PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ÚČELU  (finální adverbiále)

Základní

Typ ↗příslovečného určení; v tradiční gramatice okolnost, ke které kontrolovaně směřuje nějaká událost, tj. okolnost, jejíž platnost je cílem děje věty, tj. účel. Je to jeden typ příslovečného určení v širokém smyslu příslovečných určení kauzálních. Primárně se p.u.ú. vyjadřuje vedlejšími větami účelovými se základní spojkou aby. Její součástí je ↗auxiliár kondicionálu přítomného by‑, a ve své struktuře tedy obsahuje sufix pro vyjádření rysů shody s podmětem; zjednodušeně: a[by‑ch]1 []1 přišel; v účelové větě se objevuje na základě svého významu pro vyjádření rysů [otevřenost pravdivosti věty] a [preference pravdivosti vyjádřené varianty kladné n. záporné]. Další spojkou je , pro účelovou interpretaci vyžadující ve větě sloveso v přítomném čase; spojka má omezenou distribuci: objevuje se ve větách, které mají z hlavní věty závazek vyjádřit rys [žádoucnost]:

(1)

Bereš léky, aby ses uzdravil / *ať se uzdravíš

(2)

Ber léky, aby ses uzdravil / ať se uzdravíš

Interpretaci p.u.ú. mohou získat i jiné výrazy než účelové věty: adverbium proto, proč, které poskytuje i interpretaci příčiny, a předložkový výraz na to // nač; předložkové skupiny, které získávají interpretaci p.u.ú., obsahují předložky, které nevyjadřují význam účelu, ale mají rys [směřování k]: Bere léky pro zdraví; Nabízeli nám rozličné věci ke koupi; Vypůjčím si to jen na zkoušku. Nejvíc účelové sémantiky lze vytvořit předložkovou skupinou obsahující nepůvodní předložku, která si do skupiny přináší sémantiku výrazů, z nichž vznikly, jako: za účelem NS, např. ve jménu, v zájmu…: V zájmu bezpečnosti museli zavřít pisárecký tunel. Předložková skupina s cílem není reanalyzována na nepůvodní předložku, a proto si výraz cíl zachovává vlastnosti substantiva, a tedy dovoluje komplementy jak větné, tak infinitivní i substantivní: Řekl to s cílem, aby získal výhody / že získá výhody / získat výhody / získání výhod.

Za p.u.ú. se tradičně pokládá taky vedlejší věta, infinitivní skupina a předložková skupina po slovesech pohybu: Poslali ho, aby koupil pivo // koupit pivo // pro pivo (✍Svoboda, 1962); z hlediska syntaxe struktur s infinitivní skupinou se nabízí jejich analýza jako sloves se subjektovou kontrolou (Oni šel PROi vrátit láhve), n. s kontrolou objektovou: Oni hoj poslal PROj vrátit láhve; viz ↗kontrola. Podle ✍Poldaufa (1954), ✍Poldaufa (1959) je tento inf. vyjádřením jiného větného členu, tzv. záměru; srov. oba členy, které se mohou objevit v jedné struktuře: Šel [chytat ryby]záměr, [aby měl co jíst]účel. Tento inf. stojí v syntaktické pozici, v níž do svého zániku stávalo supinum; viz také ↗supinum. Za účelový inf. se (někdy) pokládá i inf. po slovese býtprét.: Byl vrátit láhve; viz ↗absentiv.

Sémantické vymezení účelu standardně vychází z toho, že jde o určení vyznačující se v rámci kauzálních určení specifickými rysy, což se snaží postihnout různé termíny už v tradiční gramatice: příčina budoucí (Kopečný v ZČSk, 1962), příčina chtěná (Šmilauer v NS, 1969), zamýšlený výsledek (Sbg, 1975) aj. V novějších sémantických reprezentacích účelové relace „a, aby b“ se explicitně postuluje její dvojí směr: účel je zamýšlený výsledek (cíl), který je motivem nějaké záměrné (agentem kontrolované) činnosti, přičemž není řečeno, zda tohoto cíle je/bylo/bude dosaženo. Rys motivace se projevuje v možné přítomnosti výrazů typu proto / z toho důvodu / kvůli tomu v maticové větě (Přišel k nám (proto), aby se omluvil // omluvit se), rys zamýšlený/chtěný výsledek jednak v možné přítomnosti výrazu s cílem (Přišel k nám (s cílem), že se omluví / aby se omluvil // omluvit se), jednak v tom, že účelová vedlejší věta je připojena spojkou aby, jejíž součástí je kond.přít., n. spojkou s indikativem prézentu (viz výše).

Různý je výklad rozdílu mezi účelovými spojeními a příčinnými spojeními s modálním slovesem: (i) Přišel k nám, aby se omluvil – Přišel k nám, protože se chtěl omluvit (děj maticové věty je kontrolován agentem) × (ii) Valčík následoval tak brzy, aby byli odškodněni ti, kteří netančili polku – Valčík následoval tak brzy, protože měli být odškodněni ti, kteří netančili polku (že děj maticové věty je kontrolován agentem, je do ní silou sémantiky účelové věty vinterpretováno). Možnost modifikace věty určením účelu je tradičně používána jako diagnostický text na přítomnost agentu v modifikované větě; leč není spolehlivý, protože např. usnout je podle standardní analýzy ↗sloveso neakuzativní, tj. jeho podmět je patiens, ale věta Raději usnul, aby nemusel poslouchat ty parlamentní hádky je ok.; to neočekávané, co říká, je, že událost usnutí v tomto případě subjekt kontroluje. Jiná dvojice vět, z nichž jedna je věta účelová, je: (i) Raději zůstal doma, aby se s ním nemusel setkat × (ii) Raději zůstal doma, než aby se s ním setkal; (ii) nevyjadřuje účel, nýbrž (zcela neformálně řečeno) preferování nějaké události před uskutečněním nežádoucí očekávané události. Struktury Jedl, aby jedl vyjadřují samoúčelnost.

Od účelu se většinou odlišuje účelnost, tj. teleologická interpretace nekontrolovaných událostí; vyjadřuje se taky větou s aby: Srdce pracuje proto, aby ostatní orgány byly zásobovány krví – Srdce pracuje, protože ostatní orgány musejí být zásobovány krví.

Problém, k čemu jaz. struktury s účelovou větou v jaz. interakci slouží, je dosud otevřený. Struktury s účelovou větou vyjadřují (a) ilokuční n. textověorganizující funkce, např. teleologické vysvětlení, zdůvodnění, ospravedlnění (Proč se rozvedlRozvedl se, aby se mohl oženit s Evou; (b) různé sémantické/pragmatické momenty, k nimž se dospívá reinterpretací vyvolanou (na základě zkušeností zjištěným) nesouladem mezi agentem kontrolovanou činností a událostí vyjádřenou jako cíl n. výsledek této činnosti; tzv. osudové vyústění děje (Ulehla, aby více nevstala); konfrontace (Sparta celý zápas vedla, aby nakonec prohrála); (c) komentáře mluvčího (Už je, abych tak řekl, v letech; Abyste mi rozuměl, já jsem ho varoval) – (b) a (c) nejsou věty příslovečné, (b) je tzv. nepravá věta účelová, (c) je ↗vsuvka.

Rozšiřující
Literatura
  • ČM, 1981.
  • Daneš, F. Konfrontační souvětí se spojkami jestliže, zatímco, aby, když. 46, 1963, 113–130.
  • Daneš, F. Účelové přívlastky s předložkami pro, na, k. 57, 1975, 173–179.
  • Grochowski, M. Pojęcie celu, 1980.
  • Jones, Ch. Purpose Clauses, 1991.
  • Nebeská, I. K sémantice souvětí s vedlejší větou účelovou. SaS, 1974, 275–286.
  • NS, 1969, 308, 316–320.
  • Poldauf, I. Infinitiv v angličtině. ČMF 36, 1954, 9–23.
  • Poldauf, I. Děj v infinitivu. SaS 20,1959, 183–201.
  • Sbg, 1975, 318–319.
  • Schmidtke-Bode, K. A Typology of Purpose Clauses, 2009.
  • Sou, 1972.
  • Svoboda, K. Infinitiv v současné spisovné češtině, 1962.
  • ZČSk, 1962, 246–247.
Citace
Petr Karlík (2017): PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ÚČELU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ÚČELU (poslední stažení: 18. 10. 2017)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka