PRÉZENS  (přítomný čas)

Základní

Gramatický rys spojený s gramatickou kategorií času; v č. jeden ze tří členů kategorie ↗slovesného času. Významově je p.č. gramatologii charakterizován tak, že událost, kterou popisuje prézentní tvar slovesa, je nějak časově spojena s okamžikem, kdy je k této události v diskurzu referováno. Formálně je p. vymezen jako úplné paradigma určitých (finitních) tvarů derivovaných příslušnými sufixy.

1 Morfonologie

Prézentní formy slovesa mají tuto strukturu: [[kmen]osobní koncovka]. Koncovky, které se objevují v prézentních formách, se sice označují jako osobní, ale kromě rysu osoby vyjadřují ještě rys čísla; jde tedy o tzv. ↗kumulativní morfémy, jež vyjadřují shodu se subjektem (viz ↗subjekt‑predikátová shoda), a tyto rysy naopak přidělují subjektu nominativ. Paradigma koncovek v prézentních tvarech ukazuje následující tabulka:

1.os.

2.os.

3.os.

Sg

‑u/‑i/‑m

‑š

‑Ø

Pl

‑me

‑te

‑í/‑ou

Podle této analýzy, viz např. PČM, 1978 n.  2 (1986), je forma 3.os.sg. identická s holým kmenem, protože 3.os.sg. se realizuje nulovou koncovkou: [[bere kmen]‑Ø 3Sg] = /bere/, [[mine kmen]‑Ø 3Sg] = /mine/, [[kupuje kmen]‑Ø 3Sg] = /kupuje/, [[nosí kmen]‑Ø 3Sg] = /nosiː/, [[tesá kmen]‑Ø 3Sg] = /tesaː/.

Koncovky 1.os.sg. a 3.os.pl., a substandardně i 1.os.pl., mají více forem:

(a) Distribuce forem osobních koncovek v 1.os.sg. je fonologická: konsonantická koncovka se objevuje v kontextu dlouhých vokálů, vokalické koncovky pak všude jinde; viz též elsewhere condition. To je dobře vidět na příkladu sloves, která mají v p. dvojí paradigma, jako např. kop‑u/kop‑á‑m n. hrab‑u/hrab‑á‑m; k nim viz dále.

Kontexty, v nichž se objevuje koncovka ‑i, pak tvoří podmnožinu kontextů, v nichž se objevuje ‑u: distribuce ‑i je vázána na postalveoláry a /j/; výsledkem jsou dubletní formy jako píš‑u/‑i, maž‑u/‑i, pláč‑u/‑i, hraj‑u/‑i n. kupuj‑u/‑i.

(b) Distribuce koncovek 3.os.pl. je z deskriptivního pohledu vázána jak na fonologický, tak i na morfologický kontext. Obě formy současně, tj. /‑ou/ a /‑iː/, se objevují po /j/ (srov. dublety jako hraj‑ou/‑í n. kupuj‑ou/‑í), s výjimkou a‑kmenových sloves, kde je jen /‑iː/ (dělaj‑í), a také po postalveolárách, ale jen u některých sloves řazených tradičně k 1. konjugaci; srov. dublety píš‑ou/‑í, pláč‑ou/‑í, ale jen kouš‑oun. jen válč‑í.

(c) V 1.os.pl. je koncovka ‑me, která má substand. redukovanou podobu ‑m, ale jen tehdy, není‑li ‑m zároveň v 1.os.sg.: () píš‑u, (my) píše‑me/‑m; () kupuj‑u, (my) kupuje‑me/‑m × () dělá‑m, (my) dělá‑me/*‑m; () prosím, (my) prosí‑me/*‑m.

Forma, k níž se připojují osobní koncovky, se tradičně označuje jako ↗prézentní kmen. Ten je derivován tematickým sufixem. Některá slovesa mohou mít dvě podoby prézentního kmene, a tedy dvojí prézentní paradigma. Typickým příkladem jsou slovesa s jednoslabičným kořenem zakončeným na labiálu, která mají v prézentu jak téma ‑a‑, tak i ‑e‑; srov. např. dubletní formy 3.os.sg. jako koup‑e/‑á, hrab‑e/‑á nebo klov‑e/‑á. Nejčastěji se rozlišuje pět prézentních tematických sufixů (‑e‑, ‑ne‑, ‑je‑, ‑í‑, ‑á‑), které se systematicky objevují ve formě 3.os.sg. a které ve školských gramatikách definují pět konjugačních tříd.

Alternativní analýza (viz PČM, 1978) předpokládá pro 3.os.sg. p. pouze tři témata: ‑e‑, ‑í‑, ‑á‑. Hlavním argumentem pro redukci tradičně vyčleňovaných sufixů ‑ne‑ a ‑je‑ na jeden, ‑e‑, je to, že jejich konsonantická část existuje nezávisle na ‑e‑; to je dobře vidět např. při porovnání forem 1.os.pl. prézentu a imperativu: tisk‑n‑e‑me × tisk‑n‑ě‑me, kde je sice [e], ale fonologicky jiné, patalizující, kup‑uj‑e‑me × kup‑uj‑me. Každý z těchto tří tematických sufixů pak má uvnitř prézentního paradigmatu různé formy:

(a) ‑e‑ alternuje s nulovým sufixem, a to v závislosti na fonologické struktuře osobní koncovky: -Ø- se objevuje před vokalickými koncovkami v 1.os.sg. a v 3.os.pl. (nes-Ø-u/‑ou, tisk‑n‑Ø‑u/‑ou, kup‑uj‑Ø‑u/‑ou), -e‑ je všude jinde, tj. před nulovou koncovkou 3.os.sg. (nes‑e‑Ø, tisk‑n‑e‑Ø, kup‑uj‑e‑Ø) a před koncovkami 2.os.sg.pl. a 1.os.pl., které začínají na konsonant (nes‑e‑š/‑te/-me, tisk‑n‑e‑š/‑te/‑me, kup‑uj‑e‑š/‑te/‑me). Derivační analýzu této alternace nabízí Komárek v PČM (1978), vycházeje přitom z Jakobsonovy práce o ruském slovese (✍Jakobson, 1948). Podle ní je téma ‑e‑ přítomno v hloubkové struktuře všech forem prézentního paradigmatu. V 1.os.sg. a v 3.os.pl. se foneticky nerealizuje, protože je v kontextu vokalické koncovky elidováno: /nes-e‑u/, /nes‑e‑ou/ > /nesu/, /nesou/; /tisk‑n‑e‑u/, /tisk‑n‑e‑ou/ > /tisknu/, /tisknou/; /kup‑uj‑e‑u/, /kup‑uj‑e‑ou/ > /kupuju/, /kupujou/. Tato elize se někdy ozn. jako ↗Jakobsonovo pravidlo. Elize prvního vokálu je ostatně z typologického hlediska jednou z nejběžnějších strategií, jak odstranit ↗hiát, tedy heteroslabičné spojení dvou vokálů (v tomto případě tematického a koncovkového vokálu).

(b) ‑í‑ alternuje v 3.os.pl. s nulou (srov. (oni) pros‑Ø‑í × (on) pros‑í‑Ø) nebo s nulou a ‑ej‑ ((oni) sáz‑Ø/‑ej‑í × (on) sáz‑í‑Ø).

(c) ‑á‑ alternuje v 3.os.pl.-aj‑ (srov. (oni) děl‑aj‑í × (on) děl‑á‑Ø).

2 Morfosyntax

V zásadě se nabízejí dvě deskriptivní analýzy p. Obě reflektují to, že sufixy tvořící vnitřní strukturu slovesných tvarů jsou ↗kumulativní morfémy, tj. jsou nositelem komplexu rysů. Liší se tím, která část vnitřní struktury slovesa je nositelem rysu [Préz(ens)], je-li tento rys vůbec ve vnitřní struktuře prézentních forem slovesa obsažen.

(a) Nositelem rysu [Préz] je tematický sufix kmene, který se proto označuje jako kmen prézentní. Taková analýza může tvrdit, že tematický sufix prézentního kmene je taky nositelem modálního rysu [Realis] (viz dále) a dalších rysů, které má sloveso i tehdy, když prézens nevyjadřuje, např. rysu [Kauz(ace)]: suš‑í‑m/suš‑i‑l.

(b) Nositelem rysu [Préz] je sufix na pravé periferii prézentního slovesného tvaru označovaný jako koncovka, která navíc vyjadřuje i shodové rysy osoby a čísla (viz ↗subjekt‑predikátová shoda).

3 Význam prézentní formy

Podle klasických analýz prézentní tvar vyjadřuje, že děj n. stav, který sloveso označuje, je časově „neminulý“, tj. čas jeho uskutečnění není limitován nějakým časovým okamžikem před okamžikem promluvy. Pro věty syntakticky nezapuštěné (tj. které nejsou větami vedlejšími) platí:

(a) Prézentní tvary sloves nedokonavých vyjadřují prézens, tj. že děj n. stav, který sloveso označuje, je spojen s okamžikem, kdy je k této události v diskurzu referováno: Pracuju na tom už týden. To platí tehdy, pokud nedokonavé sloveso neobsahuje prefix po‑, protože tyto tvary ze synchronního hlediska vyjadřují nedokonavé futurum, tj. že děj n. stav, který sloveso označuje, se uskuteční po okamžiku, kdy je k této události v diskurzu referováno, aniž by se vylučovalo, že se uskutečňuje v tomto okamžiku: Zítra pojedeme do Prahy (díky adv. zítra interpretujeme tak, že v okamžiku promluvy do Prahy nejedeme) × Do Prahy pojedeme ještě hodinu (díky adv. ještě interpretujeme tak, že v okamžiku promluvy do Prahy jedeme). ✍Kopečný (1962:50) uvádí 115 takových sloves: (i) všechna ↗determinovaná slovesa pohybu (pojedu, poletím, poběžím, ponesu, potáhnu, povedu, povezu, povleču, poženu a půjdu, se zdlouženou variantou prefixu); (ii) uzavřená množina nedeterminovaných sloves implikujících pohyb (pocestuje, pofrčí, poteče, poplave…). Jako tvary nedokonavého futura nemají infinitiv (*pojet, *poletět) ani netvoří préteritální komplex (Já pojedu do Prahy × *Já jsem pojel do Prahy); některá ale tvoří imperativ: Pojeď se mnou do Prahy × *Pocestuj se mnou do Prahy (viz ↗imperativ). Některým futurálním po‑imperfektivům odpovídá futurální komplex s bud‑: poteče // bude téct, pokvete // bude kvést × pojede // *bude jet; viz ↗futurum.

(b) Tradiční gramatologie tvrdí, že prézentní formy sloves dokonavých vyjadřují futurum, tj. že děj n. stav, který sloveso označuje, se uskuteční po okamžiku promluvy. Tyto tvary ovšem nevyjadřují futurum v právě uvedeném významu, nýbrž vyjadřují ohraničení události po okamžiku promluvy, tedy jen to, že ohraničení nemůže být v okamžiku promluvy (napíšu nemůže mít význam aktuální, viz dále). Věta Napíšu dopis krasopisně neříká nic víc, než že událost psaní dopisu bude završena, tj. dopis bude ve stavu napsání, po okamžiku promluvy. O tom, jestli děj psaní dopisu probíhá n. neprobíhá v okamžiku promluvy, dokonavý prézentní tvar nic neříká; viz ↗futurum.

V rámci kategorie času, a tedy i v rámci p., se rozlišují ↗časy aktuální↗časy neaktuální. Aktuální prézens je vyjádření koincidence děje/stavu, který sloveso označuje, a okamžiku promluvy (děj/stav v okamžiku promluvy skutečně probíhá): Co právě teď děláš? – Kouřím.

Neaktuální prézens takovou koincidenci nevyjadřuje. Vyjadřuje jen, že děj n. stav, který sloveso označuje, je spojen s okamžikem, kdy je k této události v diskurzu referováno: Kouřím dvacet let nic neříká o tom, zda děj kouření v okamžiku promluvy probíhá, ale říká, že v okamžiku promluvy je predikace vlastnosti ‘kouřit dvacet let’ subjektu pravda. V č. je vyjadřování aktuálních časů limitováno videm slovesa: slovesa dokonavá aktuální časy v pojetí, které je zde uplatněno, nemohou vyjadřovat; zdůvodnění viz ↗futurum: Co právě teď děláš? – *Vykouřím cigaretu // *Dám ti mat. Prézentní formy sloves nedokonavých jsou dvojznačné mezi aktuálním časem a neaktuálním časem, takže jejich význam se rekonstruuje z kontextu: Co právě teď děláš? – Aktuál.Kouřím × Co děláváš před spaním? – Neaktuál.Kouřím. Interpretace aktuálního času je omezována (a) vnitřní strukturou slovesa, (b) syntaktickým okolím slovesa. V rámci (a) blokuje interpretaci aktuálního času sufix ‑va‑, neboť vyjadřuje opakovanost; taková slovesa se označují jako (explicitní) ↗iterativa: Co právě teď děláš? – Hraju karty / *Hrávám karty. Skoro vždy blokuje interpretaci aktuálního času kořen vyjadřující indeterminovanost: Co právě teď dělá? – Determ.Jde na poštu / *Indeterm.Chodí na poštu; taková slovesa se označují jako ↗indeterminovaná slovesa. Interpretace aktuálního času je u indeterminovaných sloves dostupná např. v kontextu: Co právě teď dělá? – Chodí kolem bazénu a zívá. V rámci (b) blokuje intepretaci aktuálního času takové syntaktické okolí, které vyjadřuje významové rysy, které jsou s aktuálním časem nekompatibilní, např. (i) opakovanost (Každý večer hraje karty), (ii) preference (Rád / S oblibou hraje karty), (iii) ↗uzuálnost (Obvykle hraje karty), (iv) ↗habituálnost (Petr ustavičně hraje karty), (v) ↗generičnost (Savci rodí živá mláďata) apod. V ostatních případech se význam aktuálnosti n. neaktuálnosti vyrozumívá z kontextu: Někdo tu hraje na flétnu (aktuálnost) × Vnučka hraje na flétnu (aktuálnost n. neaktuálnost) × Vnučka hraje na flétnu, na kytaru i na housle (neaktuálnost).

Prézentní tvary (nedokonavých) sloves mohou mít ve vhodných kontextech interpretaci jinou než prézentní. Nejčastěji se registruje tzv. praesens pro futuro, tj. interpretace prézentní formy nedokonavého slovesa jako futura ve vhodném kontextu, typicky v takovém, v němž je časové adverbiále s futurální interpretací; v č. tato interpretace není přístupná u všech sloves (Zítra / V září hrajeme s Itálií × ?Zítra prší × *Jestli je zítra hezky, půjdeme se koupat); viz ✍Esvan (2010), a tzv. ↗prézens synoptický↗prézens historický.

Teoretickým reflexem toho, že prézentní forma může vyjadřovat p. (Petr zívá), préteritum (Já tak jdu a najednou stojím na okraji propasti) i futurum (V pátek zkouším až odpoledne) je hypotéza, že ve vnitřní struktuře prézentní formy slovesa není obsažen žádný morfém času; viz ↗slovesný čas. Prézentní interpretace prézentní formy je tedy jen defaultní; je k dispozici v kontextech, v nichž není spouštěč interpretace neprézentní. Podpora pro takovou analýzu přichází od zapuštěných vět vyjadřujících tzv. ↗relativní čas, tj. čas, který má událost nikoli vzhledem k okamžiku promluvy, nýbrž k času události maticové věty. Např. v obsahové větě Říkal, že každou neděli hraje v Grandu karty prézentní forma hraje získává interpretaci „současně s minulou událostí“, a tedy i interpretaci času vzhledem k okamžiku promluvy nutně minulého, s možnou interpretací i jako času přítomného. Podobně v doplňkové větě Viděl ho, jak maluje akt, v níž je silnější spouštěč interpretace relativního času, a proto současnost s minulou událostí může vyjádřit i čas minulý: Viděl ho, jak maloval akt. Více k tomu viz ✍Panevová & Sgall (1971), ✍Panevová & Sgall (1995). Není nezajímavé, co říká ✍Černý (1970), že totiž praindoevropské jaz. formy, jejichž dnešní kontinuanty jsou prézentní formy slovesa, událost časově nezařazovaly, nýbrž sloužily k vyjádření osoby a čísla. Viz také ↗slovesný čas, ↗indikativ, ↗futurum, ↗préteritum, ↗vývoj českého prézentu.

Rozšiřující
Literatura
  • Bečka, J. V. O relativních a subjektivních časech v češtině. 58, 1975, 186–195.
  • Černý, J. O vzniku a vývoji gramatických kategorií. SaS 31, 1970, 207–222.
  • ČM, 1960.
  • Esvan, F. Il praesens pro futuro. In Esvan, F., Studi di corpus in ceco contemporaneo, 2010, 161–181.
  • Jakobson, R. Russian Conjugation. Wd 4, 1948, 155–164.
  • Kopečný, F. Slovesný vid v češtině, 1962.
  • 2, 1986.
  • MSoČ 1, 2010.
  • Panevová, J. & P. Sgall. Relativní čas. SaS 32, 1971, 140–148.
  • Panevová, J. & P. Sgall. The Relative Meaning of Tense. In Zima, P. (ed.), Time in Languages, 1995, 62–71.
  • PČM, 1978.
  • PMČ, 1995.
  • Romportl, S. Struktura gramatické složky slovesných tvarů, 1970.
  • Viz též Slovesný čas, Futurum, Préteritum, Imperativ, Indikativ.
Citace
Petr Karlík, Markéta Ziková (2017): PRÉZENS. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PRÉZENS (poslední přístup: 17. 8. 2018)

Další pojmy:

gramatika morfologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka