PŘÍTOMNÝ KMEN

Základní

V tradiční morfologii část ↗určitého slovesného tvaru, ke které se připojují tzv. ↗osobní koncovky, tedy ↗kumulační morfémy vyjadřující významy osoby a čísla, a koncovky přechodníku přítomného. Vzhledem k různým autorským pojetím hranice mezi ↗koncovkou↗kmenotvornou příponou a s ohledem na ↗hláskové alternace kořene nemusí mít p.k. vždy jednu podobu. Tuto situaci řeší různí autoři různě; např. ✍Romportl (1970)✍Rusínová (1993) shodně v rámci p.k. vydělují dva kmeny, a to kmen prézentní (chvál‑í‑m, ‑š, ...) a kmen imperativní (chval‑0‑0, ‑me, ‑te). Podle p.k. se člení č. slovesa do 5 tříd (viz ČM, 1981; ✍Šmilauer, 1972:209–220; 2, 1986; ČŘJ, 1996). Od p.k. se tvoří ↗prézens, ↗imperativ↗přítomný přechodník a podle některých pojetí je odvozovacím kmenem pro tvoření procesuálních adjektiv (viz  1, 1986:321). Viz také ↗kmen, ↗minulý kmen, ↗infinitivní kmen, ↗prézens.

Rozšiřující
Literatura
  • ČM, 1981.
  • ČŘJ, 1996.
  • 1, 1986.
  • 2, 1986.
  • Romportl, S. Struktura gramatické složky slovesných tvarů určitých v češtině, 1970.
  • Rusínová, Z. Současná česká morfologie, 1993.
  • Šmilauer, V. Nauka o českém jazyce, 1972.
  • Viz také Kmen, Kmen minulý.
Citace
Klára Osolsobě (2017): PŘÍTOMNÝ KMEN. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PŘÍTOMNÝ KMEN (poslední přístup: 6. 3. 2021)

Další pojmy:

gramatika morfologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka