SLOVESNÝ ZPŮSOB  (modus verbi, verbální modus)

Základní

V tradiční jazykovědě ↗afixy obsaženými ve vnitřní struktuře slovesa vyjádřené aspekty platnosti události vyjadřované tímto slovesem. V různých jazycích jsou takto vyjadřovány různé aspekty, a tedy morfologická kategorie s.z. je v nich různě strukturována. Pozorováno napříč jazyky, systém verbálních modů se typicky opírá o základní distinkci, tradičně označovanou jako „reálnost“ × „nereálnost“ (nověji viz ✍Palmer, 2007) a vágně popsatelnou jako rozdíl mezi tím, zda s.z. dodává události rys události skutečné/faktické, n. události, která v momentu promluvy nenastala n. o jejímž nastání není evidence. Tím se s.z. dá analyzovat jako morfologická kategorie, která se účastní vyjadřování modality, chápe‑li se modalita v hockettovském smyslu jako displacement (viz ↗modalita). Pro první přiblížení se dá (velmi nepřesně) říct, že pro vyjadřování „reálnosti“ existuje velmi málo modů, přičemž největší potenciál vyjadřovat „reálnost“ mívá slovesná forma indikativu (č. píšu, píšeš…; psal jsem, psal jsi…; je psán, byl psán…). Naproti tomu pro vyjadřování „nereálnosti“ existuje v jazycích mnoho různých modů, vyjadřujících rysy, které se podle tradice dají subsumovat jako její varianty, např. imperativ (rozkazovací způsob, např. č. piš, pišme, pište), optativ (přací způsob, např. ve staré řečtině: παιδεύοιμι ‘kéž vychovávám’, παιδεύοις ‘kéž vychováváš’…), jussiv (rozkazovací způsob 3. os., např. v biblické hebrejštině: […] jehi or… ‘budiž světlo’), konjunktiv/subjunktiv (spojovací způsob, např. v germánských a románských jaz., vyjadřující v jednotlivých jaz. různé rysy asociované se subjektivním postojem, např. v hlavních větách: v lat. 3. os.sg. konjunktivu préz. pasiva: Laudétur Iesus Christus ‘budiž pochválen Ježíš Kristus’, v něm. 3. os. konjunktivu préz. akt: Es lebe Berlin!, zejména ale ve vedlejších větách vyjadřujících událost jako nefakt, např. v angl. What if he were a killer?, n. ve vedlejších větách kompletujících postojové predikáty, saturujíce tak jejich modální rys: I request that I be allowed to address the assembly); v něm. je typické vyjadřování distance mluvčího od věrohodnosti informace někoho jiného; srov. indikativ: Er sagt, dass Peter schon hungrig ist (‘říká, že Petr má hlad’) × Er sagt, dass Peter hungrig sei (‘říká, že Petr má údajně hlad’ (+ podle některých interpretací ‘není to jisté’)) a mnoho dalších slovesných modů. Ve slavistice je oblíbeným tématem lingvistů renarativ v bulharštině a makedonštině (vid na izkazvaneto), ač v bulharské lingvistice není pokládán za s.z. Mluvčí „pre-izkazva“ neboli pře-dává adresátu sdělení/informaci někoho jiného (tj. informaci, jejímž zdrojem je „cizí řeč“). Je možný ve všech devíti časech, které bulharština má, např. prézens: (toj) piše ‘(on) píše’ (indikativ) × (toj) pišel ‘(on) prý píše’ (renarativ), futurum: šte piše × štjal da piše, aorist: pisa × pisal; viz např. ✍Kucarov (2007).

Verbální mody ukazují několik typických vlastností:

(a) Jsou propojeny s dalšími rysy asociovanými se slovesem, tj. zvl. s osobou: např. imperativ mívá často dvě formy (pro 2. os.sg.pl.; tak např. latina: stā ‘stůj’, stāte ‘stůjte’) n. tři formy (pro 2. os.sg.pl. a pro 1. os.pl., jako v č.), s negací (např. v latině negativní imperativ tvoří infinitiv slovesa a imperativ slovesa nōlle ‘nechtít’: nōlī stāre ‘nestůj’, nōlīte stāre ‘nestůjte’) a hlavně s časem a videm. Vlivní jazykoví typologové (ale nejen oni) dokonce postulují gramatický systém tense ‒ aspekt ‒ mood TAM// TMA; viz ✍Bybee(ová) & Perkins ad. (1994); ✍de Saussure & Moeschler ad. (eds.) (2007). Typický příklad TAM poskytuje např. latina: konjunktiv prézentu má význam blízký významu způsobu přacího (laudem ‘ať chválím’), kdežto konjunktiv imperfekta význam blízký způsobu podmiňovacímu (laudārem ‘chválil bych’);

(b) Systém verbálních modů je v jednotlivých jazycích v případě chybějících forem doplňován buď slovesnými tvary primárně jiné morfologické kategorie (typický příklad je např. v ital.: existují kladné imperativy (např. tvary pro tykání: parla ‘mluv’, parliamo ‘mluvme’, parlate ‘mluvte’, ale neexistují záporné imperativy a jejich interpretaci poskytuje záporný infinitiv non parlare)), n. tzv. opisnými formami (typický příklad poskytuje angl.: imperativ pro 2. os.sg. a 2. os.pl. je verbální kořen (Help me), sg. a pl. ukazuje reflexivum (Help yourself × yourselves), ale pro 3. os.sg. a pro 1. os.pl. imperativní forma není k dispozici a pro vyjádření těchto rysů je analytická konstrukce s auxiliárem (Lets go home, Let him say it all)). Účast analytických verbálních komplexů na vyjadřování modálních rysů vede lingvistiku k tomu, že s.z. chápe jako gramatickou kategorii asociovanou s verbální strukturou, nikoli jako kategorii ryze morfologickou, vyjadřovanou afixy vnitřní struktury slovesa.

Také v č. lingvistice má takový přístup dlouhou tradici, neboť nejpozději od Gebauera (viz ✍Ertl, 1926) se prosadilo pojetí kategorie s.z. jako morfologické kategorie slovesa tvořící trojčlenný systém, jehož dva členy jsou slovesné tvary syntetické, vyjadřující rysy s.z. afixy ve své vnitřní struktuře: indikativ (oznamovací způsob) a imperativ (rozkazovací způsob) a jeden člen je verbální komplex vyjadřující rys s.z. ↗auxiliárem by‑ v konstrukci s ‑l‑ovým participiem: kondicionál (podmiňovací způsob). Trojčlenný systém morfologické kategorie s.z. je možný proto, že komplex [by‑ch/‑s + ‑l‑ové participium] se tradičně chápe za morfologický tvar slovesa; viz ↗složený tvar slovesný; pro alternativní analýzu viz také ↗kondicionál. Bez vlivu na č. lingvistiku zůstala naproti tomu ✍Jakobsonova (1932) strukturalistická analýza ruského s.z., důsledně za morfologické s.z. pokládající jen indikativ a imperativ.

Tradiční lingvistika (a moderní lingvistika funkční i strukturalistická) se snaží o postižení souvztažností nejen mezi slovesnými mody a časy a vidy (aj.), jak je tomu např. v ↗TAM, ale taky o postižení souvztažností mezi výrazy, které pokládá za členy kategorie s.z. Většina klasických popisů přitom pracuje se dvěma rysy (různě označovanými), často (a) reálnost/nefiktivnost, (b) volitivnost/apelativnost, a rozdíly plynou z toho, který z nich pokládají za základní. V zásadě ovšem dospívají k srovnatelným charakteristikám modů: indikativ jako modus realis n. modus bezpříznakový, imperativ a kondicionál jako mody non realis, přičemž rozdíl mezi nimi je v tom, že imperativ je modus volitivní/apelativní, kdežto kondicionál není, nebo je bezpříznakový; srov. např. ✍Dokulil (1967); ✍Křížková (1973) aj. ✍Karlík (1981) se pokusil o analýzu s.z. z hlediska toho, rysy jaké kategorie jednotlivé mody obsahují, snaže se usouvztažnit je hierarchicky s členěním modality na modalitu subjektivní (první instance) a modalitu objektivní (druhá instance). Schéma představuje obrázek 1:

Tento systém ukazuje strukturně odlišnou pozici imperativu jako tvaru slovesa obsahujícího ve své vnitřní struktuře rys [typ věty: imperativní]: Napovídej. Přítomnost tohoto rysu zamezuje (v č.) objevení se imperativu ve větách vedlejších se spojkou, neboť ty nemají ilokuci; srov.: Poručil mi, *že odejdi / že mám odejítabych odešel. Viz ↗imperativ. Kondicionál a indikativ rys [typ věty] nespecifikují, a mohou být proto součástí jiných typů vět než imperativních, v nichž je typ věty vyjadřován jinak než slovesným modem, např. Petr napovídá / Petr by napovídal / *Petr napovídej; Kdo napovídá? / Kdo by napovídal? × *Kdo napovídej; Že napovídáš / Že bys napovídal × *Že napovídej; Kéž napovídáš / Kéž bys napovídal × *Kéž napovídej. Kondicionál je verbální komplex nesoucí rys [hypotetičnost], který je, je‑li kondicionál holý, interpretován jako podmíněnost: Vzal bych si deštník; Co by si měl vzít = ‘v případě, že X, vzal bych si deštník / co bych si měl vzít’. Ve spojení kondicionálového auxiliáru by‑ s a n. kdy je rys hypotetičnost interpretován ve významu, který vyjadřuje v řadě jiných jazyků subjunktiv: SubjunktivKdyby přišla včas, podmíněnostřekl bych jí to; podmíněnostDoporučil by, subjunktivabych jí to řekl; viz ↗kondicionál. Indikativ // oznamovací způsob je nulový verbální modus: v jeho vnitřní struktuře není obsažen afix s modálním rysem první instance, ani druhé instance, a proto může v závislosti na kontextu získat interpretaci, jakou vyjadřuje svou vnitřní strukturou imperativ (Budeš sedět = ‘seď’; Karlík, nenapovídám = ‘nenapovídej’) n. kondicionál (Kdyby pršelo, vezmu si deštník = ‘vzal bych si deštník’). Na druhé straně absence pozitivního modálního rysu indikativu dovoluje jeho užití ve větách, v nichž je jejich modální rys vyjádřen např. tázacím slovem, n. slovoslednou inverzí + intonací, tj. ve větách tázacích: Kdo Petrovi pomůže?; Pomůže Petrovi? (Označení indikativu jako způsobu oznamovacího je tedy nesmyslné.)

Tento systém ukazuje ovšem i to, že (i) imperativ, maje jeden silný modální rys, nemá možnost vyjádřit nějaký další stejně závažný rys, např. čas, má tedy jen jednu formu s rysy osoba a číslo (chval, chvalme, chvalte…; buď chválen, buďme chváleni…), (ii) kondicionál, maje jeden slabý modální rys, má možnost vyjádřit jeden další stejně závažný rys, kontrafaktovost, má tedy dvě formy s rysy osoba a číslo (chválil bych, chválil bys…; byl bych chválen, byl bys chválenbyl bych (býval) chválil…; byl bych býval chválen), (iii) indikativ, nemaje žádný modální rys, může vyjádřit jeden stejně závažný rys, a má tedy tři, resp. dvě formy: chválím, chválil jsem, budu chválit…; jsem chválen, byl jsem chválen, budu chválen

Strukturalisticky formulovanou verzi ↗TAM, představenou jako hypotéza temporálně‑modální kategorie, navrhl v č. gramatologii Komárek v ✍Danešovi & Komárkovi (ed.) (1975); zůstalo ovšem jen u návrhu. Viz obrázek 2:

Analytické formy, diskutované v souvislosti s kategorií slovesných modů, se v české i zahraniční jazykovědě (zvl. ve funkčních přístupech) objevují zvl. ve sféře (řečeno klasickým jazykem searlovským), kdy jde o přizpůsobování světa slovům. V č. jsou slabým kandidátem verbální komplexy se slovesy koukej‑, hleď‑ (Koukej přijít včas), ukazující zčásti rysy ↗auxiliáru (chování negace: Koukej nepřijít pozdě × *Nekoukej přijít pozdě), ale zachovávající si přístup k času a jiným modům: Koukals přijít včas. Silnějším kandidátem je verbální komplex se slovesem pojď‑, které se v prostředí s negací chová taky jako auxiliár (Pojďme mu neříct pravdu × *Nechoďme mu říct pravdu), ale které v jiném tvaru než imperativu není auxiliár, nýbrž třeba sloveso pohybu (Šel mu říct pravdu ‒ Nešel mu říct pravdu), a co hlavní pro funkcionalisty: vyjadřuje rysy, které imperativ vyjádřit neumí; srov. např.: Pojď mu tykat (= já a ty) × Tykej mu (= ty); viz ↗imperativ.

Za analytické tvary z oblasti s.z. se někdy taky pokládají verbální konstrukce s částicemi: (a) s částicí a indikativem (Ať se vrátíš včas), mající interpretaci imperativu (Ať se vrátíš včas) n. optativu (Ať se dožijete sta let). Argumentem pro takovou analýzu je, že sloveso musí mít tvar indikativu prézentu, protiargumentem je, že se tato konstrukce může objevit i ve vedlejší větě (Přeji Vám, ať se máte celý život rádi // Přeji vám, abyste se měli celý život rádi × Přeji Vám, mějte se celý život rádi (přímá řeč, věta hlavní)). Funkcionalisté tuto konstrukci rádi uvádějí taky proto, že umožnuje imperativ pro 3. os.: Ať se Petr vrátí včas, tedy má význam, jaký má verbální modus jussiv (viz výše); (b) s částicí kéž (arch. bodejť) a indikativem n. kondicionálem: Kéž přijde včas, Kéž přišel včas, Kéž by přišel včas, Kéž by byl přišel včas. Funkcionalisté tuto konstrukci rádi uvádějí proto, že vyjadřuje stejný modální význam, jaký má verbální modus optativ (viz výše).

Zvl. v německé jazykovědě se v 2. pol. 20. stol. objevilo rozlišování morfologických modů a větných modů (Satzmodus) na straně jedné a větných typů (Satztyp) a větných modů na straně druhé; srov. např. ✍Brandt(ová) & Reis(ová) ad. (1992); ✍Lohnstein (2000) aj. Přes značně různé pojímání větných modů a větných typů (viz např. ✍Meibauer & Steinbach ad. (eds.), 2013) se touto teorií měl vyjádřit vztah mezi slovesnými mody, formálními typy vět, jejichž členem je sloveso s hodnotou s.z., a funkcí větných typů, označovanou jako větný modus. Nezávisle na německých teoriích se tato myšlenka objevuje i u nás a s ní i termín syntaktický modus; srov. ✍Mrázek (1968)✍Karlík (1981). Představa byla taková, že syntaktické mody jsou věty tvořené konfiguracemi slovesných modů, časů a vidů, partikulí, tázacích slov a intonace, typicky vyjadřující ilokuční funkce a způsob platnosti události. V č. jazykovědě zůstalo, na rozdíl od jazykovědy německé, jen u myšlenky.

Rozšiřující
Literatura
  • Běličová, H. Modální báze jednoduché věty a souvětí, 1983.
  • Brandt, M. & M. Reis ad. Satztyp, Satzmodus und Illokution. In Rosengren, I. (ed.), Satz und Illokution 1, 1992, 1‒90.
  • Bybee, J. L. & R. Perkins ad. The Evolution of Grammar: Tense, Aspect, and Modality in the Languages of the World, 1994.
  • Daneš, F. & M. Komárek ad. (eds.) Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny. SaS 36, 1975, 18‒46.
  • de Saussure, L. & J. Moeschler ad. (eds.) Tense, Mood and Aspect: Theoretical and Descriptive Issues, 2007.
  • Dokulil, M. K pojetí morfologické kategorie (Na příkladě morfologické kategorie slovesného způsobu v češtině). 18, 1967, 13‒36.
  • Ertl, V. Gebauerova Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské II ‒ Skladba, 1926, 232.
  • Gonda, J. The Character of the Indo‑European Moods, 1956.
  • Grepl, M. Několik poznámek k slovesným modům z hlediska modálnosti výpovědi. 18, 1967, 87–89.
  • Havelková, B. Lexikální a gramatické vyjadřování slovesného modu. SlavPrag 10, 1968, 45‒57.
  • Jachnow, H. H. & N. B. Meckovskaja ad. (eds.) Modalität und Modus. Allgemeine Fragen und Realisierung im Slawischen, 1994.
  • Jakobson, R. Zur Struktur des russischen Verbums. In Charisteria Gu. Mathesio quinquagenario … oblata, 1932, 74‒84.
  • Karlík, P. Morfologický a syntaktický modus. SPFFBU A 29, 1981, 59‒71.
  • Křížková, H. Větná paradigmatika a modalita. SlSlov 8, 1973, 15‒28.
  • Kucarov, I. Teoretična gramatika na bălgarskija ezik. Morfologija, 2007.
  • Lohnstein, H. Satzmodus ‒ kompositionell. Zur Parametrisierung der Modusphrase im Deutschen, 2000.
  • Meibauer, J. (ed.) Satzmodus zwischen Grammatik und Pragmatik, 1987.
  • Meibauer, J. & M. Steinbach ad. (eds.) Satztypen des Deutschen, 2013.
  • Mrázek, R. Modus verbi v češtině z hlediska morfologie a syntaxe. SPFFBU A 16, 1968, 25‒35.
  • Palmer, F. R. Mood and Modality, 2007.
  • Panevová, J. & E. Benešová ad. Čas a modalita v češtině, 1971.
  • Šmilauer, V. Slovesný způsob. In Opravil, A. (ed.), Druhé hovory o českém jazyce, 1947, 166‒183.
  • Viz také Imperativ, Kondicionál.
Citace
Petr Karlík (2017): SLOVESNÝ ZPŮSOB. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SLOVESNÝ ZPŮSOB (poslední přístup: 18. 4. 2024)

Další pojmy:

gramatika morfologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka