SANDHI

Základní

Změna formální podoby významové jednotky podmíněná formální podobou jiné významové jednotky v juxtapozici. S. obvykle zahrnuje změnu okrajových segmentů (hlásek či fonémů) významové jednotky vlivem segmentů v následující n. předcházející významové jednotce (tj. ↗znaku). Tento typ lze nazvat segmentální s. Typickým příkladem je v č. ↗asimilace znělosti na rozhraní slov: slovo pes [pɛs] se realizuje jako [pɛz], následuje-li slovo začínající na znělý obstruent, např. [pɛz budɛ]. Uvedená změna je podmíněna čistě formální podobou sousedního slova bez ohledu na jeho význam n. gramatickou funkci. V ↗tónových jazycích se vyskytuje tónové s. Např. v mandarinské čínštině platí, že pokud se setkají dvě slova, která mají v izolaci klesavo-stoupavý tón, pak se tón prvního slova mění na tón stoupavý (✍Chen, 2000). Obecně lze tyto a podobné změny označovat jako suprasegmentální s., při němž se mění suprasegmentální charakteristiky jednotek v juxtapozici. Sem patří i změna polohy přízvučné slabiky v č., srov. [ˈpolɛ] → [ˈna polɛ] oproti [tr̝̊ɪ ˈpolɛ]. (K fonetickému přepisu viz ↗IPA.)

Rozšiřující

s. se mluví zpravidla při souvýskytu slov (označované jako externí s.), může se však objevovat i při souvýskytu morfémů uvnitř slova (tzv. interní s., srov. [pros] pros- + [ba] -ba → [prozba]). Principiálně může k s. docházet při souvýskytu jednotek různého řádu, přičemž každé takové spojení bude mít specifická sandhiová pravidla. Nicméně s. jen zřídka přesahuje hranice vět (✍Vogel(ová), 1986).

Termín s. se původně používal v indologii v souvislosti se sanskrtem, který se vyznačuje bohatostí sandhiových změn koncových vokálů a konsonantů (např. jakékoliv spojení dvou vokálů na hranicích slov vede k jejich změně; vokály mohou splývat, odpadat nebo se měnit ve vokály jiné; viz ✍Bičanová, 2015). V moderní lingvistické literatuře se termín poprvé objevil na konci 19. stol. a od té doby je součástí lingvistické terminologie. Popisu s. v indoevropských jaz. mimo indoárijskou větev byl věnován sborník ✍Andersena (1986), s. ve slovanských jaz. se věnuje sborník A. Cychnerské (✍Cychnerská, 2013, včetně č., ✍Palková, 2013). S tímto jevem se však setkáme i mimo indoevropské jaz., např. v somálštině (✍Puglielli, 1997).

Na rozdíl od sanskrtu, kde písmo odráží sandhiové změny, bývají výsledky s. jen zřídka zaznamenávány v běžném pravopisném zápisu slov (jako v případě asimilace znělosti v č.). Proto jim v popisech jaz. nebývá věnována pozornost, přestože se jedná o velmi častý jev. Obecně je totiž s. výsledkem asimilačních změn na hranicích významových jednotek, které usnadňují výslovnost souvislé řeči. Sandhiové změny také zahrnují elizi segmentů (např. v sanskrtu elize počátečního a po slovech končících na ē: gr̥hē+agacchamgr̥hē ʼgaccham ‘šel jsem domů’), jejich vkládání (např. v angličtině vkladné r, které se objevuje na hranicích slov mezi dvěma vokály: vanilla[r] ice ‘vanilková zmrzlina’) či jejich splývání (např. v č. neortoepické splývání ts v afrikátu: pět+set → [pjɛt͜sɛt] místo [pjɛt.set]), popř. další jevy.

Vliv na to, zda sandhiové modifikace proběhnou, má doména, v níž ke změnám dochází (jak již bylo zmíněno, na hranicích vět je s. vzácné), styl n. tempo řeči (s. je častější v rychlejší a nedbalejší mluvě), ale svou roli mohou hrát i významové a gramatické aspekty jednotek v juxtapozici. Např. v sanskrtu nominativy duálu zakončené na ē s. nepodléhají. Dalším vývojem se mohou sandhiové změny postupně gramatikalizovat, což je případ konsonantických mutací v keltských jaz., kde změny počátečních konsonantů vlivem předcházejících slov vyjadřují různé gramatické funkce (✍Bičanová, 2015). V irštině zájmeno a vyjadřuje význam ‘jeho’ n. ‘její’ n. ‘jejich’ podle toho, zda a k jaké změně počátečního konsonantu po něm dochází. Změní-li se např. počáteční /k/ ve slově cat ‘kočka’ v /x/, vyjadřuje se význam ‘jeho’ (psáno a chat); nedojde-li k žádné změně, vyjadřuje se význam ‘její’ (a cat); konečně změnou /k/ v /g/ se vyjadřuje význam ‘jejich’ (psáno a gcat). Popsané změny nejsou v současné irštině fonologicky podmíněné (nedochází k nim po slovech s určitou fonologickou podobou, ale jen po slovech s určitým významem n. gramatickou funkcí), ale předpokládá se, že jsou sandhiového původu.

Ve spisovné č. stejně jako v jiných slovanských jaz. se s. týká především ↗asimilace znělosti. V nespisovných útvarech může zahrnovat i ↗asimilaci místa a ↗způsobu artikulace n. ↗elizi hlásek. Následující tabulka schematicky shrnuje výsledky znělostního sandhi v č. (✍Palková, 2013, ✍Bičanová, 2015). Velká písmena označují třídy hlásek: N = neznělé obstruenty, Z = znělé obstruenty, S = sonory, V = vokály. Malá písmena označují konkrétní hlásky (tj. [v], znělé [r̝], neznělé [r̝̊], ráz [ʔ]). Dvojitý křížek (#) označuje hranice významových jednotek. V kulatých závorkách jsou varianty přípustné pro spisovnou č., zatímco hranaté závorky uvádějí nespisovné, byť velmi časté varianty. U slov končících na neznělý obstruent tabulka rozlišuje mezi těmi, v nichž se tento obstruent vyskytuje i v jiných tvarech (např. let [lɛt], letu [lɛtu]), a těmi, v nichž neznělý obstruent alternuje v jiných tvarech se svým znělým protějškem (např. led [lɛt] oproti ledu [lɛdu]). První typ je řazen pod N, druhý pod Z.

Z hlediska typu jednotek, které změny podstupují, a podle změn, k nimž dochází, musíme rozlišit s. na hranicích ↗přízvukových taktů (= externí s.) na jedné straně a na straně druhé s. mezi pravou/vlastní předložkou a následujícím slovem a s. mezi prefixem a kmenem slova n. na hranici kompozit (= interní s.). Všechny typy se shodují v tom, že při kontaktu dvou obstruentů různé znělosti se první z obstruentů asimiluje k obstruentu druhému (např. plot byl [plodbɪl]; tj. změna N#Z → ZZ), a dále v tom, že při kontaktu dvou vokálů se může, ale nemusí mezi vokály vyslovit ↗ráz (např. na ostrově [naʔostrovjɛ], tj. změna V#V → V(ʔ)V). Externí a interní s. se liší ve výsledcích kontaktu koncových obstruentů před sonorami, [v] n. vokály. Zatímco u externího s. koncové znělé obstruenty včetně ř znělost ztrácejí (např. loď může [loc muːʒɛ], keř narostl [kɛr̝̊ narostl̩]), u s. interního si svou znělost zachovávají (např. loďmi [loɟmɪ], keřmi [kɛr̝mɪ]). Rozdíl je též v asimilaci znělosti před počátečním znělým ř. Na hranicích přízvukových taktů a na hranici mezi předložkou a následujícím slovem znělé ř způsobuje změnu neznělých koncových obstruentů ve znělé (např. tak řekl [taɡ r̝ɛkl̩]), zatímco na hranicích mezi prefixem a kmenem slova se koncové obstruenty nemění, nýbrž se desonorizuje počáteční ř (např. exředitel [ʔɛksr̝̊ɛɟɪtɛl]). U předložkového s. jsou některé možnosti označeny pomlčkou, protože pravé předložky nekončí ani na ř, ani na sonoru. Stojí-li neslabičné předložky před slovem začínajícím na vokál, je ve spisovné č. vždy nutné vyslovit ráz ([sʔokɛm] s okem); po slabičných pravých předložkách ortoepie č. dovoluje dvojí realizaci ([potʔokɛm], [podokɛm] pod okem). Podrobněji viz ✍Bičanová (2015:246–253). Viz též ↗neutralizace znělosti.

Typ sandhi

Externí

Interní

mezi přízvukovými takty

mezi pravou předložkou a slovem

mezi prefixem a kmenem slova n. v kompozitech

Konsonant + konsonant

N#N

NN
pes kouše

NN
s kolem

NN
prachsprostý

N#Z

ZZ
pět hodin

ZZ
k zemi

ZZ
postdoktorský

N#v

Nv [Zv]
konec Vánoc

Nv [Zv]
k Václavovi

Nv
exvelitel

N#r̝

Zr̝
voják řekl

Zr̝
k řece

Nr̝̊
exředitel

N#S

NS [ZS]
šíp letěl

NS [ZS]
s láskou

NS
postmoderní

Z#N

NN
nerad čeká

NN
pod stolem

NN
nadpozemský

Z#Z

ZZ
závod začal

ZZ
od zítřka

ZZ
odbarvit

Z#v

Nv [Zv]
důvod vadil

Zv
nad vodou

Zv
podvyživený

Z#r̝

Zr̝
podob Řecka

Zr̝
ob řádek

Zr̝
nadřazený

Z#S

NS [ZS]
nůž leží

ZS [NS]
před jarem

ZS
bezlepkový

r̝#N

r̝̊N
změř sílu

r̝̊N
čtyřslabičný

r̝#Z

řZ
páteř bolí

r̝Z
čtyřhodinový

r̝#v

r̝̊v
uvař vodu

r̝v
čtyřválcový

r̝#r̝

r̝r̝
Řehoř řekl

r̝r̝
čtyřřádý

r̝#S

r̝̊S
uvnitř města

r̝S
čtyřletní

Konsonant + vokál

N#V

N(ʔ)V [ZV]
myš uslyšela

NʔV [ZV, NV]
s ostatními

N(ʔ)V
čtvrtarch

Z#V

N(ʔ)V [ZV]
už odešel

ZV, NʔV [NV]
pod oknem

ZV, NʔV [NV]
nadoblačný

r̝#V

r̝̊(ʔ)V [r̝V]
rytíř Osvald

r̝̊(ʔ)V, r̝V
čtyřoký

S#V

S(ʔ)V
výkon auta

S(ʔ)V
panevropský

Vokál + vokál

V#V

V(ʔ)V
dříve ano

V(ʔ)V
do Ostravy

V(ʔ)V
polootevřený

Literatura
  • Allen, S. Sandhi, 1962.
  • Andersen, H. (ed.) Sandhi Phenomena in the Languages of Europe, 1986.
  • Bičanová, L. Sandhi jako jev fonologický ve vybraných indoárijských a keltských jazycích. PhD. dis., FF MU, Brno, 2015.
  • Bičanová, L. & A. Bičan. Nástin typologie fonologických změn na úrovni slova. Linguistica Brunensia 63/2, 2015, 7–25.
  • Cychnerska, A. (ed.) Sandhi v językach słowiańskich, 2013.
  • Fonologický korpus češtiny ( http://www.ujc.cas.cz/phword).
  • Chen, M. Y. Tone Sandhi: Patterns across Chinese Dialects, 2000.
  • Korytowska, A. Sandhi w standardzie języka macedońskiego, 2012.
  • Palková, Z. Sandhiové modifikace v současné češtině. In Cychnerska, A. (ed.), Sandhi v językach słowiańskich, 2013, 85–102.
  • Puglielli, A. Somali Phonology. In Kaye, A. S. & P. T. Daniels (eds.), Phonologies of Asia and Africa, 1997, 521–535.
  • Sawicka, I. An Outline of the Phonetic Typology of the Slavic Languages, 2001.
  • Vogel, I. External Sandhi Rules Operating between Sentences. In Andersen, H. (ed.), Phenomena in the Languages of Europe, 1986, 55–64.
Citace
Lenka Bičanová, Aleš Bičan (2017): SANDHI. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SANDHI (poslední přístup: 14. 11. 2019)

Další pojmy:

fonetika fonologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka