V tradiční slovotvorbě slovo vzniklé sloučením jména s předložkou, při kterém dochází k ↗adverbializaci; proto se označuje jako p.s. (n. zkráceně jen spřežka). Typický příklad: k večeru > kvečeru. V jeden celek se neskládají plnovýznamová slova, nejde tedy o ↗kompozici. Za ↗kompozita považovali p.s. např. Gebauer v ✍MČŠa (1901) a Trávníček v ✍MSČ (1951). Ze synchronního hlediska lze vznik p.s. z předložkových spojení chápat jako derivaci, a to prefixaci, příp. prefixálně-konverzní derivaci (✍MČ 1, 1986, používá termín sekundární derivace); pravý > doprava. P.s. se píší většinou dohromady, některé lze však psát i zvlášť – pokud mezi předložkovým spojením a příslovcem není významový rozdíl, n. je jen málo zřetelný (například i na příklad, poprvé i po prvé).

K p.s. se většinou řadí i jiná ustrnulá příslovečná spojení (bohudík, víceméně i více méně). Viz též ↗citátová spřežka (typu namouduši) a ↗adverbium, ↗adverbializace, ↗desubstantivní adverbium, ↗deadjektivní adverbium, ↗deverbální adverbium, ↗deadverbiální adverbium.