HIÁT  (průzev)

Základní

Sluchově vnímatelný přechod mezi dvěma heterosylabickými (různoslabičnými) vokalickými hláskami (↗vokoidy); ve starší terminologií průzev. Takové spojení vzniká v č. uvnitř domácích výrazů pouze mezi předponou a slovním základem n. mezi složkami kompozita (doopravdy, vyoral; mezioborový, samouk); v rámci ↗přízvukového taktu existuje i na švu předložky a slova začínajícího na samohlásku (pro občany, u okna, za uchem), při spojité výslovnosti také mezi plnovýznamovými slovy (připravili občerstvení, otočila ušák, všemu okolnímu světu). Výslovnost je v takových spojeních poněkud náročnější, neboť by neměla mizet hranice mezi morfémy, na níž h. vznikl. Je vhodné vyslovit hlásky se zřetelným přechodem mezi nimi. Nevhodnému splynutí brání také hlasivkový závěr (ráz), kterého lze užít před druhým z vokálů. Je v kultivované výslovnosti především na hranici slov [zavřela ʔu:sta] n. mezi stejnými vokály [doʔopravdi], častěji při pomalém tempu řeči (↗ráz). U cizích slov, je-li první vokál [i], event. [i:] (psané také y, ý), vzniká hiátové [j] (lilie [li:lije], hygiena [higije:na], kyanid [kijanit]).

Mimo hranice morfémů se v dnešní č. h. objevuje u cizích slov (vakuum, miniatura, fluor, baobab). V těchto případech je spisovná jen plynulá výslovnost, aniž by některá z hlásek mizela.

Nespisovně se možný h. řeší v č. vložením konsonantu před druhý vokál: je to především [v] před [o] ([zavoral], [modrovoka:]; jde vlastně o zachování proteze základového slova), ojediněle hiátové [j] ([třijadvacet], nářeční [modrojoka:]). Volný přechod naopak vede až ke splynutí obou vokálů (po obědě > [po:bjeďe]), event. ke vzniku ↗diftongu (doučovat > [dou̯čovat]) při syneresi; viz ↗změny hlásek, ↗elize, ↗ortoepie. Ke specifikům [j] viz ↗aproximanta, k hiátu a hiátovým hláskám v historii č. viz ↗stará čeština. K transkripci fonetického znění dokladů viz ↗transkripce.

Rozšiřující
Literatura
  • Casali, R. F. Vowel Elision in Hiatus Contexts: Which Vowels Goes? Lg 73, 1997, 493–533.
  • Hála, B. Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě, 1962, 280–281.
  • Hůrková, J. (ed.) Fonetika. In 1, 1986, 57.
  • Krčmová, M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty, 2008, 181–182.
  • Krčmová, M. Fonetika a fonologie, 2009, 109–110 (http://is.muni.cz/).
  • MSČ 1, 1948, 70–75.
  • Rubach, J. Glide and Glottal Stop Insertion in Slavic Languages: A DOT Analysis. LI 31, 2000, 271–317.
  • Viz i Aproximanta.
Citace
Marie Krčmová (2017): HIÁT. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/HIÁT (poslední přístup: 24. 4. 2019)

Další pojmy:

fonetika fonologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka