DIFTONG  (dvojhláska)

Základní

Zvláštní typ hlásky s tónovou strukturou; vedle ↗monoftongu druhý typ ↗vokoidu. Zatímco formantová charakteristika monoftongu je v jeho průběhu celkem stálá, v d. dochází k spojení dvou vokalických pozic v jediné slabice; délka výsledného spojení odpovídá délce jednoho vokálu, v č. vokálu dlouhého. Fonetická literatura připomíná dva typy d.: pravé diftongy, v nichž si obě složky zachovávají plnou vokaličnost, a nepravé diftongy, v nichž si plnou vokalickou stavbu uchovává jen část (jádro d.), zatímco druhá složka ji částečně ztrácí, mění se na ↗glide, tradičně označovaný v této pozici jako ↗polovokál; tuto stavbu mají české d.

D. může být pevný (polohový), v němž je počáteční a konečná artikulační pozice stabilní – tak je tomu v č., n. klouzavý (pohybový), kdy se artikulace různě proměňuje (např. v něm.). Podle postavení jádra a polovokálu se d. dělí na diftongy stoupavé, v nichž stojí polovokál na počátku d. (slovenské [u̯o], např. ve slově kôň), a diftongy klesavé, v nichž je oslabená část na konci (např. č. [ou̯] ve slově kout – [kou̯t]). D. může vzniknout vývojem jednoduché hlásky při diftongizaci: ([lúka] → [lou̯ka], viz ↗diftongizace), n. dík synerezi, při níž d. vniká ze dvou vokálů patřících různých slabikám ([do]+[úfat] – [dou̯fat]; proces se někdy též nazývá ↗kontrakce (stahování)); z d. naopak mohou ↗monoftongizací vznikat hlásky jednoduché: [lou̯ka] – [lóka]; viz ↗středomoravská nářečí.

Z hlediska fonetiky je ve spis.č. domácí d. [ou̯] ([kou̯pou̯], [pou̯pje], [zou̯bek]), s přejatými slovy přibyly d. [au̯] ([au̯to], [klau̯n]) n. [eu̯] ([pneu̯matika], [eu̯ro]); psané spojení ‑eu‑ může být realizováno jako diftong, n. jako heterosylabické spojení [e] + [u]; srov. dubletní výslovnost neurolog jako slovo tříslabičné ([neu̯‑ro‑lok]) n. čtyřslabičné ([ne‑u‑ro‑lok]). Na této úrovni je d. také tautosylabické (téžeslabičné) spojení vokál+j ([zloďej], [krajka], [háj], [napijte], [závoj], [kupujme]); vzhledem k stavbě jiných tvarů slova (zlo‑dě‑je, ku‑pu‑je‑me…) však převažuje hodnocení takových spojení jako samohláska + souhláska j (k specifiku j viz ↗aproximanta). ↗Obecná čeština má vedle [ou̯] i d. [ej] vzniklý diftongizací staršího ý, event. í (umýt – [umít]  [umejt], malý – [malí]  [malej], cícha – [cíxa]  [cejxa]); v transkripci se někdy zapisuje i jako [e] + neslabičné [i̯], aby se zvýraznil fakt, že j‑ový element tu není skutečnou souhláskou. Toto ‑ej‑, ‑ej v jednotlivých případech, např. ve frazémech, proniká i do textů nedial. (je padlej na hlavu; nemusíš do něho tak rejpat). K vývoji v nářečích viz ↗monoftongizace a ↗diftongizace, a také ↗středomoravská nářečí, ↗východomoravská nářečí a ↗slezská nářečí.

V některých jaz. existují diftongoidy, tj. jednoduché vokály, u nichž je počáteční fáze výrazněji pozměněna; např. v ruském přízvučném [o], které mívá na počátku slova, ale také, zvláště po labiálách n. velárách, náběh na znění [u̯o]; skutečný diftong to není, taková výslovnost je jen fonetická varianta.

Z hlediska fonologie je d. /ou̯/ hodnocen jako jediný foném na základě toho, že je artikulačně celistvý a vytváří (uvnitř jedné variety č.) alternaci s jednoduchým vokálem, typ: [dubi] – [dou̯bek]. Poukazuje na to i historický vývoj. Názor, že v č. lze d. chápat jako spojení bifonematické, [ou̯] např. jako spojení fonémů /o/ a /u̯/ (toto /u̯/ by ovšem nebylo volně kombinovatelné jako ostatní fonémy), nebyl obecně přijat; pro seskupení vokál + [j] je naopak bifonematické chápání pro popis současného spis.jaz. běžné, event. se tento problém neřeší; alternace /ý/, /í/ – /ej/ je tu mezi spis. a obecněčeským zněním (malý – malej, výlet – vejlet), někdy alternuje s monoftongem i uvnitř obecné č.: [pejxa] – [pišná]. Viz i ↗fonématika češtiny a ↗fonémy češtiny.

K transkripci fonetického znění dokladů viz ↗transkripce.

Rozšiřující
Literatura
  • Hála, B. Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě, 1962, 290–291.
  • Hůrková, J. (ed.) Fonetika. In 1, 1986, 34.
  • Krčmová, M. Fonetika a fonologie. In PMČ, 1995, 32.
  • Krčmová, M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty, 2008, 128–138.
  • Krčmová, M. Fonetika a fonologie, 2009, 54–57, 85 (http://is.muni.cz/).
  • Machač, P. & R. Skarnitzl. Fonetická segmentace hlásek, 2009.
  • Palková, Z. Fonetika a fonologie češtiny, 1997, 170–176.
  • Studenovský, D. Change of Formants in the Course of Czech Diphthong [ou]. In Vích, R. (ed.), Speech Processing. 16th Czech- German Workshop, 2006, 31–36.
  • Studenovský, D. Změny intenzity v rámci průběhu českých jednoduchých vokálů a diftongů. Phonetica Pragensia XI, 2007, 145–153.
  • Studenovský, D. Comparison of Czech Diphthongs with the Corresponding Short Simple Vowels. Phonetica Pragensia XII, 2009, 37–48.
  • Studenovský, D. & J. Trpák. The Duration of the Czech Diphthongs and Vowel-Vowel Sequences. In Vich, R. (ed.), Speech Processing. 13th Czech-German Workshop 2003, 2004, 78–81.
  • Studenovský, D. & J. Trpák. The Duration of the Czech Diphtong [ou] in Comparision with Vowel-Vowel Sequences. Phonetica Pragensia X, 2004, 69–77.
  • Viz i Vokoid, Monoftong.
Citace
Marie Krčmová (2017): DIFTONG. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/DIFTONG (poslední přístup: 19. 9. 2019)

Další pojmy:

fonetika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka