1. Úplná n. částečná odvoditelnost významu ↗pojmenování z jeho formy. M. lze též chápat jako nenáhodnost sepětí formy a významu, jako střední článek mezi náhodností (arbitrárností) a nevyhnutelností (prediktabilitou), srov. ✍Dolník, 2007:121. Motivovaná jednotka poukazuje na souvislost s jinou (motivující) jednotkou, jíž je vysvětlitelná, případně vyjadřuje přímý vztah k pojmenovávané skutečnosti. M. slovní zásoby je v č. oslabována vysokou alomorfií kořenů a nejednoznačností sufixů.

Rozlišují se čtyři typy m.: (a) fonetická (zvuková, imitativní), zakládající se na napodobení zvuků spjatých s označovaným jevem, případně na vyjádření vnitřních pocitů (tik tak, prásk, mňau; jé, au, hihi), (b) slovotvorná (morfologická, strukturní, systémová), zakládající se na morfematicko-sémantickém vztahu slov (stavět → stavitel, hloupý → hlupák, nos → nosatý), (c) sémaziologicko-onomaziologická, spojená se vznikem metaforických či metonymických přenesených pojmenování (čočka ‘semeno luskoviny rodu Lens’ → čočka ‘součást optických přístrojů’), (d) slovních spojení, týkající se relace mezi komponenty a celkem u víceslovných pojmenování (kyselina + chlorovodíková → kyselina chlorovodíková; u jednotek frazeologických, např. přístav + manželský → přístav manželský, jde spíše o kvazimotivovanost, viz ↗frazém a idiom). M. typu (a) je též označována jako mimojazyková n. přímá, m. typu (b), (c), (d) je označována jako vnitrojazyková n. relativní.

Motivovaným jednotkám se v č. tradici (podle Mathesia) říká pojmenování popisná, jednotkám, jejichž forma je ze synchronního hlediska nemotivovaná, pojmenování značková (např. stůl, syn, kráva). Striktně vzato lze za popisné jednotky považovat pouze ty, jejichž lexikální význam je zcela totožný s významem strukturním (velbloudě, studentka, zhnědnout). Takové případy však nejsou příliš časté. Lexikální význam bývá ve vztahu ke strukturnímu užší, širší, případně různě pozměněný (např. pokrývač neoznačuje každého, kdo něco pokrývá, ale jen toho, kdo pokrývá a opravuje střechy). K divergenci obou významů dochází zejména u pojmenování mutačních (viz ↗mutace), zatímco u pojmenování modifikačních (viz ↗modifikace) a transpozičních (viz ↗transpozice) se významy zpravidla kryjí. (O vztahu lexikálního a strukturního/slovotvorného významu např. ✍Dokulil, 1978.) Forma slovotvorně motivované jednotky nevypovídá dostatečně explicitně o jejím významu také v těch případech, kdy je v pojmenovacím procesu využit z potenciálních motivačních znaků pojmenovávané reality takový, který je sice nápadný, ale pro význam vznikajícího slova pouze okrajově důležitý, např. kapesník.

M. se ve vývoji jaz. často z různých důvodů zatemňuje (mnohdy v souvislosti s formálními změnami slov) a je odhalitelná jen etymologickým zkoumáním (např. synchronně značkové slovo trnož původně motivačně souvisí se slovy tři a noha). V takových případech se může uplatnit ↗lidová etymologie. Též ↗deetymologizace, ↗lexikalizace, ↗perintegrace, ↗slovotvorná fundace, ↗slovotvorná motivace.

2. V ↗psycholingvistice proces dynamizující chování zaměřené na uspokojení nějaké potřeby. (Motivy vysvětlují, proč má chování člověka určitý směr a probíhá s určitou silou.) Obecně je m. mluvčího n. pisatele potřeba zapůsobit na vědomí posluchače n. čtenáře, něco v jeho vědomí změnit; viz např. ✍Nakonečný (1993).