MLUVNÍ AKT  (řečový akt)

Základní

Základní entita ↗teorie řečového jednání (teorie mluvních aktů) z 60. let 20. stol. Centrem je chápání výpovědí jako realizace jednání uskutečňovaného řečí s cílem dosáhnout v dané ↗komunikační situaci (S) u adresáta mluvčím zamýšleného efektu. Např. výpověď Na tvém místě bych tu zahradu koupil v S1  může být mluvčím míněna a adresátem pochopena jako akt „rady“, nikoli jako akt „sdělení“, i když v S2 by užití téže věty mohlo jako prosté „sdělení“ platit.

Teorie mluvních aktů // teorie řečových aktů vznikla v 60. letech v myšlení analytické filozofie; za jejího zakladatele je pokládán ✍Austin (1962), významného rozvinutí se dočkala v pracích ✍Searle (1969), ✍Searle (1975), ✍Searle (1976), ✍Searle & Vanderveken (1985) aj. Zpravidla se v této souvislosti odkazuje na tzv. oxfordskou školu, pěstující v první polovině 20. stol. filosofii „přirozeného“ jazyka, a vedle Austina se v této souvislosti uvádí také jméno ✍Wittgenstein (1953). Existují rovněž studie ukazující souvislosti teorie mluvních aktů s husserlovským konceptem „objektivizace jazyka“. Jak dokládá ✍Wierzbicka (1992), „skutkový“ pohled na jazykové výpovědi lze nalézt už u stoiků a také u Abelarda a Rogera Bacona. Austin chápe m.a. jako soubor simultánně realizovaných aktů dílčích, a to aktu lokučního (viz ↗lokuce), tj. pronesení smysluplné výpovědi, která je foneticky a gramaticky nedefektní a má význam a potenciální referenci (zahrnuje akt fonetický, akt fatický a akt rhetický), a aktu ilokučního (viz ↗ilokuce). Provedení lokučního aktu je tedy pronesení věty, jíž byl přiřazen kontextově určený význam. U ✍Searla (1969) se první dva z uvedených aktů shrnují do aktu výpovědního a rhetický akt se označuje jako akt propoziční, skládající se z (a) aktu referenčního (viz ↗reference) a (b) aktu predikačního (viz ↗predikace). Ilokučním aktem je výpovědi přiřazena určitá „síla“, jíž je smysl vyplývající z (komunikačního) záměru/cíle mluvčího, a tento záměr se realizuje právě prostřednictvím pronesení určité výpovědi.

M.a. se v teorii zpravidla ztotožňují s akty ilokučními, přičemž (a) a (b) se předpokládají: v Searlově notaci F(p), kde F je ilokuční síla výpovědi a p její propoziční obsah. Jazyková indikace F vyplývá z komunikační situace, může však být také indikována jazykovými prostředky, a to buď přímo, (v terminologii Grepla v , 1998) tzv. ↗explicitními performativními formulemi: Nabízím ti, že tě tam zavezu, n. více či méně konvencializovanými prostředky nepřímými, jako jsou (v terminologii Grepla v , 1998) ↗komunikační výpovědní formy: Co abych/kdybych tě tam zavezl!?, popř. způsoby jinými (Mohu tě tam zavést; Chceš / Nechceš, abych tě tam zavezl?; Jsem ochoten tě tam zavést aj.); viz ↗indirektní realizace KF. Viz také ↗komunikační funkce výpovědi. Efektem aktu ilokučního je akt perlokuční (viz ↗perlokuce). M.a. se zpravidla identifikuje se singulární výpovědí, avšak jednu (nadřazenou, sjednocující) ilokuční funkci může mít i koherentní sled výpovědí (srov. nadpisy Prohlášení; Protest apod.); pak se někdy hovoří o makroaktech (✍van Dijk, 1980). V současnosti se m.a. většinou chápou jako složka komplexu řečového jednání, v němž jedna a táž výpověď může plnit několik (nejen ilokučních) funkcí najednou nebo může být v průběhu rozhovoru produktorem i adresátem reinterpretována. Teorie m.a. se od vlivné studie ✍Grice (1975) stále více dostává do pragmatiky a od 90. let se v hlavní linii objevuje jako součást analýzy diskurzu (✍Franke, 1990). Kritický pohled na teorii m.a. (a na celou teorii řečového jednání) shrnují viz ✍Lepore & Van Gulick (eds.) (1991), ✍Martínez Flor(ová) & Usó-Juan(ová) (eds.) (2010).

č. lingvistice se m.a. (v Searlově pojetí) a zvl. popisem forem jejich provádění v češtině zabývali zvl. Grepl (např. v , 1998), ✍Grepl (1991/1992) aj. a ✍Hirschová (2004), ✍Hirschová (2013) aj. Viz též ↗klasifikace komunikačních funkcí mluvních aktů.

Rozšiřující
Literatura
  • Austin, J. L. How to Do Things with Words, 1962 (č. Jak udělat něco slovy, 2000).
  • Bach, K. & R. M. Harnish. Linguistic Communication and Speech Acts, 1979.
  • Franke, W. Elementare Dialogstrukturen, 1990.
  • Grepl, M. Co děláme, když mluvíme (seriál 12 článků). In Universitas, 1991/1992.
  • Grice, H. P. Logic and Conversation. In Cole, P. & J. L. Morgan (eds.), Syntax and Semantics 3, 1975, 41–58.
  • Hirschová, M. Řečový akt, řečové jednání a komunikační funkce výpovědi. SaS 65, 2004, 163–173.
  • Hirschová, M. Pragmatika v češtině, 2013.
  • Leech, G. N. Principles of Pragmatics, 1983.
  • Lepore, E. & R. Van Gulick. (eds.) John Searle and His Critics, 1991.
  • Levinson, S. C. Pragmatics, 1983.
  • Martínez Flor, A. & E. Usó-Juan. (eds.) Speech Act Performance. Theoretical, Empirical and Methodological Issues, 2010.
  • Mey, L. (ed.) Concise Encyclopedia of Pragmatics, 1998.
  • , 1998, 410–429.
  • Searle, J. R. Speech Acts, 1969.
  • Searle, J. R. Indirect Speech Acts. In Cole, P. & J. L. Morgan (eds.), Syntax and Semantics 3, 1975.
  • Searle, J. R. A Classification of Illocutionary Acts. Language in Society 5, 1976, 1–23.
  • Searle, J. R. & D. Vanderveken. Foundations of Illocutionary Logic, 1985.
  • Schlieben-Lange, Β. Linguistische Pragmatik, 1975, 30–40.
  • van Dijk, T. A. Macrostructures, 1980.
  • Wierzbicka, A. Semantic Primitives, 1972.
  • Wittgenstein, L. Philosophical Investigations, 1953.
  • Viz též Komunikační funkce výpovědi.
Citace
Miroslav Grepl (2017): MLUVNÍ AKT. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/MLUVNÍ AKT (poslední přístup: 20. 8. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka