OMEZOVACÍ VZTAŽNÁ VĚTA  (restriktivní vztažná věta)

Základní

1 Tradiční mluvnice

Jeden druh ↗vět vedlejších vztažných // relativních; typická o.v.v. je vztažná věta v (1), méně typická o.v.v. je vztažná věta v (1a):

(1)

Dívka, která / jež seděla na gauči, kouřila

(1a)

Dívka, jejíž přítelkyni zemřela matka, plakala

Pro první přiblížení lze o.v.v. charakterizovat jako věty, které omezují význam jména (tzv. ↗hlavy), k němuž se prostřednictvím ↗vztažného zájmena n. ↗vztažného zájmenného příslovce (Rel) vztahují. Strategie takového omezení je tato: o.v.v. vyjadřuje nějakou událost, jež je prostřednictvím Rel ve vztažné větě (RV), které je interpretováno jako označující totéž co hlava, přidávána jakožto další významový rys hlavy. Tím o.v.v. zužuje rozsah množiny označené hlavou: [dívka, která seděla na gauči] je podmnožina množiny označené hlavou [dívka]. Restrikce tedy rozšiřuje význam (↗intenzi) nominální hlavy přidáním k jejímu významu dalšího významového rysu a tím omezuje rozsah předmětů, které mohou být hlavou označeny (tj. ↗extenzi): tak je z množiny objektů označené hlavou vyčleněna podmnožina objektů (2), n. jeden objekt / více objektů (3) označené konstrukcí [hlava – RV]. Tj. konstrukce [hlava – RV] má menší extenzi a větší intenzi než [hlava]. Neomezovací (nerestriktivní) vztažná věta (n.v.v.) nezužuje rozsah (extenzi) nominální hlavy; RV se sice prostřednictvím Rel taky vztahuje k hlavě a vytváří konstrukci [hlava – RV], ale hlava sama označuje množinu objektů (4), n. jeden objekt / více objektů (5), a RV k její intenzi nemá přístup, a extenzi konstrukce [hlava – RV] neovlivňuje (tj. konstrukce [hlava – RV] má stejnou extenzi jako hlava). Z toho plyne, že souvětí s konstrukcí [hlava – o.v.v.] má jiný význam než věta, která vznikne vynecháním RV z tohoto souvětí, zatímco souvětí s konstrukcí [hlava – n.v.v.] má stejný význam jako věta, která vznikne vynecháním RV z tohoto souvětí (což je dobře vidět na pravdivostních podmínkách vět). A z toho plyne, že o.v.v. nelze vynechat, aniž by se nezměnil význam souvětí, kdežto n.v.v. vynechal lze:

(2)

Pes, který štěká, nekouše ≠ Pes nekouše

(3)

Člověk, který kouří spokojeně dýmku, si toho nevšímá ≠ Člověk si toho nevšímá

(4)

Pes, který je nejlepším přítelem člověka, je vlastně šelma = Pes je vlastně šelma

(5)

Maigret, který kouří spokojeně dýmku, si toho nevšímá = Maigret si toho nevšímá

Je známo mnoho příkladů ukazujících významové rozdíly mezi spojením [hlava – o.v.v.] a [hlava – n.v.v.]. Tyto rozdíly vyplývají – zjednodušeně řečeno – z toho, že [hlava – o.v.v.] tvoří syntaktický celek, kdežto [hlava – n.v.v.] syntaktický celek netvoří, ač v obou případech hlava a vztažné zájmeno sdílejí rysy rodu a čísla. Proto struktuře (6)

(6)

Mám tři růže, které jsou od Petra, a Helena dvě e

rozumíme tak, že e znamená [růže, které jsou od Petra], tedy jako o.v.v., n. jen [růže], tedy jako n.v.v., (6) je tedy dvojznačná. Naproti tomu struktuře (6a), v níž je v RV adverbium mimochodem, rozumíme tak, že e znamená jen [růže], nikoli [růže, které jsou od Petra]; RV v (6a) je tedy n.v.v.:

(6a)

Mám tři růže, které jsou mimochodem od Petra, a Helena dvě e

Jiný příklad ukazuje klasická školní věta Šmilauerova:

(7)

Oženil se s krásnou Římankou, s níž měl chlapečka

Má-li v (7) RV čtení o.v.v., pak (7) rozumíme tak, že se oženil s Římankou, s níž už měl chlapečka, má-li táž RV čtení n.v.v., pak (7) rozumíme tak, že se oženil s Římankou a potom měl s toutéž Římankou chlapečka.

K restrikci není přístupná taková hlava, jejíž extenze je určena před přidáním vztažné věty. V zásadě jsou dva případy:

(a) Extenze hlavy je dána mimo kontext na základě jejího významu: Hlavu tvoří (a) výrazy označující jednoprvkovou množinu (gotika, nynější hlavní město Francie, 19. století, současný český prezident, upálení Jana Husa), (b) vlastní jména (Praha, Giuseppe Verdi, Mars), (c) ↗osobní zájmena 1. a 2. os., (d) demonstrativum tento/tato/toto. RV vztahující se k hlavě takového typu je nutně neomezovací, neboť ve významu hlavy není co omezovat:

(8)

19. století, které je nazýváno stoletím páry, přineslo rozvoj průmyslu

To říkáš mně, který by neublížil ani kuřeti?

Tato pohádka, kterou slyším už po sté, mě vždy dojala

Situace je ale mnohem složitější; pro ilustraci je uváděn jeden příklad RV s hlavou tvořenou výrazem označujícím jednoprvkovou množinu. Máme-li z kontextu důvody interpretovat hlavu jako výraz označující „funkci“, rozumíme RV jako n.v.v. (8a), pokud ji interpretujeme jako „individuum“, rozumíme RV jako o.v.v. (8b):

(8a)

Hlavou katolické církve je papež, který je nástupcem sv. Petra a zástupcem Krista na zemi

(8b)

Papež, který ve své funkci navštíví Spojené království, vejde do dějin

(b) Extenze hlavy je určena v kontextu: Hlavu tvoří výrazy označující víceprvkovou množinu, a je-li v kontextu extenze hlavy určena, tj. hlava označuje určitý konkrétní n. abstraktní „objekt“ n. „objekty, ať už určený n. neurčený, je RV n.v.v., není-li extenze hlavy vymezena, vymezuje ji přidáním nějakého rysu hlavy RV, a je tedy o.v.v. Např. v souvětí (9):

(9)

Ta dívka / Dívka, která seděla na gauči, kouřila

je RV v kontextu (a), který může reprezentovat před (9) předcházející věta Danu dnes odpoledne navštívil jeden kluk a dvě dívky, o.v.v., a v kontextu (b), který může reprezentovat před (9) předcházející věta Danu dnes odpoledne navštívila jedna dívka a dva kluci, n.v.v.

Proto je RV stojící za nominální skupinou obsahující ukazovací zájmeno / zájmenné příslovce tento/tato/toto, tehhle/tahle/tohle vždy n.v.v., tj. (9') možná jen v kontextu (b), nikoli v kontextu (a):

(9')

Tato dívka, která seděla na gauči, kouřila

A proto je RV stojící za nominální skupinou obsahující ↗kvantifikátory jako každý, všichni, žádný, nikdo a ↗identifikátory tentýž, ten samý vždy o.v.v.:

(10)

Každý vtip, který mi říkal, mě rozesmál

Každý, kdo přišel, se bavil

Řekl mi tentýž / ten samý vtip, který řekl včera tobě

Rozdíl mezi spojením s o.v.v.n.v.v. se v řadě jazyků projevuje formálně; v č. (i) spojení [hlava – o.v.v.] tvoří jednu intonační skupinu, kdežto ve spojení [hlava – n.v.v.] tvoří n.v.v. samostatnou intonační skupinu; (ii) o.v.v. nelze vynechat, aniž by se nezměnil význam, n.v.v. ano, viz (2)–(5); (iii) v o.v.v. se nevyskytují adverbia typu ostatně, mimochodem, v n.v.v. ano, viz (6) × (6a); (iv) v o.v.v. nelze užít sloveso v rozkaz. způsobu, v n.v.v. ano (11) × (11a):

(11)

Heslo napište na tu obálku, do které [vložíte / *vložte jméno i adresu]

(11a)

Heslo napište na obálku, do které [vložíte / vložte jméno i adresu]

(v) ve o.v.v. nemůže mít RV (je-li na konci souvětí) význam otázky, v n.v.v. ano:

(12)

On je ten správný lékař, *[od kterého bys to mohla žádat?]

(12a)

Jediný, kdo by nám mohl pomoct, je tvůj lékař, od kterého bys to myslíš mohla žádat?

(vi) o.v.v. odpovídají vedlejší věty s hov. nesklonným slovem co, n.v.v. takové věty neodpovídají:

(9a)

Danu dnes odpoledne navštívil jeden kluk a dvě dívky. Ta dívka / Dívka, která / co seděla na gauči, kouřila

(9b)

Danu dnes odpoledne navštívila jedna dívka a dva kluci. Ta dívka / Dívka, která / *co seděla na gauči, kouřila

Toto nesklonné co se analyzuje různě. Klasická č. mluvnice ho pokládá za absolutní/absolutivní/nesklonné relativum (SOU, 1972; SS, 1990; SGk, 1986; ✍Fried(ová), 2011a). (1998) navrhuje jeho analýzu jakožto analytického relativa, neboť rysy, které Rel typu který, jenž vyjadřuje svým tvarem, jsou vyjadřovány dvěma výrazy: co je nesklonné a vyjadřuje rys [subordinace] a (a) osobní zájmeno (normálně jeho ↗klitický tvar) / přivlastňovací zájmeno vyjadřuje identitu rysů hlavy [rod] [číslo] a tohoto Rel, jeho pád, resp. předložka + pád, je dán větněčlenskou funkcí slova v RV: muž, [předmět kterého] znám / muž, [[co] [předmět ho / *jeho]] znám; ten muž, [[jehož] ženu] kousl pes / ten muž, [[[co] [jeho]] ženu] kousl pes (b) ukazovací příslovce vyjadřuje shodu sémantických rysů hlavy a tohoto Rel: dům, [urč. místa ve kterém] straší / dům, [[co] [urč. místa tam]] straší. Kopečný pokládá co za spojku a osobní zájmeno/zájmenné příslovce za zájmenný větný člen (ZČSk, 1962:60); ✍Toman (1998) argumentuje rovněž, že co je spojka, a zájmenný výraz analyzuje jako ↗resumptivum; viz také ↗věta vztažná s jmennou hlavou. K podmínkám vyjadřování resumptivního zájmena v č. taky ✍Fried(ová) (2011), ✍Fried(ová) (2011a).

Stejný významový rozdíl jako mezi spojením [hlava – o.v.v.] a spojením [hlava – n.v.v.] je mezi jmennými skupinami s adjektivním přívlastkem, např. Restrzelený stůl × Nerestrstověžatá Praha. Platí tu stejně jako u RV vlastnost (ii), tj. že restriktivní přívlastek nelze vynechat, aniž by se nezměnil význam (extenze a intenze) jmenné skupiny, zatímco nerestriktivní přívlastek ano. O rozdílech mezi oběma typy viz ↗přívlastek.

č. funkční lingvistice se o.v.v. analyzují z hlediska podílu na ↗referenci jmenné skupiny, která je jejich hlavou: slouží k tomu, aby adresát poznal extenzi a intenzi nominální skupiny, tj. to, co nominální skupina pojmenovává. Nepřímá inspirace zde přichází od ✍Donnellanova (1966) klasického rozlišování atributivních jmenných skupin (bez ↗presupozice existence referenčního objektu) a referenčních jmenných skupin (s presupozicí existence referenčního objektu). Klasifikace o.v.v. z tohoto hlediska se liší jednak v důsledku toho, jak se oba typy jmenných skupin analyzují, jednak mírou zobecnění. Příkladem klasifikace, která míru zobecnění odvozuje z korelace referenční sémantiky a jejích formálních projevů v pozici před jmennou hlavou o.v.v., je (1998); rozlišují se věty referenčně relevantní, tj. věty: (i) pojmově specifikující (Pes, který štěká, nekouše), (ii) druhově specifikující (Pošlete tam Ø / nějakého / takového / jakéhokoli studenta, který umí francouzsky), (iii) individuálně specifikující, a to charakterizující, ale neidentifikující (Otec bydlel ve čtvrtém patře Ø / jednoho / jistého / jakéhosi domu, který pamatoval doby císaře Františka Josefa), a charakterizující a identifikující (Podej mi Ø / tu / tamtu knihu, která leží tam pod oknem).

Referenčně relevantní jsou i některé n.v.v. vztahující se k vlastním jménům: Líbí se mi ten Nezval, který napsal Podivuhodného kouzelníka, ale nelíbí se už jeho poválečná tvorba. Tato RV může být analyzována i jako o.v.v., neomezuje ale extenzi jména Nezval, ale vymezuje určitý časový úsek ze života osoby tímto jménem označené. Proto v těchto RV může být co + resumptivum: Líbí se mi ten Nezval, co napsal Podivuhodného kouzelníka, ale nelíbí se už jeho poválečná tvorba. Srov. taky Chtěl bych žít v té Paříži, v níž / co v ní žil Lautrecangl. ekvivalent, v němž je (jediný případ, kdy je) před vlastním jménem určitý člen: I would like to live in the Paris in which Lautrec lived // I'd like to live in the Paris Lautrec lived in. Viz i návrh ✍Poldaufa (1955) co asociovat s větami individualizujícími, nikoli restriktivními. K větám referenčně nerelevantním viz ↗vztažné věty neomezovací.

Ve funkční syntaxi hraje při rozboru o.v.v. roli jejich pozice v rámci aktuálního členění (např. ✍Uhlířová, 1994). Důležitou vlastností o.v.v. je, že tvoří část jedné informační jednotky vyjadřované celým souvětím, a nelze ji právě proto vynechat; viz (2) – (5), aniž by se nezměnil význam: Kdo je starostou Chebu?Starostou Chebu je ten pán, který / co byl u nás včera na návštěvě // ten pán (+ukázání gestem) // tamten pán × Starostou Chebu je *ten pán (bez ukázání gestem) × Starostou Chebu je pán / muž (= ne žena). Naproti tomu n.v.v. tvoří samostatnou informační jednotku (kterou lze často vynechat) a zbytek souvětí obsahující hlavu představuje další samostatnou informační jednotku: Kdo je starostou Chebu?Starostou Chebu je Alois Žák, který / *co byl u nás včera na návštěvě // Starostou Chebu je Alois Žák.

Na základě toho, že o.v.v. nelze vynechat a n.v.v. ano, se někdy pojem spojení restriktivní rozšiřuje i na příslovečné věty spojkové (✍Brandt(ová), 1990); jsou to restriktivní věty spojkové: Proč jsi přestal kouřit?Restr Přestal jsem kouřit, protože // proto, že mi to lékař zakázal // *Přestal jsem kouřit × Co se s tebou děje?Nerestr Přestal jsem kouřit, protože // *proto, že mi to lékař zakázal // Přestal jsem kouřit. Restriktivní připojení spojkové věty je vyjadřováno: (a) koreláty v nadřazené větě (proto, aby...; tehdy, když...; v případě, že... aj.), (b) partikulemi jako i, také, hlavně, jen v nadřazené větě, které zasahují obsah vyjadřovaný vedlejší větou (Přestal jsem kouřit také proto, že mi to lékař zakázal), (c) negací v nadřazené větě zasahující obsah vedlejší věty: Nepřestal jsem kouřit, protože // proto, že mi to lékař zakázal = Přestal jsem kouřit ne proto, že mi to lékař zakázal. Restriktivnost má v tomto případě motivaci v ↗aktuálním členění. U nás k tomu ✍Karlík (1999), který za jednu z funkcí těchto restriktivních a nerestriktivních vět pokládá reliéfizaci textu (informace o důležitosti informací; viz též ✍Hrbáček, 1994). Viz také ↗věty vztažné neomezovací.

Nejobecněji lze restriktivnost/nerestriktivnost asociovat s přítomností/nepřítomností alternativ, a analyzovat z tohoto hlediska věty vztažné i spojkové věty příslovečné: V případě, že hlava RV v (9) povoluje alternativy, a tedy není jasné, o kterou dívku přesně se jedná, je RV restriktivní (9a), v případě, že alternativy nejsou, jedná se tedy o určitou dívku, je vztažná věta nerestriktivní (9b). Rozdíl mezi restriktivostí/nerestriktivností vět vztažných a příslovečných vět spojkových spočívá v tom, že u vět vztažných je (ne)přítomnost alternativ závislá spíše na sémantice, tj. určitosti/neurčitosti hlavy, zatímco u vět příslovečných na pragmatice, tj. aktuálním členění, přesněji řečeno: umístění ve ↗fokusu implikuje, že fokus je jedna z několika možných alternativ a tento výběr jedné alternativy a ne jiné vede k očekávání jejího vyjádření.

Rozšiřující

2 Formální gramatika

Z typologického hlediska je vztah mezi relativními větami restriktivními (RVR) a nerestriktivními (RVN) různý: v mnoha jazycích jsou RVR i RVN v povrchové syntaxi stejné, v jiných jazycích se naproti tomu více či méně výrazně liší; některé jaz. mají jen RVR (viz např. ✍Downing, 1978; ✍Comrie, 1981; ✍Keenan, 1985).

RVR a RVN mají některé rysy společné, zvl. (i) sémantická interpretace hlavy a Rel je na sobě nezávislá, (ii) přidělení pádu hlavě a Rel je na sobě nezávislé. Existují i rozdíly mezi RVR a RVN, zvl. (i) Kategorie hlavy: RVR mají hlavu jen DP/NP (Potkal znovu DP[kluka], [který] lízal zmrzlinu; Potkal znovu DP[kluka], [jehož přítelkyně] lízala zmrzlinu (viz ↗věta vztažná s jmennou hlavou), zatímco RVN mohou mít jako hlavu různé kategorie (DP, AdvP, AP, PP, VP, CP ad.): Potkal znovu DP[Pavla], [který] lízal zmrzlinu); Zabočil AdvP[doleva], [kde] byla lepší cesta; Petr byl včera AP[unavený], [což] byl i dnes (nemohou být ale relativizovány atributivní AP) atd. Věty s jinou hlavou než DP/NPPP jsou vždy RVN; viz ↗věty vztažné neomezovací. (ii) Status Rel: v RVR je (podle ✍Heim(ové) & Kratzer(ové), 1998) Rel lambda operátor, v RVN je Rel naproti tomu analyzovatelné jako vázané zájmeno, vázané nikoli syntakticky, nýbrž v diskurzu, tj. jako discourse anaphor (✍Sells, 1985 mluví o cospecification). (iii) Distribuce Rel, spojek a Ø: např. v angl. je that jen v RVR, ve fr. lequel jen v RVN, v angl. Ø jen v RVR. (iv) Vázání: jen RVR dovoluje vázání do RV, srov. angl. RVR The picture of himself that John likes is on the wall × RVN.?/*That portrait of himself, which John painted last year, is expensive. (v) Intonace (viz výše); více např. ✍de Vries (2002).

Analýzy RVR jsou velmi různé. Základní problém je, že pro popis RVR a RVN je potřeba aparát syntaxe, sémantiky i pragmatiky, ale mnoho analýz se omezuje na syntax, n. na sémantiku/pragmatiku (např. ✍Fox(ová) & Thompson(ová), 1990). Shoda, aspoň mezi převažující částí lingvistů, panuje asi jen v tom, že RVR je ve skopusu externího determinátoru D n. kvantifikátoru Quant, který patří k hlavě, zatímco RVN nikoli. Co víc: RVN je mimo skopus všeho v maticové větě. Proto např. není možné spolehlivě přisoudit propoziční obsah vyjádřený RVN držiteli postoje: z věty Karel si myslí, že jeho přítelkyně, což je hrozná kráva, je milá paní plyne, že mluvčí si myslí, že přítelkyně referenta jeho je hrozná kráva, neplyne z toho ovšem, že totéž si myslí Karel. Naproti tomu ve větách sémanticky a syntakticky integrovaných do maticové věty je nutno jejich propoziční obsah přisoudit držiteli postoje: Karel si myslí, že Petr přestal pít pivo, protože to chtěla jeho manželka.

2.1 Syntax

V zásadě jsou navrhovány dvě strategie, které mají zajistit, že RVR je ve skopusu externího determinátoru D n. kvantifikátoru Quant, který patří k hlavě, zatímco RVN nikoli:

(i) Konstrukce s RVR a RVN se strukturně výrazně liší: RVR jsou analyzovány v duchu hypotézy vedlejší věty, ať už ve variantě externí hlavy, n. nadzvednutí (viz ↗věta vedlejší vztažná), RVN jsou analyzovány v duchu hypotézy hlavní věty (tzv. hypotéza sirotka podle tzv. orphanage analyse), ať už tak, že RVN není vůbec část syntaktické struktury věty (✍Fabb, 1990, ad.), n. tak, že RVN je hlavní věta, která je na hloubkové struktuře koordinována k maticové větě. Následující transformace ji pak změní na RV, která se objeví v pozici přiléhající (viz ↗adjacence) k hlavě (✍Emonds, 1979, ad.). Idea generovat RVR z jiné struktury než RVN má vlivného reprezentanta taky v ✍de Vriesovi (2002), který RVR analyzuje v duchu ↗hypotézy nadzvednutí à la ✍Kayne (1994), ale RVN navrhuje analyzovat jako zvláštní typ koordinace (tzv. specifiyng conjunction, vedle andor):

Protože antecedent a RV jsou separátní konjunkty, RV je mimo skopus D, což je pro RVN žádané. Problémy de Vriesovy analýzy ukazuje ✍Citko(ová) (2008).

(ii) Konstrukce s RVR a RVN se strukturálně liší minimálně (n. neliší vůbec). Tato linie popisu nabízí dva hlavní přístupy v mnoha variantách, a to jak v rámci transformační generativní gramatiky (viz dále), tak např. i v rámci ↗HPSG (✍Arnold, 2007). V duchu hypotézy externí hlavy (viz ↗věta vedlejší vztažná) klasicky rozdíl mezi RVR a RVN formulovala ✍Demirdache(ová) (1991); zjednodušeně řečeno, oba typy struktur se syntakticky liší jen pozicí hlavy: RVR je adjungována k NP, zatímco RVN je adjungována k DP:

Základní idea této analýzy má řadu variant: ✍Jackendoff (1977); ✍Del Gobbo(ová) (2003); ✍Potts (2005).

Dnes se zdá nejvlivnější analýza v duchu hypotézy nadzvednutí hlavy (viz ↗vedlejší vztažná věta) ve stylu ✍Kayne (1994), podle níž RVR mají taky skoro stejnou syntaktickou strukturu jako RVN, ale s jedinou výjimkou: v strukturách s RVN je ↗remnant pohyb IP do [Spec, DP] na LF:

restriktivní věta:

[DP

[D’ D [CP [DP-rel NP Drel tnp]i (C) [IP … ti …]]]] →

nerestriktivní věta:

[DP [IP … ti …]ip

[D’ D [CP [DP-rel NP Drel tnp]i (C) tip    ]]]

Tímto remnant pohybem IP se docílí toho, že RVN je odsunuta ze skopusu D. Taky analýza v tomto stylu má řadu variant, známá je ✍Bianchi(ová) (1999), poučná je kritika ✍Kayna (1994) od ✍Borsleye (1997).

Pro č. zatím spolehlivá syntaktická analýza RVR (ani RVN) není k dispozici; jsou známy jen (některé) formální vlastnosti, které č. RVR odlišují od RVN (viz výše); některé jsou známy i z jiných jaz., některé jsou specifické pro č. (např. spojka co).

2.2 Sémantika

Sémanticky se RVR od RVN liší zvl. v tom, že RVR jsou interpretovány jako intersektivní modifikátory (viz ↗intersektivní adjektivum), zatímco RVN jsou interpretovány jako informace o hlavě/antecedentu. Efektem intersektivní interpretace RVR je to, že implikuje nějakou implicitní podmnožinu, na niž lze v následujícím kontextu odkázat výrazem typu další, jiný:

(14)

Petr mi ukázal učitelku, která ho doučovala matematiku. Jinou mi neukázal

(14a)

Petr mi ukázal Janu Hrubanovou, která ho doučovala matematiku. *Jinou mi neukázal.

Literatura
  • Arnold, D. J. Non-Restrictive Relatives are not Orphans. JL 43, 2007, 272–309.
  • Bache, C. & L. K. Jakobsen. On the Distinction between Restrictive and Non-restrictive Relative Clauses in Modern English. Lga 52, 1980, 243–267.
  • Bianchi, V. Consequences of Antisymmetry: Headed Relative Clauses, 1999.
  • Bianchi, V. The Raising Analysis of Relative Clauses: A Reply to Borsley. LI 31, 2000, 123–140.
  • Borsley, R. D. Relative Clauses and the Theory of Phrase Structure. LI 28, 1997, 629–647.
  • Brandt, M. Weiterführende Nebensätze: zu ihrer Syntax, Semantik und Pragmatik, 1990.
  • Citko, B. An Argument against Assimilating Appositive Relatives to Coordinate Structures. LI 39, 2008, 633–655.
  • Comrie, B. Language Universals and Linguistic Typology, 1981.
  • de Vries, M. The Syntax of Relativization, 2002.
  • Declerk, R. Restrictive When-clauses. L&P 11, 1988, 131–168.
  • Del Gobbo, F. Appositives at the Interface. PhD. diss., Univ. of California, Irvine, 2003.
  • Demirdache, H. Resumptive Chains in Restrictive Relatives, Appositives and Dislocation Structures. PhD. diss., MIT, 1991.
  • Donnellan, K. Reference and Definite Descriptions. Philosophical Review 75, 1966, 281–304.
  • Downing, B. Some Universals of Relative Clause Structure. In Greenberg, J. (ed.), Universals of Human Language 4, Syntax, 1978, 375–418.
  • Ebert, K. H. Relative Clauses in Reference Acts. Linguistische Berichte 23, 1973, 1–11.
  • Emonds, J. Appositive Relatives Have No Properties. LI 10, 1979, 211–243.
  • Fabb, N. The Difference between English Restrictive and Nonrestrictive Relative Clauses. JL 26, 1990, 57–78.
  • Fox, B. A. & S. A. Thompson. A Discourse Explanation of the Grammar of Relative Clauses in English Conversation. Lg 66, 1990, 297–316.
  • Fried, M. Accusative Resumptive Pronoun in the Czech Relative Clauses with Absolutive Relativiser co. KGA 2011, 16–29.
  • Fried, M. Vztažné věty s nesklonným co. In KČG, 2011a, 1126–1143.
  • Heim, I. & A. Kratzer. Semantics in Generative Grammar, 1998.
  • Hrbáček, J. Nárys textové syntaxe spisovné češtiny, 1994.
  • Jackendoff, R. X' Syntax: A Study of Phrase Structure, 1977.
  • Karlík, P. Co je to vedlejší věta? In Č-US, 1999, 13–27.
  • Kayne, R. The Antisymmetry of Syntax, 1994.
  • Keenan, E. Relative Clauses. In Shopen, T. (ed.), Language Typology and Syntactic Description, II. Complex Constructions, 1985, 141–170.
  • Platzack, C. A Complement-of-N0 Account of Restrictive and Non-Restrictive Relatives: The Case of Swedish. In Alexiadou, A. & P. Law ad. (eds.), The Syntax of Relative Clauses, 2000, 265–308.
  • Poldauf, I. Vztažné věty v angličtině a v češtině. Sborník Vysoké školy pedagogické v Olomouci. Jazyk a literatura 2, 1955, 159–194.
  • Potts, Ch. The Logic of Conventional Implicatures, 2005.
  • , 1998.
  • Sells, P. Restrictive and Non-Restrictive Modification. CSLI Report, 1985, 1–33.
  • Sgk, 1986.
  • Sou, 1972.
  • Tabakowska, E. Restrictiveness as a Semantic and Pragmatic Property of English and Polish Relative Clauses, 1985.
  • Toman, J. A Discussion of Resumptives in Colloquial Czech. In FASL 6, 1998, 303–318.
  • Uhlířová, L. Vztažné věty v češtině: vztah mezi jejich syntaktickou strukturou a aktuálním členěním. SaS 55, 1994, 90–98.
  • ZČSk, 1962.
Citace
Petr Karlík (2017): OMEZOVACÍ VZTAŽNÁ VĚTA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/OMEZOVACÍ VZTAŽNÁ VĚTA (poslední stažení: 18. 10. 2017)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka