V tradiční fonologii a morfologii termín pro zánik („odsunutí“) koncových samohlásek, zejm. krátkých. Je známá z různých jaz. světa; pro č. měl závažné důsledky pozdně psl. zánik koncových („lichých“) ↗jerů v slovech, např. psl. kostь (dvojslabičné, tak zachováno ještě i v ↗staroslověnštině) > č. kost (jednoslabičné), synъ (dvojslabičné, tak zach. ještě i v stsl.) > č. syn (jednoslabičné). V č. se objevuje nesystematicky a variantně vedle protějšku bez a. v případech jako víc – více, jak – jako aj. A. patří spolu s ↗aferezí, ↗deglutinací, disimilativním zánikem (↗disimilace), ↗haplologií, ↗kontrakcí a ↗synkopou k jaz. procesům, jimiž se zmenšoval fónický objem slov a které se někdy souhrnně označují jako redukce.