MULTILINGVISMUS  (mnohojazyčnost, vícejazyčnost)

Základní

Velmi obecně řečeno, spoluexistence více jazyků. M. bývá často probírán v souvislosti s ↗bilingvismem, který lze analogicky vymezit jako spoluexistenci dvou jaz. V současné sociolingvistice a (jazykové) politice je patrná obecná tendence mluvit o „multilingvismu“ místo o „bilingvismu“. Souvisí to s uvědoměním si toho, že užívání n. znalost více jazyků než pouze jednoho či dvou je v současném světě spíše pravidlem než výjimkou. Souvisí to také s ↗jazykovou politikou Evropské unie v oblasti vyučování jazyků známou pod heslem „mateřský jazyk plus dva další“ (jinak řečeno, každý obyvatel EU by měl vedle svého ↗mateřského jazyka umět alespoň dva další jazyky).

Rozšiřující

M. může být chápán různě, např. podle toho, zda jde o spoluexistenci více jazyků v jejich praktickém užívánín. z hlediska schopností člověka n. zda jde o spoluexistenci více jazyků u jedincen. na úrovni celé společnosti. M. z hlediska praktického užívání jazyka znamená, že jedinec n. společnost užívají pro každodenní účely více jazyků. Jedinec může komunikovat ve více jazycích různými způsoby – užívá je buď „aktivně“, tj. mluví jimi, popř. píše (v tomto případě jde o produkční m.), n. některé užívá jen „pasivně“, tj. pouze v nich čte n. poslouchá, ale nemluví ani nepíše jimi (receptivní m.). Receptivní m. bývá poměrně rozšířeným jevem u těch jazyků, které jsou si podobné. To je i případ češtiny a slovenštiny: česky a slovensky mluvící osoby spolu obvykle komunikují tak, že každý sice mluví jen svým jazykem, ale víceméně dobře rozumí tomu druhému. Receptivní m. je velmi rozšířený také ve Skandinávii u mluvčích dánštiny, norštiny a švédštiny; v menší míře funguje i u češtiny a polštiny a u některých dalších jazyků (viz ↗semikomunikace).

Za m. se někdy nepovažuje přímo praktické užívání více jazyků, ale i pouhá schopnost je běžně užívat (přičemž tato schopnost nemusí být po jistou dobu uplatňována). Mnohojazyčný člověk umí své jazyky užívat do různé míry. Ve výrazně jednojazyčných společnostech (tj. ve společnostech, v nichž má pouze jeden jazyk mimořádně silné postavení) je někdy rozšířena představa, že mnohojazyční lidé mají schopnost užívat své jazyky stejně. To však není obvyklé. Situace, v nichž m. vzniká, se totiž vyznačují tím, že jednotliví lidé užívají své jazyky různě: jeden jazyk užívají pro jedny účely, např. ve škole či v zaměstnání, druhý jazyk pro druhé účely, např. doma a v kruhu přátel. Z toho plyne, že se mnohojazyčný člověk umí vyjadřovat ve svých různých jazycích různě, tedy o některých věcech se mu lépe komunikuje v jednom jazyce, o jiných lépe ve druhém atd. Tato funkční rozrůzněnost znalostí jednotlivých jazyků je okolnost, kterou je třeba brát v úvahu při školním vzdělávání mnohojazyčných (multilingvních) dětí, které vyžadují jiný typ jazykové výuky než děti jednojazyčné (monolingvní), mluvící ve všech situacích stejným jazykem.

Pokud jde o chápání m. nikoli jako záležitosti jedinců, ale celých společností, můžeme společnosti podobně jako jedince rozdělit na jednojazyčné a mnohojazyčné. Mnohojazyčné společnosti se nemusejí vždy skládat z mnohojazyčných jedinců, ale i z osob jednojazyčných. Například jižní Slovensko je dvojjazyčnou maďarsko‑slovenskou oblastí, avšak žijí v něm také osoby, které užívají pouze slovenštinu, a osoby, které užívají pouze maďarštinu. Platí to i naopak o společnostech jednojazyčných – i v nich žijí mnohojazyčné osoby.

V jednojazyčných společnostech nebývá m. příliš rozvíjen. Mnohojazyční lidé – obvykle imigranti a příslušníci národnostních menšin – proto představují pro takové společnosti velký potenciál. Mohou totiž na rozdíl od jednojazyčné majority komunikovat na velmi dobré úrovni s více lidmi a číst ve více jazycích. Mají tedy širší komunikační záběr, který přesahuje hranice dané společnosti. Z jejich jazykových znalostí může těžit celá společnost, např. v oblasti ekonomiky, kultury a mezinárodních vztahů.

Výzkum m. je podporován Evropskou unií, neboť určitá úroveň m. jejích obyvatel a států je předpokladem jejího dobrého fungování. Výzkum m. v Evropě se rozvíjel zejména v souvislosti s výzkumem jaz. chování národnostních menšin (viz ↗menšinový jazyk); hodně pozornosti se věnovalo m. v institucích EU. V poslední době je m. zkoumán zejm. ve zdravotnictví, na univerzitách a v nadnárodních firmách.

V Česku, resp. č. zemích, se tradičně značná pozornost věnovala spoluexistenci češtiny a němčiny (✍Nekula, 2001) a češtiny a slovenštiny (✍Nábělková, 2008); nověji se zkoumá management mnohojazyčnosti, zejména v souvislosti s analýzou jaz. chování menšin (✍Neustupný & Nekvapil, 2003) a jaz. chování nadnárodních společností (✍Nekvapil & Nekula, 2006; ✍Nekvapil & Sherman(ová), 2013). K m. jako specifické výzvě pro ↗jazykovou politiku v Česku viz ✍Sloboda (2010).

Literatura
  • Ammon, U. & K. J. Mattheier ad. (eds.) Einsprachigkeit ist heilbar / Monolingualism is Curable / Le monolinguisme est curable (= Sociolinguistica 11), 1997.
  • Aronin, L. & D. Singleton. Multilingualism, 2012.
  • Berthoud, A.‑C. & F. Grin ad. (eds.) Exploring the Dynamics of Multilingualism, 2013.
  • Bhatia, T. K. & W. C. Ritchie. (eds.) The Handbook of Bilingualism and Multilingualism, 2013.
  • Horner, K. & I. de Saint-Georges ad. (eds.) Multilingualism and Mobility in Europe: Policies and Practices, 2014.
  • Hülmbauer, C. & E. Vetter ad. (eds.) Mehrsprachigkeit aus der Perspektive zweier EU-Projekte: DYLAN meets LINEE, 2010.
  • Li Wei & M. G. Moyer. (eds.) The Blackwell Guide to Research Methods in Bilingualism and Multilingualism, 2008.
  • Mareš, P. „Also: Nazdar!“Aspekty textové vícejazyčnosti, 2003.
  • Nábělková, M. Slovenčina a čeština v kontakte: Pokračovanie príbehu, 2008.
  • Nekula, M. Česko-německý bilingvismus. In Koschmal, W. & M. Nekula ad. (eds.), Češi a Němci, 2001, 152–158.
  • Nekvapil, J. & M. Nekula. On Language Management in Multinational Companies in the Czech Republic. Current Issues in Language Planning 7, 2006, 307–327.
  • Nekvapil, J. & T. Sherman. Language Ideologies and Linguistic Practices: The Case of Multinational Companies in Central Europe. In Barát, E. & P. Studer ad. (eds.), Ideological Conceptualizations of Language: Discourses of Linguistic Diversity, 2013, 85–117.
  • Nekvapil, J. & M. Sloboda ad. Mnohojazyčnost v České republice: Základní informace / Multilingualism in the Czech Republic: Basic Information, 2009.
  • Neustupný, J. V. & J. Nekvapil. Language Management in the Czech Republic. Current Issues in Language Planning 4, 2003, 181–366.
  • Rindler Schjerve, R. & E. Vetter. European Multilingualism: Current Perspectives and Challenges, 2012.
  • Sloboda, M. Menej používané jazyky v Česku: problémy rozvoja v jazykovo „homogénnom“ národnom štáte. In Papp, A. M. (ed.), Kevésbé használt nyelvek helyzete a Visegrádi Négyek országaiban / The Situation of the Lesser Used Languages in Visegrád Four Countries, 2010, 38–55.
  • Studer, P. & I. Werlen. (eds.) Linguistic Diversity in Europe, 2012.
  • Vasiljev, I. Život s více jazyky: jazyková autobiografie, 2011.
Citace
Jiří Nekvapil, Marián Sloboda (2017): MULTILINGVISMUS. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/MULTILINGVISMUS (poslední přístup: 17. 11. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka