie aj. (viz ↗metoda Wörter und Sachen). Bere v úvahu též procesy související se společenským fungováním jaz., procesy jaz. kontaktů (viz ↗kontaktová lingvistika) apod. Na základě všech shromážděných informací pak rekonstruuje předhistorickou, prajazykovou podobu daného slova a původní, etymologický význam, příp. významový vývoj, tedy vývoj, jímž tento původní význam následně prošel. Rekonstrukce je jednou z nejdůležitějších metod etymologické práce. Rekonstruované tvary se označují hvězdičkou *, čímž se vyjadřuje jejich hypotetičnost (v tomto slovníku je ale značíme +, hvězdičkou se totiž označují výrazy negramatické). Např. pův. význam č. slova dítě lze objasnit teprve tehdy, zařadí-li se do širších lexikálních souvislostí. Výchozím psl. slovem pro toto obecně slovanské slovo bylo kolektivum +dětь (dosvědčeno reliktově v jsl.jaz.), které bylo ještě v psl. změněno na plurál +děti. K němu byl přitvořen sg. +dětę koncovým ‑ę podle slovotvorného typu označujícího jména mláďat. Kořen dě‑ (ie. +dhē‑ < +dheH1(i) ‘sát (mateřské mléko)’) je obsažen v řadě ie. slov s významem ‘sát’. Od téhož kořene je odvozeno i psl. +dojiti, které znamenalo nejen ‘odebírat mléko’, ale i ‘nechat sát mléko’, ‘kojit’. Původní význam č. slova dítě, psl. +dětę tedy byl +‘mládě, které saje mateřské mléko’, ‘kojenec’.

Důležitou oporou při rekonstrukci původního významu slova je princip sémantických paralel, tj. metoda hledání analogického sémantického vztahu v jiných jaz., který pak slouží jako podpora sémantického vývoje slova n. slovní rodiny, jež je předmětem etymologické analýzy. Např. analogický významový vztah „dobytek – peníze“, jaký je mezi č. a obecně sl. subst. skot ‘hovězí dobytek’ (jež je patrně přejato z germ.) a jeho germ. ekvivalenty, jako sthn. skaz ‘peníze, majetek’, gót. skatto ‘peníz’, něm. Schatz ‘poklad’ aj. (význam ‘dobytek’ je doložen jen ve stfríz. skett vedle významu ‘peníze’), lze najít v lat. pecus ‘dobytek’ a pecūnia ‘peníze’, n. v angl. fee ‘poplatek; honorář’ a stangl. feoh ‘skot’ či v stsl. nuta ‘skot’ (patrně < pragerm. +nauta‑ ‘skot’) a lit. naudà ‘užitek, majetek’ a lot. naûda ‘peníze’. Ve všech případech jde nepochybně o jaz. vyjádření starobylých sociálních poměrů, kdy dobytek byl nejen majetkem, ale zároveň i platidlem.

Cílem e. je tedy rekonstrukce původní formy daného slova v příslušném prajazyce dané jaz. rodiny (u č. slov je tímto prajazykem ↗praslovanština), jeho přiřazení k příslušnému rekonstruovanému kořenu (u č. slov ie. kořenu), popsání původní motivace jeho tvoření a původního, tj. etymologického, významu jeho morfémů (viz ↗etymon). U slov etymologicky izolovaných, značkových, se touto etymologickou analýzou odhalí jaz. procesy, které způsobily ztrátu etymologické průhlednosti daného slova, jeho ↗deetymologizaci. Např. č. slovo duha, pro dnešního mluvčího ↗slovo značkové, etymologicky neprůhledné, bez zjevných lexikálních souvislostí, je slovo obecně sl. (srov. např. b. дъгá, mk. дага, sln. dóga, slk. dúha, p. dęga, r., br., ukr. дугá aj.), ve všech sl.jaz. je toto slovo pojmenováním pro ‘duhu’ a v přeneseném významu pak pro různé předměty a jevy ve tvaru oblouku, jako např. ‘dřevěný oblouk nad hlavou koně u koňského postroje’ (vsl.), ‘sloj’ (mk.), ‘zakřivená linie ve stavitelství’ (vsl.) apod. Posouzením hláskových responzí v nesl.jaz. lze dospět k závěru, že nejbližšími příbuznými těchto sl. slov, jejichž psl. východisko se rekonstruuje jako +dǫga, jsou balt. slova, a to např. lit. dangùs ‘nebe, tj. nebeská klenba’, lot. dañdzis ‘obvodový věnec u dřevěných kol vozu’, stprus. dangus ‘nebe; patro v ústech’. Další souvislosti nejsou jisté. Podle názoru některých etymologů obsahuje psl. +dǫgaie. kořen +dhengh‑ s předpokládaným významem ‘tlačit, křivit, ohýbat apod.’. Významy u sl.balt. slov by pak tedy byly reflexem procesu ohýbání, křivení, u dalších předpokládaných příbuzných by tomu bylo podobně, např. u stsas. dung ‘vězení’, kdežto u příbuzného stir. slovesa dingim by pak jeho význam ‘utlačuji’ byl metonymickou obměnou významu výchozího.

Úkolem e. je vedle rekonstrukce etymonu též nalezení odpovědi na otázku, jakého stáří je analyzované slovo, kdy vzniklo. Musí přitom počítat s tím, že „ve slovní zásobě každého jazyka vedle sebe existují slova nejrůznějšího stáří, od slov poměrně nových až po slova stará tisíce let. Tvořená jsou buď z domácích lexikálních prostředků, nebo jsou přejatá z jiných jazyků, případně slova bez historie (tzv. ↗elementárně příbuzná)“ (✍Havlová, 1995b:212).

E. je jeden z nejstarších lingvistických oborů. Její počátky nacházíme už v řecké antice a ve starověké Indii. Původním cílem e. bylo podle představ starých Řeků zjišťování „pravého“ (ř. ἐτυμóς ‘pravý, správný, pravdivý’) významu slov, vztahu slov k jimi pojmenovávaným věcem. Základním dílem řeckého antického učení o e. byl Platonův dialog Kratylos, z něhož vycházely všechny další etymologické práce evropské antiky a jejím prostřednictvím i evropského středověku. Vesměs ovšem tyto práce nepřesáhly hranice pouhých jaz. spekulací. Vlastní etymologické bádání začíná až počátkem 19. stol., kdy evropská jazykověda vytvořila ↗historickosrovnávací metodu a objevila staré příbuzenské svazky jaz.ie. (zasloužili se o to zejména F. Bopp a A. F. Pott). K výrazným posunům ve vnitřním vývoji e. samé, v proměnách jejích metod a stanovení jejích cílů docházelo pak od sklonku 19. stol. a ve století 20., když vznikla ↗vlnová teorie, vyvinula se ↗metoda Wörter und Sachen, byly objeveny staré ie.jaz. tocharský a hetitský, vznikla ↗laryngální teorie, různé teorie o ie. kořeni atd.; viz také ↗indoevropské jazyky.

Počátky etymologických bádání v č. zemích sahají až do předhumanistického období. E. se v té době vyvíjela ne jako disciplína jazykovědná, nýbrž spíše jako specifický útvar literární. Předmětem zájmu byl převážně jaz. materiál latinský, zčásti i řecký, z domácích slov pak zejm. vlastní jména. Primitivní výklady těchto slov, jakési lidové etymologie (viz ↗lidová etymologie), byly ve formě tzv. etymologických (genetických) legend často součástí historických próz, kronik ap. Jistý posun v nazírání na jaz. s důsledky pro e. přineslo období renesance a humanismu. Pro toto období je charakteristická lexikografická činnost, objevuje se nový typ slovníků, etymologický slovník (viz ↗etymologický slovník), a běžnou součástí č. humanistických gramatik jsou oddíly zvané Etymologia, jež však byly obvykle uspořádaným souhrnem pravopisných pravidel a stylistických rad (srov. první č. gramatiku B. Optáta, P. Gzella a V. Philomatesa Grammatika česká (1533), jež obsahovala dvě části, tzv. ortografii a etymologii); viz ↗gramatiky češtiny, ↗humanistická čeština. První pokus o srovnávací etymologický slovník slovanský představuje dílo M. Benešovského, zvaného Philonomus, Knížka slov českých vyložených, odkud svůj počátek mají, totiž jaký jejich jest rozum (1587). K významným počinům mj. i na poli e. patří též lexikografická díla Zikmunda Hrubého z Jelení zvaného Gelenius, V. J. Rosy a J. Á. Komenského. Skutečný teoreticky ucelený počátek č., resp. československého a vůbec světového, bádání o sl. etymologii představuje spis J. Dobrovského Entwurf zu einem allgemeinen Etymologicon der slavischen Sprachen (1813), v němž autor za východisko etymologického výzkumu pokládá, řečeno dnešní terminologií, morfematickou analýzu slov. Největšího rozmachu, ale zároveň i roztříštěnosti dosáhla česká e. v období ↗mladogramatické školy a jejích žáků na přelomu 19. a 20. stol., kdy vznikla celá řada dílčích lexikálních, zčásti i etymologických výkladů. Další vývoj české e. významně ovlivnil J. Zubatý, na něhož navazovalo etymologické bádání ve 20. stol. a jeho představitelé, jako V. Šmilauer, J. Janko, J. M. Kořínek, J. Holub, F. Kopečný, S. Lyer, V. Machek ad. V současné době je jediným pracovištěm v České republice systematicky se zabývajícím e. Etymologické oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR v Brně, u jehož počátků stál v 50. letech právě V. Machek a po něm F. Kopečný.

2. Zkrácený název pro etymologický výklad jednoho určitého slova (např. e. slova duha).

Viz také ↗lidová etymologie.

Rozšiřující
Literatura
  • Abajev, V. I. O principach etimologičeskogo slovarja. VJa 5, 1952, 56–69.
  • Brucker, Ch. L’étymologie, 1988.
  • Brückner, A. Zasady etymologii słowiańskiej, 1917.
  • Durkin, P. The Oxford Guide to Etymology, 2009.
  • Etimologija. Issledovanija po russkomu i drugim jazykam (spec. časopis věnovaný (nejen slovanské) etymologii), 1963–.
  • Furlan, M. & A. Šivic-Dular. (eds.) Praslovanska dialektizacija v luči etimoloških raziskav. Ob stoti obletnici rojstva akademika Franceta Bezlaja (zbornik referatov), 2012.
  • Gindin, L. A. (ed.) Etimologija. Principy rekonstrukcii i metodika issledovanija, 1969.
  • Guiraud, P. L'étymologie, 1964.
  • Havlová, E. K metodám etymologické praxe. Sl 52, 1983, 7–12.
  • Havlová, E. Význam sémaziologie pro etymologický výzkum. LF 102, 1979, 182–184.
  • Havlová, E. Úloha rekonstrukce v etymologii a etymologie v rekonstrukci. In Karlík, P. & J. Pleskalová ad. (eds.), Pocta Dušanu Šlosarovi. Sborník k 65. narozeninám, 1995a, 249–255.
  • Havlová, E. Etymologická lexikografie. In Čermák, F. & R. Blatná (eds.), Manuál lexikografie, 1995b, 211–229.
  • Chambon, J-P. & G. Lüdi ad. (eds.) Discours étymologiques, 1991.
  • Jakubowicz, M. Badania etymologiczne w rekonstrukcji językowego obrazu świata. In Pajdzińska, A. & P. Krzyżanowski (eds.), Przeszłość w językowym obrazie świata, 1999, 117–127.
  • Jakubowicz, M. & B. Raszewska-Żurek. (eds.) Studia Borysiana. Etymologica, diachronica, slavica. W 75. rocznicę urodzin profesora Wiesława Borysia, 2014.
  • Janyšková, I. K některým aktuálním otázkám slovanské etymologie. Sl 77, 2008, 77–84.
  • Janyšková, I. & H. Karlíková. (eds.) Studia etymologica Brunensia 1–, 2000– (spec. etymologická řada zahrnující jak sborníky z mezinárodních etymologických konferencí organizovaných etymologickým oddělením ÚJČ v Brně, tak monografie na různá témata, autorsky připravené členy oddělení).
  • Karlíková, H. Úloha principu sémantických paralel v etymologickém výzkumu. Sl 77, 2008, 84–92.
  • Keller, H.-E. & K. Baldinger ad. (eds.) Etymologica. Walther von Wartburg zum siebzigsten Geburtstag, 1958.
  • Loma, A. (ed.) Slovenska etimologija danas. Zbornik simpozijuma, 2007.
  • Malkiel, Y. Etymology, 1993.
  • Mayrhofer, M. & M. Peters ad. (eds.) Lautgeschichte und Etymologie, 1980.
  • Pfister, M. Einführung in die romanische Etymologie, 1980.
  • Pisani, V. L'etimologia. Storia, questioni, metodo, 1967.
  • Ross, A. S. C. Etymology (with Special Reference to English), 1962.
  • Sanders, W. Grundzüge und Wandlungen der Etymologie. Wirkendes Wort 17, 1967, 361–384.
  • Seebold, E. Etymologie. Eine Einführung am Beispiel der deutschen Sprache, 1981.
  • Schmitt, R. (ed.) Etymologie, 1977.
  • Schuster-Šewc, H. Standort und Problematik der etymologischen Forschung (dargestellt am Material slawischer Sprachen). In Růžička, R. (ed.), Probleme der strukturellen Grammatik und Semantik, 1968, 223–241.
  • Schuster-Šewc, H. Modellierung semantischer Prozesse und Etymologie. In Slawische Wortstudien. Sammelband des internationalen Symposiums zur etymologischen und historischen Erforschung des slawischen Wortschatzes, 1975, 12–19.
  • Sobotka, P. Historia badań etymologicznych w świetle koncepcji i metod współczesnej lingwistyki. Etymologizowanie Yāski i Platona. Linguistica Copernicana 6, 2011, 247–294.
  • Sobotka, P. Etymologizowanie i etymologia. Od semantyki ontologicznej do etymologii hermeneutycznej, 2015.
  • Šlosar, D. & R. Večerka. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti, 1979.
  • Šlosar, D. & R. Večerka ad. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti, 2009.
  • Trier, J. Wege der Etymologie, 1981.
  • Trubačev, O. N. Zametki po etimologii i sravniteľnoj grammatike. Etim 1970, 1972, 3–20.
  • Varbot, Ž. Ž. Issledovanija po russkoj i slavjanskoj etimologii, 2012.
  • Večerka, R. a kol. K pramenům slov. Uvedení do etymologie, 2006.
  • Večerka, R. & H. Karlíková. Etymologie. In Pleskalová, J. & M. Krčmová ad. (eds.), Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky, 2007, 426–446.
  • Vykypěl, B. & V. Boček. (eds.) Methods of Etymological Practice, 2012 (= Studia etymologica Brunensia 14).
  • Vykypěl, B. & V. Boček. (eds.) Etymology: An Old Discipline in New Contexts, 2013 (= Studia etymologica Brunensia 16).
Citace
Helena Karlíková (2017): ETYMOLOGIE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ETYMOLOGIE (poslední přístup: 17. 10. 2018)

Další pojmy:

etymologie diachronie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka