PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ  (adverbiále)

Základní

V klasických závislostních gramatikách ↗větný člen, který rozvíjí sloveso, adj. n. adv. (jakékoli větněčlenské platnosti) a jehož tvar není tímto slovesem, adj. n. adv. řízen:

číst předmět[román] p.u.[celý den],

proto:

číst [román // *románu // *k románu…] [celý den // po celý den // dlouho // až do rána].

Syntaktická závislost p.u. na jiném výrazu se tedy – na rozdíl od předmětu – nevyjadřuje morfologicky (ani rekcí ani shodou), proto mohou p.u. – a předmět nikoli – vyjadřovat ↗příslovce, která jsou neohebný slovní druh, a rysy rodu, čísla ani pádu nemohou vyjádřit: číst Předmět[jménoromán // přísl.ø] P.U.[jménocelý den // přísl.dlouho]. Syntaktická závislost není – opět na rozdíl od předmětu – vyjádřena ani výběrem předložky v předložkových skupinách: sedl si P.U.kde[na matku / vedle matky / k matce] × Myslel Předmět[na matku / *vedle matky / *k matce]. Nevyjadřování závislosti morfologickými prostředky se v č. klasické gramatologii nazývá přimykání. Naše mluvnice nereflektují případy, kdy p.u. rozvíjí předložku, protože předložky pro ně nejsou větným členem: Už byl [skoro v] díře, a nepočítají (někdy) ani s tím, že by se p.u. vztahovalo k větě: V Itálii byl Maradona ženatý = např. ‘Podle mínění lidí v Itálii, Maradona byl ženatý’; Možná Petr přijde (= ‘je možné, že Petr přijde’). Z toho, že gramatická forma p.u. není určována výrazem, na němž p.u. závisí, plyne, že gramaticky správné jsou věty (a) Včera jsem četl i (b) Zítra jsem četl; vztah příslovce včerazítra k rysu času slovesa nelze syntakticky postihnout, a tak rozdíl mezi (a) a (b) je jen v tom, že (a) je (v našem světě) ok. i sémanticky, zatímco (b) nikoli. P.u. se vyjadřuje:

(a) adverbii (Pracuje doma/tam/kde/někde). Autoři se liší v analýze mnohých výrazů jako adverbií n. částic (týká se to např. tzv. vytýkacích příslovcí (zvláště, dokonce, zejména, hlavně, vůbec aj.), tzv. větných příslovcí (asi, možná, bohužel aj.), měrových příslovcí (zcela, úplně, trochu, málo aj.) a řady dalších slov (např. málem, divže, třebas aj.), srov. např. ✍Vondráček (1999). Dále se liší autoři v tom, která adverbia jsou p.u. a která vůbec nejsou větným členem (např. vytýkavá a větná příslovce se tradičně za p.u. nepokládají, u měrových příslovcí jsou analýzy nejednotné);

(a1adjektivní skupinou (Pracuje svědomitě/amatérsky), pokud se tvary jako svědomitě, amatérsky pokládají za neshodné tvary adj. (u nás v rámci ↗DVS Komárek v PČM (1978) i ↗FGP); taková analýza je v souladu s tím, že adj. je v pozici, v níž není k dispozici jméno, takže v ní nemůže získat pád: svědomit‑á práce × svědomit‑ě pracuje. V standardních gramatikách se ovšem tyto výrazy pokládají za adverbia; viz k tomu ↗adjunkt, ↗adverbium;

(b) předložkovou skupinou, typicky se strukturou [předložka – jmenná skupina], přičemž předložka přiděluje jménu pád, aby jméno v pozici, jíž není přidělován pád, pád získalo a mohlo tak být vyjádřeno, a vyjadřuje spolu s jménem různé okolnostní významy (Pracuje v supermarketu / v pondělí / ve spěchu / s chutí / bez nároku na odměnu / za peníze / …); v pozici p.u. mohou vznikat (n. se objevit) nepůvodní předložky: Pracuje kvůli penězům během prázdnin uprostřed pralesa / vzdor nachlazení; viz ↗adjunkt, ↗nepůvodní předložka;

(b1nominální skupinou, jejímž jádrem je jméno v pádě zdánlivě bezpředložkovém (Pracuje hodinu/večer); klasická mluvnice nepodává vysvětlení, odkud jméno pád získává. Podle (možné) analýzy generativní mluvnice jde o předložkovou skupinu obsahující jméno a nulovou předložku, která přiděluje pád stejně jako slyšitelná předložka; že hodinuvečer jsou jména, nikoli adv., ukazuje možnost přidat k nim shodný přívlastek (pracuje celý večer); srov. taky: Pracuje přísl.doma, *ve kterém se ctí dobře // kde se cítí dobře × Pracuje jménovečer, na který se vždy těší // kdy má nejvíc času;

(c) spojkovou skupinou se spojkou jako vyjadřující stejnost n. podobnost; význam p.u. je vyjádřen nepřímo, a to ↗přirovnáním. Srov. (i) pravé srovnání stejnosti: Petr pracuje jako // *coby Pavel (=  ‘Petr pracuje stejně jako Pavel’); způsob/míru lze odvodit pragmaticky: pracuje‑li Pavel dobře, pak: Petr pracuje [jako Pavel // dobře], pracuje‑li Pavel špatně, pak: Petr pracuje [jako Pavel // špatně] atd.; (ii) přirovnávací idiom: Pracuje jako // *coby šroubek (= ‘hodně’), Bojí se (ho / Pavla …) jako čert kříže (= ‘hodně’) × (iii) Pracuje jako // coby prostitutka (preferované čtení: nepřirovnávací doplněk = ‘má zaměstnání prostitutky’, možné čtení jako (i)). V (i) spojka stojí na začátku vedlejší věty, která rys pádu ani rysy rodu a čísla nevyjadřuje (ani žádný z těchto rysů nepřiděluje jinému výrazu), a může být tedy v pozici p.u. jako pozici tvarově neřízené: Nevětné výrazy jsou interpretovatelné jako povrchová podoba této věty, která je výsledkem vypuštění částí identických s těmi ve větě hlavní, což vysvětluje, že jméno nebo jména mají v pozici, v níž není pádový přidělovač, pád; ten získají v jako‑větě v její hloubkové struktuře: Petr pracuje jako Pavel ← „Petr pracuje, jako Pavel pracuje“; Petr se ho bojí jako Marie hadů ← „Petr se ho bojí, jako Marie se bojí hadů“. Viz ↗stupňování;

(c1spojkovou skupinou se spojkou než obsahující negaci ne a vyjadřující, že větší míru vlastnosti vyjadřovanou morfémem komparativu nemá člen stojící za ní: Petr pracuje rychleji než Pavel // substand.jak Pavel. Taky tato věta je povrchová podoba věty, která v hloubkové struktuře vypadá (neformálně řečeno) takto: „Petr pracuje rychleji [ne jak rychle pracuje Pavel]“, což zase vysvětluje, že jméno Pavel má v bezpádové pozici p.u. věty Petr pracuje rychleji než Pavel pád, který získá v než‑větě v její hloubkové struktuře. Viz ↗stupňování.

(c) a (c1) jsou ve vztahu: Petr je starý jak Pavel → Petr je starší než Pavel. Tento vztah není přímo dostupný, pokud struktura (c) nebo (c1) mají čtení jako přirovnávací idiom: Petr je hloupý jak puštok → ??Je hloupější než puštok; *Dobrý vrabec v hrsti jako holub na střeše → Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. V č. mluvnicích se ovšem jako‑výrazy (c) ani než‑výrazy (c1) za p.u. většinou nepokládají; jejich větněčlenské analýzy jsou vágní, n. vůbec žádné;

(d) vedlejší větou příslovečnou se spojkou: Pracuje, když má dobrou náladu / aby se nenudil / jako kdyby šlo o život; n. s vztažným příslovcem: Pracuje, kde je potřeba.

(e) infinitivní skupinou: Šel dětem koupit nanuky; Měla nos jen jím klovnout; Byl líný nakoupit už ráno atd.

Viz také ↗adverbializace, ↗deadverbiální adverbium, ↗desubstantivní adverbium, ↗deverbální adverbium, ↗adverbium z číslovky, ↗pronominální adverbium, ↗složené adverbium, ↗příslovečná spřežka.

K věčným tématům klasické jazykovědy (zvl. její školní varianty) patří rozlišení p.u. typu (b) a (b1) od předmětu.

P.u. je větný člen, který se v klasických mluvnicích vnitřně klasifikuje především sémanticky, jen okrajově syntakticky; např. Šmilauer v NS (1969) pozoruje rozdíl mezi Petr se tváří smutně (p.u. je nutné, tzv. p.u. doplňující: Choval se hrubě × *Choval se) a Petr se usmívá smutně (p.u. není nutné, tzv. p.u. určující: Petr se usmívá). Do sémantické klasifikace p.u., která se neopírá o syntaktické rysy, se promítají nejen gramatické vlastnosti, ale také encyklopedické znalosti a/nebo lexikální význam slov v pozici p.u. a jejich možná interpretace jako modifikace události vyjadřované ve větě. Srov. různé interpretace předložkové skupiny s předl. v přidělující lokál: V listopadu (čas, tedy p.u. času) mrzlo / V lese (místo, tedy p.u. místa) bylo vlhko / V závodě (ne místo, ne čas, tedy p.u. ?) zvítězil favorit / V zoufalství (ne místo, ne čas, tedy p.u. ?) se vrhl do propasti / V klidu (ne místo, ne čas, tedy p.u. ?) si zakuř … Na druhé straně jeden a týž význam vyjadřují různé formy p.u. Buď je různost formy dána tím, že jedna předložka přiděluje jménu dva různé pády (např. „kdy“: v→Akuz: v pondělí, středu, pátek … (jména dnů) × v→Lok: v lednu, únoru, prosinci … (jména měsíců)), n. tím, že jsou dvě různé předložky (např. „kdy“ (na→Lok: na jaře, na→Akuz: na podzim × v→Lok: v létě, v zimě), „kde“ v→Lok: ve městě, v Americe × na→Lok: na vesnici, na Slovensku; na ostrově, na Kubě, na Krétě … (jména ostrovů)), n. tím, že jedno p.u. je jméno s předložkou, druhé p.u. je jméno bez viditelné předložky (přišel 0→Akuz ráno / 0→Akuz dopoledne / vAkuz pravé poledne / oLok půlnoci).

Tradiční mluvnice rozlišují (a) ↗příslovečné určení místa, (b) ↗příslovečné určení času, (c1↗příslovečné určení způsobu a (c2) ↗příslovečné určení míry (v některých syntaxích jsou (c1) a (c2) pokládány za jeden typ), (d) ↗příslovečné určení podmínky, (e) ↗příslovečné určení přípustky, (f) ↗příslovečné určení účelu a (g) ↗příslovečné určení příčiny/důvodu; (určení typu (d)–(g) se pokládají za typy příslovečného určení příčinného v širokém smyslu // příslovečného určení příčinnostního). V rámci každého typu p.u. se u různých autorů rozlišují různé významové podtypy (např. určení místa „kde“ (žije v lese), „kam“ (šel do lesa), „odkud“ (vrátil se z lesa), „kudy“ (šel lesem); určení místa konkrétního (žije na vesnici) a abstraktního (v mysli má zmatek), rozdíl mezi p.u. místa Petr našel klíče v kapse ‘klíče byly v kapse, Petr nebyl v okamžiku, když klíče našel, v kapse’ × Petr našel klíče v lese ‘klíče byly v lese, Petr byl v okamžiku, když klíče našel, v lese’ apod.). Škála významů, které interpretace p.u. nabízí, je ovšem mnohem širší, než postihuje (a)–(g), a různé gramatiky rozlišují proto různé další významové typy, např. ↗příslovečné určení původu (Vyrobil z papíru vlaštovku), ↗příslovečné určení výsledku (Utřel podlahu dosucha), ↗příslovečné určení původce (živý původce: Byl zkoušen Petrem; Dostal facku od Petra; neživý původce: Byl oslepen září, Okno se otevřelo větrem), ↗příslovečné určení prostředku (Přibil hřebík kladivem), ↗příslovečné určení komitativní (Potkal jsem Pavla se svou sestrou), ↗příslovečné určení překážky (Klopýtla o mrtvolu), příslovečné určení průvodních okolností (Přišel bez peněz), a řada dalších; některá z nich se opírají spolu s významem i o formu (viz MSoČ 2, 2014), jiná bývají n. mohou být interpretovány ad hoc. Tato určení jsou druhořadá příslovečná určení, a to v tom smyslu, že se mohou objevovat jen ve speciálních kontextech, tj. nejsou volně kombinovatelná jako příslovečná určení základní. Např. p.u. původce se může objevit jen v pasivních větách (Petr byl vyslýchán policií × Petr se vyslýchal *policií). Srov. např. interpretaci p.u. s formou z + jméno v gen.: Vyndal z krabice vlaštovku, kde z krabice = místo) × Vyrobil z krabice vlaštovku, kde z krabice = původ, atd. Druhořadá p.u. nemají k dispozici zájmenná adverbia, kdežto základní p.u. ano (např. tady, kde, někde; teď, kdy, kdysi; tak, jak, jakkoli; proto, proč); viz ↗adverbium, ↗neurčité zájmeno, ↗ukazovací zájmeno, ↗tázací zájmeno. Základní p.u. nejsou takto kombinatoricky omezena, kombinují se všemi slovesy, a jejich distribuce může být závislá na gramatických rysech slovesa, např. typy určení času na vidu: psal dopis hodinu / *za hodinu × napsal dopis *hodinu / za hodinu. Forma p.u. nabízí často v závislosti na kontextu (zvl. na významu slovesa) intepretaci jinou, než má tato forma jako základní p.u. Na kole (místo) seděla veverka × Přijel na kole (prostředek transportu a umístění subjektu); V obleku (místo) našel pětikorunu × Přišel v obleku (?). Žádná gramatika ani všechny dohromady neregistrují ovšem všechny možné sémantické interpretace p.u. Některé lze snadno intuitivně poznat: Po matce (původ dědičnosti) má černé vlasy; Po matce (původ dědictví) má pole; Podle Petra (původ tvrzení) je Pavel nemocný; Pro Petra (původ hodnocení) je Pavel hlupák; jiné už tak transparentní nejsou: V této souvislosti (?) chci uvést, že …; Málem (?) si zlomil ruku; Zničehonic (?) se rozpršelo a mnoho jiných. Zcela problematická je významová interpretace p.u. ve frazémech: Jdi do prdele; Vláda se utápí ve sporech a mnoho jiných. Sémantické klasifikace adverbiálií (výrazů s vlastnostmi p.u.) opřené o jejich syntaktické vlastnosti, nabízí generativní gramatika; viz ↗sémantická klasifikace adverbiálií.

Klasifikace p.u. na základní a druhořadá má v č. gramatologii několik alternativ. Rozlišují se (1) určení časoprostorová, tj. (a) a (b); (2) určení způsobová a měrová, tj. (c); (3) určení příčinnostní, tj. (d)–(g), a jako zvl. typ se uvádí (4) příslovečné určení zřetele. 3 (1987) má kategorii příslovečné určení průvodního děje/stavu (Odešel s rukama v kapsách). Kopečný v ZČSk (1962) rozlišuje p.u. inherentní (kvality n. intenzity verbálního n. adj. obsahu: rychle/hezky psát) a p.u. adherentní/relační (okolností, určující větné jádro jako celek (Včera svolali rychle lékaře do auly)); v ✍Kopečný (1953) dělí určení relační na určení okolností vnějších (místa, času, prostředku, původu) a určení okolností vnitřních (zřetele, příčiny, účelu, původce). K důslednému třídění p.u. podle jejich protějšků ve významové stavbě věty směřuje i ↗FGP.

V novějších závislostních popisech se větný člen, který tradiční gramatiky označují termínem p.u., považuje za (a) ↗komplement, je‑li členem valenčním, a tedy musejícím být vyjádřen: Vnikl *(do pokoje / tam); Chová se *(nevhodně / jako slon v porcelánu); (b) ↗adjunkt, není‑li členem valenčním: (Doma / Tady / V ložnici / Kde se spí,) nekouřím (, 1998); viz také ↗valence. Toto pojetí je blízké tomu z generativní mluvnice, viz ↗adverbiále. Z hlediska morfologické struktury se adverbiální komplementy a adjunkty neliší, takže se někdy oba pokládají za adjunkty. 3 (1987) případy (b) nazývá ↗suplement. Viz také ↗adjunkt, ↗adverbiále.

Lze rozlišovat adverbiália, (a) která se vztahují k verbální/adj./adv. skupině (hrát na klavír pěkně / jako Rokl; zajímavý cenově/cenou; moc pěkně); (b) která se vztahují k zbytku věty a spolu s ním tvoří propoziční obsah touto větou vyjadřovaný: Na zahradě / Tam Petr sedává pod kaštanem; nazývají se adverbiále větně determinační (ČŘJ, 1996); (c) která se vztahují k větě n. k jejím částem a vyjadřují postoje mluvčího k obsahu věty n. jejím složkám: Petr zřejmě // s největší pravděpodobností rozbil okno – adverbiále zřejmě // s největší pravděpodobností se vztahuje (i) k celé větě Petr rozbil okno v kontextu simulovaném otázkou Co se stalo?, (ii) k různým složkám věty; v kontextu simulovaném otázkou Co udělal Petr? k ději vyjádřenému verbální skupinou rozbil okno, v kontextu Co rozbil Petr? k objektu vyjádřenému nominální skupinou okno; jen v tomto případě je možný slovosled Petr rozbil zřejmě // s největší pravděpodobností okno. Skopus těchto adverbiálií je tedy dán ↗aktuálním členěním. Protože skopusem může být celá věta (a souvětí), označují se termínem větná adverbiália (a příslovce tuto funkci plnící se nazývají ↗větná příslovce). Nejsou – na rozdíl od (a) a (b) – větným členem v tradičním pojetí, o čemž svědčí řada testů (✍Pittner(ová), 1999). V  3 (1987) se za adverbiália pokládají i výrazy tradičně interpretované jako ↗doplněk (tzv. doplněk určující u sloves plnovýznamových: Dědeček sedí vzpřímeně/vzpřímený; Dívka odcházela usmívajíc se); jde pak o typ (d) (p.u. průvodního děje/stavu; viz diskusi u Daneše ve VT (1985)✍Štíchy (1992); viz k tomu také ↗adjunkt. Viz též ↗adjunkt, ↗komitativní adjunkt; ↗adverbiále, ↗adverbium, ↗sémantická klasifikace adverbiálií, ↗hierarchie adverbiálií, ↗větné adverbiále; ↗predikativ.

Často se diskutují tzv. orientovaná adverbiália, tj. taková, která jsou citlivá k syntaxi, k sémantice n. k diskurzu. Základní typy jsou (a) adverbiále orientované na mluvčího, (b) adverbiále orientované na agens, (c) adverbiále orientované na subjekt. U různých autorů jsou kategorizována různě a různé jsou i termíny, kterými jsou označována.

(a) Adverbiále orientované na mluvčího (speaker-oriented adverb) tvoří množinu obsahující minimálně tři podmnožiny: (i) diskurzově orientované adverbiále (discourse‑oriented adverb), které je parafrázovatelné takto: „Já říkám ADV, že propozice / její část“: Petr opravdu/fakticky přestal kouřit; (ii) evaluativní adverbiále, které je parafrázovatelné takto: „Mluvčí hodnotí propozici / její část jako ADV“: Petr naštěstí / bohužel / kupodivu / k mému úžasu / překvapivě přestal kouřit; (iii) epistémické adverbiále, které je parafrázovatelné takto: „Mluvčí pokládá pravdivost propozice / její části za ADV“: Petr jistě / na sto procent / pravděpodobně / možná / sotva přestal kouřit; viz ↗epistémická modalita; (iv) ujišťovací adverbiále, parafrázovatelné takto: „Mluvčí pokládá pravdivost propozice/její části za jistou a chce, aby mu to adresát uvěřil“: Petr na beton / na mou duši / namouvěru přestal kouřit; (v) evidenciální adverbiále, které je charakterizovatelné takto: „Mluvčí má důvody pokládat pravdivost propozice / její části za ADV“ Petr očividně / zjevně / podle všeho / evidentně přestal kouřit; viz ↗evidenciálnost. Adverbiále (iv) a (v) se někdy pokládají za podtyp adverbiále (iii). Napříč jazyky ukazují tato adverbiále specifické vlastnosti: (a) typicky se objevují před negací (Petr sotva nepřestal kouřit × *Petr nepřestal sotva kouřit), (b) typicky se neobjevují v otázkách (*Petr sotva přestal kouřit?) a v imperativních větách (*Přestaň sotva kouřit) a v podmiňovacích větách (*Jestliže Petr sotva přestal kouřit, má naději uzdravit se). Jsou tedy v komplementární distribuci s ↗negativně polaritními výrazy (NPI), a pokládají se proto za pozitivně polaritní výrazy (positive polarity item, PPI); viz např. ✍Nilsen (2003). Tato adverbiália se vyznačují taky tím, že mohou modifikovat větu n. její části; viz ↗větné adverbiále.

(b) Adverbiále orientované na agens // Agentně orientované adverbiále (agens‑oriented adverb): Petr úmyslně/záměrně vylil polévku × *Petrovi se záměrně vylila polévka. Ukazují mj. přítomnost agentu ve verbální struktuře, ač není vyjádřen: Ta polévka byla vylita záměrně × (ve čtení s všeobecným konatelem) Ta polévka se vylila záměrně.

(c) Adverbiále orientované na subjekt // Subjektově orientované adverbiále (subject‑oriented adverb // subject disjunct) u ✍Malinovského (1990): Pavel chytře odešel první (= ‘od Pavla bylo chytré, že (on) odešel první’).

Viz též ↗adjunkt, ↗příslovečné určení času, ↗příslovečné určení důvodu, ↗příslovečné určení irelevantních okolností, ↗příslovečné určení míry, ↗příslovečné určení místa, ↗příslovečné určení podmínkově přípustkové, ↗příslovečné určení podmínky, ↗příslovečné určení prostředku, ↗příslovečné určení překážky, ↗příslovečné určení příčiny, ↗příslovečné určení přípustky, ↗příslovečné určení původce, ↗příslovečné určení původu, ↗příslovečné určení společenství, ↗příslovečné určení účelu, ↗příslovečné určení účinku, ↗příslovečné určení výsledku, ↗příslovečné určení způsobu, ↗příslovečné určení zřetele.

Rozšiřující
Literatura
  • Austin, J. R. & S. Engelberg ad. (eds.) Adverbials: The Interplay between Meaning, Context and Syntactic Structure, 2004.
  • ČŘJ, 1996.
  • Koktová, E. Sentence Adverbials in a Functional Description, 1986.
  • Koktová, E. Scoping Properties of Negation, Focus Particles, Sentence Adverbials. ThL, 1987, 173–226.
  • Kopečný, F. Význam krátkých tvarů adjektivních a zejména tvaru neutrálního v češtině. Sl 22, 1953, 557–574.
  • Malinovský, Μ. O tzv. disjunktech. SaS 51, 1990, 48–54.
  • 3, 1987.
  • MSoČ 2, 2014.
  • Němec, I. Příslovce se vztahem k subjektu nebo objektu a jejich vývojové souvislosti s příslovci způsobovými. Sl 50, 1981, 242–247.
  • Nilsen, O. Eliminating Positions. PhD. diss., University of Utrecht, 2003.
  • NS, 1969.
  • Panevová, J. Inner Participants and Free Adverbiale. PSML 6, 1978, 227–254.
  • PČM, 1978.
  • Pittner, K. Adverbiale im Deutschen, 1999.
  • , 1998.
  • Škodová, S. Adverbiální komplementy ve valenčním potenciálu slovesném. In Černá, M. & B. Karlíková ad. (eds.), Úvahy o jazyce a literatuře, 2005, 53–58.
  • Štícha, F. O povaze jednoho typu adverbiální determinace. 75, 1992, 183–192.
  • van der Auwera, J. & D. P. Ó. Baoill. (eds.) Adverbial Constructions in the Languages of Europe, 1998.
  • Vondráček, M. Příslovce a částice – hranice slovního druhu. 82, 1999, 72–78.
  • VT, 1985.
  • ZČSk, 1962.
  • Viz též Adjunkt, Komitativní adjunkt, Adverbiále, Adverbium, Sémantická klasifikace adverbiálií, Hierarchie adverbiálií, Větné adverbiále, Predikativ.
Citace
Petr Karlík (2017): PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ (poslední stažení: 19. 11. 2017)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka