ČLEN KOMPOZITA  (komponent kompozita)

Základní

V tradiční slovotvorbě část ↗kompozita, kterou se při tvoření slov skládáním stává autosémantické slovo základové (u ↗kvazikompozice také slovo synsémantické). Č.k. je formálně shodný se základovým slovem celým, n. s jeho částí, minimálně s jeho slovním základem (viz ↗slovotvorný základ). V č. mají kompozita nejčastěji dva č.k. Místo, kde se stýkají, se nazývá ↗kompoziční šev. U ↗kompozit vlastních je na konci předního č.k. ↗konekt (spojovací hláska, kompoziční vokál), u ↗kompozit nevlastních mívá přední č.k. podobu shodnou s tvarem základového slova (spojovací samohláska chybí). Slovnědruhová povaha č.k. a typ syntaktického vztahu mezi nimi bývají kritériem klasifikace kompozit.

Přední člen (první člen/nekoncový člen) stojí na začátku kompozita, je tvořen jedním z motivujících slov (nezávislých lexikálních jednotek n. členů syntaktické dvojice). Při ↗vlastní kompozici je původní zakončení (koncovka) tohoto slova nahrazeno spojovací samohláskou, takže přední člen mívá podobu pouhého slovního základu n. ↗tvarotvorného kmene: krásně bruslit > krasobruslař, dlouhá srst > dlouhosrstý. Při ↗nevlastní kompozici je přední člen (stejně jako zadní člen) totožný s tvarem slova z motivujícího syntaktického spojení: třesení země > zemětřesení, hodný chvály > chvályhodný. U ↗podřaďovacích kompozit bývá většinou členem určujícím, u ↗přiřaďovacích kompozit je souřadný se zadním členem (zadními členy). K přednímu členu patří svým původem ↗konekt (při analýze kompozit ji k němu přiřazujeme) – v č. to nejčastěji bývá ‑o‑ (modrobílý), řidčeji ‑e‑ (kožedělník), ‑i‑ (myšilov).

Zadní člen (druhý člen/koncový člen, opěrný člen) stojí na konci kompozita (v č. nejčastěji druhý, zřídka třetí v pořadí), je tvořen jedním z motivujících slov. Při vlastní kompozici je připojen k přednímu členu spojovací hláskou (může být i nulová). Při nevlastní kompozici je (stejně jako přední člen) totožný s tvarem slova z motivujícího syntaktického spojení: pan táta > pantáta, lačný krve > krvelačný. Při ↗kompozici čisté je shodný s motivujícím slovem (kamera – videokamera), při ↗kompozici derivační bývá odvozen ↗slovotvorným formantem (spolu s morfologickou charakteristikou): běžet – světoběžník, n. jen morfologickou charakteristikou: vrátit se – slunovrat. Je to opěrný člen kompozita, který rozhoduje o jeho slovnědruhové platnosti i gramatických významech. Při čisté kompozici si podržuje formu (soubor tvarů) i gramatický význam motivujícího slova – podobně jako při předponovém odvozování (↗prefixaci): část – součást; videočást. U podřaďovacích kompozit bývá většinou členem určovaným, u přiřaďovacích kompozit je souřadný s předním členem.

Určovaný člen (determinovaný člen/determinát) je jedním z členů podřaďovacích kompozit, rozlišuje se na základě onomaziologického vztahu mezi členy (je to podřadný, určovací vztah, závislost). Bývá nejčastěji na druhém místě v kompozitu, určující člen je pak na prvním místě: zemědělec, skálopevný. Určovaný člen na konci kompozita buď existuje i jako samostatné slovo a jedná se o ↗kompozici čistou (elektrospotřebič, celonárodní), n. neexistuje jako samostatné slovo (neshoduje se s potenciálním slovem, vzniká až v kompozitu) a jde o ↗kompozici derivační (kompozičně‑sufixální, kompozičně‑konverzní): hvězdopravec, vícečlenný, mrakodrap, sedmiletý. Pokud jej lze hodnotit jako složku nadřazenou významu celého kompozita (člen určující plní rozlišující úlohu), jde o vnitřní kompozitum (perokresba). Pokud jej nelze hodnotit jako složku nadřazenou významu celého kompozita, ale jako znak tohoto významu, jde o vnější kompozitum posesivní (zlatoústý). Zřídka, především u expresivních kompozit, předchází určovaný člen před členem určujícím; v takových případech bývá slovesného původu: držgrešle, lamželezo.

Určující člen (determinující člen/determinant) bývá nejčastěji v kompozitu na prvním místě, pouze u expresivních kompozit s určovaným členem slovesného původu předchází tento určovaný člen před určujícím členem (kazisvět, tlučhuba). Podle slovního druhu určujícího členu (podstatné jméno, přídavné jméno, číslovka, příslovce) a podle toho, jakému syntaktickému vztahu odpovídá vztah určujícího a určovaného členu, se podřaďovací kompozita klasifikují na předmětná (vinobraní, blahodárný), podmětná (listopad), příslovečná (břichomluvec, dalekosáhlý), přívlastková (velkoobchod, modrooký) a doplňková (samoobsluha, živorodý); určující člen v nich plní funkci předmětu, podmětu, příslovečného určení, přívlastku n. doplňku vzhledem k členu určovanému.

Rozšiřující
Literatura
  • Bozděchová, I. Tvoření slov skládáním, 1994, 12–19.
  • 1, 1986, 202–203, 462–463.
  • TSČ, 1962, 22, 131–133.
Citace
Ivana Bozděchová (2017): ČLEN KOMPOZITA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ČLEN KOMPOZITA (poslední přístup: 20. 6. 2019)

Další pojmy:

gramatika slovotvorba

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka