TABU

Základní

1. Zákaz užití určitého slova zejm. z důvodů náboženských n. společenských.

2. Slovo podléhající tomuto zákazu.

3. V širším smyslu zákaz některých aktivit (stravovacích, např. košer v židovské společnosti), sexuálních (např. incest), některých tělesných projevů na veřejnosti (např. říhání v některých kulturách) apod. Některá t. jsou zakázána zákonem, některá vedou jen ke ztrapnění či nezdvořilosti.

Do jazykovědy (a také do psychologie, sociologie a etnografie) byl termín t. převzat přes angl. taboo z polynéského tapu ‘zcela vydělený, odloučený, kladený stranou, zvlášť’, fakticky však ‘posvátný, nedotknutelný, zakázaný’. Jaz. t. vzniklo na půdě primitivního, magicky mytologického myšlení a souviselo s animistickým pojetím přírody, oživené duchy a démony, a s představou magické síly slova, fatálního sepětí vyřčeného slova s věcí, již toto slovo označuje. Tabuové slovo (např. jméno nějaké osoby, zejm. příbuzné n. zemřelé, zvířete, jež je předmětem lovu, nemoci, místa, přírodních živlů, nebeských těles aj.), které se nepoužívalo z pověrečné bázně n. z úcty, bylo buď vypuštěno (např. č. aby tě …, č. dial. namoutě místo na mou duši), n. bylo nahrazováno ↗noa, ↗eufemismy či ↗tabuovou antifrází. Např. starý ie. název medvěda +H2rtḱo- (doložený v skrt. ŕ̥kṣa-, ř. ἄρκτος, lat. ursus aj.) byl ve sl.jaz. nahrazen noa, srov. č. medvěd (tj. ‘ten, kdo jí med’); noa je i něm. Bär (tj. ‘hnědouš’). Slovo podléhající t. mohlo být také nahrazeno pojmenováním metaforickým, metonymickým n. synekdochickým, která se někdy označují jako tabuová nápověď (podobu tabuové nápovědi může mít i noa, srov. výše uvedený č.něm. název medvěda). Jiný způsob, jak vyhovět jaz. t., jsou hláskové obměny slov (např. ↗epenteze, ↗proteze, ↗haplologie, ↗elize, ↗apokopa, ↗synkopa, ↗afereze, ↗substituce hlásek, ↗metateze), jejichž cílem je zatemnit, zamaskovat příslušná slova podléhající t.; srov. např. č. lid. safra(porte), saprlot, saku(lente), kakra(holte) místo sakra(mente); na mou kuši místo na mou duši; čechman, čerchman(t), čerchan, čermák, černast, červ(ivec), čés, čmert, chmert místo čert; dách(ant), ďák, ďajk, ďas, ďásek, ďasík místo ďábel; hernajs, heršvec místo hergot aj. Jiným řešením je tabuová generalizace (generalizace významu), kdy se místo speciálních konkrétních názvů užívá názvů obecnějších (týká se to např. jmen člověku nebezpečných zvířat, srov. r. зверь ‘zvíře’, v dial. však také ‘medvěd’, ‘vlk’), n. užívání zájmen místo konkrétních názvů (srov. č. lid. moje ‘manželka’, můj ‘manžel’, č. dial. oný ‘ten, koho nechci n. nemohu jmenovat’, en-ono ‘lejno’, r. dial. она ‘cholera, malárie’). S t. souvisí i tzv. tabuová větná perifráze (viz také ↗perifráze); srov. např. oslovování lorda Voldemorta v Harry Potterovi ten, jehož jméno se nesmí vyslovitn. přací věty typu ukr. dial. mom скаменiв би, вiн щез би, jichž se používá místo ‘ďábel, čert’. Jazykové t. se týká také pojmů z oblasti náboženského kultu (nomina sacra) a démonologie, výrazů souvisejících s posmrtnými představami a se smrtí aj.; např. ve významu ‘zemřít’ se v č. užívá eufemisticky (↗eufemismus) odejít, vydechnout naposledy, ukončit životní pouť aj. Pro ‘hřbitov’ se z tabuových důvodů užívá ve sl.jaz. různých výpůjček (↗výpůjčka), např. č. hřbitov je ze střhn. vrīthof ‘ohrazený prostor, dvůr kolem kostela’, ‘kostel’ přikloněním k hřbitov, pohřbít (↗lidová etymologie), strus. коломище ‘hřbitov’ z fin. kalmisto tv. (< fin. kalma ‘smrt’) aj.

V dnešním slova smyslu se jaz. t. rozumí zákaz užívání některých slov zejména z oblasti lidské anatomie a fyziologie (tělesné orgány, výrazy spojené s vyměšováním a plozením aj.), jež jsou v dané společnosti chápána jako nevhodná, neslušná, vulgární; ↗vulgarismy (proto se např. místo č. do prdele říká do prkýnka, do Prčic! apod.), popř. tzv. tabou de sentiment, tj. řečová zdrženlivost od přímého pojmenování pojmů z oblasti emocionální. V rámci široce pojímaného jaz. t. se uplatňuje princip politické korektnosti (political correctness), tedy snaha nepřipouštět např. v tisku slova, která by mohla být chápána jako dehonestující, např. negr, cikán aj. (viz ↗politická korektnostprincip genderové korektnosti; viz ↗feministická lingvistika).

Rozšiřující
Literatura
  • Burridge, K. Forbidden Words: Taboo and the Censoring of Language, 2006.
  • Čermák, F. Lexikon a sémantika, 2010, 70–73.
  • Eckert, R. Zu einigen Tabu-Ersatznamen für den Bären im Ostslawischen. Wissenschaftliche Zeitschrift der Humboldt-Universität zu Berlin, Gesellschafts- und sprachwissenschaftliche Reihe 16, 1967, 697–699.
  • Havers, W. Neuere Literatur zum Sprachtabu, 1946.
  • Janyšková, I. K úloze tabu v etymologii. SEB 2, 2003, 179–189.
  • Janyšková, I. Etymologie – disciplína známá i tajemná: jazykové tabu. In Rusinová, E. (ed.), Přednášky a besedy z XL. běhu LŠSS, 2007, 32–39.
  • Kronasser, H. Handbuch der Semasiologie, 1952.
  • Lamprecht, A. Wilhelm Havers: Neuere Literatur zum Sprachtabu. LF 75, 1951, 290–293.
  • Trost, P. Bemerkungen zum Sprachtabu. TLCP 6, 1936, 288–294.
  • Večerka, R. a kol. K pramenům slov. Uvedení do etymologie, 2006, 174–185.
  • Zelenin, D. K. Tabu slov u narodov vostočnoj Jevropy i severnoj Azii I. Sbornik Muzeja antropologii i etnografii 8, 1929, 1–151.
  • Zelenin, D. K. Tabu slov u narodov vostočnoj Jevropy i severnoj Azii II. Sbornik Muzeja antropologii i etnografii 9, 1930, 1–166.
  • Viz též Etymologie.
Citace
Ilona Janyšková (2017): TABU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/TABU (poslední přístup: 6. 8. 2020)

Další pojmy:

diachronie etymologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka