Slovo nepodléhající tabuovému zákazu, jež může nahradit tabuizované výrazy; opak ↗tabu. Termín n. pochází z polynéštiny a znamená ‘všeobecný, obvyklý, obyčejný’, v č. lingvistice se objevují i termíny tabuová náhrada, zástupné pojmenování, krycí slovo. N. vzniklo jako pokus mluvou oklamat bytosti oživující v animistickém pojetí přírodu. Např. sl. zajęcь (č. zajíc) představuje n., které vytěsnilo původní ie. název zajíce obsahující koř. ⁺ḱas‑ (ten je doložen např. ve stindic. śaśá‑ a v něm. Hase ‘zajíc’, pův. tedy ‘šedák’) z tabuových důvodů: Slované věřili, že zajíc je ve spojení s nečistými silami, s ďáblem. Jeho etymologický význam byl zřejmě ‘skokan’ (řadí se k ie. koř. ⁺ǵhei‑ ‘skákat’, který je dosvědčen v lit. žáidžiu, žáisti tv. či v arm. ji a stindic. haya‑ ‘kůň’), někteří lingvisté však spojují sl. zajęcь s psl. ⁺zьjati ‘záti, být otevřen’ (zajíc prý spí s otevřenýma očima). Pokud n. zcela vytlačilo pův. tabuizovaná pojmenování, mohlo podlehnout i ono sekundárnímu tabu a být nahrazeno výrazem jiným. Např. sl. medvědь, n. za původní ie. název medvěda (ten je zachován jako značkové pojmenování např. v ř. ἄρκτος n. v lat. ursus; viz ↗tabu), podlehlo opět tabuovému zákazu (srov. r. dial. názvy medvěda ломака, ломыга, ломoвик z r. ломать ‘lámat’ n. пчелух patřící k пчела ‘včela’). Podobně za č. ďábel (jehož pravé jméno nesmělo být vysloveno, aby nebyl přivolán) se užívalo n. čert (jehož etymologie je nejasná), ale to opět podlehlo tabuizaci a vedlo v lidovém jaz. k novým n. rohatej, ten s kopytem, n. bylo alespoň hláskově změněno tak, aby vyhovělo tabuovému zákazu jeho užití, srov. č. lidové čechman, čerchman(t) (to podle něm. Schwarzmann), čerchan, čmert, čés aj. N. mohla vzniknout také jakožto projev captatio benevolentiae (viz ↗tabuová antifráze): např. ukr. dial. дядько (pův. ‘strýc, strýček’) označuje vlka n. medvěda. Častá jsou eufemistická pojmenování nemocí nahrazující tabuizovaný výraz, srov. např. č. st. panna ‘dna, revmatismus’, č. dial. pánek ‘nádor na koňských nohách’, hostec (< host) ‘revmatismus’, stč. č. božec ‘dětská nemoc spojená s křečemi, psotník’ (< bůh), r. dial. кума ‘zimnice’ (pův. ‘kmotra’) aj.