KONTEXTUALIZACE

Základní

Proces aktivního vytváření ↗kontextu. Zatímco pojem kontextu je v zásadě statický, pojem k. vystihuje to, jak se něco stává kontextem pro něco jiného, přesněji řečeno, jak sociální aktéři (např. mluvčí) toto stávání se kontextem v komunikaci uskutečňují. K. má tedy časový průběh, je to jev v komunikaci proměnlivý, a bývá proto analyzován v takových výzkumných odvětvích, která se specializují na studium průběhu interakce, jako je ↗interakční lingvistika n. ↗konverzační analýza. Teorie k. se neomezuje na tradiční poznatek, že význam jaz. výrazů je určován kontextem jejich použití, a zdůrazňuje, že použití jaz. výrazů jejich kontext (spolu)vytváří. Myšlenka k. a její teoretické rozpracování v lingvistice je spojena hlavně s dílem J. Gumperze (např. ✍Gumperz, 1982).

Rozšiřující

Text, promluva, verbální či neverbální jednání („fokální událost“, ✍Goodwin & Duranti, 1992:3) na jedné straně a příslušný kontext na straně druhé mohou být chápány a zkoumány jako dvě víceméně ostře oddělené entity, n. jako dvě entity vzájemně se ovlivňující. První z těchto přístupů je dobře znám ve strukturní lingvistice, která se kontextem většinou zabývá jen v té míře, aby vysvětlila význam některých jazykových výrazů, zejm. deiktických/indexických prostředků jako „já“, „zde“ (viz ↗deixe, ↗index), neboť referenční význam těchto prostředků není zřejmý bez odkazu ke kontextu jejich užití, totiž bez toho, že víme, kdo je mluvčím, k němuž „já“ odkazuje, n. pokud neznáme místo mluvčího v případě užití výrazu „zde“ (viz ↗reference). Vedle tohoto tradičního přístupu sílí přístup, který relativizuje samo diferencování mezi fokální událostí a jejím kontextem – vychází se z toho, že fokální událost a kontext nejsou statické entity, že to, co je v jednom momentu interakčního průběhu kontextem, může být v dalším momentu fokální událostí, a naopak z fokální události se může stát kontext. Koneckonců to, co je n. není kontextem, je výkonem účastníků komunikace, je jimi ve vzájemné spolupráci uskutečňováno. Flexibilita fokální události a kontextu je v tomto přístupu doprovázena i myšlenkou jejich reflexivity (dialektického vztahu); tím se rozumí to, že význam jednání je na jedné straně ovlivňován kontextem, ale na straně druhé samo jednání k vytváření kontextu přispívá. Gumperz, tvůrce vlivné teorie kontextualizace jazyka, v návaznosti na ↗etnometodologii vychází právě z toho, že coby účastníci rozhovoru musíme v zásadě repliku po replice, tedy ve vzájemné spolupráci, rozpoznatelně poskytovat interpretační kontext tomu, co sdělujeme, což činíme tím, jak to sdělujeme – teprve za této podmínky bude náš komunikační partner rozumět tomu, co sdělujeme. V obecném smyslu platí, že „kontextualizace zahrnuje veškeré aktivity účastníků rozhovoru, které činí relevantním, udržují v platnosti, opravují, ruší atd. jakýkoli aspekt kontextu, který umožňuje [is responsible for] určitou interpretaci promluvy v jejím specifickém místě výskytu“ (✍Auer, 1992:4; překlad autoři hesla). Takovým relevantním aspektem kontextu může být v určitém momentu rozhovoru např. ↗komunikační žánr (např. „je to, co mi teď říká, stále ještě součást pracovního pohovoru?“), ↗mluvní akt („jenom mi to oznamuje, n. je to varování?“), „tón“ řeči („myslí to vážně, nebo žertuje?“), téma („o čem vlastně spolu hovoříme?“), účastnická role v rozhovoru („jenom někoho cituje, n. jsou to jeho vlastní slova?; stojí si za tím, co říká, n. to říká z pověření někoho jiného?“; viz ↗zaujímání účastnických rolí), členská kategorie („hovoří se mnou stále ještě jako doktor?“; viz ↗členská kategorizační analýza) apod.

Gumperzova teorie k., která měla značný ohlas v lingvistice, vychází zejména z pojmu kontextualizační prostředky // kontextualizační vodítka (contextualization cues). Těmi se rozumí nereferenční a nelexikální prostředky, které mluvčí užívají k vytváření kontextu nutného pro interpretaci toho, co říkají. Jsou to především ↗prozodie, ↗gestika a mimika, tělesný postoj, pohled, užívání recepčních signálů (viz ↗tělo v komunikaci) a volba jazykových (stylových) variant (viz ↗variování jazyka, ↗styl). K. v Gumperzově pojetí se pak chápe jako „vztah mezi mluvčím, kontextem („kognitivním konstruktem“, jako je rámec, schéma, …), promluvou a (nereferenčním) kontextualizačním vodítkem“ (✍Auer, 1992:25). Kontextualizační vodítka bývají skupinově i kulturně specifická, a proto jejich použití může být zdrojem interkulturních nedorozumění (viz ✍Gumperz, 1982).

Literatura
  • Auer, P. Introduction: John Gumperz’ Approach to Contextualization. In Auer, P. & A. di Luzio (eds.), The Contextualization of Language, 1992, 1–37.
  • Auer, P. Jazyková interakce, 2014.
  • Auer, P. & A. di Luzio. (eds.) The Contextualization of Language, 1992.
  • Eerdmans, S. L. & C. L. Prevignano ad. (eds.) Language and Interaction: Discussions with John J. Gumperz, 2003.
  • Erickson, F. From Speech as “Situated” to Speech as “Situating”: Insights from John Gumperz on the Practical Conduct of Talk as Social Action. Text and Talk 31, 2011, 395–406.
  • Goodwin, Ch. & A. Duranti. Rethinking Context: An Introduction. In Duranti, A. & Ch. Goodwin. Rethinking Context: Language as an Interactive Phenomenon, 1992, 1–42.
  • Gumperz, J. J. Discourse Strategies, 1982.
  • Hoffmannová, J. Teorie kontextualizace: vzájemné působení jazyka a neverbálních prostředků. SaS 55, 1994, 51–57.
  • Hoffmannová, J. Stylistika a...: Současná situace stylistiky, 1997.
Citace
Jiří Nekvapil, Petr Kaderka (2017): KONTEXTUALIZACE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/KONTEXTUALIZACE (poslední přístup: 12. 10. 2024)

Další pojmy:

analýza diskurzu

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka