SLABIČNÝ KONSONANT  (slabikotvorný konsonant)

Základní
Rozšiřující

Konsonant v pozici ↗slabičného jádra.

1 Synchronie

č. se s.k. objevují ve dvou kontextech: 1. v interkonsonantické pozici, tj. C_C (např. k[r̩]k, p[l̩]nit), 2. v postkonsonantické pozici na konci slova, tj. C_# (např. bob[r̩], ved[l̩]). V obou kontextech plní s.k. funkci vokálu, tzn. je sylabifikován jako slabičné jádro. Ocitne‑li se týž konsonant během derivace v sousedství vokálu, pak je tento vokál automaticky sylabifikován jako slabičné jádro a daný konsonant má buď funkci jeho iniciály, n. kódy; viz ↗princip maximální iniciály. Důsledkem toho je ryze fonologická alternace slabičného konsonantu s neslabičným; srov. např. bo.b[r̩], kde je r v kontextu C_# slabičné, a bo.b[r]‑a, kde v kontextu C_V tvoří iniciálu slabiky, jejímž jádrem je pádový vokál a, nebo Kyp[r̩], kde je r v kontextu C_# rovněž slabičné, a kype[r]‑ský, kde má status kódy slabiky, jejímž jádrem je epentetický vokál e.

Z fonetického hlediska se s.k. chovají jako konsonanty, tj. mají podobné fonetické vlastnosti jako jejich neslabičné protějšky (to experimentálně ukazují např. ✍Pouplier(ová) & Beňuš (2011) pro slovenštinu). Fonologicky se ale chovají jako vokály. V č. je stejný fonologický vliv vokálů a s.k. vidět minimálně na třech věcech:

(1) S.k. stejně jako vokály mohou nést ↗slovní přízvuk; např. ve slovech hrtanchatař je přízvuk na [r̩], resp. na prvním [a]. Neslabičné konsonanty, i když se nacházejí ve stejném kontextu jako s.k., přízvuk nikdy nenesou; např. ve slově chřtán je [ř] ve stejném kontextu jako [r̩] ve slově hrtan (oba kořeny spolu navíc etymologicky souvisejí), ale není slabičné, a tedy ani nenese přízvuk.

(2) S.k. mají stejný vliv na fonologické chování prefixů jako kořenové vokály; např. v kontextu kořene obsahujícího vokál tah‑at se prefix nevokalizuje (roz‑tah‑at) a stejně se nevokalizuje ani v kontextu kořene se s.k.: roz‑t[r̩]h‑at. V kontextu kořenů, které neobsahují ani vokál ani s.k. se prefixy naopak vždy vokalizují; srov. např. roze‑rv‑a‑t nebo roze‑tn‑ou‑t.

(3) S.k. se stejně jako vokály počítají jako jednotky sylabického verše, kde hraje roli pouze počet slabik, tedy počet slabičných jader, nikoli už jejich ↗váha (jako např. u časoměrného verše). To lze dobře ilustrovat na dvou dvojverších z Erbenovy básně Svatební košile, kterou tvoří pravidelné oktosylaby.

Ve dvojverší (1a) jsou čtyři konsonanty v kontextu C_C, z nichž pouze /r/ v m[r̩]tvýp[r̩]kna jsou slabičná, a tedy počítají se do veršové struktury. Naproti tomu neslabičné [ř] a [d] u hřmotzdvihá veršovými jednotkami nejsou.

Ve dvojverší (1b) je slabičné [r̩] ve slově ut[r̩]h. Navíc jde o zkrácenou podobu l‑ového participia, která je evidentně motivována rytmem verše – přítomnost participiálního sufixu, který by byl slabičný, by narušila pravidelný veršový rytmus.

(1)

a.

a1 na1 te1n hřmo1t a1 na1 te1n hla1s

mr1tvý1 se1 zdvi11 z pr1kna1 za1s

b.

kří1že1k u1tr1h a za1ho1di1l

a1 by1li1 sko1ke1m tři1ce1t mi1l

Výše uvedené příklady ilustrují dále to, že status s.k. mají v č. pouze likvidy, tj. /l/ a /r/. Slabičný status mohou mít v č. i nazály /m/ (pouze v číslovkách sed[m̩] a os[m̩] a jejich derivátech, např. sed[m̩]‑náctý, os[m̩]‑desát) a /n/ (v přejatých propriích jako např. Ravensbrück [vn̩z]), ty ale na rozdíl od likvid mají i vokalizované podoby, tj. sed[um], os[um]desát, Rav[ven]sbrück. Likvidy (spolu s nazálami) jsou typologicky nejrozšířenějším typem s.k. (✍Bell, 1978), což souvisí s tím, že na škále sonority stojí z konsonantů nejblíže k vokálům; viz také ↗sonorita.

Oba kontexty, v nichž se v č. objevují s.k., mají společné to, že v nich likvida nesousedí s vokálem: C_{C,#}. Likvidy se v č. objevují ještě ve třetím možném kontextu, v němž nesousedí s vokálem, tj. na začátku slova před konsonantem: #_C. V tomto kontextu ale slabičný status nemají, ačkoli tvoří sonoritní vrchol. Podle tří kritérií definovaných výše tedy: (1) nenesou přízvuk (např. ve slovech jako rvátlhát je přízvuk na vokálu, nikoli na likvidě), (2) mají vokalizované prefixy (roze‑rv‑a‑t, obe‑lh‑a‑t), (3) nejsou jednotkami sylabického verše. To opět dobře ilustruje dvojverší (2) z Erbenovy Kytice (z básně Vodník): ve slově lstivý se do veršové struktury počítají pouze vokály, nikoli iniciální likvida.

(2)

va1ri1 o1d na1še1ho1 pra1hu1

va1ri1 pry1č ty1 lsti11 vra1hu1

Synchronní gramatiky č., nemajíce k dispozici žádnou reprezentaci slabičné struktury, se omezují pouze na výčet kontextů, v nichž se s.k. objevují. V ↗autosegmentální fonologii jsou s.k. standardně reprezentovány jako segmenty asociované se slabičným jádrem: rozdíl mezi [r̩] a jeho neslabičným protějškem [r] tedy spočívá v tom, že týž segment je pokaždé asociován s jiným objektem slabičné struktury. Alternativní analýzu s.k., která je z velké části postavena právě na č., nabízí Scheer (✍Scheer, 2004; ✍Scheer, 2009); zde jsou i odkazy na relevantní literaturu. Podle něj mají s.k. status větvících se segmentů: neslabičné [r] je asociováno pouze s konsonantickou pozicí (stejně jako jakýkoli jiný konsonant), slabičné [r̩] je navíc asociováno i s vokalickou pozicí; srov. (3a) a (3b). Tento způsob reprezentace lépe vystihuje všeobecně známé vlastnosti s.k. (viz ✍Bell, 1978): (a) jsou to příznakové fonologické objekty (ano, protože mají komplexnější fonologickou strukturu než „obyčejné“ konsonanty); (b) jsou to konsonanty, ale chovají se jako vokály (ano, protože jsou zároveň asociovány s konsonantickou a vokalickou pozicí). K diskusi, jestli se s.k. větví doleva nebo doprava, viz ✍Scheer (2009).

2 Diachronie

Distribuce s.k. v nové č. se liší od jejich distribuce ve stč. a také synchronně existují rozdíly mezi jednotlivými dialekty. Ve stč. byly likvidy slabičné pouze v kontextu C_C, a to ještě ne vždy: slabičná struktura skupin CLC se ve stč. lišila v závislosti na tom, jaké bylo jejich psl. východisko. Likvidy se totiž v interkonsonantické pozici ocitaly v důsledku zániku psl. ↗jerů a pozice jeru vůči likvidě rozhodovala o tom, jestli byla daná likvida v kontextu C_C slabičná: zánik předcházejícího jeru vedl k derivaci slabičné likvidy (psl. CьLC > stč. CL̩C), kdežto po zániku jeru, který následoval, zůstala likvida neslabičná (psl. CLьC > stč. CLC); viz např. ✍Gebauer (1894:59–68). Např. /r/ ve stč. kořeni drž, jemuž odpovídá psl. dьrg, bylo slabičné (tj. d[r̩].žě.ti), ale /r/ ve stč. kořeni drh, jehož psl. předchůdcem je drъg, slabičné nebylo (tj. d[r]ha.ti). Skupiny #LC a CL#, kde se likvida ocitla v sousedství konsonantu vždy po zániku následujícího jeru, byly ve stč. rovněž vždy neslabičné; psl. #LьC > stč. #LC (lъžica > [l]žíce), #CLь > stč. #CL (bratr‑ъ > brat[r]); č. lingvistika hovoří v tomto případě o tzv. ↗pobočných slabikách. Vztah mezi psl.stč. likvidami shrnuje tabulka (4).

(4)

Slabičné konsonanty ve stč. a jejich psl. východisko

psl.

#LьC
(lъžica)

CLьC
(slьza)

CьLC
(vьlna)

CLь
(bratrъ)

stč.

#LC
(lžíce)

CLC
(slza)

CL̩C
(vl̩na)

CL#
(bratr)

Jediným spolehlivým ukazatelem toho, zda daná likvida byla ve stč. slabičná či nikoli, jsou veršované památky. Například Legenda o Svaté Kateřině (3. čtvrtina 14. stol.) je napsána pravidelným oktosylabem; následující tři dvojverší ilustrují, že jen likvidy ve skupinách CLC se počítají jako jednotky verše, a to navíc jen tehdy, předcházel‑li původní jer před likvidou.

(5)

Likvidy ve stč. verši: Legenda o Svaté Kateřině

a.

neslabičná L v kontextu C_C: k[r]vi (< krъv‑i)

ve1 krvi1 ve1li11 žá1do1stí1

kdy1ž pa1k ro1zli1čnú1 ža1lo1stí1 [v. 701]

b.

neslabičná L v kontextu C_#: mys[l] (< mysl‑ь)

v si1lně1jší1 my1sl1 žá1do1sti11

če1ka11ci1 ra1do1sti11 [v. 1616]

c.

kontrast mezi slabičnou a neslabičnou L: s[r̩]dce (< sьrd‑) vs. smys[l] (< mysl‑ь)

my1sl i1 sr1dce1 to1ho1 zlé1ho1

že1 na1ho1ru1 s sto1lce1 své1ho1 [v. 1484]

Slabičné a neslabičné likvidy se ve stč. památkách lišily i graficky, ale ne systematicky; ke způsobu zápisu slabičných konsonantů ve stč. viz ✍Komárek (1969:97). Např. kořen s[r̩]dc je doložen ve čtyřech podobách: (a) slabičné r má stejnou grafiku jako jeho neslabičný protějšek (srdc), (b) slabičné r je zdvojené (srrdc), (c) slabičnost je graficky označena vokálem, který buď před r předchází (sird), n. po něm následuje (srydc). O tom, že tyto vokály (v č. lingvistice označované jako vokály svarabhaktické // průvodní vokály) byly skutečně jen grafémy signalizující slabičnost dané likvidy, svědčí jednak to, že jejich pozice vůči likvidě není prediktabilní (někdy vokalický grafém stojí před likvidou a někdy po ní, někdy dokonce i zároveň z obou stran), jednak to, že ani jejich kvalita není prediktabilní (ve stejném kontextu se objevují různé vokály); k tomu viz ✍Komárek (1969:60).

Popsaný stav distribuce slabičných a neslabičných likvid platí pro nejstarší fázi stč. Současný stav je výsledkem změn, které probíhaly od konce 13. stol. do pol. 15. stol. Změny v distribuci s.k. ve stč. jsou trojího typu: 1. vokalizace s.k. ({č,ž}r̩C > {č,ž}erC; Cl̩C > Cl{u,ou}C), 2. eliminace pův. neslabičných likvid v kontextech C_C a C_#, 3. palatalizace původního neslabičného r (rj ­> ­ř).

V tabulce (6) jsou uvedeny příklady vokalizace původních s.k. Pravidelnost tohoto procesu a také jeho výsledek závisí na kvalitě původního s.k. Vokalizace [r̩] v kontextu po postalveoláře je zcela pravidelná (tzn. že všechny skupiny s postalveolárou se vokalizovaly) a vokál /e/ vždy stojí před likvidou, tedy na místě původního psl. jeru. Slabičné [l̩] se vokalizovalo pomocí vokálu /u/, který stojí naopak vždy v postpozici. Výsledkem vokalizace je buď krátká (např. dluh, hluk, žlutý) n. dlouhá slabika (např. dlouhý, sloup, tlouct), což ukazuje na to, že ve stč. existovaly dlouhé a krátké s.k. (podobně jako je tomu v moderní slovenštině): psl. dьlg > stč. d[l̩ː]h > nč. dlouh‑ý; psl. čьln > stč. č[l̩]n > nč. člun. Vokalizace [l̩] není na rozdíl od vokalizace [r̩] zcela pravidelná: typicky neproběhla v kontextu po labiále (psl. mьlk > stč./nč. ml̩č‑et; psl. vьlk > stč./nč. vl̩k; psl. pьln > stč./nč. pl̩n‑ý), ale existují i případy, kdy se pův. [l̩] v tomto kontextu vokalizovalo; srov. psl. mьlv > stč. ml̩v > nč. mluv‑it.

(6)

vokalizace L̩

a.

{č,ž}r̩C > {č,ž}erC

psl.: {č,ž}ьrC

stč.: {č,ž}r̩C

nč.: {č,ž}erC

čьrn, čьrt, žьrd, žьrn

čr̩n, čr̩t, žr̩d, žr̩n

čern‑ý, čert, žerď, žern‑ov

b.

Cl̩C > C{u,ou}C

psl.: C{ь,ъ}lC

stč.: Cl̩C

nč.: Cl{u,ou}C

čьln, dьlg, mьlv, sъln

čl̩n, dl̩g, ml̩v, sl̩n

člun, dlouh‑ý, mluv‑it, slun‑ce

Dalším výrazným zásahem do původního stč. stavu bylo odstranění neslabičných likvid, které se ocitly v konsonantickém kontextu po zániku následujícího jeru; k typologii těchto změn viz např. ✍Trávníček (1935:226). Zachovány do nč. zůstaly jen ty, které jsou v iniciální pozici (srov. psl. lъg > stč./nč. lh‑át, psl. rъv > stč./nč. rv‑át). Způsob, jakým byly zbylé neslabičné likvidy eliminovány, byl závislý na morfologickém kontextu. Pokud jde o likvidy ve finální pozici (C_#), ty se buď transformují v s.k. (CL# > CL̩#), n. se před nimi objevuje epentetický vokál /e/ (CL# > CeL#). Epenteze probíhá systematicky v kontextu nulové koncovky genitivu plurálu, ve všech ostatních morfologických kontextech, tj. před nulovou koncovkou v nominativu singuláru nebo před nulovou koncovkou v l‑ovém participiu, se likvida vždy stává slabičnou; k tomu viz ✍Ziková (2013).

(7)

vývoj finálních likvid

CL# > CL̩#

CL# > CeL# (GenPl)

NomSg

bratr > bratr̩, zubr > zubr̩

Fem

sestr > sester, modl > model

l‑ové part.

ved‑l > ved‑l̩, nes‑l > nes‑l̩

Neu

žebr > žeber, křídl > křídel

Neslabičné likvidy v kontextu C_C se buď transformují v s.k. (CLC > CL̩C), n. se vokalizují (CLC > CLeC/CeLC); distribuce obou procesů je přitom méně pravidelná než u finálních likvid.

(8)

vývoj interkonsonantických likvid

CLC

CL‑C

CL̩C

slz‑a > sl̩z‑a, hlt‑at > hl̩t‑at,
brv‑a > br̩v‑a, krt‑a > kr̩t‑a

smysl‑ný > smysl̩‑ný, vichr‑ný > vichr̩‑ný

bratr‑stvo > bratr̩‑stvo

CLeC/

CeLC

plt‑i > plet‑i, drv‑o > dřev‑o 
blch‑a > blech‑a

čísl‑ný > čísel‑ný, třiesl‑ný > třísel‑ný
jatr‑ný > jater‑ní, sestr‑ský > sester‑ský

Tabulka (8) ukazuje, že oba procesy, tj. derivace s.k. a vokalizace, jsou aplikovány na tauto‑ i heretomorfémové skupiny typu CLC. Ačkoli je chování interkonsonantických likvid méně pravidelné než chování likvid na konci slova, přesto můžeme vysledovat dvě základní tendence. Zaprvé lze říci, že finální kořenové likvidy se před konsonantickým sufixem chovají stejně jako před nulovou koncovkou: je‑li před nulovou koncovkou s.k., pak je i před konsonantickým sufixem (např. brat[r̩], brat[r̩]‑ský), je‑li v kontextu nulové koncovky epentetický vokál, pak je i na hranici před sufixem (např. sester, sester‑ský); existují ale i výjimky obojího typu jako např. Kyp[r̩] – kyp[er]‑ský n. stříb[er] – stříb[r̩]‑ný. Zadruhé platí, že eliminace původních neslabičných likvid uvnitř kořene vedla k odstranění alternace vokálu s nulou, jež byla důsledkem vokalizace n. zániku pův.psl. jerů; viz ↗Havlíkovo pravidlo. Buď se původně alternující vokál za likvidou stal stabilním (např. blъch‑a, blъch‑ъ > stč. b[l]ch‑a, blech > nč. blech‑a, blech), n. se likvida stala stabilně slabičnou (např. psl. slьz‑a, slьz‑ъ > stč. s[l]z‑a, slez > nč. s[l̩]z‑a, s[l̩]z). Synchronně existují jen dva kořeny, v nichž je zároveň s.k. a alternující vokál na místě pův.psl. jeru: krev – k[r̩]v‑e, jab[l̩]k‑ojablek.

Původní neslabičné /r/ zůstalo v kontextu C_{#,C} zachováno jen tehdy, když se transformovalo v /ř/. Této změně podlehla jen ta neslabičná /r/, která byla palatalizovaná, tj. ta, po nichž původně následoval měkký jer: psl. Crь{#,C} > stč. C[rj]{#,C} > nč. Cř{#,C}; např. grьb > hrjb > po‑hřb‑ít, krьst > krjst > křt‑ít, strьm > strjm > třmen, veprь > veprj > vepř. Jen u tří kořenů se /ř/ objevuje na místě /r/, po němž následoval tvrdý jer: hřmít (< grъm), chřtán (< grъt) a třtina (< trъst). Konsonant /ř/ nemá v kontextech C_{#,C} status s.k., chová se tedy jinak než jeho sonorní protějšek /r/: (1) nenese přízvuk (např. ve slově křtiny je přízvuk na vokálu /i/, nikoli na /ř/, kdežto u krtiny je přízvuk na /r/), (2) vyžaduje vokalizované prefixy (srov. roze‑hřm‑í‑t, ode‑křt‑í‑t × roz‑hr‑nou‑t, od‑krv‑i‑t), (3) není jednotkou sylabického verše (viz výše (1a)). Rozdíl mezi /ř/ a /r/ se projevuje i v tom, že i když z fonetického hlediska jsou oba konsonanty znělé, jen u /ř/ je znělost fonologicky aktivní rys. To lze dobře ilustrovat na dvojici slov hrtanchřtán, která jsou etymologicky derivována z téhož psl. kořene grъt. V prvním případě je v kontextu C_C s.k. ([hr̩t]an) a konsonanty, které ho obklopují, mají každý jinou znělost: [h] je znělé, [t] je neznělé; [r̩] se tedy chová jako sonora, tzn. že se neasimiluje co do znělosti s následujícím neznělým [t]. V druhém případě je v kontextu C_C /ř/, které status s.k. nemá, a konsonanty, které ho obklopují, mají stejnou hodnotu znělosti: oba jsou neznělé; řetězec chřt(án) se tedy chová jako skupina šumových konsonantů, které všechny musejí sdílet stejnou hodnotu znělosti: jak [t], tak [ř̥] i [x] jsou všechny neznělé. Podobný rozdíl v chování slabičného [r̩] jakožto sonory a neslabičného [ř] jakožto šumového konsonantu je vidět i u č. [hřb]etslov. [xr̩b]át, které jsou rovněž derivovány z jednoho psl. kořene grьb.

Ze slovanských jazyků se s.k. kromě č. objevují ještě ve slovenštině (tam jen v kontextu C_C) a v jihoslovanských jazycích vyjma bulharštiny.

Diachronní gramatiky č. tradičně interpretují popsané změny v distribuci s.k. jako výsledek syntagmatických a paradigmatických změn, tj. změn ve slabičné struktuře a zároveň změn uvnitř konsonantického systému; viz např. ✍Trávníček (1935), ✍Komárek (1969), HMČ (1986). Autosegmentální analýzy, podle nichž jsou změny v distribuci s.k. důsledkem změn v nastavení parametrů pro správně utvořenou slabičnou strukturu, nabízejí např. ✍Bethin(ová) (1998), ✍Scheer (2009) n. ✍Ziková (2013).

Literatura
  • Bell, A. Syllabic Consonants. In Greenberg, J. (ed.), Universals of Human Language. Vol 2: Phonology, 1978, 153–202.
  • Bethin, Ch. Slavic Prosody: Language Change and Phonological Theory, 1998.
  • Gebauer, J. Historická mluvnice jazyka českého I. Hláskosloví, 1894.
  • HMČ, 1986.
  • Komárek, M. Historická mluvnice česká I. Hláskosloví, 1969.
  • Jakobson, R. On Slavic Diphthongs Ending in a Liquid. Wd 8, 1952, 306–310.
  • Pouplier, M. & Š. Beňuš. On the Phonetic Status of Syllabic Consonants: Evidence from Slovak. Laboratory Phonology 2, 2011, 243–273.
  • Scheer, T. What is CVCV and Why Should It Be?, 2004.
  • Scheer, T. Syllabic and Trapped Consonants in the Light of Branching Onsets and Licensing Scales. In Zybatow, G. & U. Junghanns ad. (eds.), Studies in Formal Slavic Phonology, Morphology, Syntax, Semantics and Information Structure, 2009, 411–426.
  • Trávníček, F. Historická mluvnice českoslovanská, 1935.
  • Ziková, M. Not All Zeros Are the Same: Phonology of Zero Case Markers in Czech. In FASL 20, 2013, 305–319.
Citace
Markéta Ziková (2017): SLABIČNÝ KONSONANT. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SLABIČNÝ KONSONANT (poslední přístup: 3. 8. 2020)

Další pojmy:

gramatika fonologie diachronie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka