OBROZENSKÝ PRAVOPIS

Základní

Pravopisný systém užívaný od poslední čtvrtiny 18. stol. Vycházel z ↗bratrského pravopisu, byl však výrazně pozměněn pravopisnými reformami první pol. 19. stol. a v této upravené podobě se držel do konce 19. stol. (viz ↗obrozenská čeština, ↗poobrozenská čeština 19. století). Od r. 1902, kdy vyšla první pravidla českého pravopisu, se datuje novočeský pravopis (srov. ↗český pravopis).

Již v druhé polovině 18. stol. se objevují pokusy o reformu bratrského pravopisu, a to především z pera některých soudobých gramatiků. Ve své době sice pochopení nenašli (odmítavě se k nim stavěl především Dobrovský), ale později byly některé jejich dílčí návrhy, nově prosazované především žáky Dobrovského, realizovány. Návrh ✍Pohla (1786a), ✍Pohla (1786b) (jeho příjmení se vyskytuje také v podobě Pól) byl sice jako celek striktně odmítnut, ale nelze opomenout, že upozornil na některé jednotlivosti, které byly později odstraněny n. dodnes zůstávají předmětem odborných diskusí. Např. namísto tradičního <au> píše podle výslovnosti <ou>, místo <ů> navrhuje <ú>; podrobněji ✍Vintr (2004), ✍Pleskalová (2007), ✍Šefčík (2007), ✍Berger (2008), ✍Berger (2010), ✍Newerkla (2010). Také F. J. Tomsa věnoval ortografii několik spisů (např. ✍Tomsa, 1788; ✍Tomsa, 1793; ✍Tomsa, 1802; ✍Tomsa, 1812) a v nich mezi jiným navrhoval psaní <í> namísto dosavadního <j>, psaní <j> namísto <g>, <u> místo <v>, zrušení litery <ſ> a psaní <š> místo <ſſ>, požadoval zavedení ↗antikvy místo ↗fraktury↗švabachu v tisku (srov. ↗dějiny písma; podrobněji ✍Berger, 2010 aj.).  K dalším neúspěšným reformátorům patřili např. M. Šimek, který se snažil prosazovat Pohlovu pravopisnou reformu (✍Newerkla, 2010), n. J. Rosenthaler; viz ✍Tešnar (2001). Tyto pokusy dosvědčují, že část vzdělanců usilovala o reformu bratrského pravopisu již dříve a poukazováním na jeho nedostatky připravovala cestu novým reformám. Na počátku 19. stol. si již část č. obrozenců začínala uvědomovat potřebu reformy tradičního pravopisu. Na ní se významně podílel J. Dobrovský a poté jeho žáci, kteří se stali nejvlivnějšími tvůrci a propagátory navrhovaných reforem.

K nejvýznamnějším úpravám ortografie 19. století patří:

1. Tzv. reforma analogická // oprava analogická: jejím iniciátorem byl J. Dobrovský; představil ji ve své mluvnici (✍Dobrovský, 1809, a ✍Dobrovský, 1819). Spočívala v psaní <i>, <j> (tj. í) a <y>, <ý> po afrikátách a sykavkách. Po <s>, <z> doporučuje psát <i>, <j> (tj. í) a <y>, <ý> (a) podle morfologické analogie, např. nom. pl. <ptáci>, <kosi>, <koželuzi> jako pániakuz. pl. <ptáky>, <kosy>, <koželuhy> jako pány × nom. pl. <ptácy>, <kosy>, <koželuzy>, akuz. pl. <ptáky>, <kosy>, <koželuhy> v bratrském pravopisu, n. adjektiva <psj>, <kozj>, <telecj> (tj. psí, kozí, telecí) podle vzoru jarní × <psý>, <kozý>, <telecý> v bratrském pravopisu; (b) podle etymologie, např. <síla>, <syn>, <zisk>, <jazyk>. Po <c> se podle doporučení v druhém vydání Dobrovského mluvnice (✍Dobrovský, 1819) mělo psát pouze <i>, <j> (tj. í), např. <cit>, <cjtiti> (tj. cítiti). Dobrovský na zavedení svého návrhu do praxe nijak netrval, ale jeho žáci, především V. Hanka, tento analogický pravopis propagovali a vehementně bránili proti zastáncům pravopisu bratrského. Tak se stal analogický pravopis předmětem vášnivého sporu, v němž na jedné straně stáli žáci Dobrovského (zejména V. Hanka, J. Jungmann), tzv. iotisté, propagátoři analogického pravopisu, na straně druhé tzv. ypsilonisté, tj. Dobrovského názoroví oponenti (především J. Nejedlý, J. L. Ziegler), kteří požadovali zachovat zásady pravopisu bratrského. Na prosazení analogické ortografie měl největší zásluhu Hanka; jeho spis (✍Hanka, 1817) byl pak v letech 1817–1849 vydán osmkrát. V něm ještě zavedl důsledné psaní <u‑>, popř. <ú‑> v násloví, kde se dosud psalo <v‑> (<uzřjti>, <úzký> místo dosavadního <vzřjti>, <vzký>). Hlavním odpůrcem analogické reformy byl J. Nejedlý, profesor češtiny na pražské univerzitě, který v třetím vydání své mluvnice (✍Nejedlý, 1821) odmítl pokusy iotistů o reformu bratrského pravopisu. Analogický pravopis byl sice ve svém počátku odmítnut také staršími autory, např. Klicperou a Krameriem, ale jiní jej přijali s nadšením. Pro propagaci analogického pravopisu se, po krátkém zaváhání, rozhodl také nejvýznamnější žák Dobrovského J. Jungmann. Pravopis analogický postupně pronikal i do časopisů (Časopis pro katolické duchovenstvo, Krok). Úřední kruhy, ke kterým se odvolávaly obě strany sporu, zvolily v r. 1823 kuriózní kompromis: školní knihy se budou tisknout bratrským pravopisem, knihy pro dospělé analogickým. Tím však boj mezi ypsilonisty a iotisty jen vzrostl. Nejedlý pokračoval v boji proti analogickému pravopisu spisem ✍Nejedlý (1828), Jungmann odpověděl spisem ✍Jungmann (1829). Jiným významným odpůrcem analogického pravopisu byl například Slovák ✍Palkovič (1830) a naopak jeho zastáncem ✍Michl (1836). V průběhu 20. a 30. let 19. stol. se k analogickému pravopisu postupně přidávali jeho někdejší odpůrci (Hněvkovský, Sedláček aj.), a to zejména po smrti hlavního představitele ypsilonistů J. Nejedlého (v r. 1834). K prosazení analogického pravopisu výrazně přispěli též nakladatelé a vydavatelé, kteří dali přednost pravopisu reformovanému. Samotný spor byl ukončen až ve 40. letech 19. stol., kdy analogický pravopis přijala Matice česká. Úředně byl analogický pravopis uznán v r. 1842, kdy se stal oficiálním školským pravopisem.

2. Tzv. reforma skladná // oprava skladná vzešla z Hankovy iniciativy a za jeho přispění byla v r. 1840 přijata Sborem musejním. Spočívala ve změně zápisu hlásek jg a í. Hláska j, dříve označovaná jako <gn. <y>, se začala zapisovat jako <j> (místo <gest> se píše <jest>), čímž se grafém <g> uvolnil pro foném g a nebylo třeba ho označovat jako <ğ> (tj. starší <ğalege> se píše <galeje>) a nakonec bylo analogií k ostatním dlouhým vokálům psáno í grafémem <í>, místo dřívějšího <j> (místo <gegj> se píše <její>). Skladnou reformu podpořil P. J. Šafařík svou přednáškou K otázce skladné reformy (2. června r. 1842 ve filologické sekci Královské české společnosti nauk); vyšla v Časopise českého museum✍Šafařík (1843:3–12). Tím byla skladná reforma přijata oficiálně.

3. Na posledních závažných pravopisných úpravách se opět podílel V. Hanka, ovšem za vydatné pomoci dalších osobností, jako např. F. L. Čelakovského, J. Franty Šumavského, J. E. Purkyně aj. Bylo navrženo psát <v> místo <w> (<vlk> místo <wlk>), <ou> místo <au> (<jednou> místo <jednau>) a upevnilo se psaní <u> místo <v> (<vyučiti> místo <wyvčiti>). Od r. 1849 byla i tato reforma v podstatě přijata. S uvedenými změnami souviselo psaní dlouhého <ú‑> v násloví. Převažovalo ou ˂ stč. ú (oumysl), v násloví se však objevovalo i <v> označující hlásky u i ú, takže kvantita byla v některých případech sporná (<uletěti> namísto <vletěti>, ale <úzký>, <uzký>? místo <vzký>). K rozlišování u a ú v pravopisu docházelo podle ✍Havránka (1980:105) od třicátých let (je realizováno např. již v r. 1820 v Čelakovského překladu Panny jezerní).

4. Jednotlivosti: na konci tohoto období se upouští od psaní <dl> ve slovech jako <viditelný>, zavádí se psaní spojky <‑li> dnešním způsobem, oddělené psaní <žeby>, tj. <že by>, apod. (nikoli však <abych>, <kdybych>), avšak problematika hranic slov v písmu prozatím uspokojivě vyřešena nebyla. Některé z těchto úprav měly své odpůrce, např. F. Palackého a V. V. Tomka, který se až do své smrti psával jako <Wácslaw Wladiwoj Tomek>. Své návrhy Hanka zdůvodnil spisem ✍Hanka (1847), v němž vyvracel Palackého námitky. Předložil také vlastní návrh na reformu pravopisu, ale ten přijat nebyl (viz ↗pravopisné reformy; ✍Šefčík, 2007). Na okraji zájmu zůstaly snahy o vytvoření všeslovanského jazyka a univerzálního slovanského písma n. snahy o přiblížení č. pravopisu některým ze slovanských jazyků (A. J. Puchmajer aj.); podrobněji např. ✍Šefčík (2007). V průběhu první poloviny 19. stol. byly ↗fraktura↗švabach nahrazeny ↗antikvou (viz ↗dějiny písma). V této souvislosti byla nahrazena spřežka <ſſ> literou <š>.

Projevy psané rukou byly výrazně ovlivněny školní výukou psaní. Na konci 18. stol., přesněji od vyhlášení reformy nižších škol v r. 1774, začíná ve vývoji písma nová etapa, pro niž je charakteristické cílevědomé úsilí státních orgánů i jednotlivců o zjednodušení a sjednocení tvarů písma. Důležitou roli přitom sehrála č. základní (triviální) škola, která měla rozhodující vliv nejen na šíření znalosti psaní, ale i na formování psaného písma a jeho vývoj; podrobněji ↗dějiny písma; ✍Kašpar (1993:137−175).

Přijetím antikvy v tištěných textech a zavedením analogického a skladného pravopisu skončil zásadní vývoj č. ortografie. Český pravopis získal v podstatě tu podobu, kterou má dodnes, a postupně se v české společnosti prosazoval, viz např. ✍Adam (2010), ✍Rychnovská (2010). Nedořešené problémy, především zaznamenávání kvantity, hranice slov v písmu (<k vůli> / <kvůli> atd.) a psaní přejatých slov, se staly v druhé pol. 19. stol. předmětem brusičských snah, popř. svérázných návrhů jednotlivců (např. F. Vymazal) a mnohé z nich jsou aktuální dodnes; viz ↗purismus; ✍Šefčík (2007). První oficiální úřední předpis české ortografie, Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví s abecedním seznamem slov a tvarů (1902), zahajuje etapu pravopisu novočeského; viz ↗český pravopis.

V průběhu 19. stol. se postupně stabilizoval interpunkční systém do podoby, jakou známe z nové č. Dosavadní pohled na vývoj interpunkce v 19. stol. poněkud zkresloval fakt, že ty obrozenské mluvnice, které se z dnešního pohledu jeví jako zásadní pro vývoj nové č., se interpunkcí fakticky nezabývaly: platí to pro práce ✍Tháma (1785), ✍Pelcla (1795), ✍Dobrovského (1809), ✍Dobrovského (1819) (více viz ↗gramatiky češtiny). Nicméně spíše prakticky orientované obrozenské a poobrozenské jazykové příručky (↗obrozenská čeština↗poobrozenská čeština 19. století) se těmito otázkami zabývaly, a tím se podílely na stabilizaci repertoáru a pravidel interpunkčních znamének (✍Pohl, 1756:12–13; ✍Tomsa, 1784:14–19; ✍Nejedlý, 1804:66–68; ✍Pařízek, 1812:39–48; ✍Šiessler, 1812:8–9; ✍Šmitt, 1816:190–201; ✍Filcík, 1823:113–127; ✍Malý, 1845:88–89; ✍Kampelík, 1847; ✍Mikeš, 1867:134–144; ✍Hattala, 1857:104–106; Brus jazyka českého, 1881:273–274; Brus jazyka českého, 1894:13).

Hned na začátku obrození se sjednotila jedna podoba čárky na nč. obvyklou commu <,> (vyskytuje se již v prvním vydání mluvnice ✍Pohla (1756)). Dále se ustálil repertoár interpunkčních znamének: přibyly uvozovky a pomlčka. Mezi interpunkční znaménka bylo autory dobových gramatik také řazeno znaménko dělení slov (rozdělovník, spojovník) <=> (známé už v textech středněčeských), později se prosadila z moderní č. známá podoba <->. Poměrně bouřlivě se vyvíjely symboly pro ↗apoziopezi: dobové gramatiky zpravidla navrhovaly symbol pomlčky <–>, ale někteří k tomu doplňovali symboly další: ✍Tomsa (1784) tři dělicí znaménka <= = => nebo několik teček po sobě (neupřesňuje počet, vysázeno je jich šest) <......>; ✍Nejedlý (1804) dvě dvojtečky v závorkách <(::)>; ✍Kampelík (1847) kromě pěti teček <.....> čtyři pomlčky <‒ ‒ ‒ ‒> a pět dělítek <= = = = =>; ✍Mikeš (1867) čtyři tečky <....>.

V průběhu 1. pol. 19. stol. se definitivně stabilizoval syntaktický princip kladení čárky, tzn. bylo odstraněno umisťování čárky mezi východisko a jádro výpovědi, začaly být oddělovány apozice, krátké vedlejší věty, vokativy a citoslovce. Postupně se přestala psát čárka před a, i, nebo ve významu slučovacím. Brus jazyka českého (1881:273) už striktně vyžadoval před těmito spojkami ve slučovacím vztahu čárku nepsat. Stále kolísalo psaní čárky oddělující přechodníkové fráze. Dvojtečka se velmi dlouho držela jako prostředek zpřehledňující rozsáhlé souvětí, který byl hierarchicky vyšší než středník, tak jak to bylo běžné v pravopisném úzu češtiny doby střední (viz ↗bratrský pravopis). Podobně se ještě v první pol. 19. stol. zachovávalo psaní vykřičníku a otazníku uprostřed věty.

Rozšiřující
Literatura
  • Adam, R. Grafická stránka korespondence Boženy Němcové. In Čornejová, M. & L. Rychnovská ad. (eds.), Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), 2010, 386–401.
  • Berger, T. Dobrovský und die Ortografiereformer seiner Zeit. In Vavřínek, V. & H. Gladkova ad. (eds.), Josef DobrovskýFundator studiorum slavicorum, 2004, 393–402.
  • Berger, T. Diakritické znaky v Pravopisnosti Řeči Čechské Jana Václava Póla. In Čornejová, M. & P. Kosek (eds.), Jazyk a jeho proměny, 2008, 13–20.
  • Berger, T. Argumentace reformátorů českého pravopisu v letech 1780–1850. In Čornejová, M. & L. Rychnovská ad. (eds.), Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), 2010, 343–359.
  • Bermel, N. Linguistic Authority, Language Ideology, and Metaphor: The Czech Othography Wars, 2007.
  • Brus jazyka českého, 2. vyd., 1881.
  • Brus jazyka českého, 3. vyd., 1894.
  • Dobrovský, J. Geschichte der Böhmischen Sprache und Literatur, 1792.
  • Dobrovský, J. Ausführliches Lehrgebäude der Böhmischen Sprache, 1809.
  • Dobrovský, J. Lehrgebäude der Böhmischen Sprache, 1819.
  • Filcík, J. N. Pravidla dobropísemnosti české, 1823.
  • Flajšhans, V. Náš jazyk mateřský, 1924.
  • Gebauer, J. Příspěvky k historii českého pravopisu a výslovnosti staročeské, 1871.
  • Gebauer, J. Historická mluvnice jazyka českého. I. Hláskosloví, 1894.
  • Gebauer, J. Historická mluvnice jazyka českého. I. Hláskosloví, 2. dopl. vyd., 1963.
  • Hanka, V. Prawopis český podlé základu grammatiky J. Dobrowského, 1817.
  • Hanka, V. Ospravedlnění nejnovějších oprav českého pravopisu proti nářkům pojednání čteného dne 17. září 1846 ve zboru pro řeč a literaturu českou v Praze, 1847.
  • Hattala, M. Srovnávací mluvnice jazyka českého a slovenského, 1857.
  • Havránek, B. Vývoj spisovného jazyka českého. Československá vlastivěda, řada II, Spisovný jazyk český a slovenský, 1936.
  • Havránek, B. Vývoj českého spisovného jazyka, 2. upr. vyd., 1980, 28–30.
  • Jungmann, J. O počátku a proměnách pravopisu českého, a v čem tak nazvaná analogická od bratrské posavád užívané orthografie se rozděluje, k líbeznému a nestrannému uvážení všem p.p. vlastencům v krátkosti podáno, 1828.
  • Jungmann, J. Beleuchtung der Streitfrage über die Böhmische Orthographie, 1829.
  • Jungmann, J. Historie literatury české, 1845.
  • Kampelík, F. C. Pravopis českoslovanské řeči, 1847, 1–77.
  • Kašpar, J. Soubor statí o novověkém písmu, 1993.
  • Kopečný, F. K Dobrovského pravopisné reformě. 62, 1979, 84–87.
  • Kučera, K. Vývoj účinnosti a složitosti českého pravopisu od konce 13. do konce 20. stol. SaS 59, 1998, 178–199.
  • Malý, J. Krátká mluvnice česká pro Čechy, 1845.
  • Michl, V. J. Soustava jazyka českého z hlediska pravopisného, 1836.
  • Mikeš, F. O. Pravopis a mluvnice jazyka českého, 1867.
  • Nejedlý, J. Böhmische Grammatik, 1804.
  • Nejedlý, J. Praktische Böhmische Grammatik für Deutsche, 1821.
  • Nejedlý, J. Widerlegung der sogenannten analogisch‑orthographischen Neuerungen in der Böhmischen Sprache, 1828.
  • Newerkla, S. M. Johann Wenzel Pohl – Sprachpurismus zwischen Spätbarock und tschechischer Erneuerung. In Zand, G. & J. Holý (eds.), Tschechische Barock. Sprache, Literatur, Kultur. České baroko. Jazyk, literatura, kultura, 1999, 49–67.
  • Newerkla, S. M. Maximilián Václav Šimek (1748–1798): nejstarší česky psaný přírodopis, všeslovanská mluvnice, Hanáci, náboženství Rusů, česká literatura, bosenská historie a mj. i rakousko‑rusko‑turecký vojenský atlas. LF 125, 2002, 52–83.
  • Newerkla, S. M. Recepce pravopisu Jana Václava Póla jeho vídeňskými a vídeňskonovoměstskými současníky. In Čornejová, M. & L. Rychnovská ad. (eds.), Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), 2010, 360–375.
  • Palkovič, J. Bestreitung der Neuerungen in der Böhmischen Orthographie, 1830.
  • Pařízek, A. Pravidla české dobropisebnosti, 1812.
  • Pelcl, F. M. Grundsätze der Böhmischen Grammatik, 1795.
  • Pleskalová, J. Pravopis – Od počátků do začátku národního obrození. In Pleskalová, J. & M. Krčmová ad. (eds.), Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky, 2007, 499–515.
  • Pohl, J. W. Grammatica linguae Bohemicae Oder Die Böhmische Sprach=Kunst…, 1756.
  • Pohl, J. W. Prawopisnost Řeči Čechské. Ředlně založená, tež y dúkazmi obraňená k Vzitečné Potřebě cis. král. Vrozenjnské Wěstny Wjdenské, a weškéreho obecli wydaná, 1786a.
  • Pohl, J. W. Wahre gegründete Böhmische Rechtschreibart mit im Grunde der Sprache bewährten Beweistume zu erforderlichen Gebrauch der KK. adelichen .Akademien, und sämmtlicher Liebhabern dieser Sprache, 1786b.
  • Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví s abecedním seznamem slov a tvarů, 1902.
  • Rychnovská, L. Korespondence Bedřicha Smetany z hlediska pravopisného. In Čornejová, M. & L. Rychnovská ad. (eds.), Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), 2010, 402–412.
  • Sedláček, M. K vývoji českého pravopisu I. 76, 1993, 57–71.
  • Sedláček, M. K vývoji českého pravopisu II. 76, 1993, 126–137.
  • Šafařík, P. J. K otázce skladné reformy. Časopis českého museum, 1843, 3–12.
  • Šefčík, O. Vývoj pravopisu od národního obrození do současnosti. In Pleskalová, J. & M. Krčmová ad. (eds.), Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky, 2007, 516–539.
  • Šiessler, I. J. Praktycká česko‑německá grammatyka pro Čechy, 1812.
  • Šlosar, D. & R. Večerka ad. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti, 2009.
  • Šmitt, J. E. Gramatyka česká, 1816.
  • Tešnar, H. K pravopisným polemikám v 1. polovině 19. století. 83, 2000, 243–252.
  • Tešnar, H. K proměnám českého pravopisu v první polovině 19. století. Sborník prací filosoficko‑přírodovědecké fakulty Slezské university v Opavě, řada jazykovědná D1, 2001, 95–114.
  • Tešnar, H. Ještě k pravopisným polemikám v 1. polovině 19. století. 86, 2003, 27–37.
  • Thám, K. I. Kurzgefaßte böhmische Sprachlehre, 1785.
  • Tomsa, F. J. Boehmische Sprachlehre, 1782.
  • Tomsa, F. J. Navedení k české dobropísebnosti, 1784.
  • Tomsa, F. J. Uvedení k české dobropísebnosti, k užívání českých škol v cís. král. zemích, 1788.
  • Tomsa, F. J. Naučení, jak se má dobře česky psát. Pro české školy, 1793.
  • Tomsa, F. J. Über die čechische Rechtschreibung mit einem Anhange, welcher dreizehn čechische Gedichte enthaelt, 1802.
  • Tomsa, F. J. Grössere čechische Orthographie, gemeiniglich Böhmische Orthographie genannt: mit zwei Anhängen, der erste enthält zehn alte čechische Fabeln, der zweite aber eine Probe, wie nach der hier vorgeschlagenen und gröstentheils eingeführten čechischen Orthographie alle slawische Dialekte geschrieben werden könten, 1812.
  • Uličný, O. & M. Prošek. (eds.) K české fonetice a pravopisu. Studie k moderní mluvnici češtiny 5, 2013.
  • Vachek, J. Český pravopis a struktura češtiny. LF 60, 1933, 287–319.
  • Vachek, J. Psaný jazyk a pravopis. In Havránek, B. & J. Mukařovský (eds.), Čtení o jazyce a poezii 1, 1942, 229–306.
  • Vintr, J. Das Tschechische. Hauptzüge seiner Sprachstruktur in Gegenwart und Geschichte, 2001.
  • Vintr, J. Josef Dobrovský a tehdejší vídeňští učitelé češtiny. In Vavřínek, V. & H. Gladkova ad. (eds.), Josef Dobrovský – Fundator studiorum slavicorum, 2004, 414–427.
  • Zikmund, V. Skladba jazyka českého, 1863.
Citace
Jana Pleskalová, Pavel Kosek (2017): OBROZENSKÝ PRAVOPIS. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/OBROZENSKÝ PRAVOPIS (poslední přístup: 23. 5. 2018)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka